Jak ze sportu bez práva vytvořit respektované odvětví?

Tak by se za mě dal v současné době popsat stav, ve kterém se český sport nachází. Důvodem je to, že sport jakkoli tvoří nedílnou součást naší společnosti, v poslední době zůstal stát z pohledu práva tak nějak na místě. Kromě zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, v platném znění, nebyla po pádu socialistického režimu přijata žádná právní úprava, která by vztahy ve sportu upravovala. Uvedený zákon sice od roku 2001 prošel několika novelami, ty však jistě nestačí. Poslední novela z roku 2019 dala za vznik novému orgánu, Národní sportovní agentuře. Prostřednictvím ní by se financování sportu mělo zlepšit.

Nehledě na novely zákona, sportu stále chybí na základní úrovni pravidla, podle kterých by měly jednotlivé subjekty hrát. Z pohledu smluvního absentuje ochrana slabší strany, z pohledu organizačního chybí organizace spolků, které sporty v daných disciplínách zastřešují. Chybí vrcholný úřad, který by se o sport samostatně a komplexně staral, a rozhodčí soud, který by sportovní spory efektivně řešil. Český sport je v důsledky toho nevyrovnaný, neorganizovaný a z celoevropského pohledu zaostalý. Sport nemůže dostatečně plnit svou edukativní a ekonomickou funkci a je plný neutěšených vztahů a bohužel také korupce.

Zásadně se tento handicap projevuje při srovnání se západními zeměmi (např. Francie, Dánsko či Německo). Osobně jsem tento rozdíl poznala během svého zahraničního působení a podrobně popsala v publikaci pod názvem Právní úprava profesionálního sportu v ČR a zahraničí. Ambicí této práce bylo na situaci v českém sportu upozornit a dát podnět k tomu, jak by šlo na zákonné úrovni vztahy ve sportu lépe nastavit. Po třech letech od publikace je situace ve sportu více méně stejná. Závěry práce jsou sice stále aktuální, chybí však zájem zákonodárce, který by se podobnými návrhy z řad právníků zabýval.

Je tedy na čase hledat jinou cestu, jak český sport posunout. Což je ambicí tohoto a navazujících článků, které jsou adresovány široké sportovní veřejnosti. Řešení budou navrhována v rovině právní, ale také mezilidské, jelikož nedostatečná pravidla a organizace vedou mimo jiné k mezilidským svárům a touze o vítězství jedné ze stran i mimo hřiště a ve vlastních řadách. Všichni čtenáři jsou proto žádáni o otevřenou mysl a o udržení zásadní myšlenky, že pro každý pokrok je nezbytné, aby změna začala u jednotlivce. Změny ve vyšších strukturách bývají poté daleko jednodušeji proveditelné. Sérii článků si proto dovolím zahájit právě základními vztahy ve sportu. Tedy smluvními vztahy mezi hráči a kluby v souvislosti s výkonem sportovní činnosti (dále jen „sportovní smlouvy“).

Současná podoba sportovních smluv

Nejprve tedy k vztahům mezi hráči a kluby. Přes živé a stále nekončící debaty ohledně povahy vztahu mezi kluby a hráči je drtivá většina sportovních smluv uzavírána v režimu § 1746 odst. 2, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „NOZ“), tedy jako smlouvy nepojmenované - inominátní. Na jedné straně klub, jako právnická osoba, na straně druhé hráč, jako fyzická osoba – osoba samostatně výdělečně činná provozující živnost dle živnostenského zákona, popř. jako příslušník nezávislého povolání. Právní řád tento smluvní vztah nijak specificky neupravuje. Je na jeho stranách, aby si v mezích zákona vzájemná práva a povinnosti sjednaly. V praxi jsou smlouvy uzavírány buď ve znění vzorů, které dává k dispozici zaštiťující sportovní asociace, nebo ve znění, které je hráči předkládáno ze strany klubu.[1]

Kontraktační proces v praxi probíhá tak, že klub hráči předloží návrh smlouvy. Obsahem smlouvy bývá závazek hráče poskytnout klubu své herní a taktické schopnosti a závazek klubu vytvořit hráči podmínky k výkonu této činnosti a poskytnout mu odměnu za odvedené služby,

Smlouva bývá ve většině případů a z logiky věci nevyrovnaná.

• klub může smlouvu kdykoli vypovědět, hráč fakticky nikoli;
• klub může ve většině případů jednostranně krátit odměnu dle svého uvážení s odkazem na nedostatečné výkony nebo fyzickou připravenost hráče;
• v případě zranění je hráči krácena odměna, popř. nemá hráč nárok na odměnu během zranění vůbec;
• odchod z klubu je vázán na vysoké odstupné a další.

Sportovní smlouvy mají často podobný osud jako smlouvy formulářové, do kterých je jen zřídkakdy zasahováno. Bývá praxí, že hráč mající zájem o angažmá, smlouvu bez významných připomínek uzavírá.

V čem jsou uzavřené smlouvy problematické?

Hlavním problémem těchto smluv je, že nechrání tu nejcennější komoditu, kterou sport disponuje, a nedostatečně využívají její potenciál. Touto komoditou jsou hráči.

Asociace a kluby investují čas a energii do výchovy hráčů od jejich brzkého věku. Hráči následně v produktivním věku dle své úrovně pendlují mezi kluby, což dává za vznik soutěži. Aby byla soutěž atraktivní, musí být trh s hráči dostatečný. Pro fungující sportovní trh je nezbytné, aby hráči zůstali co nejdéle činní a sportovní odvětví mohlo co nejdéle využívat celý jejich potenciál.  V zájmu sportovního odvětví, a tedy klubů, je si cennou komoditu střežit a dbát na její zachování.

Navzdory tomu současná praxe má za výsledek spíše opačný stav. Z vlastní zkušenosti vím, že do značné míry je důvodem omezené členské základny přístup klubů, který nerespektuje zdraví hráčů a nepovažuje hráče za důležitý produkt, který je potřeba správně využít a dlouhodobě chránit. Současný přístup, kdy je k hráčům přistupováno omezeně se snahou jejich krátkodobého využití, má za následek, že hráčů je málo. Tím trpí celé sportovní odvětví včetně reprezentačních týmů. Kluby si stěžují, že není kde brát, sportovní asociace, že členská základna je nedostatečná, a reprezentace, že nemá dostatečný výběr. Domnívám se, že pokud by se smluvní vztahy ve sportu zlepšily, tzn. přístup k hráčům a způsob jejich využití, zlepšila by se i celková situace českého sportu.

V řadě evropských zemí, jako je Francie, Dánsko či Německo, s jejichž právní úpravou jsem se seznámila, jsou si toho vědomi. Otázka sportovních smluv je komplexně upravena zákonem a provádějícími předpisy. Na základě těchto předpisů hráči poskytují společnosti a sportu potřebnou službu a za to je jim poskytnuta nezbytná právní ochrana. V těchto zemích sport výrazně lépe plní svou edukativní i ekonomickou funkci. Sport je na jednu stranu předmětem významných investic ze státního rozpočtu a na druhou stranu podstatnou část do státních rozpočtů vrací s ohledem na jeho ekonomickou sílu.

Aby se český sport této situaci přiblížil, musí vzhledem k neexistující právní úpravě sám vyvinout aktivitu, kterou by právní řád nahradil nebo minimálně do jisté míry suploval. Základním a prvotním dílčím výsledkem této aktivity by měly být na základní klubové úrovni sportovní smlouvy, které by reflektovaly potřeby hráčů i klubů. Smlouvy, které by byly vyvážené, odrážely ekonomickou situaci českého sportu, zvýšily využití hráčů a přinesly by do sportovního odvětví více marketingu, business developmentu a tím i profesionality. Vše při zachování oprávněných zájmů klubů, které by na této změně měly z dlouhodobého hlediska profitovat.

Jaký smluvní typ by měl být s hráči uzavírán a v čem by se měl obsah smluv změnit?

Netřeba dlouze diskutovat nad tím, zda je vhodné dále pokračovat v uzavírání sportovních smluv v režimu NOZ jako smluv inominátních. Zákoník práce neodpovídá povaze sportovních vztahů a kluby by zvýšenou ekonomickou zátěž plynoucí z pracovněprávních smluv neustály. Zvolení smluv nepojmenovaných dle NOZ je tedy, dle mého názoru, v současné situace na místě.[2]

Co se týče obsahu smluv, zásadní dle mého názoru je změnit vnímání v tom směru, že na hráče není možné pohlížet pouze jako na krátkodobého dodavatele služby – sportovního výkonu. Postavení hráčů by v tomto směru mělo být komplexnější a smlouva by měla hráčům stanovit větší okruh povinností. Měly by být využity nejenom fyzické schopnosti hráčů, ale i jejich plný dlouhodobý potenciál, který tkví např. v jejich vzhledu, osobnosti, charisma, edukativních nebo marketingových schopnostech.

Například zkušený hráč, který má za sebou reprezentační kariéru, s sebou může přinést nejen sportovní výkony, ale i mediální pozornost, nové tréninkové metody, může být důvodem zachování nebo rozšíření členské základny. S ohledem na jeho potenciál by klub měl zvážit možnost jeho využití a do smlouvy zakotvit např.:

• jednání a prezentace klubu před sponzory,
• účast na letních soustředěních mládežnických týmů,
• zapojení do dotovaných projektů sportovní asociace (např. propagace ve školách či školkách),
• charitativní akce,
• mentorství mladým hráčům,
• asistence při tvorbě tréninkových plánů,
• pozápasové setkávání se sponzory.

Naproti tomu mladý, talentovaný hráč s sebou může přinést potenciál dlouhodobé spolupráce, marketingové začlenění a propagace prostřednictvím sociálních sítí, investice do jeho vývoje a následný příjem z jeho prodeje, prezentace jeho profilu do budoucna, spolupráce s klubem po odchodu do zahraničí. S ohledem na jeho potenciál by klub měl zvážit možnost jeho využití a do smlouvy zakotvit např.:

• prezentace klubu na jeho sociální síti – nahlížení do zákulisí ve sjednaném rozsahu;
• závazek možnosti využití jeho profilu za účelem propagace v budoucnu a náboru nových hráčů;
• vhodné stanovení odstupného od smlouvy ve vztahu k investicím do hráče vynaloženým a ve vztahu k získanému angažmá.

Nehledě na uvedené příklady by v obecné rovině mělo být definování obsahu smlouvy v oblastech:

• výkonu sportovní činnosti;
• marketingové a propagační činnosti;
• vzdělávací činnosti.

Co se týče hráče, ten by v rámci kontraktačního procesu měl dbát na to, aby byl ve smlouvě definován:

• rozsah poskytovaných služeb;
• poskytování rehabilitační a zdravotní péče ze strany klubu;
• poskytování služeb hráčem v době jeho zranění;
• odměna v návaznosti na poskytnuté služby;
• doba trvání smlouvy a důvody její výpovědi, příp. otázka odstupného;
• autorská práva hráče a limity užití jeho osobnostních práv za účelem propagace klubem.

Revidovaná sportovní smlouva by měla

• vyváženě upravovat práva a povinnosti obou stran;
• chránit oprávněné zájmy klubu;
• umožnit využití hráče na maximum;
• chránit zdraví hráče, aby investice vynaložené sportovní asociací a klubem do jeho výchovy byly návratné a hráč ze zdravotních důvodů nekončil předčasně svou kariéru.

Jakým způsobem se k novému znění smluv dopracovat?

Změna obsahu sportovních smluv je možná plošně na úrovni asociací nebo přímo kluby. Pokud aktivita ze strany asociací absentuje, je na místě klubům doporučit, aby samy využily příležitosti a investovaly do marketingového využití hráčů z vlastních zdrojů. Věřím, že při vhodném pojetí se bude jednat o návratné investice, které klub posunou směrem k větší profesionalitě.

Za účelem zpracování smluv lze doporučit, aby ke smlouvám přistupovali zodpovědně, obchodně, s racionálním přístupem a spolupracovali s odborníky ze sportovně-právního a marketingového odvětví. Resp. nechte si podle profilu svých hráčů navrhnout možnosti jejich využití a ty si nechte promítnout do smluv. Navažte hráče na dotované projekty. Zjistěte, jak Vám mohou mimo hřiště vydělávat. 

Současně s tím je na místě doporučit hráčům, aby vzali na vědomí, že poskytování sportovních služeb je v současné době podnikání jako každé jiné a v rámci vyjednávání smluv je nezbytné si svá práva zajistit hned na začátku při uzavírání smlouvy a do ochrany svých práv investovat. Sportovní život je krátký a je zapotřebí si ho náležitě chránit. Nepodceňujte uzavírání smluv. Buďte připraveni klubům nabídnout své schopnosti a dovednosti, znění smluv konzultujte, nebojte se jako hráči prodat a chovejte se profesionálně. Výměnou za to vyžadujte ochranu, která Vám naleží.

Závěr

Pokud se český sport chce v budoucnu rovnat tomu západoevropskému z hlediska sportovní výkonnosti, nezbytným předpokladem je, aby posunul své vnímání z pocitu do rozumu a začal fungovat jako ekonomické odvětví. Aby byl více organizovaný, profesionální a využíval dostupných služeb. Zdálo by se, že to se sportovním výkonem nesouvisí, ale opak je pravdou. Je těžké po hráčích vyžadovat profesionální přístup a výkon, když tento ze strany klubu či asociace chybí.

Jsem si vědoma, že z pohledu ekonomického se většina sportovních odvětví zejména v současné době nachází v nelehké situaci a investice do sportovních smluv se nemusí jevit jako priorita. Z praxe se však domnívám, že investice do sportovních smluv a marketingového využití hráče nemusí být nijak finančně zásadní. Naopak tyto investice mohou mít z dlouhodobého pohledu zajímavou návratnost. Sport je sice v rovině ekonomické ve značné míře závislý na přísunu prostředků ze státního rozpočtu, nezanedbatelnou část zdrojů však kluby stále získávají od sponzorů, soukromých subjektů. V případě, že kluby budou působit profesionálně, tzn. budou se vhodně prezentovat prostřednictvím svých zástupců a hráčů, klub získá větší pozornost a zájem sponzorů ze soukromého i veřejného sektoru se zvýší. Jasné a vyvážené smluvní vztahy na úrovni hráče a klubu jsou základním předpokladem pro kultivaci sportu a základním kamenem pro to, aby se ze sportu stalo racionální, profesionální a respektované odvětví s ohledem na jeho společenský, ekonomický a vzdělávací přínos společnosti.

Český sport by si měl uvědomit, že má tu nejcennější komoditu na prodej – emoce a jednoho z nejlepších prodavačů, kterým jsou hráči na hřišti. Jejich emoce jsou ochotni koupit tisíce lidí za méně než dvě hodiny čistého času. Je na čase tohoto potenciálu využít, dbát o jeho zachování a sport nakopnout k lepším zítřkům.