Proč se sportovních utkání vedle rozhodčích obligatorně neúčastní též soudce a státní zástupce, aby mohli rovnou na místě provést zkrácená přípravná řízení a vydávat trestní příkazy? Na tyto otázky se pokusím odpovědět.[1]
Při vymezení hranice odpovědnosti sportovců musíme zohlednit celou řadu specifik, jež vedou k celosvětové popularitě sportu, který již zdaleka není jen rekreační činností. Bylo by téměř destrukční pro sport, kdyby se sportovec při každém lehkém pochybení musel obávat trestní sankce. O specifické povaze sportu svědčí např. polská diskuse o zařazení zvláštní okolnosti vylučující protiprávnost do trestního zákona. Považovat okolnosti vylučující protiprávnost za korektiv odpovědnosti ve této oblasti, je problematické a též zbytečné. Za vhodnější korektiv považuji teorii zavinění. Mým cílem je tedy mj. demonstrovat, že i na takto specifickou oblast se dá aplikovat obecná teorie trestního práva.[4][3][2]
Vzhledem k rozsahu článku se zaměřím pouze na oblast kolektivních sportů, zejména hokeje a fotbalu, vynechám proto zejména bojové sporty jako svébytnou problematiku. Svou pozornost zde vněnuji především úrazům způsobeným z nedbalosti, o úmyslně zaviněných se zmíním pouze letmo. Nevidím totiž důvod, aby na zákroky zcela mimo hru bylo pohlíženo jakkoli jinak jen proto, že k nim došlo na sportovním kolbišti. I na sportovní hřiště se vztahuje místní působnost trestního zákoníku. Neplatí nic jako exteritorialita sportovišť a takové excesy by měly být trestány stejně jako jakékoli jiné úmyslně způsobené újmy na zdraví, ač ne vždy tomu tak je.[5]
Intermezzo
Za měřítko nedbalosti považujeme míru opatrnosti, přičemž rozlišujeme míru objektivní a subjektivní. Ač jsou obě kritéria v zákoně explicitně vyjádřena jen u nedbalosti nevědomé , platí mutatis mutandis i pro nedbalost vědomou. Zda byla zachována objektivní míra opatrnosti dovozujeme z právních předpisů, norem technické povahy i sportovních pravidel . Objektivní míra klade stejné požadavky v zásadě na každého, u osob vykonávajících určitá povolání jako jsou lékaři se však vyžaduje standard vyšší. Mezi takové osoby lze řadit i sportovce, a to nejen vrcholové. Pokud tedy sportovec dodrží příslušná sportovní pravidla, nelze dovodit, že jednal nedbale. Jistě, lze si představit odpovědnost sportovce i v případě dodržení sportovních pravidel, mělo by však jít o situace zcela výjimečné, neboť se domnívám, že zásahy trestní justice do oblasti sportu jako činnosti státem podporované by měly být výjiimečné, mj. z důvodu zásady subsidiarity trestní represe. [9][8][7][6]
Porušení objektivně stanoveného kritéria nutně neznamená, že daná osoba jedná nedbale. Pokud nebyla zanedbána objektivní míra, nemusíme již zkoumat dodržení míry subjektivní. Objektivní míra je základním měřítkem, nicméně k odpovědnosti za nedbalost je zapotřebí zanedbat též míru subjektivní. Platí, že subjektivní míra opatrnosti nemůže odpovědnost rozšířit, nýbrž toliko zmírnit. Subjektivním vymezením nedbalosti rozumíme míru opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Přihlížíme jednak k vlastnostem jednající osoby, jejím zkušenostem, kvalifikaci, či psychickému rozrušení, jednak k objektivním okolnostem případu, což je pro oblast sportu mimořádně důležité. V rámci posuzování subjektivní míry opatrnosti tedy musíme brát v potaz status sportovce, odlišně je tak třeba hodnotit fauly amatéra a profesionála, který disponuje kvalitnější výstrojí, větší šikovností atp. Podobně musíme rozlišovat hráče v aktivním sportovním věku a veterány, u nichž je třeba přihlížet i k jisté neobratnosti, snažšímu podlehnutí únavě, na druhé straně menší rychlost hry atp. Je třeba též zohlednit, že sportovci se často musí rozhodovat ve zlomku vteřiny.[10]
Vzhledem k faktu, že ke zraněním při sportovních kláních dochází, což hráči nepochybně vědí, soudím, že z hlediska sportovních úrazů má větší relevanci nedbalost vědomá. Míra opatrnosti pak pomáhá najít odpověď na otázku přiměřenosti důvodů, pro něž sportovec spoléhá, že zdravotní újma nenastane. Hráči tak např. spoléhají na to, že se soupeř vyhne, že o nich ví, nadskočí nebo se zkrátka jako ve většině obdobných situací nic vážného nestane. [11]
Epilog
Sečteno podtrženo, k odpovědnosti za vědomou nedbalost v konkrétním případě nestačí, že sportovec věděl, že porušil sportovní pravidlo jako objektivní kritérium a zároveň došlo k újmě, musíme brát zřetel též na jeho osobu a zejména okolnosti konkrétního případu. Mezi tyto patří především touha po vítězství, napětí, únava, herní zápal, fanoušci, jakož i druh sportu. Franta ve shora uvedeném případě zcela správně obdržel jen dvouminutový trest, ač porušil sportovní pravidla, tedy objektivní míru opatrnosti, čímž došlo ke zranění Pepy. Stalo se tak v zápalu boje, diváci křičeli a zbývalo 5 minut do konce utkání. Vzhledem k subjektivnímu vymezení opatrnosti proto z hlediska trestního práva nejednal nedbale. Nedbalostní porušení sportovních pravidel ještě neznamená porušení těch trestněprávních. Je žádoucí, aby k trestnímu stíhání docházelo jen v případech, kdy se hráč při zápase dopustil hrubého porušení pravidel, neboť kdybychom stíhali obdobná provinění menšího významu, došlo by ke zbytečnému nárůstu tohoto typu řízení a k ohrožení sportu jako takového.
Soutěžní příspěvek v soutěži , 3. místo.Ukaž svou kreativitu VII
________________________________________________________________________
Nehledě k tomu, že by zřejmě byli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k projednávané věci dle § 30 odst. 1 tr. řádu.[1]
Trefně se k dané otázce vyjadřuje Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. Cz 486/53: „Kdyby se hráčům ukládalo, aby se opatrně a pomalu pohybovali okolo jedinců, o nichž snad rozhodčí ví, že porušují pravidla hry, ztratila by kopaná z velké části svůj smysl“.[2]
Možnou aplikaci sportovního rizika jako v trestním zákoně výslovně neupravené okolnosti vylučující protiprávnost naznačuje i vůbec první polistopadové rozhodnuti Nejvyššího soudu v této oblasti, tj. usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 5 Tdo 997/2002.[3]
Přípustné riziko vzhledem k dikci § 31 zřejmě nelze aplikovat na amatéry, svolení poškozeného se nemůže týkat ublížení na zdraví. Navíc je sporné, zda lze takové spojení udělit konkludentně a zda hráči do utkání skutečně vstupují srozuměni s tím, že cesta domů z utkání může vést přes nemocniční zařízení. Nabízí se i možnost analogie, ta však slouží k zaplňování mezer v zákoně, přičemž zde podle mého není co zaplňovat.[4]
např. Sport.cz; Hašek za napadení soupeře k soudu nepůjde, dostupné na: https://www.sport.cz/sazeni/clanek/13009-hasek-za-napadeni-soupere-ksoudu-nepujde.html, opačně Usnesení NS sp. zn. 5 Tdo 997/2002, či Usnesení NS 8 Tdo 418/2015.[5]
§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zák. slovy “měl a mohl”[6]
Rozhodnutí NS ČSR sp. zn. 6 Tz 35/87.[7]
K pravidlům FIS se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1506/2004: „Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, nejsou obecně závazným právním předpisem, avšak pro lyžaře na sjezdové trati jsou závazná a jejich porušení představuje porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod.”[8]
Touto zásadou argumentuje též Nejvyšší soud v povedeném judikátu sp. zn. 7 Tdo 561/2016.[9]
Šámal a kol., Trestní právo hmotné.,Wolters Kluwer, 2016[10]
Je otázkou, zdali se v posledně jmenovaném případě již nejedná o srozumění s následkem, jinými slovy, zda lze takový důvod považovat za dostatečně konkrétní.[11]
Diskuze k článku ()