Je UEFA kompetentní řídit evropský fotbal? - 3. část

Je tedy právě UEFA, která disponuje monopolem a reguluje evropský fotbalový trh, dostatečně kompetentní účinně a spravedlivě svá pravidla vymáhat vůči všem klubům, a to i v kontextu vlastních ekonomických a politických zájmů?

První díl tohoto seriálu si můžete přečíst pod tímto odkazem, druhý naleznete zde.

Případ Manchester City

Manchester City FC je anglický fotbalový klub, jehož nejúspěšnější éra započala v roce 2008 a trvá až do současnosti. Majoritní většinu akcií klubu získal šejk Mansour ze Spojených arabských emirátů (SAE), konkrétně přes svou společnost Abu Dhabi United Group.

Prakticky neomezený kapitál tak dříve spíše průměrnému klubu umožnil „přeplácet" své konkurenty, nabídnout nejvyšší přestupové částky společně s nejlepšími platovými podmínkami a naplnit cestu vedoucí k současné pozici fotbalového giganta.

V současnosti klub vlastní holdingová společnost City Football Group, která byla založena v roce 2013 za účelem logistického propojení investicí šejka Mansoura do fotbalových klubů po celém světě.[1]

Vlastnická struktura City Football Group a biografie šejka Mansoura jsou zásadní pro komplexní pochopení politického i finančního vlivu na fotbalové prostředí.

Šejk Mansour patří k nejvlivnějším členům královské rodiny z Abu Dhabí. Je nevlastním bratrem prezidenta SAE, působí jako viceprezident SAE a místopředseda vlády, a dále zastával či stále zastává významné pozice v největších státem vlastněných společnostech.[2]

Vzhledem k politickým a osobním konexím šejka Mansoura není překvapivé, že sponzory klubů pod City Football Group jsou společnosti pocházející ze SAE.

V roce 2014 bylo orgánem UEFA Club Financial Control Body (CFCB) zjištěno, že se Manchester City dopustil porušení pravidel FFP, které souviselo s nesplněním požadavku break-even o vyrovnanosti příjmů a výdajů. Cityzens v sezoně 2010/2011 vykázali historicky rekordní finanční ztrátu ve výši 197 milionů liber.

CFCB se měl pozastavit i nad sponzorskými smlouvami uzavřenými se subjekty, u nichž existovalo vážné podezření o úzkém napojení na vlastníka klubu, šejka Mansoura. Jednalo se primárně o smlouvu se společností Etihad Airways, kde byl předsedou nevlastní bratr šejka Mansoura. Hodnota kontraktu současně nesplňovala tzv. „fair value" test, který se aplikuje při hodnocení reálné tržní hodnoty sponzorských smluv. CFCB nicméně tuto skutečnost v roce 2014 podrobně nevyšetřoval a zaměřil se pouze na porušení pravidla break-even.[3]

Mezi UEFA a klubem nakonec došlo k mimosoudní dohodě (settlement agreement), přičemž pro City se jednalo o nejmírnější variantu trestu, vezmeme-li v potaz, že většina z uložené pokuty byla klubu o tři roky později vrácena, jelikož splnil podmínky stanovené UEFA.[4]

V návaznosti na mediální aféru kolem projektu Football Leaks byl však tento případ porušení FFP znovu „otevřen“. V listopadu roku 2018 vydalo německé investigativní periodikum Der Spiegel článek s důkazy o tom, že Manchester City a jeho sponzoři manipulovali s komerčními smlouvami za účelem „obejití“ pravidel FFP. Dle zveřejněných interních dokumentů klub úmyslně zatajil rozsah umělého nadhodnocování sponzorských smluv (se společnostmi Etihad a Etisalat) a dojít mělo i k zastírání identity pravých původců finančních zdrojů s cílem zvýšit komerční příjmy a naplnit podmínku break-even i přes astronomické částky vynaložené na přestupy a platy hráčů.

Po aféře Football Leaks si UEFA nemohla dovolit uzavření další mimosoudní dohody.

Proces před UEFA a CAS

V roce 2019 zahájil CFCB, konkrétně Investigatory Chamber, rozsáhlé vyšetřování, při kterém byly shromážděny důkazy o závažném porušení FFP. Případ byl postoupen Adjudicatory Chamber, která v rozhodnutí z 14. 2. 2020 uvedla, že se klub dopustil závažných porušení pravidel FFP, jelikož ve svém účetnictví nadhodnotil příjmy plynoucí z uzavřených sponzorských smluv tak, aby splnil požadavek break-even.[5]

Manchester City také porušil interní pravidla UEFA stanovující povinnost spolupracovat s orgány při vyšetřování, kdy měl při shromažďování důkazů zatajit relevantní informace a odmítnout kooperovat, a to za účelem ztížit CFCB proces vedoucí ke zjištění všech skutkových okolností případu.

Adjudicatory Chamber uložila klubu sankci, konkrétně zákaz účasti v evropských klubových soutěžích UEFA v sezóně 2020/2021 a 2021/2022, a dále finanční pokutu ve výši 30 milionů eur.

Manchester City se proti rozhodnutí CFCB odvolal ke Court of Arbitration for Sport (CAS).

V případu Manchester City FC v. UEFA vydal CAS 13. 7. 2020 rozhodčí nález, ve kterém zrušil sankce uložené klubu ze strany CFCB za údajné porušení pravidel FFP, konkrétně uložený zákaz účasti v evropských soutěžích. Dále snížil finanční pokutu z 30 milionů eur na 10 milionů eur, a nikoliv za porušení FFP, ale za obstrukce při vyšetřování. Panel rozhodců uvedl, že porušení pravidel FFP nebylo dostatečně prokázáno, anebo bylo promlčeno. UEFA se tedy nepodařilo porušení prokázat nebo stíhání za tato porušení nesplnila podmínku pětileté promlčecí lhůty, kterou měla UEFA ve svých vlastních regulích stanovenou.[6]

Zde je evidentní zásadní pochybení na straně specializovaného orgánu CFCB, respektive odlišný výklad a právní posouzení počátku běhu promlčecí lhůty. Ačkoliv byla délka promlčecí lhůty stanovena v interních regulích asociace, nebyl specializovaný orgán UEFA schopen správně interpretovat pravidla, která UEFA vytvořila.

CAS se také zabýval otázkou, zda Manchester City zatajil informaci o pravém původci financí ze sponzorských smluv. V této souvislosti je nutné uvést, jak rozdílnými důkazy disponovaly obě strany. UEFA svůj případ založila pouze na uniklé emailové korespondenci, jejíž pravost měla být potvrzena výpisy z účetnictví klubu. Zatímco Manchester City měl k dispozici řadu svědectví, včetně výpovědí vysoce postavených představitelů společností Etihad a Etisalat (se kterými měly být uzavřeny nadhodnocené sponzorské smlouvy), expertní analýzy, vlastní znalecké posudky a podrobnější výpisy z účetnictví.[7]

Výše uvedené bylo reflektováno i panelem rozhodců, který sice uznal emailovou korespondenci jako přípustný důkazní prostředek, avšak ke svým závěrům dospěl na základě důkazů jiných. CAS byl toho názoru, že aby byl Manchester City uznán vinným z porušení pravidel FFP, musela by UEFA předložit důkaz, který by byl „dokončeným aktem", nikoliv pouze tvrzením údajné skutečnosti. Takový důkaz však UEFA neposkytla.[8]

CAS dospěl k závěru, že uniklá emailová korespondence a dílčí finanční informace, které předložila UEFA, byly vyvráceny důkazy poskytnutými klubem, jelikož tyto byly věrohodnější a komplexnější. Panel rozhodců uvedl, že jakékoli údajné protiprávní jednání ze strany City v souvislosti se sponzorskou smlouvou se společností Etisalat bylo promlčeno. A jakékoli údajné porušení FFP v souvislosti se smlouvou se společností Etihad bylo částečně promlčeno, a v každém případě nebylo dostatečně prokázáno.[9]

CAS tedy zrušil sankce uložené City ze strany CFCB, a to „pouze" za cenu finanční pokuty za obstrukce při vyšetřování, která však pro anglický klub a jeho movité majitele znamenala vítězství.

Tento případ vyvolal řadu otázek o důvěryhodnosti UEFA a její kompetentnosti řídit evropský fotbalový trh. Eufemisticky řečeno je přinejmenším znepokojující, že orgán CFCB, který měl zajistit dodržování pravidel FFP a zaručit spravedlivou soutěž, nebyl schopen dostatečně prokázat porušení těchto pravidel. Další otázkou je, proč se UEFA rozhodla některé skutečnosti vyšetřovat až v roce 2019, po kauze Football Leaks, když na základě finančních dokumentů CFCB musel o platbách mezi klubem a jeho sponzory vědět již dříve.

Vzhledem k tomu, jak vyspělým administrativním i právním aparátem UEFA disponuje, a o jak fundamentální pochybení se v některých aspektech tohoto případu z její strany jednalo, může tato skutečnost vést k zamyšlení, kam až dosahuje vliv některých fotbalových klubů.

Manchester City je od roku 2019 vyšetřován kvůli porušení finančních pravidel také ze strany anglické Premier League. City se mělo dopustit 115 porušení pravidel mezi roky 2009 až 2018, přičemž zásadním rozdílem mezi aktuálním řízením a procesem s UEFA je, že Premier League nemá ve svých pravidlech promlčecí lhůtu. 

Případ Paris Saint - German 

Paris Saint-Germain (PSG) je francouzský fotbalový klub, který od přelomu tisíciletí do značné míry stagnoval. Zásadní změna vedoucí ke stabilizaci klubu a ovládnutí francouzské nejvyšší fotbalové soutěže nastala v roce 2011, kdy většinu akcií klubu odkoupila společnost Qatar Sports Investments (QSI).

QSI je katarskou akciovou společností specializující se na investice do sportovního sektoru a současně je dceřinou společností Qatar Investment Authority (QIA), což je katarský státní investiční fond.

Oficiálním předsedou společnosti QSI a členem představenstva QIA je Nasser Al-Khelaifi, který je také prezidentem Paris Saint-Germain. Současně zastává významné pozice v samotném Kataru, v roce 2013 se stal členem katarské vlády a je předsedou katarské společnosti beIN Media Group, televizní stanice, která od UEFA za horentní sumy odkupuje práva na vysílání fotbalových utkání evropských soutěží.

Nasser Al-Khelaifi byl opakovaně zvolen předsedou Evropské klubové asociace (ECA), je členem Výkonného výboru UEFA a podílel se na organizování MS ve fotbale v roce 2022, které se konalo právě v Kataru, přičemž s volbou pořadatelské země byla spojena řada kontroverzí.

S příchodem nového majitele tak započala nová éra PSG, kdy do pařížského klubu přestupovali za astronomické částky fotbalisté světových jmen.

V poslední dekádě bylo PSG jedním z ústředních aktérů v souvislosti s vyšetřováním porušení pravidel FFP. Nesrovnalosti v účetnictví vedly CFCB k vyšetřování se závěrem, že klub v monitorovaném období před rokem 2014 nesplnil podmínku break-even, a to především z důvodu, že hodnota sponzorské smlouvy se společností Qatar Tourism Authority byla nadhodnocena a neodpovídala reálné výši. CFCB měl pochybnosti také o vazbách mezi PSG a Qatar Tourism Authority, která je státní společností.

Předpokládané rozhodnutí Adjudicatory Chamber však nebylo vydáno a namísto toho došlo k uzavření settlement agreement. PSG akceptovalo sankce, konkrétně finanční pokutu ve výši 60 milionů eur, restrikci počtu hráčů v evropských soutěžích UEFA a další omezení týkající se povolené částky k investování do přestupů hráčů. Finanční pokuta měla být nad to započtena proti potenciálním výdělkům PSG za účast v Lize mistrů, a to s podmínkou zpětného „vrácení" až 40 milionů eur, pokud klub splní stanovené podmínky. PSG v následujících dvou letech podmínky splnilo.[10]

Tento případ vyvolal otázku, do jaké míry UEFA a její orgány přistupují alibisticky k sankcionování mocných klubů, které porušují její pravidla. Další případ v souvislosti s porušením FFP ze strany PSG se však dostal až před CAS.

Proces před UEFA a CAS

V sezóně 2017/2018 PSG dokončilo přestup Brazilce Neymara za rekordních 222 milionů eur a současně uzavřelo kontrakt s francouzským fotbalistou Mbappém, který první rok v klubu působil formou hostování s povinnou opcí ve výši 180 milionů eur.

Uvedené transakce prověřovala Investigatory Chamber, která dospěla k závěru, že PSG splnilo požadavek break-even a není v rozporu s pravidly FFP. Závěr Investigatory Chamber byl však předložen k posouzení tehdejšímu předsedovi CFCB, který rozhodl, že by měl být případ znovu prošetřen, jelikož došlo k zásadním pochybením při stanovení reálné hodnoty sponzorských smluv a současně zpochybnil postup hlavního vyšetřovatele.

Hlavní vyšetřovatel si měl nechat vypracovat analýzu hodnoty sponzorské smlouvy PSG se společností Qatar Tourism Authority. PSG si nechalo vypracovat svůj vlastní znalecký posudek. Závěry těchto dvou analýz se zásadním způsobem lišily. První analýza stanovila reálnou hodnotu sponzorské smlouvy na částku pěti milionů eur ročně. Naopak analýza znalce najatého PSG byla prakticky shodná s hodnotou sto milionů eur ročně, kterou ve svém účetnictví klub uvedl. Hlavní vyšetřovatel Investigatory Chamber se však nerozhodl k vypracování třetí nezávislé analýzy a ztotožnil se se závěry znalce PSG.[11]

Procesní postup byl následující – inkriminované rozhodnutí Investigatory Chamber bylo vydáno 13. 6. 2018. Předseda CFCB dne 22. 6. 2018 doporučil Adjudicatory Chamber podrobně prověřit vyšetřování ze strany Investigatory Chamber. Dne 19. 9. 2018 vydala Adjudicatory Chamber rozhodnutí, ve kterém uvedla, že by mělo dojít k přezkoumání případu a dalšímu vyšetřování ze strany Investigatory Chamber. 

Představitelé PSG však s tímto postupem nesouhlasili a podali odvolání ke CAS, ve kterém namítali, že rozhodnutí Adjudicatory Chamber o přezkoumání případu by mělo být zamítnuto, jelikož dle článku 16 odst. 1 tehdejší verze Procedural rules governing the UEFA CFCB měla mít tato komora na přezkoumání případu a vydání rozhodnutí desetidenní lhůtu, kterou nedodržela.

Panel rozhodců CAS na základě zhodnocení argumentů CFCB a PSG dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí desetidenní lhůty a rozhodnutí zrušil.[12]

CAS tedy potvrdil právní názor PSG, což znamenalo, že původní rozhodnutí z června 2018 zůstalo v platnosti a PSG se vyhnulo sankcím za porušení FFP. S právní interpretací pravidel ze strany PSG se ztotožnila i samotná UEFA, která se tak postavila na stranu klubu, nikoliv svého vlastního orgánu CFCB.

Nejspíše i tento případ, kdy si CFCB chybně interpretoval své vlastní procesní regule, vedl k novelizaci pravidel, kde je nyní přesně specifikován počátek běhu lhůty.

Ve sporu s PSG opět došlo k procesním pochybením ze strany UEFA a jejích orgánů. Skutečnost, že je některý z mocných fotbalových klubů schopen analyzovat pravidla UEFA lépe než samotná federace se tak pojí s otázkou, do jaké míry jsou UEFA a její orgány kompetentní zaručit spravedlivou fotbalovou soutěž.

Závěr

V této třídílné sérii článků jsme analyzovali dominantní postavení UEFA na evropském fotbalovém trhu a její politický vliv. Ačkoliv je UEFA svěřena prakticky autonomní správa evropského fotbalu, jsou zde mocné fotbalové kluby, jejichž zájmy musí UEFA respektovat. Tyto kluby měly a mají na fotbalové prostředí značný vliv a díky své politické a marketingové abilitě jsou hybateli směru, kterým se UEFA vydává.

Dle UEFA jsou pravidla FFP ospravedlnitelná a proporcionální, jelikož mají za cíl zlepšení stavu evropské fotbalové soutěže a vedou ke spravedlivému fotbalovému trhu. Nicméně právě FFP zachovávají hegemonii tradičních a mocných klubů, jejichž příjmy se diametrálně liší od příjmů menších klubů. Některým mocným klubům se současně podařilo „obejít" tato pravidla a vyhnout se sankcím za porušení pravidel regulujících fotbalový trh.

UEFA, jakožto řídící orgán relevantního trhu, na kterém chrání i vlastní finanční zájmy, tedy není vždy schopna účinně a spravedlivě vymáhat svá pravidla vůči všem klubům, čímž vytváří prostor k nerovnosti na trhu.

Racionální přístup k regulaci s dohledem kompetentních orgánů EU společně s respektováním specifik sportu by snad mohl přinést spravedlivější podmínky na evropském fotbalovém trhu.

---

Samotný koncept Multi-Club Ownership vzbuzuje řadu smíšených reakcí. Nicméně jako obchodní i sportovní model je v současné době nejinovativnějším způsobem, jak ve fotbalovém světě dosáhnout globálního úspěchu.[1]

The Cabinet Members of United Arab Emirates. Odkaz: https://uaecabinet.ae/en/cabinet-members[2]