Článek krátce shrnuje pojetí obvyklého pobytu a bydliště fyzických osob a soustředí se na pojmy obvyklého pobytu a bydliště osob právnických. Oba pojmy jsou pro účely mezinárodního práva soukromého ve vztahu k právnickým osobám definovány, jejich definice však vyšší míru právní jistoty účastníků poměrů s mezinárodním prvkem nezajišťují. Obvyklý pobyt je primárně definován jako místo ústřední správy právnické osoby, bydliště jako místo ústřední správy nebo sídlo nebo hlavní provozovna. Definiční pojmy však v rámci příslušných unijních nařízení již dále vymezeny nejsou. Článek poukazuje na skutečnost, že při současné komplikované struktuře nadnárodních skupin společností, může být velmi obtížné v případě koncernů s jistotou předvídat zejména místo ústřední správy, což se odráží ve větší míře nejistoty ohledně rozhodného práva a mezinárodně příslušného soudu.
Rostoucí význam evropského mezinárodního práva soukromého
Doba, kdy se slovní spojení evropské mezinárodní právo soukromé vyslovovalo velmi opatrně a psávalo v uvozovkách, je již historií. V Evropské unii je oblast mezinárodního práva soukromého jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí unijního práva a evropské mezinárodní právo soukromé zavedeným pojmem. V rámci soudní spolupráce v občanských věcech se i díky specifickým vlastnostem norem mezinárodního práva soukromého, kterými je jejich autonomie ve smyslu určité nezávislosti na státním zřízení a jejich neutralita ve smyslu nezasahování do národních hmotněprávních úprav členských států EU,[1] daří snáze dosahovat kompromisu a je tak přijímána řada nařízení, jejichž předmětem je unifikace jak kolizních pravidel, tak i norem mezinárodního civilního procesního práva. Evropské mezinárodní právo soukromé dnes zahrnuje v zásadě čtyři okruhy právních norem. Jedná se o normy, které obsahují pravidla pro založení mezinárodní příslušnosti soudů a úpravu jejich spolupráce; dále o normy, na jejichž základě je určováno rozhodné právo; o normy, které upravují otázky uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí; a konečně i o normy, které upravují některá zvláštní zjednodušená řízení s přeshraničním prvkem (např. evropské řízení o drobných nárocích nebo řízení o evropském platebním rozkazu).[2] V oblasti evropského mezinárodního práva soukromého bylo dosud přijato přes 15 nařízení a další se připravují. Řešíme-li případ s mezinárodním prvkem, je třeba vždy na prvním místě zkoumat, zda neexistuje unifikovaná unijní úprava, která má před příslušnými ustanoveními vnitrostátní právní úpravy mezinárodního práva soukromého aplikační přednost a jejíž přednostní aplikace může připadat v úvahu i ve vztahu k relevantním mezinárodním smlouvám.[3]
Díky pozornosti, které se mezinárodní právo soukromé ze strany Evropské unie v posledních letech těší, se i tento obor samozřejmě o to rychleji dále vyvíjí. Jednou z nepřehlédnutelných změn poslední doby, právě v souvislosti s přijímáním unijních právních instrumentů upravujících oblast mezinárodního práva soukromého, je pojetí hraničního určovatele. Hraniční určovatel patří mezi základní, tradiční pojmy kolizní úpravy mezinárodního práva soukromého. Jedná se o určitou skutečnost, která je pro daný okruh soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem natolik relevantní, že v navázání kolizní normy rozhoduje o výběru práva, jímž se má vymezený okruh právních poměrů řídit.[4] V dnešní době se jako hraniční určovatel označuje rovněž i kritérium, na jehož základě dochází v normách mezinárodního civilního procesního práva k založení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů určitého státu. Mezi historicky nejvýznamnější, klasické hraniční určovatele patří státní příslušnost v kontinentálních právních řádech a domicil v common law.
V rámci mezinárodních unifikačních snah se jako kompromisní řešení rivality těchto dvou hraničních určovatelů zrodil obvyklý pobyt jako nový hraniční určovatel, který se velmi rychle prosadil i v unijním právu. V českých jazykových verzích unijních nařízení z oblasti mezinárodního práva soukromého se vedle obvyklého pobytu objevuje rovněž i termín obvyklé bydliště, oba pojmy jsou jen rozdílným překladem jednoho a téhož pojmu habitual residence, a je tedy třeba je vnímat totožně. V tomto článku je důsledně používán pouze pojem obvyklý pobyt, který je dle názoru autorky pojmem přesnějším a vhodnějším, a který je též výlučným pojmem rekodifikované vnitrostátní právní úpravy mezinárodního práva soukromého. Dalším velmi relevantním hraničním určovatelem unijního práva je bydliště, v angličtině domicile, které je aplikováno jako jurisdikční kritérium. Tento pojem nelze zaměňovat s tradičním pojetím domicilu v anglosaském právu.[5]
Právnické osoby v evropském mezinárodním právu soukromém
V souvislosti s právnickými osobami je v rámci mezinárodního práva soukromého hlavní pozornost tradičně soustředěna na kolizněprávní otázky jejich osobního statutu, tedy na určení právního řádu, který upravuje jejich právní postavení. Jednotné unijní právní úpravě podléhají pouze nadnárodní formy společností, které se řídí příslušnými nařízeními[6] a subsidiárně právním řádem státu svého sídla. Kolizní úprava právního postavení právnických osob v rámci unijní úpravy unifikována není. Při určování jejich osobního statutu se vychází ze dvou základních principů: principu inkorporačního a principu sídla. Dle inkorporačního principu je osobním statutem právnické osoby právní řád státu, podle něhož právnická osoba vznikla. Z inkorporačního principu vychází i česká vnitrostátní právní úprava v § 30 ZMPS.[7] Dle principu sídla je osobním statutem právnické osoby právní řád státu, na jehož území se nachází její faktické sídlo. Tyto principy rozdílně řeší mj. otázku možnosti přeshraničního přemístění sídla při zachování právní kontinuity, kterou je v rámci Evropské unie třeba vnímat v kontextu svobody usazování zakotvené v primárním právu. [8]
Tato problematika, která se i v české odborné literatuře těší značné pozornosti,[9] bývá považována za jednu ze základních otázek unijního práva obchodních společností. O významu problematiky mobility společností v rámci Evropské unie, zejména s ohledem na související judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“),[10] nelze v žádném případě pochybovat, nicméně nelze ani zcela zapomínat na další kolizní otázky v případech, kdy subjekty soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem jsou právnické osoby. S rostoucím významem mezinárodního obchodního styku roste i počet přeshraničních závazkových právních poměrů, jejichž účastníky jsou subjekty z různých států. Jestliže si strany v rámci smluvní autonomie nezvolí rozhodné právo, postupuje se dle defaultních kolizních pravidel zakotvených v relevantní právní normě. Obdobně v rovině mezinárodního civilního procesního práva, dojde-li ke sporu, posuzuje soud, v případě absence prorogační či rozhodčí doložky (jsou-li připuštěny), svou mezinárodní příslušnost na základě defaultních jurisdikčních pravidel. K aplikaci příslušné kolizní či jurisdikční normy je však primárně třeba lokalizovat konkrétního hraničního určovatele dle daných skutkových okolností. Z výše nastíněného vývoje evropského mezinárodního práva soukromého je patrné, že se nejčastěji bude jednat o lokalizaci bydliště nebo obvyklého pobytu. Tento článek se proto zaměřuje na problematiku určení bydliště a obvyklého pobytu pro účely kolizních a jurisdikčních pravidel ve vztahu k právnickým osobám.
Ve zkoumaných právních instrumentech evropského mezinárodního práva soukromého je v relevantních ustanoveních používána formulace „…obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby…“ (nařízení Řím I), respektive „…společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob…“ (nařízení Řím II) bez bližší definice. V německém („…von Gesellschaften,Vereinen und juristischen Personen…“) i anglickém znění („…of companies and other bodies, corporate or unincorporated,…“) je formulace v obou nařízeních totožná. Tyto pojmy je třeba vykládat s ohledem na účel nařízení extenzivně, tak aby bylo možné každé sdružení osob či majetku, které se smluvně zaváže, lokalizovat za účelem navázání na rozhodný právní řád.[11] Může se tak jednat o koncepci širší, než je pojem právnické osoby v českém právním řádu,[12] přesto je v textu tohoto článku zavedena zkratka a v tomto smyslu dále uváděna pouze právnická osoba.
Obvyklý pobyt a bydliště - klíčové pojmy evropského mezinárodního práva soukromého
Jak obvyklý pobyt, tak i bydliště jsou klíčové pojmy evropského mezinárodního práva soukromého. Zatímco význam bydliště se omezuje téměř výhradně na oblast evropského mezinárodního civilního procesního práva, obvyklý pobyt je dominantním hraničním určovatelem jak unifikovaných kolizních norem unijního práva, tak pravidel pro založení mezinárodní příslušnosti soudů.
Bydliště představuje centrální jurisdikční kritérium v unifikovaných pravidlech pro určení soudní příslušnosti ve věcech občanských a obchodních v nařízení Brusel I,[13] v jeho přepracované verzi, nařízení Brusel I bis, které bylo již přijato a bude použitelné od 10. ledna 2015, v původní Bruselské úmluvě[15] a rovněž v obou Luganských úmluvách.[16] Obecné pravidlo pro určení pravomoci soudů v čl. 2 nařízení Brusel I, které patří s ohledem na svou věcnou působnost k vůbec nejčastěji aplikovaným unijním nařízením z oblasti mezinárodního práva soukromého, zakládá pravomoc soudů dle bydliště žalovaného. V aplikační praxi se proto určování místa bydliště lze jen stěží vyhnout.[14]
Při tvorbě samotných unifikujících předpisů zákonodárci však v poslední době nejčastěji volí hraničního určovatele obvyklého pobytu: objevuje se jak v kolizní úpravě závazkových vztahů, tak v kolizních a jurisdikčních pravidlech z oblasti rodinného a dědického práva. Obvyklý pobyt má významné místo v nařízeních Řím I,[17] Řím II,[18] Brusel II bis,[19] v nařízení o výživném[20] či v nedávno přijatém nařízení o dědictví. Proto ani jeho určování se v aplikační praxi dnes nelze vyhnout.[21]
Přítomnost mezinárodního prvku v soukromoprávních poměrech není ojedinělým jevem. S nezbytností určit místo obvyklého pobytu či bydliště účastníka právního poměru jsme konfrontováni stále častěji, ať již v případech, kdy pro daný poměr hledáme rozhodné právo nebo v případech, kdy zjišťujeme, na soudy kterého státu bude možné se v případě sporu obrátit. Jednoznačné určení místa jak obvyklého pobytu, tak i bydliště je proto významným předpokladem předvídatelnosti výsledků sporů a právní jistoty na straně účastníků právních poměrů, cílů, které si Evropská unie předsevzala a které mají přispět k řádnému fungování vnitřního trhu.
Vymezení obou výše uvedených hraničních určovatelů je koncipováno diferencovaně v závislosti na povaze subjektu, o jehož obvyklý pobyt nebo bydliště se jedná; v závislosti na skutečnosti, zda tímto subjektem je osoba právnická nebo fyzická. Místo obvyklého pobytu ani bydliště nelze v případě právnických osob určovat podle stejných kritérií jako v případě osob fyzických.
Ani obvyklý pobyt, ani bydliště fyzické osoby nejsou, až na níže uvedenou výjimku, v evropském mezinárodním právu soukromém definovány. Pro určení bydliště fyzické osoby odkazuje čl. 59 nařízení Brusel I na pojem bydliště ve vnitrostátní právní úpravě jednotlivých členských států. Soud tak pro posouzení, zda má strana bydliště na území státu fóra, použije v souladu s odst. 1 ustanovení svého práva (legis fori). V případě obvyklého pobytu fyzické osoby obdobný odkaz na národní právní řády členských států v unijních právních předpisech zakotven není, ani není pojem sám v normativním textu nikde blíže vymezen. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o autonomní pojem unijního práva, je třeba jej interpretovat nezávisle na národních právních řádech členských států, v souladu s judikaturou SDEU.[22] Jedná se o pojem faktický a při jeho určování je vždy třeba vycházet z konkrétních skutkových okolností případu. Jedinou výjimkou je definice obvyklého pobytu fyzické osoby, která jedná při výkonu podnikatelské činnosti. Za její obvyklý pobyt je v souladu s čl. 19 odst. 1 věta druhá nařízení Řím I a v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení Řím II pro účely určení rozhodného práva závazkových právních vztahů považováno hlavní místo podnikání (angl. principal place of business, něm. die Hauptniederlassung).
V případě právnických osob je situace odlišná, alespoň na první pohled. Pojmy bydliště i obvyklý pobyt právnické osoby jsou v evropském mezinárodním právu soukromém definovány, bydliště pro účely jurisdikčních pravidel, obvyklý pobyt pro účely pravidel kolizních.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 7/2014. Pokračování dostupné zde.
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské právo a některé nové trendy v mezinárodním právu soukromém. Právník. 2009, roč. 148, č. 2, s. 121–139.[1]
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 7 a násl.[2]
§ 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“).[3]
KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno – Plzeň: Doplněk a Aleš Čeněk, 2009, s. 121.[4]
PFEIFFER, Magdalena. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013, s. 33 a násl.[5]
Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE); Nařízení Rady (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS); Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003 o statutu evropské družstevní společnosti (SCE).[6]
„Právní osobnost právnické osoby a způsobilost jiné než fyzické osoby se řídí právním řádem státu, podle něhož vznikla...“[7]
Čl. 54 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).[8]
Blíže PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum, 1998; PAUKNEROVÁ, Monika. Kolizněprávní úprava obchodních společností. Právní rozhledy, 2005, č. 7, s. 244–250; PAUKNEROVÁ, Monika. Svoboda usazování obchodních společností a mezinárodní právo soukromé ve světle novějších rozhodnutí Evropského soudního dvora. Právník. 2004, č. 12, s. 1161–1183; DĚDIČ, Jan – ČECH, Petr. Nový pohled na kolizní normy a reflexe kolizně relevantní judikatury Evropského soudního dvora v českém právu společností. Soudní rozhledy. 2004, č. 10, s. 361 a násl.[9]
Např. C-81/87 (Daily Mail), C-212/97 (Centros), C-208/00 (Überseering), C-167/02 (Inspire Act), C-210/06 (Cartesio), C-378/10 (Vale).[10]
MARTINY, Reithmann. Internationales Vertragsrecht. 7. Auflage. Köln: Dr. Otto Schmidt, s. 172.[11]
§ 20 občanského zákoníku: (1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná.[12]
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“).[13]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (dále jen „nařízení Brusel I bis“).[14]
Úmluva o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Bruselská úmluva“) (Brusel, 27. 9. 1968, text konsolidované verze dostupný v Úř. věst. L 299, 31. 12. 1972, s. 32–42).[15]
Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Luganská úmluva I“) (Lugano, 16. 9. 1988, text dostupný v Úř. věst. L 319, 25. 11. 1988, s. 9–48); Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Luganská úmluva II“) (Lugano, 30. 10. 2007, text dostupný v Úř. věst. L 147, 10. 6. 2009, s. 1–43).[16]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“).[17]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím II“).[18]
Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1347/2000. (dále jen „nařízení Brusel II bis“).[19]
Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen „nařízení o výživném“).[20]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení o dědictví“).[21]
V souvislosti s mezinárodním právem soukromým se SDEU zabýval pojmem obvyklý pobyt pouze dvakrát, a to vždy v souvislosti s jurisdikčními pravidly nařízení Brusel II bis a obvyklým pobytem dítěte. Podrobněji PFEIFFER, Magdalena. Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu. Soudní rozhledy. 2013, 3, s. 87–89.[22]
Diskuze k článku ()