Hranice autonomie vůle v právu obchodních korporací (strukturální úvahy)

V článku se autoři pokouší i s využitím německé doktríny prokázat, že obsah skupiny statusových otázek je omezený a váže na princip numerus clausus, což je v občanském zákoníku kategorie odlišná od veřejného pořádku. Článek současně poukazuje na to, že je vždy potřeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, zejména má-li být aplikován veřejný pořádek, a snaží se popsat možnou obecnou interpretační metodologii.

Máme za to, třeba společně s Kallabem, že cesta k poznání má/musí odlišit poznatek a zážitek, protože pokud skutečnost jen zažijeme, málokdy ji skutečně poznáme. Ostatně i uchopení člověka civilistickou normativitou předpokládá dichotomii rozumu a citu (§ 19 o. z.), tedy schopnost jednotlivce obě tyto složky nejen odlišit, ale také využít (prožít).[3]

Máme rovněž za to, že významnou z cest, kterak ze zážitků a pocitů dovodit replikovatelné poznání, je vytvoření a/nebo využití metody, zejména hledáme-li abstraktní či alespoň zobecňující model, který by měl být použitelný pro různé budoucí skutečnosti (jevy). A konečně, máme za to, že metoda má smysl i tehdy, pokud se poznatky učiněné bez ní a poznatky učiněné s ní obsahově překrývají, a to nejen pro předvídatelnost metody, ale zejména pro její věrohodnost. Vždyť, řečeno velkým Karteziánem "mnohem lepší je na hledání pravdy nějaké věci radši nikdy ani nepomyslet, než to podnikat bez metody: je totiž naprosto jisté, že následkem bádání vedeného bez řádu a temných meditací se zamlžuje přirozené světlo, rozum se oslepuje. A kdokoliv si zvykne takto chodit v temnotách, otupí natolik ostrost svého zraku, že potom ani nemůže snést nezastřené světlo."[4]

Víme samozřejmě, že metod poznání je (dnes) mnoho, často souvisí s osobním nastavením, vkusem či ambicemi poznávajícího, nicméně je-li zvolená metoda korektní, dává obhajitelné závěry a je pak věcí hodnotové úvahy, zda se má použít. Ani v metodologii se tak neztrácí onen austenovský rozum a cit, protože metoda dává obhajitelnost cestě, nikoliv nutně jejím závěrům. Nesnažíme se proto v dalších řádcích stavět metodu nade vše, jen se pokusíme vysvětlit, proč máme za potřebnou metodu (metody) mít a používat ji (je), aby se lidé neztratili v oněch temnotách, zejména pokud platí, že jednou z klíčových rolí soudů je redukovat komplexitu práva.[5]

Role autonomie vůle, kterou vnímáme nejen jako kantovsky zásadní, ale zejména jako "kompetenci a právo jednotlivce utvářet si vlastní záležitosti samostatně a na vlastní odpovědnost podle jeho vlastní vůle", a to i prostřednictvím právnické osoby, představuje jednu ze základních otázek postavení právnických osob, která byla a zůstává (především v souvislosti s právem obchodních korporací) hojně diskutována v řadě jurisdikcí. Dotýká se samotné povahy zákonné úpravy obchodních korporací, v níž se potkávají různé myšlenkové proudy. Koncepční myšlenka právnické osoby představující určitý transcendentní prvek spojený tradičně s veřejnou mocí nachází historický odraz v koncepci obchodních společností s právní osobností a (tedy) s omezeným ručením společníků. Jejich vývoj skrze náboženské a cechovní organizace veřejného práva byl historicky vázán na akt veřejné moci ve formě koncese, jejíž udělení bylo podmíněno splněním určitých zákonných požadavků kladených na obsah stanov a organizaci obchodní společnosti, přičemž povaha těchto ustanovení byla svou povahou zásadně kogentní. Na druhou stranu společnosti bez právní osobnosti (societas) a (tedy) bez omezeného ručení společníků jsou tradičně pevně zakotveny v soukromém smluvním právu, a tedy se v nich prosazoval zásadně princip smluvní svobody.  Tyto původně protichůdné historické koncepty se v moderním právu obchodních korporací organicky mísí, což vytváří specifické prostředí, které ponechává velký prostor interpretaci a současně klade vyšší nároky na její kvalitu a metodologickou obhajitelnost.[8][7][6]

Ani český diskurs v tomto ohledu není výjimkou. Otázkou hranic autonomie vůle v právu obchodních korporací a právnických osob vůbec se v posledních letech zabývala řada autorů. Specifickou roli v tuzemských diskuzích hraje § 1 odst. 2 o. z., který zakazuje "ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob". Podle převládajících názorů se zde stanoví kritéria pro určení kogentních norem, kterým je tedy též "právo týkající se postavení právnických osob" - hovoří se zde o statusových otázkách. Je pak proto logické, že nikoli každé pravidlo ze skupiny ustanovení upravujících poměry právnických osob patří současně do skupiny statusových otázek, tedy ne každé takové ustanovení má být kogentní. Ostatně nejen Nejvyššího soud konstatoval, že patří mezi statusové otázky jen některá z nich, ale obdobnou stratifikaci provádí i doktrína. Mezi statusové otázky právnických osob tak různí autoři řadí "stanovení jejich typů", "základní organizační strukturu jednotlivých forem korporací", "základní soubor jejích charakteristických znaků, mj. i organizační struktura, resp. její typové minimální znaky", "základní otázky týkající se orgánů obchodní korporace", "minimální kompetenční strukturu povinných orgánů právnické osoby" nebo "jádro - podstatu podílu" ve společnosti.[17][16][15][14][13][12][11][10][9]

Ve světle výše uvedeného přehledu je dobré se tedy ptát, zda koncept statusových otázek právnických osob přináší zvláštní korektiv autonomie vůle, který by přistupoval, respektive jakkoli modifikoval obecnou úpravu neplatnosti právních jednání, jak naznačuje logická struktura § 1 odst. 2 o. z.? Je proto existence "statusových otázek" něčím, co odlišuje úpravu právnických osob od jiných soukromoprávních institutů? Nebo jsou statusové otázky pouhou reflexí fiktivnosti právnické osoby v rámci obecných, všeobecně platných kritérií pro určení hranic autonomie vůle a právní úprava právnických osob se tak v žádném ohledu nevymyká metodologickým konceptům jiných oblastí soukromého práva? Odpověď na tyto otázky považujeme za zásadní pro další posun diskuse,  jejíž kontury se dnes poněkud ztrácejí v oparu nejasných představ a neurčitých pojmů, kdy se mnozí až příliš snadno uchylují v podstatě jen ke knappovskému intuitivismu.[19][18]

Podotýkáme pro pořádek, že by bylo jistě možné metodologicky také uvažovat, že občanský zákoník ve vztahu k statusovým otázkám uvažoval pouze o statusu člověka (jak ostatně implikuje i čl. 19 švýcarského obligačního zákona využitím slov Recht der Persönlichkeit / droits attachés a la personnalité) a otázky právnické osoby ponechal v režimu veřejného pořádku, a to protože výslovně odmítl antropologizaci právnické osoby. Tento metodologický přístup bychom chápali jako pochopitelný a důsledný, nicméně protože snad veškerá doktrína o aplikovatelnosti statusových otázek na právnické osoby nepochybuje, pouze ho zmiňujeme a dále nerozvíjíme.[20]

Velký myšlenkový vliv na úvahy o hranicích autonomie vůle v oblasti obchodních společností má zákonná typologie právnických osob, respektive úvahy o určující povaze těchto typů. To je zjevné i z dosavadní tuzemské diskuse, kdy, pokud se nehovoří přímo o typech právnických osob jako určujícím kritériu, zřejmě s touto myšlenkou mnozí pracují, hovoří-li o statusových otázkách coby "základních" či "minimálních" prvcích zákonné úpravy obchodních korporací. V této souvislosti lze funkčně odkázat především na německou právní teorii, která se již od padesátých let minulého století opakovaně zabývala otázkou, zda lze existenci určitých hranic autonomie vůle v oblasti obchodních společností vymezit odkazem na povahu společnosti nebo její určité formy, případně na její zákonnou typologii nebo její funkci coby právní instituce. Argumentace těmito kategoriemi se pokouší postihnout určitý fenomén, který představuje nad jednotlivými právními normami stojící holistický koncept.[21]

Podstatou věci (Wesen der Sache) nebo určitého právního institutu bývá myšlena určitá zvlášť výrazná vlastnost, respektive úhrn nebo kvintesence těchto vlastností. Podstatu právního institutu pak nevyjadřují všechny jej definující znaky, ani znaky nejběžnější, ale pouze znaky podstatné, které současně představují vůdčí zákonodárný záměr. Též se hovoří o povaze věci (Natur der Sache), které někteří, především pod vlivem přirozenoprávní teorie, přiznávají normativní povahu. Tyto úvahy dále vedou k závěru, že žádné ujednání se nesmí příčit podstatě obchodní společnosti nebo jejího typu. Nezdá se však, že by byl argument podstatou, případně povahou věci metodologicky přínosným. Pokud totiž stojí sám o sobě bez toho, aby současně určoval konkrétní obsahová kritéria pro vymezení oné podstaty/povahy obchodní společnosti, je příliš neurčitý, a proto v podstatě nepoužitelný "kryptoargument". "Každý pokus popsat povahu společnosti končí u jejích konkrétních znaků s tím, že pokud vůbec, pak jen tyto konkrétní znaky a nikoli jakási abstraktní povaha společnosti mohou být vodítkem pro stanovení hranic smluvní volnosti v právu obchodních společností". Kunz konstatuje, že odůvodňovat omezení autonomie vůle konceptem, kterému ve všech ohledech chybí jasné kontury, hrozí vyprázdněním principu svobodného utváření soukromoprávních vztahů.[27][26][25][24][23][22]

Dle zprávy o diskusi in: LUTTER, M. - WIEDEMANN, H. (Hrsg.) Gestaltungsfreiheit im Geselshatfsrecht: Deutschland, Europa und USA / 11. ZGR-Symposion "25 Jahre ZGR". Berlin - New York: de Gruyter, 1997, s. 148.[1]

TILSCH, E. Aforismy a myšlenky. Praha: Jednota právnická, 1916, s. 48.[2]

KALLAB, J. Úvod ve studium metod právnických. Brno: Barvič & Novotný, 1920, s. 53 an.[3]

DESCARTES, R. Pravidla pro vedení rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2000, pravidlo IV., s. 29.[4]

Aplikací konkrétních norem, konkrétních interpretačních metod a závěrů - srov. např. ONDŘEJEK, P. In: SOBEK, T. - HAPLA, M. a kol. Filosofie práva. Brno: Nugis Finem Publishing, 2020, s. 218 an.[5]

ELIÁŠ, K. První zásada soukromého práva. Zásada autonomie vůle: respekt ke způsobilosti člověka tvořit si vlastní životní poměry. Praha: Linde, KJT, 2019, s. 17 an., nebo ELIÁŠ, K. První zásada soukromého práva (Zásada autonomie vůle: respekt ke způsobilosti člověka tvořit si vlastní životní poměry). Právny obzor. 2019, roč. 102, č. 5, s. 375-389.[6]

Ostatně první s dnešním pojetím funkčně srovnatelnou právnickou osobou byla zřejmě (katolická) církev, později rovněž univerzity, ať již založené akademickým stavem (např. Univerzita v Cambridge) nebo panovníkem (např. Univerzita Karlova).[7]

HOPT, K. J. Gestaltungfreiheit im Gesellschaftsrecht in Europa. In: LUTTER, M. - WIEDEMANN, H. Gestaltungsfreiheit im Geselshatfsrecht: Deutschland, Europa und USA / 11. ZGR-Symposion "25 Jahre ZGR", s. 124.[8]

Např. PELIKÁN, R. Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue. 2012, č. 9, s. 246 an.; HAVEL, B. O kogentnosti, vypořádání újmy a ručení vlivné osoby ve světle nového soukromého práva. Obchodněprávní revue. 2013, č. 1, s. 13 an.; MELZER, F. Dispositivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 7, s. 253 an.; HAVEL, B. Úvahy ke statusovým limitům smluvní podstaty korporace. Právní obzor. 2014, č. 4, s. 377 an.; HURDÍK, J. Kogentnost a dispositivnost ustanovení nového občanského zákoníku o právnických osobách. Ke vzájemné použitelnosti ustanovení o nadacích a nadačních fondech. Právní rozhledy. 2014, č. 7., s. 229 an.; ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie. 2015, č. 9, s. 13 an.; EICHLEROVÁ, K. Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? In: Dny práva 2015. Část I. - Zákonná regulace v. smluvní úprava? Brno: Acta Universitas Brunensis, 2016, s. 41 an.; RONOVSKÁ, K. - HAVEL, B. Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomie vůle, nebo vice versa? Obchodněprávní revue. 2016, č. 2, s. 33 an.; HURYCHOVÁ, K. Schvalování odměn členů orgánů akciových společností. Obchodněprávní revue. 2016, č. 11-12, s. 305 an.; HAVEL, B. Statusové otázky při správě obchodních korporací. In: EICHLEROVÁ, K. a kol. (eds). Rekodifikace obchodního práva - pět let poté. Svazek I. Pocta Stanislavě Černé. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 3 an.; ŠUK, P. Kogentnost a dispozitivita korporátního práva - hledání hranic. Ad Notam. 2019, č. 3, s. 3 an.; LÁLA, D. Druhy podílů v kapitálových společnostech. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 30 an.[9]

Srov. např. MELZER, F. - TÉGL, P. In: MELZER, F. - TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I. Praha: Leges, 2013, s. 63; PETROV, J. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 12.[10]

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016.[11]

ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku, s. 17.[12]

PELIKÁN, R. Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích, s. 246.[13]

HURDÍK, J. Kogentnost a dispositivnost ustanovení nového občanského zákoníku o právnických osobách. Ke vzájemné použitelnosti ustanovení o nadacích a nadačních fondech, s. 229.[14]

EICHLEROVÁ, K. Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou?, s. 46.[15]

RONOVSKÁ, K. - HAVEL, B. Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomie vůle, nebo vice versa?, s. 35.[16]

LÁLA, D. Druhy podílů v kapitálových společnostech, s. 47.[17]

Dříve než budeme napadáni, že preferujeme teorii fikce, jedno že tak skutečně činíme, uvádíme, že dále uvedené závěry jsou podle našeho názoru aplikovatelné na právnické osoby podle § 20 odst. 1 o. z., respektive obchodní společnosti bez ohledu na tyto teoretické preference. Normativní odraz právnické osoby v otázce jejího statusu podle § 1 odst. 2 o. z. je myslíme nezávislý na to, zda vyjdeme z teorie fikce, reality nebo smíšené koncepce.[18]

Srov. KNAPP, V. O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heteronomním a autonomním). Právník. 1995, č. 1 s. 2 an.; odkazovaný in mj. ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku, s. 15, nebo in ŠUK, P. Kogentnost a dispozitivita korporátního práva - hledání hranic, s. 6.[19]

Lze citovat čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona, vč. jeho anglického překladu na oficiálních federálních stránkách FedLex - "Von den gesetzlichen Vorschriften abweichende Vereinbarungen sind nur zulässig, wo das Gesetz nicht eine unabänderliche Vorschrift aufstellt oder die Abweichung nicht einen Verstoss gegen die öffentliche Ordnung, gegen die guten Sitten oder gegen das Recht der Persönlichkeit in sich schliesst." / "La loi n'exclut les conventions des parties que lorsqu'elle édicte une regle de droit strict, ou lorsqu'une dérogation a son texte serait contraire aux moeurs, a l'ordre public ou aux droits attachés a la personnalité" / "Clauses that deviate from those prescribed by law are admissible only where the law does not prescribe mandatory forms of wording or where deviation from the legally prescribed terms would contravene public policy, morality or rights of personal privacy."[20]

KUNZ, T. Gestaltung von Kapitalgesellschaften zwischen Freiheit und Zwang. Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, s. 222.[21]

WESTERMANN, H. P. Vertragsfreiheit und Typengesetzlichkeit im Recht der Personengesellschaften. Berlin: Springer-Verlag, 1970, s. 57.[22]

Ibidem, s. 93.[23]

KUNZ, T. Gestaltung von Kapitalgesellschaften zwischen Freiheit und Zwang, s. 223.[24]

WEBER, Ch. Privatautonomie und Ausseneinfluss im Gesellschaftrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2000, s. 151.[25]

Ibidem, s. 151.[26]

KUNZ, T. Gestaltung von Kapitalgesellschaften zwischen Freiheit und Zwang, 228.[27]