Jsou to netriviální otázky související s tím, jak moc můžeme základní lidské právo, kterým je v tomto případě právo vlastnit majetek, omezovat. Domnívám se, že poslední otázkou, a to do jaké míry je možné politikům zakázat vlastnit média, se někdy v budoucnu bude zabývat i Ústavní soud.
Předně bych chtěl vymezit, co v mém příspěvku míním médii – jsou to jednak média tisková, jednak elektronická (rozhlas, televize), ale i média digitální, která jsou založena na digitalizaci a propojování do počítačových sítí. Proces koncentrace pak znamená, že stále méně soutěžitelů má stále větší podíl na mediálním trhu. Dochází k tomu buď nabýváním různých mediálních společností, nebo prostřednictvím fúzí.
Demokracie nepřežije, nemá-li svobodná a nezávislá média
Podíváme-li se do nedávné historie, zjistíme, že demokracie v podstatě může fungovat bez funkčního trhu, bez toho, aby společnost prosperovala, nebo za velkých ekonomických nebo sociálních obtíží. Nikdy ale nepřežije, pokud nemá svobodná a nezávislá média. Právě koncentrace mediálního vlastnictví existenci svobodných a nezávislých médií ohrožuje, protože ohrožuje jednu ze základních funkcí médií, která mají sloužit veřejnému zájmu. Čím méně je médií, tím je menší možnost občanů získávat širokou paletu informací pro to, aby činili správná rozhodnutí. Snížení počtu médií tak zcela jistě snižuje množství možností pohledu na danou problematiku.
Hlavní odlišností médií od dalších druhů podnikání je to, že produkují informace. Informace je něco jiného než kterákoli jiná obchodní komodita, z čehož vyplývá, že s mediálním trhem není možno zacházet jako s jinou částí trhu. Média hrají klíčovou roli při formování postojů, názorů, přesvědčení a hodnot společnosti. Hrají ale také politickou roli, jsou jakýmsi zprostředkovatelem mezi světem politiky a voličstvem. Koncentrace médií vede k tomu, že zmenší-li se mediální pokrytí informování o věcech veřejného zájmu, snižuje se také kvalita veřejného života, politické reprezentace a všeho s tím spojeného.
Legitimní omezení koncentrace médií?
Účel omezení koncentrace vlastnictví médií je naprosto legitimním nástrojem ochrany demokracie a svobody a tento účel nemůže být v rozporu s ústavním pořádkem tak, jak je namítáno v jedné ústavní stížnosti, kterou bude Ústavní soud projednávat. Na dělbě moci a nalezení rovnováhy mezi jednotlivými složkami je náš ústavní pořádek vedle jiného založen.
Naše ani evropská právo v současné době neobsahuje žádnou komplexní závaznou legislativu týkající se mediální plurality. Neexistence takové úpravy na evropské úrovni je dána tím, že evropské státy mají velmi rozdílné mediální trhy. Máme malé státy, jako například Finsko, kde by provoz více než dvou televizních stanic byl zbytečně nákladný. Středně velké státy, například Česká republika, zase musí vyvažovat možnosti volné soutěže médií, ale zároveň možnosti financování. Pak jsou tu velké trhy, jako je Německo či Francie. Například francouzská legislativa je v tomto ohledu velmi přísná, když omezuje velikost médií na 20 % obyvatelstva nebo na 30 milionů posluchačů apod. V České republice existuje pouze zákaz obsažený v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který se týká křížového vlastnictví, a to navíc pouze u analogového vysílání, tedy u televizního vysílání zákaz neexistuje. Dalším omezením je novela zákona o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, která do této oblasti přináší relativní novum. Zde je ale otázka, jestli omezení není příliš velké.
Média v rozhodovací praxi ÚOHS a Evropské komise
Podíváme-li se na rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), vidíme, že s médii zachází jako s jakoukoli jinou komoditou či částí trhu. Nicméně Úřad ve své rozhodovací činnosti naprosto opomíjí jedno ustanovení nařízení Rady Evropského společenství o kontrole spojování podniků, které je přímo aplikovatelné našimi orgány a které je součástí našeho vnitrostátního práva. Toto ustanovení dává členským státům možnost přijmout přiměřená opatření k ochraně oprávněných zájmů, přičemž nařízení přímo uvádí ochranu médií jako veřejný zájem. Je zřejmé, že Úřad toto ustanovení ignoruje a nepovažuje koncentraci médií za velký problém. Přitom opatření mohlo být přijato právě na úrovni Úřadu.
Tato ignorance je o to překvapivější, podíváme-li se na strukturu českého mediálního trhu, který je relativně malý a relativně velmi finančně slabý. Je asi 20x ekonomicky slabší než mediální trh v Německu. Z tohoto důvodu jsou naše média velmi ohrozitelná jednak ze strany velkých korporací, stejně jako ze strany státu, který je u nás stále velkým inzerentem. Média u nás jsou tak mnohem náchylnější k různým podobám koncentrace.
Provedeme-li různá šetření, zjistíme, že český mediální trh je skutečně silně koncentrovaným trhem. Úřadu to očividně nevadí, stále připouští různé mediální fúze, o kterých se velmi diskutuje. V poslední době se například hovoří o tom, že společnost CNC získá do svého portfolia deníků a časopisů ještě rozhlasové stanice a internetovou televizi.
Podíváme-li se na rozhodovací praxi Evropské komise, která se zabývá případy fúzí médií, která mají evropský rozměr, zjistíme, že kromě kvantifikačních kritérií, která známe i z našeho zákona na ochranu hospodářské soutěže, posuzuje přípustnost fúze ještě z hlediska testu plurality, tzn. do jaké míry bude ve společnosti zachována dostatečná pestrost názorů a pohledů na věc. Příkladem aplikace testu plurality byl případ, kdy Evropská komise zamítla nabytí asi 17% podílu v Independent Television jinou vysílací společností British Sky Broadcasting s tím, že se jednalo o nabytí minoritního podílu, které byla zcela v souladu se soutěžním právem a nedosahovalo kvantifikačních kritérií stanovených britskými zákony proto, aby se jednalo o omezení trhu. Britská komise pro hospodářskou soutěž nicméně konstatovala, že tato akvizice poškozuje soutěž na televizním trhu, protože by BSkyB i prostřednictvím minoritního podílu mohla ovlivňovat obsah svého konkurenta, strategii týkající se obsahu, politiku televizních poplatků či politiku investic. Zároveň řekla, že ačkoli jsou ve Velké Británii zajišťovány poměrně vysoké standardy editoriální nezávislosti, ani tyto standardy nejsou dostatečné proto, aby nemohlo dojít k ovlivnění na základě tohoto propojení, BSkyB poté musela svůj podíl snížit asi na 7%, ačkoli jí to generovalo ztrátu asi 200 milionů liber. Britská komise pro hospodářskou soutěž byla v této otázce neúprosná.
Podíváme-li se na rozhodovací praxi Úřadu, vidíme, že ta takové obavy nesdílí. Nedávno schválil akvizici Mladé fronty, a.s. společností CNC a jistě bude schvalovat plánovanou akvizici rozhlasových stanic od francouzské společnosti Lagardere. Nedomnívám se, že by tam vznikl nějaký problém. Zřejmě nám tady tedy vzniká jedno velké mediální uskupení.
Není možné spoléhat pouze na soutěžní pravidla
Soutěžní právo ale samozřejmě není všemocné. Koncentrace médií, i když je hlídána soutěžními pravidly, zvyšuje nebezpečí, že i když bude zachována pluralita médií, budou všichni vystaveni obdobnému obsahu, ačkoli se bude jednat o různé mediální projekty. Některé fúze jsou přípustné z hlediska hospodářské soutěže, ale přitom mohou být velice škodlivé z hlediska plurality obsahu, který mediální společnosti produkují. Není tedy možné spoléhat pouze na soutěžní pravidla, neboť mediální moc je něco zcela odlišného od síly a moci tržní. Různorodost vlastnictví médií tak automaticky nemusí znamenat různorodost obsahu médií. Je to dáno také tím, že soutěžitelé v oblasti médií soutěží o totožné publikum a s obdobnými produkty, což vede k určité konvergenci obsahu. Nastupuje zde proto role dalšího regulátora, a to Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rady“), která by při udělování licencí měla dbát hlavně na to, do jaké míry ten který program přinese obohacení do palety již stávajících programů. To se neděje a Rada víceméně automaticky vydává licence bez toho, aby uvedenou problematiku prozkoumávala.
Co se týče digitálních médií, tam je situace ještě tristnější, ačkoli tato média nabývají stále více na síle. Zhruba polovina informací je dnes získávána prostřednictvím digitálních médií. Druhá polovina pak prostřednictvím médií elektronických. Média printová už v podstatě nehrají žádnou roli. Přesto média digitální nejsou upravena téměř vůbec, resp. jsou upravena pouze třemi ustanoveními zákona o některých službách informačních společností. Tato úprava je naprosto nedostatečná, ke koncentraci médií neříká nic.
Uzrál čas pro novou legislativu
Je zřejmé, že by bylo zapotřebí přijmout novou úpravu týkající se koncentrace médií, a to jak na evropské, tak české úrovni. Sice se zdá, že s nástupem internetové éry bude hrozba koncentrace médií stále menší, protože mediálních platforem vzniká obrovské množství (máme zde Netflix, Youtube, Twitter atd.), nicméně v oblasti digitálních médií se vytvořil naprosto nefunkční model spočívající v existenci tzv. duopolu na celém světe, tzn. naprostá dominance dvou společností, a to Facebooku a Youtube, které inkasují asi 85 % všech reklamních příjmů z digitálního obsahu. To určitě není zdravý, fungující trh.
Zamysleme se nad tím, do jaké míry je možno omezit politiky ve vlastnictví médií. Problém u nás vznikl v souvislosti s tím, že vlastník velkého vydavatelského domu vstoupil velmi razantně do politiky a začala se odehrávat podobná diskuze, jaká se v 90. letech odehrávala v Itálii při nástupu Berlusconiho k moci. Debata dopadla s obdobně žalostnými výsledky jako v Itálii.
Nezdá se, že by bylo možno očekávat kvalitnější úpravu. Česká Ústava vychází z klasické separace dělby moci na moc zákonodárnou, soudní a výkonnou, mezi nimiž se snaží vytvořit systém brzd a protivah. Tuto tripartici mocí doplňuje Ústava zvláštními mocemi, například ČNB, NKÚ, veřejným ochráncem práv. Ústava stanoví i právní rámec fungování tzv. čtvrté moci, za kterou bývají označována právě média. Média totiž nejsou pouze jedním z dalších produktů trhu, ale mají svou ústavněprávní hodnotu.
Pokud definujeme Českou republiku jako demokratický stát, musíme si uvědomit, že demokratický stát přežije dlouhodobé ekonomické a sociální obtíže, ale nepřežije bez svobodných a nezávislých médií.
Lex Babiš
Podívejme se na právní úpravu tzv. Lex Babiš z hlediska zamýšleného následku. Zamýšleným následkem je samozřejmě diverzita moci. Té ale v tomto případě bude dosaženo pouze částečně, protože zákon nepostihuje případy, kdy má veřejný funkcionář podíly v korporacích, které poskytují mediální digitální služby. Přitom digitální služby poskytují obrovské množství zpráv, reportáží, rozhovorů, videí. V současné době v podstatě dokonce konkurují televiznímu vysílání. Důležitost internetových zpravodajských serverů stále roste, jejich význam bude do budoucna pravděpodobně stále větší a větší.
Dalším důvodem, proč novela zákona nemůže dosáhnout svého účelu je to, že nepostihuje případy, kdy politik médium sám neprovozuje, ani není členem ovládající nebo ovládané osoby, přesto ale má na médium vliv. Jedná se o širokou paletu případů, kdy veřejný funkcionář může významným způsobem ovlivnit chování média – například převede-li své podíly na trust, na svou manželku, právníky apod.
Je pravda, že otázka, zda politici mohou vlastnit média, by měla být předmětem spíše politické kultury než zákonné úpravy. Pokud ale politická kultura, tedy samoregulace, nezafunguje, musí nastoupit regulace. Pokud si lidé nejsou schopni upravit svoje poměry mimoprávními prostředky, je zapotřebí, aby právo přišlo ke slovu. V tomto případě se tak právě stalo, když média nebyla i s ohledem na jejich vliv vykázána z politického kolbiště a naše politické prostředí si s tímto problémem poradit neumělo. Zákonná úprava tak byla na místě.
Bohužel přijatá právní úprava není nejšetrnějším způsobem z více možných variant, které se nabízely a které by zabezpečily oddělení výkonné a mediální moci. Zákon totiž dopadá i na představitele území samosprávy, která ale není součástí státní moci. Nedovedu si ani představit, že by někdy znamenalo velký problém, že představitel územní samosprávy vlastní nějaké médium. Z tohoto důvodu byla přijatá úprava naprosto zbytečná a stejně tak i újma, kterou funkcionáři na svém vlastnictví utrpí.
Je otázka, zda je přijatá právní úprava přiměřená zamýšlenému cíli. Je samozřejmě zcela přiměřená představitelům moci výkonné, ale ta přiměřenost u představitelů samosprávy je velmi pochybná. Je ale nutno konstatovat, že pokud by osoby účastnící se politického života a politické moci, zejména na úrovni moci výkonné, vlastnily média, mělo by to na naše mediální prostředí devastující vliv. Kombinace mediální a politické moci je v naprostém rozporu s naším tradičním chápáním demokratického fungování státu a médií. Média, která jsou provozována politikem, v podstatě ztrácejí svůj společenský význam, neboť ze své podstaty nemohou sloužit jako hlídací pes demokracie, když se stávají součástí politické moci. Taková média jsou ze své povahy nedůvěryhodná.
Kongres Právní prostor 2018
Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()