Úvodní poznámky
Předmětem tohoto textu jsou dva fenomény ústavního srovnávacího práva posledních dekád, jmenovitě metoda proporcionality a hospodářská, sociální a kulturní práva (dále jen „socio-ekonomická práva“).[1]
Tradičně bývají socio-ekonomická práva – jako opak práv liberálních (občanských a politických) – vykládána tak, že z těchto práv plynou pouze tzv. pozitivní závazky, tj. že vyžadují na státu nějaké aktivní jednání. Představují tedy tzv. status pozitivus a ukládají tak státu povinnost (závazek) poskytovat jednotlivci určité statky nebo služby jako je např. práce, bydlení, zdravotní péče, vzdělání či sociální zabezpečení.[2] Toto vnímání se však zdá již býti překonané, když doktrína i praxe vychází z předpokladu, že všechna základní práva generují jak závazky negativní (spočívající v povinnosti státu zdržet se zásahů do základních práv), tak pozitivní.[3] Socio-ekonomická práva se tudíž neomezují jen na pozitivní závazky a generují též závazky negativní. Tímto se do jisté míry stírají rozdíly mezi jednotlivými generacemi základních práv.
Kritériem pro rozlišení metodologických postupů – pokud vůbec nějaké existuje – pak nemůže být členění na občanská a politická práva na straně jedné a na hospodářská, sociální a kulturní práva na straně druhé, nýbrž rozlišení na pozitivní a negativní závazky. Jak již v obdobném kontextu trefně poukázal Jan Kratochvíl, v současné praxi vrcholných soudů ani v akademii již není otázkou, zda jsou socio-ekonomická práva judikovatelná, nýbrž „jak sociální práva judikovat, neboli jakým způsobem postupovat při jejich soudním přezkumu. Zda stejně jako u občanských a politických práv, či zda si vyžadují odlišnou metodu přezkumu.“[4] Jinými slovy, je možné na tato práva vzhledem k jejich specifikům aplikovat metodu proporcionality?
Test proporcionality se v posledních letech rozšířil světem rychleji než virus Zika Jižní Amerikou.[5] Někteří autoři proto jízlivě podotýkají, že základní práva jsou v současnosti pouze otázkou proporcionality.[6] Z testu proporcionality se tak postupně stal základní metodologický přístup k přezkumu ústavnosti zásahů do základních práv. Milionovou otázkou, kterou se snaží zodpovědět současná právní teorie, je otázka její univerzality, resp. jejích limitů.[7] Jedním z možných limitů testu proporcionality je její aplikace na socio-ekonomická práva. Překvapivě velmi málo současné odborné literatury se zaměřuje na zodpovědění této otázky, a pokud přece pak se tyto práce vyznačují obecností až vágností. Mezi zastánci metody proporcionality však panuje shoda o tom, že se proporcionalita aplikuje na všechna omezitelná základní práva, tj. s drobnými korekcemi se aplikuje i na socio-ekonomická práva.[8] Vycházím tudíž z principiální aplikovatelnosti testu proporcionality na přezkum pozitivních závazků a socio-ekonomických práv.[9]
Předmětem tohoto textu je rozbor dvou základních funkcí, jež test proporcionality plní při přezkumu ústavnosti zásahů do socio-ekonomických práv. Konkrétně se jedná o jeho ochrannou a kreativní funkci.[10] Ochranná funkce proporcionality vnímá proporcionalitu jako „nástroj chránící základní práva před omezováním. V tomto pojetí je proporcionalita aplikována jako mez pro omezování základních práv.“ Toto pojetí představuje tradiční vnímání proporcionality tak, jak se vyvinula při aplikaci na přezkum zásahů do občanských a politických práv. Naopak kreativní funkce proporcionality představuje nástroj pro formování obsahu základních práv. Obsah socio-ekonomických práv je tudíž utvářen prostřednictvím neustálého poměřování protichůdných principů na podkladu konkrétní státní politiky dotýkající se socio-ekonomických práv, což soudcům umožňuje uchopit proměnlivý obsah těchto práv.[11] Na následujících stranách se zaměřím na rozbor obou těchto pojetí testu proporcionality. Následně pak podrobím kritickému zkoumání tvrzení autorů Contiadese a Fotiadou, že test proporcionality (a zejména pak kritérium poměřování) může utvářet obsah socio-ekonomických práv, neboť toto, zdá se, stojí v příkrém rozporu s tradiční ochrannou funkcí proporcionality.
Ochranná funkce
Jak jsem již uvedl v úvodu, tak ochranná funkce proporcionality popisuje proporcionalitu jako nástroj, jež chrání základní práva před jejich nadměrným omezováním a v mezních situacích dokonce jejich popíráním. Jinými slovy proporcionalita je zde chápána jako „mez pro omezování“ základních práv.[12] Napomáhá tak ústavním či kvaziústavním soudům při přezkumu souladnosti aktů veřejné moci se základními právy. V tomto směru se jedná o tradiční chápání testu proporcionality, tak jak se vyvinul při aplikaci na přezkum zásahů do občanských a politických práv.
Současná teorie vychází při přezkumu tvrzených porušení základních práv z paradigmatu rozlišování mezi zásahem do základního práva a ospravedlněním tohoto zásahu. V prvním kroku této analýzy se soudy zaměřují na substantivní otázky základních práv, pídí se po rozsahu a obsahu těchto práv a po otázce, zda přezkoumávané opatření představuje zásah do základního práva. Ve druhém kroku pak soudy zkoumají otázku, zda je možné tento zásah racionálně ospravedlnit, jinými slovy, zda je předmětné opatření omezující základní práva přiměřené.
Postupem času se první krok analýzy stal méně významným a těžiště argumentace soudů se - především v důsledku inflace základních práv[13] - přesunulo do fáze ospravedlnění zásahu. Substantivní argumentace stran rozsahu a obsahu základních práv proto do jisté míry ztratila na významu, neboť téměř každé opatření veřejné moci ukládající nějakou povinnost jednotlivci bude kolidovat s jeho základními právy.[14] K přezkumu toho, zda je zásah možné ospravedlnit, pak soudy aplikují test proporcionality.
Základní struktura testu proporcionality se skládá ze tří komponent: vhodnosti, potřebnosti a proporcionality v úzkém slova smyslu.[15] Prvním z kritérií je test vhodnosti, jenž se zaměřuje na zkoumání způsobilosti zvoleného opatření k dosažení sledovaného legitimního cíle.[16] Následuje test potřebnosti, jenž představuje analýzu plurality možných (stejně efektivních) opatření a jejich subsidiaritu z hlediska omezení dotčených základních práv. Konečně poslední krok představuje poměřování (proporcionalita v úzkém slova smyslu, resp. vážící formule), v němž se zkoumá, zda existuje přiměřený vztah mezi újmou způsobenou omezovanému základnímu právu a důležitostí důvodů svědčících ve prospěch opatření základní právo omezující, resp. zda opatření omezující základní práva svými negativními důsledky nepřesáhla pozitiva plynoucí z jejich přijetí ve prospěch ochrany jiných základních práv nebo veřejných zájmů.[17] Vztah proporcionality mezi pozitivy a negativy zásahu, se pak mění v návaznosti na intenzitě zásahu do základního práva. Obecně zde tedy platí zásada, že čím intenzivnější je zásah, tím intenzivnější je i jeho přezkum, neboť o to závažnější důvody musí veřejná moc pro jeho ospravedlnění předložit.[18]
Ačkoli by se k testu proporcionality v tomto pojetí dalo napsat ještě mnoho, svůj výklad zde ukončím. Tato pasáž má spíše než objevovat nové, nastavit zrcadlo níže rozebírané kreativní funkci proporcionality a pro tyto účely již dostačuje.
Kreativní funkce proporcionality
V předchozí pasáži jsme si představili klasickou funkci testu proporcionality, jenž chrání základní práva tím, že stanoví meze jejich omezení. Nyní se zaměříme na funkci druhou, kterou můžeme označit jako tzv. funkci kreativní. V tomto pojetí pak proporcionalita „funguje jako nástroj pro utváření obsahu základních práv.“ Toto pojetí pak nabývá zvláštního významu zejména pro vymezení obsahu socio-ekonomických práv, k němuž - podle tvrzení autorů Contiadese a Fotiadou - dochází poměřováním za pomoci testu proporcionality.[19] Obsah socio-ekonomických práv se pak utváří jako výsledek konfliktu protichůdných principů, jež jsou na podkladu konkrétní politiky a sociálního práva. Test proporcionality pak umožňuje soudci lépe uchopit proměnlivý obsah socio-ekonomických práv. Kreativní funkce vychází z toho, že doktrína proporcionality se s postupem času transformovala a začala tak plnit funkci určitého nástroje zprostředkujícího diskurz mezi soudy a zákonodárcem. Proporcionalita se tak dostává o krůček dál, než jak byla popsána v předchozí části. Předmětem této části bude představení právě této funkce a její zhodnocení s ohledem na otázku, jestli skutečně může proporcionalita generovat obsah základních práv.
3.1 Contiades a Fotiadou: Proporcionalita obsah generující
Jak již bylo uvedeno, podle autorů Contiadese a Fotiadou proporcionalita neplní jen ochrannou funkci, nýbrž také funkci kreativní. Tito autoři tvrdí, že proporcionalita v kontextu socioekonomických práv v podstatě vytváří substantivní obsah těchto práv.[20]
Aby toho byl test proporcionality schopen, musel se s postupem času transformovat. Z tradiční defenzivní funkce proporcionality se díky dlouholeté praxi orgánů ochrany základních práv po celém světě stal hlavní metodologický nástroj soudního přezkumu ústavnosti aktů legislativy a „respektování principu proporcionality se tak stalo nejdůležitějším kritériem, které musí zákonodárce brát v úvahu při příjímání zákonů“.[21] Soudy tudíž nutí zákonodárce ke specifickému způsob argumentace tím, že konzistentní aplikací proporcionality u něj vytváří povědomí o testu, který musí jeho rozhodnutí omezující základní práva splnit, aby je bylo možno považovat za ústavně souladná. Soudy tak pomocí aplikace testu proporcionality nutí zákonodárce zdůvodňovat své akty podobným způsobem, jakým samy používají k odůvodňování svých rozsudků. Tento přístup pak na straně druhé omezuje také soudce, neboť tito mohou přezkoumat „rozhodnutí zákonodárce (pouze) skrze strukturovanou a disciplinovanou aplikaci testu proporcionality“. Aplikace proporcionality tak vytváří základ pro vzájemnou „interakci mezi zákonodárcem a soudcem, omezujíc obě strany dialogu“ tak, aby se pohybovaly pouze v mezích jim ústavou daných pravomocí.[22] Contiades a Fotiadou vychází z toho, že právě naznačený vývoj doktríny proporcionality směřuje je konstituování kreativní funkce testu proporcionality.
Transformace metody proporcionality je pak ještě více zřetelná v kontextu přezkumu zásahů do socio-ekonomických práv, neboť tato spočívá především v rozpracování techniky poměřování. Specifikem socio-ekonomických práv je, podle jejich tvrzení, že „jejich obsah je vždy odvislý od kolidujících zájmů a dostupných prostředků.“[23] V rámci své kreativní funkce proto proporcionalita „slouží při poměřování kolidujících zájmů vymezujících obsah předmětného práva. Proporcionalita jako technika poměřování tak znamená objevování, analyzování a hodnocení kolidujících práv a zájmů směřující k ad hoc vyhodnocení dopadů přezkoumávaného opatření na ně.“[24]
Základní práva jsou tudíž utvářena skrze nikdy nekončící interakce s jinými základními právy a dalšími zájmy, což činí jejich obsah otevřeným. Můžeme jej popsat „jako mozaiku, do níž jsou neustále doplňovány [a také z ní odebírány] jednotlivé dílky. Proporcionalita se tak stala nedílnou součástí základních práv sloužící k vymezování jejich obsahu.“ Generuje tak obsah základních práv tím, že jej konkretizuje prostřednictvím poměřování. V případech, kdy je předmětné právo převáženo kolidujícím veřejným zájmem však „neztrácí svou normativní sílu. […] Obsah socio-ekonomických práv není vzhledem ke své závislosti na ekonomických událostech a nevyhnutelnému kolísání hospodářského růstu ze své podstaty pevně vymezený a neustále se proměňuje v závislosti na výsledku nikdy nekončícího poměřování.“ [25] Obsah socio-ekonomických práv se tudíž neustále proměňuje v závislosti na vnějších faktorech, jako jsou např. sociální konflikty, hospodářský růst, politické a ideologické trendy. Proporcionalita jakožto niterná součást socio-ekonomických práv upevňuje jejich obsah a uvádí v život jejich ústavní garance. Ačkoli obsah práv se neustále proměňuje, proporcionalita jej může zkonstruovat tím, že stanoví meze zákonných zásahů do těchto práv. Obě funkce proporcionality si tudíž nekonkurují, nýbrž jsou k sobě navzájem komplementární.[26]
Vtažením testu proporcionality do procesu samotného definování obsahu práv a přijetí toho, že „práva neztrácí svou [normativní] sílu, když do svého nitra zahrnou také sociální a ekonomické úvahy, má potenciál posílit jejich ochranu a další rozvoj vzhledem k jejich schopnosti přizpůsobit se realitě a kolidujícím politikám. Břemeno se tak přenáší na proporcionalitu jako metodu, která může ochránit obsah základních práv nikoli tím, že by je vyloučila z kolize s jinými zájmy, postavila kolem nich obraný val, nýbrž tím, že zajistí, aby tyto konflikty byly rozřešeny v souladu s ústavou.“ [27]
Podle Contiadese a Fotiadou tudíž aplikace proporcionality při přezkumu zásahů do základních práv plní obě dvě výše popsané funkce současně. Nejprve pomocí poměřování kolidujících principů a politik určí obsah a rozsah působnosti základního práva v předmětném případě, aby následně tímto prizmatem přezkoumal, zda napadeným opatřením nedošlo k porušení tohoto obsahu.
3.2 Reakce D. Bilchitze
Na tato tvrzení autorů Contiadese a Fotiadou reagoval David Bilchitz, neboť v nich spatřuje „zásadní nepochopení“ metody proporcionality a toho, co může nabídnout při přezkumu zásahů do socio-ekonomických práv. Kritizuje především jejich opakované tvrzení, že test proporcionality může pomoci při formování obsahu socio-ekonomických práv, zvláště pak obecnost tohoto jejich tvrzení. Bilchitz naopak tvrdí, že „proporcionalita je ve skutečnosti formálním testem (s dílčími subkomponenty), který napomáhá soudcům rozhodnout za jakých okolností je [předmětné] omezení základních práv přípustné. Test proporcionality tak funguje pouze tam, kde již máme určité povědomí o obsahu konkrétních práv a váhy, kterou jim přiznáváme.“[28]
K lepšímu porozumění svého argumentu Bilchitz uvádí příklad argumentace testy nezbytnosti a poměřování jakožto hlavních prvků formujících proporcionalitu určitého opatření. Pokud jde o test potřebnosti, tak připomeňme, že tento spočívá ve zkoumání, zda neexistují alternativní, stejně efektivní, avšak k dotčeným základním právům šetrnější opatření. Bilchitz pak v tomto kontextu tvrdí, že „aby bylo možno učinit si úsudek v tomto směru, je zcela nezbytné zjistit, jaký dopad mají různá opatření na základní práva. Pro jeho aplikaci je proto nezbytné mít určité předporozumění o obsahu dotčeného základního práva, v opačném případě by tento test postrádal jakýkoli význam: jak může někdo hodnotit účinky rozdílných opatření na právo, když netuší, na co tato opatření dopadají?“ Test nezbytnosti tudíž předpokládá existenci obsahu základního práva.[29]
K obdobným závěrům dochází Bilchitz také ve vztahu ke kritériu poměřování. Zde tvrdí, že „je možné učinit si závěr o tom, zda újma způsobená předmětnému právu omezujícím opatřením je přiměřená důležitosti důvodů svědčících ve prospěch přijetí takového opatření pouze tehdy, víme-li předem co předmětné právo jednotlivci přináší a jak posoudit závažnost jeho porušení.“ Aplikace kritéria poměřování tudíž „také vyžaduje, abychom měli určité ponětí o ,váze‘ či síle dotčených zájmů.“ To jej vede k závěru, že „samotný test proporcionality nemůže generovat obsah základních práv; naopak jeho úspěšné fungování předpokládá existenci takového obsahu.“ [30]
Bilchitz pak uzavírá, že výše uvedené výtky ukazují, že „pokud by byla socio-ekonomická práva definována prostřednictvím poměřování mnoha kolidujících zájmů, zdá se velmi pravděpodobným, že by se jim v dobách hospodářské krize dostalo pouze velmi omezené ochrany.“ Politická moc totiž často a ráda argumentuje finančními těžkostmi na straně státu a výdaje na sociální programy jsou proto snadným cílem rozpočtových škrtů. Bez jasného vymezení nároků plynoucích pro jednotlivce ze socio-ekonomických práv, které jsou nezávislé na těchto obtížných sociálních a ekonomických podmínkách, se zdá velmi pravděpodobným, že státy tyto omezí na úplné minimum, resp. je zcela popřou.
„Socio-ekonomická práva tak budou hrát pouze marginální roli při omezování a usměrňování vládních programů reagujících právě na tyto podmínky, které jsou právě nezbytné, jestli mají být způsobilé určit normativní směřování vládní politiky v dobách krize.“
Bilchitz tudíž odmítá, že by test proporcionality byl způsobilý ve vztahu k socio-ekonomickým právům, resp. k právům obecně, vymezovat jejich obsah. Naopak, tento „funguje obdobně jako ve vztahu k občanským a politickým právům, tj. poskytuje zevrubný formální test pro posouzení přípustnosti omezení obsahu těchto práv. […] Proporcionalita nám umožňuje přezkoumat účel, pro který jsou práva omezována a jeho dílčí komponenty jsou nám pak nápomocné při určování toho, zda je předmětné omezení ve skutečnosti přiměřené vzhledem k újmě, kterou způsobilo dotčenému právu.“ [31]
3.3 Příliš vysoká nebo příliš nízká očekávání od proporcionality?
Nezůstanu jen u výše provedené prezentace argumentačních pozic citovaných autorů, na tomto místě bych chtěl přidat též názor vlastní. Vzhledem k podobným teoretickým východiskům[32] je mi bližší stanovisko Davida Bilchitze.
V mých očích totiž test proporcionality neposkytuje o mnoho více než formální strukturu argumentu, jež musí být následně vyplněna další argumentací. Racionalita testu proporcionality, resp. závěrů, k nimž interpret při aplikaci tohoto testu dochází, v podstatě závisí na „otázce, zda spojuje premisy, které, opět, mohou být racionálně ospravedlněny.“[33] Jinými slovy řečeno, právní závěry (výstupy) učiněné interpretem v rámci argumentace testem proporcionality jsou racionální jen tehdy, když je možné racionálně odůvodnit vstupy testu. Jednotlivé kroky testu pak představují orientační body, k nimž má směřovat argumentační snažení interpreta. K prokázání jejich naplnění nebo nenaplnění pak musí interpret snášet další skutková zjištění a další - konkrétní - právní argumenty.[34]
Není tudíž možné od testu proporcionality očekávat, že by generoval obsah základních práv. Naopak existence obsahu základního práva je nezbytným předpokladem aplikace testu proporcionality. Ten pak vyžaduje určité předporozumění na straně interpreta. Obsah základního práva je především formován politickou filosofií, která utváří myšlení interpreta. Tato je však také omezena, a to především historicko-filosofickými důvody (teleologickým pozadím) vzniku ústavní normy zakotvující základní právo. Dalším neopominutelným faktorem formujícím obsah základního práva pak bude také judikatura specifikující obecné skutkové podstaty lidskoprávních katalogů.
Závěr
Z výše provedené konfrontace dvou v odborné literatuře diskutovaných funkcí testu proporcionality při aplikaci na socio-ekonomická práva plyne, že tzv. kreativní funkce testu proporcionality musí býti opuštěna. Test proporcionality představuje pouhou formální strukturu argumentu, stanoví pouze postup a strukturu argumentace, jež soudcům napomáhá při určování toho, zda je možné přezkoumávaný zásah do základního práva ospravedlnit. Není tudíž způsobilý generovat substantivní obsah základních práv, naopak jeho samotná aplikace předpokládá existenci takového obsahu. Domnívám se proto, že autoři Contiades a Fotiadou tudíž od testu proporcionality očekávali více, než je schopen poskytnout.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] V tomto kontextu se někdy také hovoří o tzv. právech druhé generace či zkráceně sociálních právech. S ohledem na to, že socio-ekonomická práva s sebou nesou především pozitivní závazky státu, můžeme je též začlenit do širšího konceptu tzv. pozitivních práv. Pozitivní práva se pak člení na: 1) práva na ochranu, 2) práva na organizaci a proceduru a 3) socio-ekonomická práva. Viz ALEXY, Robert. A Theory of Constitutional Rights. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 294–296. Pro nejrůznější typologie pozi-tivních závazků srov. KOSAŘ, David. Základní principy výkladu a aplikace Úmluvy. In: KMEC, Jiří. David KOSAŘ, Jan KRATOCHVÍL a Michal BOBEK. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 86 an.
[2] ALEXY, op. cit., s. 288. CONTIADES, Xenophon, FOTIADOU, Alkmene. Social Rights in the Age of Proportionality: Global Economic Crisis and Constitutional Litigation. International Journal of Constitutional Law, 2010, roč. 10, č. 3, s. 660, marg. č. 1. BILCHITZ, David. Socio-economic Rights, Economic Crisis, and Legal Doctrine. International Journal of Constitutional Law, 2014, roč. 12, č. 3, s. 714–715.
[3] BILCHITZ, 2014, op. cit., s. 714–715. KRATOCHVÍL, Jan. Test racionality: skutečně vhodný test pro sociální práva. Právník, 2015, roč. 154, č. 12, s. 1055. LEIJTEN, Ingrid. The German Right to an Existenzminimum, Human Dignity, and the Possibility of Minimum Core Socioeconomic Rights Protection. German Law Journal, 2015, roč. 16, č. 1, s. 25–26.
[4] KRATOCHVÍL, op. cit., s. 1052.
[5] Ke geografickému rozšiřování proporcionality viz např. BARAK, Aharon. Proportionality: Constitutional Rights and Their Limitations. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 175–210. STONE SWEET, Alec, MATHEWS, Jud. Proportionality Balancing and Global Constitutionalism. Columbia Journal of Transnational Law, 2008–2009, roč. 47, č. 1, s. 192–209.
[6] Například Grégoire Webber v tomto kontextu tvrdí, že celá současná doktrína základních práv by mohla být podstatně zjednodušena, kdyby katalogy základních práv byly nahrazeny jediným ustanovením: „Zákonodárce musí jednat v souladu s principem proporcionality.“ WEBBER, Grégoire. The Negotiable Constitution: On The Limitation of Rights. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 4.
[7] K socio-ekonomickým právům jako možnému limitu testu proporcionality viz VYHNÁNEK, Ladislav. Proporcionálně či jinak? Problém ústavního přezkumu zásahů do sociálních práv. Časopis pro právní vědu a praxi, 2014, roč. 22, č. 3, s. 203– 221. GARDBAUM, Stephen. Positive and Horizontal Rights: Proportionality’s Next Frontier or a Bridge Too Far? [online]. UCLA School of Law Research Paper No. 16-04, 2016, s. 1–35. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=2726794. K lidské důstojnosti jako možnému limitu testu proporcionality viz VON BERNSTORF, Jochen. Proportionality Without Balancing: Why Judicial Ad Hoc Balancing is Unnecessary and Potentionally Detrimental to the Realisation of Individual and Collective Self-Determination. In: LAZARUS, Liora, McCRUDDEN, Christopher, BOWLES, Nigel (eds.). Reasoning Rights: Comparative Judicial Engagement. Oxford: Hart Publishing, 2014, s. 73–74. K opačnému závěru, tj. že proporcionalita je aplikovatelná i na lidskou důstojnost srov. např. ALEXY, Robert. Lidská důstojnost a princip proporcionality. Právník. 2015, roč. 154, č. 11, s. 867–878. KUMM, Mattias, WALEN, Alec. Human Dignity and Proportionality: Deontic Pluralism in Balancing. In: HUSCROFT, Grant, MILLER, Bradley, WEBBER, Grégoire (eds.). Proportionality and the Rule of Law: Rights, Justification, Reasoning. New York: Cambridge University Press, 2015, s. 67–89.
[8] ALEXY, 2004, op. cit., s. 288 an. KLATT, Matthias, MEISTER, Moritz. The Constitutional Structure of Proportionality. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 85–108. BARAK, op. cit., s. 422–434. MÖLLER, 2012, op. cit., s. 179. Viz též díla citovaná pod marg. č. 11.
[9] Tento předpoklad beru vzhledem ke komplexnosti dané problematiky jako nutnost. Všechny problematické otázky s tímto tématem spojené, totiž nelze v tomto článku vyřešit. Takovýchto otázek je hned několik, zmíním tedy alespoň ty nejpalčivější: 1) použitelnost konceptu „zásahu“ na socio-ekonomická práva a tím také zpochybnění celého současného paradigmatu základních práv rozlišujícího mezi zásahem a jeho ospravedlněním (viz KRATOCHVÍL, op. cit., s. 1055. GARDBAUM, Stephen. op. cit., s. 1-35); 2) absence tzv. „bodu nulového zásahu“ (VYHNÁNEK, op. cit., s. 209); existence ne-dotknutelného jádra základních práv (z mnoha prací viz zejména YOUNG, Katharine. The Minimum Core of Economic and Social Rights: A Concept in Search of Content. Yale International Law Journal, 2008, roč. 33, č. 1, s. 113–175).
[10] K tomuto rozlišení srov. zejména diskusi mezi Xenophonem Contiadesem a Alkmene Fotiadou na straně jedné a Davidem Bilchitzem na straně druhé, jež se odehrála na stránkách časopisu International Journal of Constitutional Law. Viz CONTIADES a FOTIADOU, 2010, op. cit., s. 660–686. CONTIADES, Xenophon, FOTIADOU, Alkmene. Socio-economic Rights, Economic Crisis, and Legal Doctrine: A reply to David Bilchitz. International Journal of Constitutional Law, 2014, roč. 12, č. 3, s. 740–746. BILCHITZ, 2014, op. cit., s. 710–739. BILCHITZ, David. Socio-economic Rights, Economic Crisis, and Legal Doctrine: A Rejoinder to Xenophon Contiades and AlkmeneFotiadou. International Journal of Constitutional Law, 2014, roč. 12, č. 3, 747–750.
[11] CONTIADES a FOTIADOU, 2010, op. cit., s. 665–666.
[12] Ibidem.
[13] Postatou tohoto fenoménu je, že stále více a více zájmů je chráněných jako základní práva, tj. dochází k postupnému rozšiřování působnosti základních práv. Příkladem tohoto přístupu může být praxe Evropského soudu pro lidská práva či Spolkového ústavního soudu SRN, které chrání jako základní práva celou řadu zájmů, které neodpovídají tradičnímu vnímání základních práv. Viz např. práva na klidný spánek (Hatton proti Spojenému království, rozsudek ze dne 8. 7. 2003, stížnost č. 36022/97), krmení holubů v parku (BVerfGE 54, 143), či ježdění na koni po lesích (BVerfGE 80, 137). Více viz MÖLLER, Kai. The Global Model of Constitutional Rights. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 2 an. KUMM, Mattias. The Idea of Socratic Contestation and the Right to Justification: The Point of Rights-Based Proportionality Review. Law & Ethics of Human Rights, 2010, roč. 4, č. 2, s. 150–152.
[14] MÖLLER, Kai. Constructing the Proportionality Test: An Emerging Global Conversation. In: LAZARUS, Liora, McCRUDDEN, Christopher, BOWLES, Nigel. (eds.). Reasoning Rights: Comparative Judicial Engagement. Oxford: Hart Publishing, 2014, s. 31.
[15] Zde volně vycházím z dnes již klasické práce R. Alexyho. ALEXY, 2004, op. cit. Tato práce byla mimochodem také zdrojem inspirace pro formulaci testu proporcionality v judikatuře Ústavního soudu ČR. K praxi Ústavního soudu viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994; sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007; sp. zn. Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010; sp. zn. Pl. ÚS 15/10 ze dne 25. 1. 2011; sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011.
[16] Často bývá také struktura testu vymezována jako čtyřkroková, kdy testu vhodnosti předchízí samostatný test legitimity. Jednotlivé jurisdikce se také liší v obsahu testu vhodnosti. Spolkový ústavní soud SRN či Ústavní soud ČR si „vystačí“ s pouhou existencí legitimního cíle, kdežto Nejvyšší soud Kanady pro ospravedlnění zásahu do základních práv požaduje, aby legitimní cíl byl také dostatečně závažný. Srov. GRIMM, Dieter. Proportionality in Canadian and German Constitutional Jurisprudence. The University of Toronto Law Journal, roč. 57, č. 2, s. 383–397. MÖLLER, 2014, op. cit., s. 33–35.
[17] Terminologie se (nejen) v tomto kroku testu různí, synonymicky by se dalo též říci, že soudy v tomto kroku zkoumají, zda opatření použitá knaplnění sledovaného cíle „nekladou na jednotlivce nepřiměřené břímě“, zda na něj „nemají disproporční dopad“, resp. zda státní orgány dosáhly „spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy jednotlivce a společnosti“.
[18] RIVERS, Julian. Proportionality and Variable Intensity of Review. The Cambridge Law Journal, 2006, roč. 65, č. 1, s. 200 an.
[19] CONTIADES a FOTIADOU, 2010, op. cit., s. 665.
[20] Ibidem, s. 671.
[21] Ibidem, s. 667.
[22] Ibidem, s. 667–668.
[23] Ibidem.
[24] Ibidem, s. 669.
[25] Ibidem, s. 670.
[26] Ibidem, s. 669–671.
[27] Ibidem, s. 672.
[28] BILCHITZ, 2014, op. cit., s. 737.
[29] Ibidem.
[30] Obdobnou námitku je možné vznést také proti autory zdůrazňovaným výhodám proporcionality jako zprostředkovatele dialogu mezi ústavními soudy a zákonodárcem, neboť i dialog vyžaduje po jeho účastnících, aby věděli, co práva, o nichž se dialog vede, znamenají. Bez takovýchto znalostí pak strany dialogu postrádají jakékoli normativní vedení a dialog se pak stává nesmyslným. BILCHITZ, 2014, op. cit., s. 737–738.
[31] Ibidem, s. 738–739.
[32] V tomto směru mám na mysli především inklinaci k alexyho teorii. Viz BILCHITZ, 2014, op. cit., s. 735.
[33] ALEXY, Robert. Balancing, Constitutional Review, and Representation. International Journal of Constitutional Law, 2005, roč. 3, č. 4, s. 576.
[34] S tímto pak souvisí další funkce testu proporcionality (a metodologie v právu obecně), tj. zprostředkování transparentnosti procesu zdůvodňování právních závěrů. Tato funkce má své výsadní místo zejm. v ústavním právu, neboť normy ústavního práva jsou specifické svou široce otevřenou texturou. Proporcionalita v tomto pojetí by měla být způsobilá přinejmenším odkrýt hodnotovou, politickou a jinou subjektivní orientaci soudce, která by mohla negativně ovlivnit výsledek interpretačního procesu. Srov. např. BEATTY, David. The ultimate rule of law. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 161 an.
Diskuze k článku ()