Dalo by se říci, že jsme doslova zaplaveni mořem informací a názorů, v nichž nemusí být vždy jednoduché se vyznat, zorientovat a také odhadnout jejich kvalitu a důvěryhodnost. Jak se v takovémto moři neutopit? Odpověď je poměrně prostá – nepodceňovat znalost základních faktů, která se sice na první pohled mohou zdát býti příliš složitá či nepodstatná, nicméně pro porozumění danému problému a vytvoření kvalitního a kritického názoru je jejich znalost naprosto esenciální. Jednou z takovýchto oblastí je problematika správního řízení o udělení mezinárodní ochrany.
V posledních týdnech bylo mnoho pozornosti věnováno různým aspektům uprchlické krize – počtu přicházejících žadatelů, jejich původu, obavám ze změn, které jejich příchod přinese, ekonomickým, politickým i morálním otázkám. Co se však s lidmi, kteří po příchodu do České republiky projeví zájem požádat o mezinárodní ochranu, dále děje? Na základě jakých faktorů je jejich žádost posuzována? Jakým způsobem státy rozlišují mezi uprchlíky a takzvanými „ekonomickými migranty“? Na co mají úspěšní žadatelé po získání mezinárodní ochrany nárok? A jaká je jejich budoucnost?
Cílem tohoto příspěvku není podat všeobsahující a vyčerpávající odpověď na každou z výše uvedených otázek. To by zdaleka přesahovalo jeho kapacitu. Cíl příspěvku je tudíž o něco skromnější, nicméně věřím, že i stejně tak důležitý – napomoci čtenářům se zorientovat v základních aspektech a zvláštnostech řízení o udělení mezinárodní ochrany a postupně je jednotlivými částmi tohoto řízení provést. Příspěvek bude rozdělen do dvou částí. V té dnešní se zaměříme na zahájení řízení a jeho průběh až do okamžiku vydání rozhodnutí ve věci.
1. Řízení o udělení mezinárodní ochrany vs. Řízení dle zákona o pobytů cizinců na území ČR
Řízení o udělení mezinárodní ochrany se vždy zahajuje na žádost a jeho účastníkem může být pouze cizinec. Jelikož smyslem mezinárodní ochrany je poskytnutí ochrany před nebezpečím nacházejícím se v zemi původu žadatele, nelze nikdy, logicky, o ochranu požádat svůj vlastní stát. Cílem řízení je tedy udělit mezinárodní ochranu těm žadatelům, kteří naplňují zákonem stanovené požadavky – k nimž se ještě dostaneme později, a odmítnout žádost těch, kteří na ochranu nárok nemají. Zatímco právní režim řízení o udělení mezinárodní ochrany a postavení jeho účastníků jsou upraveny zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu („azylový zákon“), pro cizince nežádající o mezinárodní ochranu (včetně bývalých neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu) jsou podmínky vstupu a pobytu na území ČR upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR („zákon o pobytu cizinců“). Toto je zapotřebí mít na paměti a oba právní režimy důsledně rozlišovat.
Než se zaměříme na zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany, dovolím si na tomto místě udělat krátkou exkurzi do oblasti upravené výše zmíněným zákonem o pobytu cizinců. V rozporu s častou představou široké veřejnosti jsou podmínky, kladené na cizince přicházející do ČR z tzv. třetích zemí a pobývající zde na základě zákona o pobytů cizinců, obecně poměrně přísné. Pro bližší představu - žadatelé o různé druhy dlouhodobých pobytů či víz jsou povinni doložit dostatečné finanční zabezpečení a taktéž to, že budou mít v době svého pobytu v ČR kde pobývat. Další podmínky se liší dle účelu pobytu – u slučování rodiny se dokládají rodinné vazby, u dlouhodobého pobytu/víza za účelem studia doklad o přijetí ke studiu, u podnikání zápis do relevantního rejstříku či evidence. Žadatelé jsou také povinni na vyzvání předložit výpis z rejstříku trestů ze státu svého původu a všech států, v nichž v posledních třech letech pobývali déle než 6 měsíců, a lékařskou zprávu potvrzující, že netrpí žádnou závažnou nemocí. V případě pozitivního vyřízení žádosti je dále nutné doložit potvrzení o uhrazení cestovního zdravotního pojištění. O dlouhodobé vízum/povolení k dlouhodobému pobytu je až na výjimečné případy nutné žádat prostřednictvím ambasády ČR v zemi občanství žadatele, podat žádost z území ČR není možné.[6][5][4][3][2][1]
2. Začátek řízení: Prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu
Prvním krokem na cestě k rozhodnutí o udělení či neudělení mezinárodní ochrany je prohlášení žadatele, z kterého je zřejmý jeho úmysl o udělení mezinárodní ochrany požádat. Důležitou podmínkou je, že takovéto prohlášení je možné, bez výjimky, učinit pouze na území ČR – nikoliv tedy například prostřednictvím ambasády v zemi původu žadatele. Představme si pro ilustraci situaci syrské rodiny utíkající ze své země původu, Sýrie, neboť zde probíhá ozbrojený konflikt. Aby mohli její členové učinit prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu, musí se nejdříve dostat na území České republiky. Leteckou dopravu by mohli využít pouze v případě, že by byli schopni obdržet alespoň krátkodobé vízum, neboť letecké společnosti nepřepravují osoby, kteří nesplňují vízové povinnosti daných cílových destinací. Jelikož české velvyslanectví v Damašku je v současné době uzavřené, je pro podání žádosti o udělení víza nutné žádat na české ambasádě v Libanonu. Získat v současné situaci byť i pouze krátkodobé vízum je pro osoby, u níž je podezření, že by mohly následně na území ČR požádat o mezinárodní ochranu, velmi náročné a jedná se o zdlouhavou proceduru. Z tohoto důvodu většina žadatelů, jenž do ČR přichází z oblasti Blízkého východu či Subsaharské Afriky, volí podstatně riskantnější a nebezpečnější varianty – buďto cestu po souši přes Turecko či po vodě přes Středozemní moře.[7]
V roce 2014 v ČR pocházel největší počet žadatelů o udělení mezinárodní ochrany z Ukrajiny (56,22 %), Sýrie (11,79 %), Vietnamu (6,99 %) a Ruska (4,69 %).[8]
3. Podání žádosti a přijímací střediska
V případě, že se zájemci o získání mezinárodní ochrany podaří na území ČR úspěšně dostat a učinit prohlášení o úmyslu požádat o udělení mezinárodní ochrany, je s ním zahájeno správní řízení dle zákona o azylu a vzniká mu povinnost se do 24 hodin od učinění prohlášení dostavit do přijímacího střediska. V České republice jsou v současné době dvě přijímací střediska. Přijímací středisko Ruzyně se nachází v areálu Letiště Václava Havla Praha a slouží pro ty případy, kdy žadatelé o mezinárodní ochranu přicestují do ČR letecky. Větší a frekventovanějším střediskem je Zastávka u Brna v Jihomoravském kraji. V přijímacím středisku žadatel podává již přímo žádost o udělení mezinárodní ochrany a zároveň je také povinen se podrobit sejmutí otisků prstů, identifikaci totožnosti, zdravotní prohlídce a odevzdat svůj cestovní doklad.
S podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany je spojen i vstupní pohovor, který zpravidla probíhá za pomoci tlumočníka. V rámci pohovoru je žadatel vyzván k tomu, aby uvedl skutečnosti, na základě kterých se rozhodl žádost podat, a jsou mu kladeny doplňující otázky. Pohovory vedené pracovníky Ministerstva vnitra ČR za účelem zajištění podkladů dostatečných pro vydání rozhodnutí ve věci bývají velmi podrobné. Žadatelé jsou tázáni na svůj osobní a rodinný stav, historii, konkrétní okolnosti jejich života v zemi původu, podrobnosti ohledně tvrzené perzekuce či nebezpečí, které jim v zemi původu hrozilo. Získané informace jsou porovnávány s informacemi, které Ministerstvo vnitra ČR o situaci v konkrétní zemi má a dále posuzovány a hodnoceny z hlediska důvěryhodnosti, koherence a návaznosti. Důležitou roli hrají jakékoliv důkazy, pomocí kterých by žadatelé mohli svá tvrzení dokázat. Jedná se především o lékařské zprávy (potvrzující například následky fyzického mučení), doklady prokazující členství v politických skupinách či sdruženích a výtisky či záznamy článků nebo blogových příspěvků (v případech, kdy žadatel žádá o ochranu z důvodu perzekuce na základě politických názorů) apod. Velmi často se stává, že v průběhu řízení není s žadatelem veden pouze jeden pohovor, ale například tři s časovým odstupem i několika měsíců či roku. Nezřídka jsou žadateli kladeny podobné nebo stejné otázky jako na předchozích pohovorech a u odpovědí se pak zkoumá, zda jsou koherentní a navzájem si nerozporují.
Přijímacím střediskem musí projít každý žadatel a není možné jej opustit, dokud nebudou provedeny všechny nezbytné úkony. V praxi se minimální doba strávená v přijímacím středisku pohybuje kolem deseti dní. Po provedení nezbytných úkonů je žadatel přemístěn do pobytového střediska, v kterém je již volnější režim.
4. Pobytové středisko, odchod do soukromého ubytování, zdravotní pojištění a práce
V přijímacím i pobytovém středisku má žadatel mimo ubytování nárok také na stravu, balíček základních hygienických potřeb a kapesné/finanční příspěvek. K září 2015 byla výše kapesného pro jednoho žadatele 30Kč/den. V pobytových střediscích je pak poskytován finanční příspěvek ve výši životního minima. Žadatelům nicméně na druhé straně vzniká povinnost, pokud je to v jejich finančních možnostech, se na úhradě nákladů na ubytování a stravu podílet. Je ovšem možné použít pouze ty finanční prostředky žadatele, které převyšují částku jeho životního minima. K září 2015 činila výše příspěvku na osobu 242 Kč/den. Po přesunu do pobytového střediska čeká na žadatele o mezinárodní ochranu vyčkávání na rozhodnutí, které v prvním stupni vydávává Ministerstvo vnitra ČR.[11][10][9]
4.1 Setrvání v pobytovém středisku vs. odchod do soukromého bydlení
Co se týče povinnosti setrvat v pobytovém středisku, dle azylového zákona mají žadatelé právo středisko opustit na 10 dní v měsíci s tím, že opuštění delší 24 hodin je žadatel povinen písemně oznámit Ministerstvu vnitra ČR. V rámci oznámení musí uvést, jak dlouho a kde se bude mimo pobytové středisko zdržovat. Ministerstvo může na žádost, po vlastním zvážení, povolit i pobyt mimo středisko přesahující 10 dní stanovených zákonem. Zatímco přijímacím střediskem musí projít každý žadatel a neexistuje alternativní varianta, v okamžiku přesunu do pobytového střediska má každý žadatel právo odejít do vlastního soukromého ubytování. V praxi nicméně takovýto krok učiní jen malé procento žadatelů, a to především z finančních důvodů. V okamžiku přesunu do vlastního ubytování již není výše zmiňovaný finanční příspěvek vyplácen žadateli automaticky, ale pouze na žádost, a celková doba, po kterou bude vyplácen, může činit maximálně tři měsíce. Příspěvek se nevyplácí v případech, kdy se jedná o žadatele s opakovanou žádostí – tedy o takového žadatele, který již někdy o mezinárodní ochranu požádal a byl neúspěšný.
4.2 Zdravotní péče
Co se týče nároku na zdravotní péči, každému žadateli o mezinárodní ochranu je zajištěna registrace u Všeobecné zdravotní pojišťovny, a to na dobu určitou – před uplynutím stanovené doby si tak žadatelé musí sami ohlídat, aby nezapomněli o prodloužení registrace zažádat. Při každém prodloužení je zapotřebí doložit, že řízení o udělení mezinárodní ochrany stále ještě běží, případně že v dané věci byla podána kasační stížnost, o které ještě nebylo rozhodnuto. V okamžiku, kdy je o žádosti rozhodnuto negativně a žadatel již nedisponuje žádnými jinými prostředky, které by legitimovaly jeho pobyt na území, stát přestává poskytování zdravotní péče hradit. To samé platí i pro situace, kdy se žadateli podaří najít práci a získat tak vlastní příjmy ze zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti.[12]
4.3 Pracovní možnosti
Tím se dostáváme k další velmi důležité a problematické otázce týkající se postavení žadatelů o mezinárodních ochranu – k práci a zaměstnání. Současná právní úprava bezvýjimečně zakazuje žadatelům o mezinárodní ochranu prvních 12 měsíců od zahájení řízení pracovat či podnikat. Po 12 měsících mohou žadatelé pracovat (nikoliv ovšem podnikat), ale pouze až poté, co získají od příslušného úřadu práce povolení k zaměstnání. Vydání povolení je ovšem podmíněné získáním příslibu od zaměstnavatele – žadatelé tedy nejdříve musí de facto vhodnou pracovní pozici najít, získat od budoucího zaměstnavatele příslib a teprve poté jim je povolení uděleno. Vzhledem k tomu, že většina žadatelů přicházejících do ČR nejsou lidé s velkým finančním zabezpečením, představuje takovéto omezení výraznou limitaci jejich možností vytvořit si během prvního roku řízení dostatečnou finanční soběstačnost, omezuje počet žadatelů volících soukromé bydlení před pobytovými středisky a zároveň posiluje černý pracovní trh, kdy se žadatelé ve snaze získat větší samostatnost a lepší živobytí uchylují k tzv. práci na černo – tedy bez povolení.
Druhý díl vyjde v pondělí 5. října.
Občanem třetí země je občan státu, který není členem EU, a není zároveň občanem Islandu, Norska, Lichtenštejnska či Švýcarska. Na občany EU se v rámci volného pohybu osob vztahují mírnější podmínky, stejně tak na jejich rodinné příslušníky.[1]
Povolení k dlouhodobému pobytu a vízum k dlouhodobému pobytu se vydávají pro pobyty delší 90 dnů. Na kratší pobyty se vztahuje tzv. krátkodobé vízum (někdy také nazývané „turistické“). Podmínky pro vydání krátkodobého víza jsou mírnější, avšak v případě, že by daná osoba chtěla na území ČR zůstat déle a požádat o dlouhodobé vízum či povolení k dlouhodobému pobytu, je nutné opětovně vycestovat do země občanství a zažádat o vízum či pobyt na příslušné české ambasádě.[2]
Např. u povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na vysoké škole se jedná o částku 81.400,- Kč/rok pobytu. Zdroj: Ministerstvo vnitra České Republiky <http://www.mvcr.cz/clanek/prostredky-k-pobytu-pro-ucely-dlouhodobeho-pobytu.aspx>[3]
Zpravidla ve formě výpisu z katastru nemovitostí či kupní nebo nájemní smlouvy.[4]
Např. ze živnostenského či obchodního rejstříku.[5]
To neplatí v případech, kdy již vízum či povolení k pobytu uděleny byly a cizinec žádá o jejich prodloužení.[6]
Zpravidla na hraničním přechodu, v přijímacím středisku pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany, v zařízení pro zajištění cizinců, na odboru cizinecké policie krajského ředitelství policie. Nejčastější jsou první tři případy.[7]
Zdroj: Hate Free <http://www.hatefree.cz/blo/analyzy/1129-inforgrafika-uprchlici-a-cisla>[8]
Kapesné se vyplácí v přijímacích zařízeních. V pobytových se jedná o finanční příspěvek.[9]
Předpis č. 376/2005. Vyhláška, kterou se stanoví výše úhrady za stravu a ubytování poskytnuté v azylovém zařízení, výše kapesného a termín jeho výplaty. <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2005-376>[10]
Ibid.[11]
Např. udělené vízum strpění. [12]
Diskuze k článku ()