Úvod
První část této studie analyzovala slovinskou právní úpravu bezpečnosti lyžování a identifikovala mechanismy excesivního přesunu odpovědnosti z provozovatelů lyžařských areálů na lyžařskou veřejnost, jakož i důsledky vyloučení odborné veřejnosti z legislativního procesu. Tato druhá část se zaměřuje na komparaci slovinské úpravy s italským legislativním modelem obsaženým v Decreto Legislativo č. 40 ze dne 28. února 2021 (dále jen „D.Lgs. 40/2021"), který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2022 a nahradil dřívější zákon č. 363/2003. Na základě této komparace pak formuluje konkrétní legislativní doporučení pro Českou republiku, přičemž pozornost taktéž věnuje zásadní roli národního lyžařského svazu v přípravě právní úpravy.
Systematická komparace slovinské a italské úpravy
Ochranná helma: věková hranice 14 vs. 18 let
Slovinská úprava v článku 23 odst. 3 bod 9 ZVS stanoví povinnost používat ochrannou lyžařskou helmu do věku 14 let včetně. Tato povinnost byla zavedena již v původním znění zákona z roku 2002 s věkovou hranicí 12 let, která byla v roce 2016 zvýšena na 14 let po vzoru italské úpravy. Italská úprava však v článku 17 D.Lgs. 40/2021 rozšiřuje tuto povinnost až do 18 let věku, přičemž povinnost se vztahuje nejen na sjezdové lyžování, ale i na snowboard, telemark, sáňkování a bobování a na všechny osoby provozující akrobatické lyžování ve vyhrazených prostorech (snowparky).
Italské řešení se jeví jako vhodnější z několika důvodů. Mladiství mezi 14 a 18 lety věku představují rizikovou skupinu z hlediska lyžařských úrazů. V tomto věku již disponují technickými dovednostmi umožňujícími rychlou jízdu, avšak schopnost objektivního hodnocení rizik a sebekontrola ještě nejsou plně vyvinuty. Statisticky je prokázáno, že tato věková skupina vykazuje nadproporcionální zastoupení v těžkých lyžařských úrazech hlavy a mozku. Rozšíření povinnosti nošení helmy na 18 let lépe reflektuje tuto skutečnost a poskytuje mladistvým účinnější ochranu.
Z hlediska právní systematiky je italské řešení konzistentnější s obecnou věkovou hranicí zletilosti. Pokud uznáváme, že osoba do 18 let má omezenou způsobilost k právním úkonům a vyžaduje zvýšenou ochranu v jiných oblastech, je logické poskytovat jí zvýšenou ochranu i v oblasti sportovních aktivit spojených se zvýšeným rizikem.
Italský zákonodárce však v reakci na tragické události na závodních tratích, zejména úmrtí mladých reprezentantů, přistoupil k dalšímu zpřísnění. Decreto Legge č. 96 ze dne 30. června 2025 (tzv. „Decreto Sport"), který nabyl účinnosti dne 1. července 2025, byl následně konvertován zákonem č. 119 ze dne 8. srpna 2025, účinným od 10. srpna 2025. Tato úprava rozšiřuje povinnost nošení helmy na všechny lyžaře bez omezení věkem, přičemž povinnost platí i pro sáňkování a bobování. Povinnost platí od 10. srpna 2025, avšak vzhledem k tomu, že v srpnu neprobíhá lyžařská sezona, fakticky se aplikuje od sezony 2025/2026 podle toho, kdy areály zahájí provoz. Porušení povinnosti nošení helmy je sankcionováno pokutou 100–150 EUR a v případě recidivy možným odebráním skipasu na 1 až 3 dny.[1]
Povinné pojištění odpovědnosti: absence vs. komplexní systém
Zásadní rozdíl mezi slovinskou a italskou úpravou spočívá v přístupu k pojištění odpovědnosti za újmu. Slovinská úprava institut povinného pojištění vůbec nezavádí. Lyžař, který způsobí újmu jinému lyžaři, odpovídá za tuto újmu dle obecných ustanovení občanského práva, přičemž poškozenému vzniká často obtížně vymahatelná pohledávka vůči škůdci. V praxi to znamená, že pokud lyžař nemá dobrovolné pojištění odpovědnosti, musí újmu uhradit z vlastních prostředků, což může vést k situacím, kdy poškozený fakticky zůstane bez náhrady újmy z důvodu platební neschopnosti škůdce.
Italská úprava tento problém řeší systematicky prostřednictvím článku 30 D.Lgs. 40/2021, který zavádí povinnost pro každého lyžaře být pojištěn proti odpovědnosti za škodu (assicurazione di responsabilità civile), přičemž toto pojištění kryje škody nebo úrazy způsobené třetím osobám. Tato povinnost se vztahuje na všechny lyžaře používající sjezdové tratě v upravených lyžařských areálech, s výjimkou běžeckého lyžování. Provozovatelé lyžařských areálů jsou povinni nabízet toto pojištění při prodeji skipasů pro ty lyžaře, kteří vlastní pojištění nemají. Sankce za nedodržení této povinnosti činí 100 až 150 EUR spolu s odebráním skipasu.
Italský model přináší několik zásadních výhod. Za prvé, zajišťuje skutečnou kompenzaci škod poškozeným osobám, neboť náhradu škody poskytuje pojišťovna, nikoliv škůdce osobně. Za druhé, rozkládá riziko mezi širší okruh subjektů prostřednictvím pojistného systému, což odpovídá ekonomické teorii sdílení rizik. Za třetí, snižuje administrativní a soudní náklady spojené s vymáháním náhrady škody. Za čtvrté, vytváří pojistný fond, ze kterého mohou být hrazeny i další náklady spojené s lyžařskými nehodami, jako je záchranná služba.
Absence povinného pojištění ve slovinské úpravě je z hlediska ochrany spotřebitelů (lyžařské veřejnosti) výrazným deficitem, který nadměrně zatěžuje poškozené osoby rizikem platební neschopnosti škůdce.
Volnoterénní lyžování: absolutní zákaz vs. regulovaná svoboda
Slovinská úprava v článku 23 odst. 4 bod 6 ZVS kategoricky zakazuje lyžování mimo vyznačené lyžařské tratě a na neupravených lyžařských tratích. Tento absolutní zákaz fakticky eliminuje možnost provozování volnoterénního lyžování (freeride) a skialpinismu na území slovinských lyžařských areálů či v jejich přilehlých oblastech. Jedinými výjimkami jsou případy „naléhavé nutnosti", což je neurčitý právní pojem podléhající restriktivnímu výkladu.
Italská úprava volí zcela odlišný přístup. Článek 26 D.Lgs. 40/2021 výslovně upravuje praxi skialpinismu (sci alpinismo) a stanoví, že lyžař provozující freeride nebo skialpinismus v oblastech, kde s ohledem na nivometeorologické podmínky existuje riziko lavin, musí být vybaven zařízením ARTVA (Apparecchio di Ricerca Travolti in Valanga – lavinový vyhledávač), lopatou (pala) a sondou (sonda). Kromě toho článek 26 D.Lgs. 40/2021 stanoví informační povinnost provozovatelů lyžařských areálů, která zahrnuje každodenní zveřejňování lavinového bulletinu a informací o bezpečnostních podmínkách.
Italský model je založen na filosofii regulované svobody: stát neomezuje svobodu sportovní činnosti absolutním zákazem, ale stanoví podmínky pro bezpečné provozování potenciálně rizikových aktivit. Tento přístup je v souladu s principem proporcionality, který vyžaduje, aby omezení základních práv a svobod bylo nezbytné pro dosažení legitimního cíle a aby méně omezující prostředek nebyl k dispozici.
Slovinský absolutní zákaz je z hlediska proporcionality jen těžko obhajitelný či spíše přímo nepřijatelný. Ačkoliv legitimním cílem je ochrana před riziky spojenými s volnoterénním lyžováním, zejména před nebezpečím lavin, tento cíl lze dosáhnout i stanovením povinné výbavy a informačních povinností, jak to činí italská úprava. Absolutní zákaz nepřiměřeně zasahuje do svobody sportovní činnosti a diskriminuje segment lyžařské veřejnosti preferující volnoterénní lyžování.
Kontrola a dohled: konflikt zájmů vs. nezávislé státní orgány
Jak bylo podrobně analyzováno v první části této studie, slovinský institut supervizora trpí zásadním konstrukčním defektem spočívajícím v konfliktu zájmů. Supervizor je zaměstnancem provozovatele lyžařského areálu, přičemž má současně vykonávat kontrolu nad dodržováním bezpečnostních povinností tímto provozovatelem a nad chováním lyžařů v areálu. Tento systém se ukázal jako neefektivní, což dokládá statistika: v letech 2003 až 2008 supervizorové neuložili ani jednu sankci a neodebrali ani jeden skipas.
Italská úprava volí diametrálně odlišné řešení. Článek 29 D.Lgs. 40/2021 svěřuje kontrolní a dohledovou činnost výlučně orgánům veřejné moci, konkrétně: Státní policii (Polizia di Stato), Karabiníkům (Arma dei Carabinieri), Finanční stráži (Guardia di Finanza) a orgánům komunální policie (corpi di polizia locali). Tyto orgány provádějí kontrolu v rámci tzv. „Služby bezpečnosti a záchranné služby v horách" (Servizio di sicurezza e soccorso in montagna).
Italský model zajišťuje nezávislost kontrolních orgánů, neboť tyto nejsou ekonomicky závislé na subjektech kontroly a jednají v rámci výkonu veřejné moci. Tento systém odpovídá obecné správní teorii, podle které kontrolní činnost nad subjekty poskytujícími služby veřejnosti, zejména pokud jde o bezpečnostní aspekty, musí být vykonávána nezávislými orgány státní správy. Privatizace kontrolní funkce, jak k ní došlo ve Slovinsku, je z hlediska účinnosti kontroly kontraproduktivní.
Financování kontrolní činnosti: zátěž provozovatelů vs. veřejný rozpočet
S problematikou organizace kontrolní činnosti úzce souvisí otázka jejího financování. Slovinský model, kdy supervizorové jsou zaměstnanci provozovatelů, fakticky přenáší náklady na kontrolu na provozovatele. To je zdánlivě efektivní z hlediska veřejných financí, avšak vytváří již zmíněný konflikt zájmů a podněty k minimalizaci rozsahu kontrolní činnosti.
Italský model, kdy kontrolní činnost vykonávají státní orgány, je financován z veřejných rozpočtů. To je v souladu s obecným principem, podle kterého veřejná kontrola nad bezpečností je veřejným statkem, který má být financován z veřejných prostředků. Lyžařské areály jsou sice provozovány soukromými subjekty na soukromých pozemcích, avšak jde o veřejná prostranství ve smyslu jejich faktického užívání širokou veřejností, a ochrana veřejné bezpečnosti v těchto prostorech je úkolem státu.
Proč nechceme jít slovinskou cestou
Na základě provedené komparace je možné formulovat několik zásadních důvodů, proč česká právní úprava bezpečnosti lyžování by neměla následovat slovinský model.
Důvod první: Nespravedlivý přesun rizika
Slovinská úprava systematicky přesouvá rizika spojená s lyžováním z ekonomicky silnější strany (provozovatelé) na slabší stranu (lyžařskou veřejnost). Tento přesun rizika (risk shifting) je ekonomicky neefektivní a sociálně nespravedlivý. Ekonomická teorie správy rizik učí, že riziko by mělo nést ten, kdo je schopen jej nejefektivněji řídit a má k tomu nejlepší prostředky. Provozovatelé lyžařských areálů mají možnost investovat do bezpečnostních opatření, kontrolovat stav tratí, regulovat hustotu provozu a přijímat další preventivní opatření. Lyžařská veřejnost tyto možnosti nemá a je odkázána na to, že provozovatel vytvoří bezpečné prostředí.
Koncept „sebeodpovědnosti", který přenáší rizika z provozovatelů na lyžaře, zůstává v rozporu s obecnými principy spotřebitelského práva, které směřují k ochraně slabší smluvní strany. Ačkoliv byl problematický rychlostní limit 25 km/h stanovený vyhláškou zrušen, protože byl v rozporu s dynamickou definicí sebeodpovědného chování v ZVS, samotný koncept sebeodpovědnosti jako takový nadále představuje nepřiměřené zatížení lyžaře a podkopává základní ochranu spotřebitele. Lyžař je spotřebitelem služeb poskytovaných provozovatelem a měl by mít právo očekávat, že tyto služby budou poskytovány v bezpečných podmínkách.
Důvod druhý: Ekonomické zájmy nesmí převážit nad veřejnou bezpečností
Slovinský legislativní vývoj dokumentuje, jak mohou úzké ekonomické zájmy provozovatelů převážit nad širším veřejným zájmem na ochraně bezpečnosti a zdraví. Vyloučení SZS z legislativního procesu v roce 2016 umožnilo, aby asociace provozovatelů prosadila úpravu šitou na míru jejich zájmům: minimalizace odpovědnosti, snížení standardů bezpečnostních opatření, odmítnutí regulace hustoty provozu.
Pro českou právní úpravu je z této zkušenosti nutné vyvodit závěr, že při přípravě legislativy musí být zajištěna vyvážená účast všech relevantních aktérů, přičemž primární měřítko musí být veřejný zájem, nikoliv zájmy jedné zájmové skupiny. Ačkoliv jsou provozovatelé lyžařských areálů důležitými ekonomickými subjekty a jejich připomínky musí být vyslyšeny, nemohou diktovat podobu právní úpravy na úkor bezpečnosti lyžařské veřejnosti.
Důvod třetí: Nutnost ochrany slabší strany
Základním principem moderního práva je ochrana slabší strany v právních vztazích charakterizovaných nerovnováhou sil. Tento princip je zakotven v pracovním právu (ochrana zaměstnance), spotřebitelském právu (ochrana spotřebitele), nájemním právu (ochrana nájemce) a dalších oblastech. Vztah mezi provozovatelem lyžařského areálu a lyžařem je typickým příkladem nerovnovážného vztahu: provozovatel je podnikatelským subjektem s odbornými znalostmi, ekonomickou silou a možností ovlivňovat podmínky poskytování služeb, zatímco lyžař je spotřebitelem, který tyto podmínky v zásadě akceptuje.
Slovinská úprava tento princip ochrany slabší strany ignoruje a fakticky postavení lyžaře zhoršuje tím, že na něj přenáší rizika, která by měl nést provozovatel. Česká právní úprava by měla respektovat obecný trend moderního práva směřující k ochraně spotřebitele a neměla by vytvářet izolovaný ostrov, kde jsou spotřebitelé služeb provozovatelů lyžařských areálů zbaveni standardní ochrany.
Důvod čtvrtý: Nepřiměřené omezování svobody sportovní činnosti
Absolutní zákaz volnoterénního lyžování a skialpinismu, jak jej zavádí slovinská úprava, představuje nepřiměřený zásah do svobody sportovní činnosti, která je součástí širšího práva na svobodný rozvoj osobnosti. Zatímco regulace těchto aktivit za účelem ochrany bezpečnosti je legitimní, absolutní zákaz je nepřiměřený, zejména když existují méně omezující alternativy, jako je stanovení povinné výbavy a informačních povinností.
Pro českou právní úpravu by mělo být vodítkem, že omezení základních práv a svobod musí splňovat test proporcionality: musí sledovat legitimní cíl, být vhodné k dosažení tohoto cíle, nezbytné (neexistuje méně omezující prostředek) a přiměřené v užším smyslu (pozitivní důsledky převažují nad negativními). Slovinský absolutní zákaz tento test nesplňuje.
Klíčová role národního lyžařského svazu v legislativním procesu
Slovinská zkušenost s vyloučením SZS z přípravy novely zákona v roce 2016 představuje varující příklad toho, co se stane, když je odborná veřejnost eliminována z legislativního procesu. Je proto nezbytné formulovat jasné důvody, proč musí být Svaz lyžařů České republiky (dále jen „SLČR“) zásadním partnerem při přípravě budoucího českého zákona o bezpečnosti lyžování (pracovně „Czech Ski Safety Act“).
Odborná kompetence a legitimita
SLČR je sportovní organizací ve smyslu § 2 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, současně je státem uznávaným národním sportovním svazem a členem Mezinárodní lyžařské federace (FIS), čímž představuje přirozeného partnera státu pro oblast lyžařského sportu v České republice. SLČR sdružuje odborníky z řad trenérů, instruktorů, závodníků a funkcionářů, kteří mají hluboké znalosti o lyžování, lyžařských technikách, bezpečnostních rizicích a mezinárodních standardech. Žádný jiný subjekt v České republice nedisponuje srovnatelnou koncentrací odborných znalostí v této oblasti.
Vyloučení SLČR z legislativního procesu by znamenalo ignorování nejvyšší odborné autority v dané oblasti, což je nejen nelogické, ale i nebezpečné. Legislativa připravená bez účasti odborníků má vysoké riziko obsahovat chybná, nedomyšlená nebo prakticky nefunkční ustanovení. Slovinská zkušenost toto riziko jasně dokumentuje.
Reprezentace zájmů lyžařské veřejnosti
SLČR je nezávislou organizací, která není ekonomicky závislá na provozovatelích lyžařských areálů. Jeho primárním posláním je rozvoj lyžařského sportu a ochrana zájmů lyžařské veřejnosti. V tomto smyslu je SLČR přirozeným obhájcem veřejného zájmu na bezpečném provozování lyžování. Zatímco provozovatelé budou přirozeně hájit své ekonomické zájmy, SLČR bude hájit zájmy lyžařů.
Participativní legislativní proces vyžaduje, aby při tvorbě legislativy byly vyslyšeny všechny dotčené zájmové skupiny. Vyloučení SLČR by fakticky znamenalo, že jedinými reprezentovanými zájmy by byly zájmy provozovatelů, což by vedlo k nerovnováze podobné té, která vznikla ve Slovinsku.
Zprostředkování a výklad mezinárodních standardů
FIS pravidla chování lyžaře jsou mezinárodně uznávaným standardem, který je implementován v právních úpravách všech významných lyžařských zemí. SLČR jako člen FIS má přímý přístup k těmto standardům, k jejich výkladu a k informacím o best practices z jiných zemí, a sám je pomyslným garantem interpretace těchto lyžařských norem. Právní úprava, která by nebyla v souladu s FIS pravidly nebo by je nevhodně modifikovala, by vytvářela bariéru pro mezinárodní lyžařskou migraci a právní nejistotu pro zahraniční lyžaře navštěvující české areály.
SLČR jako národní lyžařská autorita může zajistit, že česká právní úprava bude kompatibilní s mezinárodními standardy a současně přizpůsobená specifickým podmínkám českého prostředí.
Prevence lobbistických excesů
Jak ukázala slovinská zkušenost, vyloučení odborné veřejnosti z legislativního procesu otevírá prostor pro dominanci lobbistických zájmů provozovatelů. Účast SLČR v legislativním procesu působí jako protiváha těmto tlakům a zajišťuje, že budou zohledněny i jiné než čistě ekonomické aspekty.
Je samozřejmé, že provozovatelé lyžařských areálů jsou legitimními účastníky legislativního procesu a jejich připomínky musí být vyslyšeny. Avšak bez účasti SLČR by chyběl hlas obhajující zájmy druhé strany – lyžařské veřejnosti. Participativní demokracie vyžaduje vyváženou reprezentaci všech dotčených zájmů.
Implementace a kontrola dodržování
SLČR může sehrát důležitou roli nejen při přípravě legislativy, ale i při její následné implementaci a kontrole dodržování. Prostřednictvím svých regionálních struktur, lyžařských škol a instruktorů může SLČR šířit povědomí o nové právní úpravě mezi lyžařskou veřejností, poskytovat vzdělávání v oblasti bezpečného lyžování a spolupracovat s kontrolními orgány při identifikaci problémů v praxi.
Konkrétní legislativní desatero pro Českou republiku
Na základě provedené komparativní analýzy a identifikace problematických prvků slovinské úpravy je možné formulovat následující legislativní desatero pro budoucí českou právní úpravu bezpečnosti lyžování – v symbolické návaznosti na desatero FIS pravidel chování lyžaře.
1. Inkorporace FIS pravidel jako tvrdého jádra
FIS pravidla chování lyžaře by měla tvořit základ pravidel chování lyžaře v české právní úpravě. Tato pravidla jsou mezinárodně uznávaná, lyžařské veřejnosti dobře známá a praxí ověřená. Česká úprava by měla převzít těchto deset základních pravidel a rozšířit je o specifické prvky reflektující české podmínky, jako je povinnost nošení helmy pro mladistvé.
2. Povinná helma do 18 let
Česká úprava by měla následovat italský model a stanovit povinnost nošení ochranné helmy minimálně do 18 let věku. Tato povinnost by se měla vztahovat na sjezdové lyžování, snowboard, telemark a užívání snowparků. Helmy musí odpovídat technickým normám a být řádně homologovány. Je vhodné sledovat italský vývoj, kde od sezony 2025/2026 platí povinnost helmy pro všechny lyžaře bez omezení věkem, což představuje nejvyšší standard ochrany. To však neznamená, že bychom museli českou úpravu rozšířit na všechny dospělé lyžaře – omezení do 18 let věku se jeví jako přiměřené a vyvážené řešení.
3. Povinné pojištění odpovědnosti
Česká úprava by měla zavést povinné pojištění odpovědnosti za škodu pro všechny lyžaře používající upravené lyžařské tratě v komerčních lyžařských areálech. Provozovatelé by měli být povinni nabízet toto pojištění při prodeji skipasů. Toto opatření zajistí skutečnou kompenzaci škod poškozeným osobám a rozloží riziko mezi širší okruh subjektů.
4. Regulovaná svoboda volnoterénního lyžování
Česká úprava by neměla následovat slovinský model absolutního zákazu volnoterénního lyžování a skialpinismu, ale měla by se inspirovat italským řešením regulované svobody. Pro lyžování ve volném terénu v oblastech s lavinovým nebezpečím by měla být stanovena povinná výbava (ARTVA, lopata, sonda) a informační povinnost provozovatelů. Volnoterénní lyžování v bezpečných oblastech by mělo být ponecháno bez omezení.
5. Nezávislá kontrolní činnost
Kontrolní a dohledovou činnost v lyžařských areálech by měly vykonávat nezávislé státní orgány, nikoliv zaměstnanci provozovatelů. Jako vhodné řešení se jeví rozšíření pravomocí Horské služby České republiky, která již dnes působí v horských oblastech a těší se důvěře veřejnosti. Inspiraci pro konkrétní vymezení pravomocí lze čerpat ze slovenského zákona č. 544/2002 Z.z. o Horské záchranné službě, z českého zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon (úprava pravomocí Lesní stráže) nebo ze zákona č. 320/2015 Sb., o hasičském záchranném sboru.
6. Vyloučení rychlostního limitu
Česká úprava by v žádném případě neměla zavádět pevný rychlostní limit pro lyžaře, jako tomu bylo ve slovinské vyhlášce (25 km/h). Takový limit je nerealistický, nedokazatelný a v rozporu s FIS pravidly. Místo toho by měla být zdůrazněna povinnost lyžaře přizpůsobit rychlost konkrétním podmínkám, jak to stanoví FIS pravidlo č. 2.
7. Vyvážené rozložení odpovědnosti
Česká úprava musí zajistit vyvážené rozložení odpovědnosti mezi provozovatele a lyžaře. Provozovatelé by měli nést odpovědnost za plnění svých zákonných povinností (údržba tratí, bezpečnostní opatření, značení, informace) a nemělo by být přípustné vyloučení této odpovědnosti prostřednictvím konceptu „sebeodpovědnosti" lyžaře nebo jiných mechanismů. Současně lyžař nese odpovědnost za své chování v souladu s FIS pravidly.
8. Povinná účast SLČR v legislativním procesu
Příprava české právní úpravy bezpečnosti lyžování musí probíhat za povinné účasti SLČR jako nejvyšší odborné autority v oblasti lyžařského sportu. Tato účast by měla být zakotvena již v procesu tvorby věcného záměru zákona a měla by pokračovat ve všech fázích legislativního procesu až do finálního schválení. Legislativní pravidla vlády by měla explicitně stanovit povinnost předložit návrh SLČR k vyjádření a vypořádat jeho připomínky.
9. Transparentní participativní proces
Legislativní proces musí být transparentní a musí umožnit účast všech relevantních aktérů: SLČR, provozovatelů lyžařských areálů, Horské služby ČR, zástupců obcí s lyžařskými areály, odborníků z oblasti práva a bezpečnosti. Všechny připomínky musí být řádně vypořádány a odůvodnění jejich neakceptování musí být transparentní.
10. Podpora harmonizace na evropské úrovni
Česká republika by měla podporovat iniciativy směřující k harmonizaci právních úprav bezpečnosti lyžování na evropské úrovni. Fenomén lyžařské migrace vyžaduje určitou míru sjednocení základních pravidel a standardů. Česká úprava by měla být koncipována tak, aby byla kompatibilní s úpravami v sousedních alpských zemích a aby vytvářela prostor pro případnou budoucí evropskou směrnici v této oblasti.
Závěr
Komparace slovinské a italské právní úpravy bezpečnosti lyžování jasně ukazuje, že existují dva principiálně odlišné přístupy k regulaci této oblasti. Slovinský model je charakterizován excesivním přesunem odpovědnosti na lyžařskou veřejnost, ochranou ekonomických zájmů provozovatelů na úkor bezpečnosti a vyloučením odborné veřejnosti z legislativního procesu. Italský model naopak klade důraz na vyváženou ochranu všech dotčených subjektů, zavádí moderní instituty jako povinné pojištění odpovědnosti, respektuje svobodu sportovní činnosti při současném stanovení bezpečnostních podmínek a svěřuje kontrolní činnost nezávislým státním orgánům.
Pro českou právní úpravu je zřejmé, že slovinskou cestu bychom jít neměli. Důvody jsou jasné: slovinský model je ekonomicky neefektivní, sociálně nespravedlivý, nepřiměřeně omezuje svobodu sportovní činnosti a podkopává důvěru v kontrolní mechanismy. Naopak, inspiraci bychom měli hledat v italské úpravě, která představuje vyváženější a modernější přístup a aktuálně disponuje nejpropracovanější úpravou bezpečnosti zimních sportů.
Klíčové poučení ze slovinské zkušenosti však spočívá v poznání, že kvalitní právní úprava může vzniknout pouze za účasti všech relevantních aktérů, přičemž zásadní roli musí hrát národní lyžařský svaz jako nositel odborných znalostí a legitimní reprezentant zájmů lyžařské veřejnosti. Eliminace SLČR z legislativního procesu by nevyhnutelně vedla k podobným excesům, jaké dnes pozorujeme ve Slovinsku. Česká republika má možnost se z chyb jiných poučit a připravit právní úpravu, která bude spravedlivá, funkční a odpovídající moderním standardům ochrany spotřebitele a veřejné bezpečnosti.
Podle italského práva vstupuje Decreto Legge (nouzový dekret vlády) v platnost okamžitě po publikaci v Gazzetta Ufficiale, přičemž má 60 dní na následnou konverzi parlamentem. D.L. 96/2025 byl publikován 30. června 2025 v G.U. n. 149 a nabyl účinnosti 1. července 2025. Camera dei deputati a Senato della Repubblica schválily konverzi jako zákon č. 119/2025, publikovaný 9. srpna 2025 v G.U. n. 184, s účinností od 10. srpna 2025.[1]
Mgr. Ladislav Jack Janků, Ph.D., LL.M.
Předseda správní rady IUSKI - Institut lyžařského práva
Soudní znalec – obor sport - specializace bezpečnost lyžování / Instruktor sjezdového lyžování I. tř. SLČR
IUSKI – Institut lyžařského práva
www.iuski.cz | janku@iuski.cz | +420 603 429 690
Dedikace a afiliace
Tento článek vznikl v rámci interního výzkumného projektu Výzkumného a znaleckého ústavu IUSKI – Institut lyžařského práva s názvem „Právní úprava bezpečnosti lyžování v mezinárodním kontextu a její možné perspektivy v právním řádu České republiky", který navazuje na původní projekt GAUK č. 700119 řešený na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Seznam zkratek
ARTVA – Apparecchio di Ricerca Travolti in Valanga (lavinový vyhledávač)
D.Lgs. – Decreto Legislativo (legislativní dekret)
FIS – Fédération Internationale de Ski (Mezinárodní lyžařská federace)
FISI – Federazione Italiana Sport Invernali (Italský svaz zimních sportů)
SLČR – Svaz lyžařů České republiky
SZS – Smučarska zveza Slovenije (Svaz lyžařů Slovinska)
ZVS – Zakon o varnosti na smučiščih (Zákon o bezpečnosti na lyžařských areálech)
Seznam zdrojů
ITÁLIE. Decreto Legislativo 28 febbraio 2021, n. 40. Attuazione dell'articolo 9 della legge 8 agosto 2019, n. 86, recante misure in materia di sicurezza nelle discipline sportive invernali. In: Gazzetta Ufficiale della Repubblica Italiana. Serie Generale n. 68 del 19 marzo 2021.
ITÁLIE. Decreto-legge 30 giugno 2025, n. 96, Disposizioni urgenti per l'organizzazione e lo svolgimento di grandi eventi sportivi, nonché ulteriori disposizioni urgenti in materia di sport. Gazzetta Ufficiale della Repubblica Italiana, Serie generale, 30. 6. 2025, n. 149.
ITÁLIE. Legge 8 agosto 2025, n. 119, Conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 30 giugno 2025, n. 96, recante Disposizioni urgenti per l'organizzazione e lo svolgimento di grandi eventi sportivi, nonché ulteriori disposizioni urgenti in materia di sport. Gazzetta Ufficiale della Repubblica Italiana, Serie generale, 9. 8. 2025, n. 184.
JANKŮ, Ladislav J. Lyžařské právo - Právní úprava a judikatura ve Slovinsku. Praha: IUSKI - Institut lyžařského práva, 2019. 35 s. Interní publikace.
JANKŮ, Ladislav J., a kol. Lyžařské právo v Itálii: právní úprava a judikatura. Praha: Leges, 2022. 325 s. ISBN 978-80-7502-604-0.
MARUŠIČ, Tanja. The new Slovenian law on safety on the ski areas. In: Evropské fórum sněžného práva. Bormio: BEST, 2016.
SLOVINSKO. Pravilnik o tehničnih pogojih za obratovanje smučišč. Uradni list RS, št. 116/2008. [Zrušeno čl. 52 odst. 1 ZVS k 1. 9. 2016]
SLOVINSKO. Zakon o varnosti na smučiščih (ZVS). Uradni list RS, št. 44/2016.
Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu.
Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon).
Zákon č. 320/2015 Sb., o hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů.
Zákon č. 544/2002 Z.z., o Horskej záchrannej službe (Slovenská republika).
Diskuze k článku ()