Známý Coaseho teorém nám říká, že soukromé vyjednávání umožňuje za určitých podmínek minimalizovat jakoukoli škodu a že lidé při vyjednávání nacházejí nejefektivnější řešení nezávisle na právu. Proč tedy vůbec potřebujeme závazkové deliktní právo? Proč v anglosaském světě potřebují tort law? Proč neponecháme tuto oblast života neviditelné ruce trhu a budeme spoléhat na lidi, že sami odškodní své závazky?
Protože koncept Coaseho teorému není v českém právní prostředí zcela známý, bude vhodné si jej nejprve podrobněji vysvětlit, aby byl nastíněný paradox existence deliktního práva zcela zřejmý.
Coaseho teorém
Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase přišel s konceptem, který dnes známe jako Coaseho teorém, ve svém článku The Problem of Social Cost (1960), který vyšel v Journal of Law and Economics. Tento článek podstatným způsobem změnil nahlížení na právo, neboť Coaseho teorém vlastě říká, velmi zjednodušeně řečeno, že nezáleží na tom, komu zákon právo přiznává, neboť právo se vždy dostane k tomu, kdo si jej nejvíce cení. Právo se zdá být zbytečné, neboť lidé stejně jednají podle daných ekonomických zákonů.[1]
Coaseho teorém si vysvětlíme na příkladu dvou sousedů pana Rebela a manželů Tichých. Pan Rebel je vášnivým fanouškem Led Zeppelinů a svou vášeň si nejčastěji dopřává přes noc, zatímco manželé Tiší oceňují klidný a ničím nerušený spánek. Jejich domy umístíme na samotu do lesa. Nemají žádné další sousedy.
Pan Rebel by byl ochoten za možnost poslouchání hudby manželům Tichým zaplatit až 1.000 Kč. Takto si cení hlasité noční hudby. Manželé Tiší by za klid byli ochotní dát pouze 500 Kč. Klid pro ně nemá takovou subjektivní hodnotu jako hudba pro Rebela.
Možný užitek pana Rebela činí 1.000 Kč. Možný užitek manželů Tichých činí 500 Kč. V hypotetickém světě, kde by mohl být zároveň klid i hrát hudba, bychom mohli dospět k celkovému užitku ve výši 1.500 Kč.V reálném světě ale nejvyšší možný společenský užitek činí 1.000 Kč.
| Užitek pana Rebela | Užitek manželů Tichých | Celkový společenský užitek | |
| hudba | 1.000 Kč | 0 Kč | 1.000 Kč |
| klid | 0 Kč | 500 Kč | 500 Kč |
| potenciální užitek aktérů | až 1.000 Kč | až 500 Kč | až 1.000 Kč |
Jelikož si pan Rebel cení hudby více, než si manželé Tiší cení klidu, pak by bylo společensky efektivnější, aby mu bylo povoleno pouštět si každý večer své oblíbené Zeppeliny. Ustanovení § 1013 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ovšem stanoví, že vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.
Zákon tedy stanoví, že v noci musí být klid. Pro danou situaci je takové pravidlo ovšem nevhodné, neboť v případě klidu je celkový společenský užitek pouze 500 Kč, ačkoli víme, že mohl být ve výši až 1.000 Kč.
| užitek pana Rebela | užitek manželů Tichých |
celkový společenský užitek |
|
| 0 Kč (mohl mít 1.000 Kč) |
0 Kč | 0 Kč | |
| klid | 0 Kč | 500 Kč | 500 Kč |
| užitek aktérů | 0 Kč | 500 Kč | 500 Kč |
Jestliže si pan Rebel hluku ovšem váží více, pak může učinit manželům Tichým nabídku. Zaplatí jim například 700 Kč za to, že si večer bude moci pouštět hudbu. Částku 700 Kč je ochoten zaplatit, protože poslechu hudby si cení více (jeho užitek činí 1.000 Kč). I pro sousedy Tiché je částka 700 Kč akceptovatelná, neboť klidu se tolik necení (užitek z klidu činí pouze 500 Kč).
V tabulce vidíme novou situaci po obchodování s právem na poslech hudby. Pan Rebel má užitek z poslechu hudby ve výši 1.000 Kč snížený o 700 Kč, které musel zaplatit svým sousedům. Jejich nulový užitek z toho, že není klid, je ovšem o těchto 700 Kč zvyšován.
| Užitek pana Rebela | Užitek manželů Tichých | Celkový společenský užitek | |
| hudba | 1.000 Kč - 700 Kč | 0 Kč + 700 Kč | 1.000 Kč |
| 0 Kč | 0 Kč (mohli mít 500 Kč) | 0 Kč | |
| potenciální užitek aktérů | 300 Kč | 700 Kč | 1.000 Kč |
Vidíme tedy, že pokud sousedé mohli se svým právem na klid či hluk obchodovat, právo se skutečně dostalo do rukou toho, kdo si jej cenil více – do rukou pana Rebela. Neviditelná ruka trhu zároveň vybrala společensky nejefektivnější řešení, neboť celkový užitek činí 1.000 Kč (= 300 Kč + 700 Kč), což byl zároveň nejvyšší možný dosažitelný výsledek.
Coaseho teorém vlastně říká, že efektivní alokace zdrojů nastane bez ohledu na právní systém. Steven G. Calabresi formuloval tuto myšlenku slovy, že veškeré chybné (neefektivní) alokace zdrojů budou zcela napraveny soukromými tržními transakcemi. Sám Coase uváděl, že každou externalitu (selhání trhu) lze odbourat soukromými tržními transakcemi bez ohledu na to, kdo bude nakonec odškodňován (bez ohledu na pozitivní právo).[3][2]
Coaseho teorém ovšem platí za splnění několika podmínek. Sousedé museli mít možnost spolu obchodovat bez vysokých transakčních nákladů. Kdyby na mýtině nebydleli jen dva, ale šlo by o sídliště s panelovými domy, bylo by vyjednávání obtížnější, až nemožné.
Sousedé také museli vědět, že právo stojí na straně manželů Tichých. Kdyby právo bylo nejasné, pan Rebel by nebyl ochoten svým sousedům zaplatit, neboť by se domníval, že jsou to oni, kdo musí platit za klid.
Coaseho teorém tedy můžeme formulovat následovně: Pokud jsou práva jasně definována, je zajištěna jejich převoditelnost (možnost směny) a transakční náklady této směny jsou nulové či alespoň velmi malé, potom platí, že vstupní rozdělení subjektivních práv nemá vliv na věcný výsledek a tento věcný výsledek je ekonomicky efektivní.
Jde vlastně o základní požadavky kladené na soukromé právo. Snažíme se mít právo jasné a srozumitelné (požadavek právní jistoty) a zároveň umožňujeme s právy obchodovat dle naší svobodné vůle (autonomie vůle, svoboda kontraktovat).
Smysl a účel deliktního práva
Životní situace, které řešíme pomocí deliktního práva, mají určitá specifika. Uveďme si nejprve několik příkladů.
Majitel benzinové pumpy se rozhodne ušetřit, a proto začne prodávat nekvalitní benzin, v důsledku čehož dojde k poškození motorů aut několika jeho zákazníků.
Žárlivý Josef Turek načapá svou ženu Janu, když u jezera laškuje s Václavem Kašparem. Nenechá si to líbit a Václavovi udeří pěstí. Zlomí mu nos.
Továrna vypouští do vzduchu velké množství škodlivých zplodin. Spousta obyvatel města kvůli tomu trpí dýchacími potížemi. Údajně se i zvýšil počet případů rakoviny plic.
Ve všech výše zmíněných případech nepřipadá vyjednávání a smlouvání v úvahu. V prvním případě tomu brání nedostatek informací (nikdo přesně neví, kdo je poškozený). Ve druhém případě je překážkou žárlivost pana Turka a jeho nenávist k panu Kašparovi. Ve třetím případě je problémem velký počet účastníků sporu (nelze vyjednávat se všemi obyvateli). Všechny tyto překážky vyjednávání označujeme obecně jako transakční náklady. Transakční náklady „zdražují“ vyjednávání natolik, že k němu vůbec nemusí dojít.
Delikty jsou obecně spojeny s vysokými transakčními náklady z důvodu nedostatku informací (nikdo přesně neví, kdo je poškozený či škůdce), lidské nesnášenlivosti či velkého počtu účastníků sporu. Soukromé vyjednávání a smlouvání škody způsobené delikty nikdy neodstraní, ale pouze je sníží do výše transakčních nákladů.
Ekonomové označují výše zmíněné případy škod jako tzv. záporné externality. Jde o nezamýšlené náklady způsobené jiným subjektům, přičemž ti, kteří je způsobují, nenesou náklady s nimi spojené, pokud je někdo nepřinutí. Soukromé vyjednávání a smlouvání externalitu nikdy neodstraní, ale pouze sníží do výše transakčních nákladů.[4]
Delikty jsou ovšem obecně spojeny s vysokými transakčními náklady. Jelikož zde soukromé vyjednávání selhává, je nutné internalizovat (odstranit) externality státními intervencemi. K tomu slouží zejména tyto prostředky:
- zdanění – zdanění externalit pomocí tzv. Pigouovy daně,[5]
- odpovědnost – jde o institut trestněprávní, správněprávní či občanskoprávní odpovědnosti; odpovědnost v podstatě negativním externalitám určuje „vlastníky“, čímž je internalizuje.
V tomto článku se Pigouově dani nevěnujeme. Zajímat nás ovšem bude odpovědnost. Jak přesně funguje? Jaká je její ekonomická podstata?
Povšimněme si také rozdílu mezi závazkovým právem deliktním a smluvním. Zatímco závazkové právo smluvní se zabývá vztahy, při kterých jsou transakční náklady poměrně nízké (obchodování je snadné), deliktní právo reguluje vztahy s vysokými transakčními náklady (obchodování je často nemožné).
Funkcí závazkového práva deliktního tedy je internalizovat negativní externality, které není možné odstranit soukromým vyjednáváním z důvodu vysokých transakčních nákladů.
Abychom mohli provést plánovanou analýzu efektivnosti základních typů odpovědnostních pravidel, musíme se nejprve vyjasnit dva pojmy, a to škodu a protiprávnost.
Škoda v ekonomickém smyslu
Nezávisle na pozitivní právní úpravě budeme za újmu či škodu považovat jakékoli subjektivně vnímané zhoršení blahobytu a pocitu štěstí. Z ekonomického hlediska se bude jednat o přesun z vyšší indiferenční křivky na nižší. Samotná užitková křivka se přitom nijak nemění.
Důležité je zdůraznit, že újma v tomto pojetí je subjektivní kategorií. Vždy je tedy vztažena ke konkrétnímu jedinci, neboť se pohybujeme po jeho indiferenčních křivkách (daných jeho užitkovou funkcí). To, co jeden může vnímat jako újmu, může druhému působit radost. To je ostatně ekonomické vysvětlení naschválů, vtípků i podrazů a podvodů.
Újmu musíme měřit ve stejných jednotkách jako samotný užitek. V ekonomii rozlišujeme dva základní přístupy k měření užitku:
- kardinalistický přístup – kardinalisté vycházejí z předpokladu přímé měřitelnosti užitku; užitek zpravidla vyjadřují v jednotkách měny; tento přístup je vhodný při vyčíslování majetkové újmy; můžeme pak hovořit, že byla způsobena újma ve výši 500 Kč,
- ordinalistický přístup – ordinalisté naopak vychází z předpokladu nemožnosti přímé měřitelnosti užitku, připouští pouze jeho uspořádání; nemůžeme říct, že v důsledku pomluvy klesl můj užitek ze 100 na 50, ale můžeme již říci, že užitek klesl na polovinu; dokážeme seřadit své hodnoty na škále (1. dobrá pověst, 2. zdravý životní styl, 3. jablka, 4. hrušky); tento přístup se jeví vhodnější pro měření nemajetkové újmy, jakož i újmy na zdraví.[6]
Jak určit správnou výši odškodnění, popř. odčinění? Pokud vycházíme z klasického retributivního pojetí spravedlnosti, pak je smyslem odškodnění či odčinění uvedení do původního stavu (restitutio in integrum). Ekonomicky řečeno, výše odškodnění by měla být taková, aby se poškozený vrátil na svou původní indiferenční křivku.
Předpokládejme, že David má následující užitkovou funkci (vyjadřující vztah mezi majetkem a zdravím):
Z grafu vyčteme, že Davidovi byla způsobena škoda na zdraví. Původně měl zdraví na úrovni z1 a majetek na úrovni m1, přičemž tomuto stavu odpovídala hladina užitku u1. Po úrazu o velikosti z1 – z2 (znázorněném červenou úsečkou) se hodnota zdraví snížila na z2, a David se tak dostal na nižší indiferenční křivku odpovídající hladině užitku u2.
Jak vysoké odškodnění by měl David dostat? Bylo by spravedlivé, aby se David dostal na původní indiferenční křivku u1. Jelikož je odškodnění možné vyplácet pouze v penězích (zásada pekuniární kondemnace), potom je nutné přiznat mu odškodné ve výši m2 – m1 (znázorněné modrou úsečkou).
Všimněte si, že velikost způsobené škody nemusí být rovna velikosti odškodnění. Zdraví a majetek totiž nemusí být dokonalými substituty.
Protiprávnost v ekonomickém smyslu
Ekonomické chápání škody jakožto jakéhokoli snížení užitku je pro právníky značně široké. Ne každá škoda v tomto smyslu musí být odčiněna. Pokud jsme smutní, protože v den plánovaného grilování prší, pak sice pociťujeme újmu, ale nejde o újmu, která byla způsobena protiprávně.
Lidská společnost se sice pomocí vědy, vynálezů a techniky snaží minimalizovat veškeré škody, a proto například byly vynalezeny deštníky, pergoly a předpověď počasí, ale nás nyní zajímají škody, které odstraňujeme pomocí práva. Zpravidla se jedná o škody způsobené protiprávně (činností nebo nečinností contra legem), ačkoli právo se někdy zabývá i odstraňováním jiných škod.
Nyní budeme hledat ekonomické vyjádření protiprávnosti a její míry.
Právníci zpravidla uvažují tak, že protiprávnost buď nastala, anebo nenastala. Určité jednání buď protiprávní je, anebo není. Protiprávnost tak může nabývat dvou podob: buď je, anebo není dána. Můžeme říct, že protiprávnost má binární povahu (ano-ne, buď-anebo). Jako příklad lze uvést povinnost připoutat se při jízdě v automobilu (řidič se buď připoutal bezpečnostním pásem, anebo nepřipoutal), zákaz pít alkohol na veřejnosti (osoba buď požila, anebo nepožila alkoholický nápoj) či povinnost mít u sebe jízdní doklady v městské hromadné dopravě.
Lze ovšem nalézt příklady jednání, které nejsou pouze otázkou splnění či nesplnění určité povinnosti (porušení zákazu), ale jde o otázku míry porušení práva. Míra porušení u takových jednání má kontinuální povahu. Jako příklady lze uvést povinnost řidiče přizpůsobit jízdu podmínkám a situaci na vozovce, zákaz rušit sousedy nadměrným hlukem či povinnost advokáta chovat se způsobem, který nesnižuje vážnost advokátského stavu.
V případě těchto jednání hovoříme o protiprávnosti vždy až od určité meze, která může být v právu vyjádřena zcela jasně (maximální povolená rychlost 50 km/hod) anebo poměrně vágně („nad míru přiměřenou poměrům“ či „s péčí řádného hospodáře“, v anglosaském právu se setkáme s institutem reasonable care). Tuto hranici budeme označovat x’.[7]
Dále zavedeme pojem míra opatrnosti. Tu budeme označovat neznámou x. Čím vyšší je míra opatrnosti, tím opatrněji si člověk počíná. Řidič jede velmi pomalu a pečlivě se rozhlíží. Sousedka nikdy nezapíná hlasitě televizi a raději si vůbec nepouští hudbu. Naopak nízká míra opatrnosti značí vyšší riziko způsobení škody. Řidič za rychlé jízdy městem v dopravní špičce telefonuje. Sousedka každý den poslouchá metalovou hudbu ze silné hifi-soupravy a hlasitost má přitom na maximum.
Označme tedy x’ hranici mezi protiprávností a povolenou mírou jednání. Pokud je x < x’, pak se člověk dopouští protiprávního jednání. Naopak v případě, že x ≥ x’, člověk si počíná obezřetně a protiprávnímu jednání se vyhýbá. S tímto modelem budeme dále pracovat.
Dodejme, že někdy si jedinec sám není vědom přesné hranice x’, a proto si ani nemusí být svého protiprávního jednání vědom. Pokud je hranice x’ dána jasně, zvyšuje to právní jistotu, ale zase to činí právo rigidnějším. Rigidní právo pak není schopno reagovat na rozličné životní situace.
Deliktní odpovědnost
Ekonomickou podstatu deliktního práva si vysvětlíme na příkladu dopravní nehody. Analogicky ale může jít o spáchání jakéhokoli deliktu. Výchozí pro nás budou pojmy náklady nehody a náklady opatrnosti, které budeme porovnávat. Náklady opatrnosti představují náklady vyhnutí se spáchání nehody.
Termíny náklady nehody i náklady opatrnosti budeme rozumět nejen náklady zraněných řidičů, ale celkové společenské náklady, které si nehoda vyžádala. Protože budeme stále mluvit o společenských nákladech, budeme přívlastek „společenské“ občas vynechávat.
Pravděpodobnost nehody si označíme neznámou p, přičemž p je nepřímo úměrná míře opatrnosti x. Čím jede řidič opatrněji (soustředí se na řízení a dodržuje dopravní předpisy), tím spíše se dopravní nehodě vyhne. Můžeme tedy říct, že p je klesající funkcí x, tedy p = f(x). Budeme hovořit o funkci opatrnosti.
p … pravděpodobnost nehody
x … míra opatrnosti
p = f(x)
Pokud dojde k nehodě, vznikne škoda. Ta spočívá v poškození obou automobilů, újmě na zdraví, následných nákladech na léčbu i nákladech na odstranění následků nehody, spočívajících v práci policistů a hasičů. Do (společenských) nákladů nehody musíme započítat i náklady obětované příležitosti (hasiči i policisté mohli totiž dělat něco jiného; účastníci nehody nemohou pracovat).
Výši nákladů nehody označíme konstantou N. Pokud náklady deliktu D vynásobíme pravděpodobností p, dostaneme očekávané náklady nehody pN. Tyto již zahrnují míru pravděpodobnosti. Racionální člověk uvažuje s očekávanými náklady, neboť nepřiměřeně spoléhá na to, že ke vzniku škody vůbec nedojde.
Stejně jako pravděpodobnost nehody jsou i očekávané náklady nehody pN závislé na míře opatrnosti x. Čím je řidič opatrnější, tím spíše nedojde ke vzniku škody. To ostatně plyne již z předchozí rovnice p = f(x) a faktu, že N považujeme za konstantu. Můžeme tedy psát, že pN jsou klesající funkcí x. Platí tedy pN = f(x). Budeme hovořit o funkci očekávaných nákladů nehody. Z výše uvedeného lze dovodit, že musí jít o klesající funkci (nepřímou úměrnost).
Skutečnost, že náklady nehody N považujeme za konstantu, je určité zjednodušení, neboť v reálném světě zřejmě bude platit, že náklady nehody budou růst s nižší mírou opatrnosti (více nezodpovědný řidič způsobí ještě větší škodu).
N … náklady nehody
pN … očekáváné náklady nehody
N = konst.
pN = f(x)
Je třeba si však uvědomit, že samotná opatrnost nás něco stojí. S vysokou mírou opatrnosti jsou spojeny vyšší náklady. Budeme hovořit o (společenských) nákladech opatrnosti. Bezpečnější automobil je samozřejmě dražší. Nákladem je i fakt, že řidič nemůže vyřizovat jinou práci po telefonu či že musí jet pomalu. Do společenských nákladů musíme zařadit také náklady na moderní infrastrukturu, opravy silnic, preventivní kampaň proti alkoholu za volantem či kvalitní práci autoškol a policejních orgánů vyšetřujících přestupky.
S vyšší mírou opatrnosti x jsou náklady opatrnosti A vyšší. Jde o rostoucí funkci A = f(x). Se značným zjednodušením budeme předpokládat, že jde o vztah přímé úměry, kdy na zvýšení jedné jednotky míry opatrnosti připadá konstantní částka nákladů opatrnosti A'. Celkové společenské náklady opatrnosti A jsou pak rovny součinu mezních nákladů A' a míře opatrnosti x.
A … náklady opatrnosti
A' … mezní náklady opatrnosti
A = f(x)
A' = konst.
A = A'x
Pokud náklady nehody i náklady opatrnosti sečteme, dostaneme celkové (společenské) náklady deliktu D. Ty zahrnují jednak vynakládané náklady opatrnosti i riziko nákladů spojených se samotnou nehodou.
D … náklady deliktu
D = pN + A
D = f(x)N + A'x
Právě tyto náklady by se společnost měla snažit minimalizovat. K minimalizaci nákladů deliktu by pak mělo sloužit právě občanské právo deliktní. Náklady deliktu máme znázorněny v grafu.
Křivka deliktu D má tvar písmene U, tudíž minimální náklady deliktu leží dole na této křivce. Minimálním nákladům deliktu D* odpovídá míra opatrnosti x*. Jde o nejefektivnější míru opatrnosti. Budeme ji označovat také jako optimální míru opatrnosti. Nemá totiž cenu vynakládat nekonečné částky na policejní hlídky, popř. jezdit velmi malou rychlostí (např. rychlostí chůze), pokud by již k žádným vážným nehodám nedocházelo. Stejně tak se jeví nevýhodné rezignovat na opravy cest a spoléhat se pouze na kvalitní zdravotní péči, která by ovšem byla velmi nákladná. Musíme hledat zlatou střední cestu. Ta leží dole na křivce D.
Nyní vyjádříme nejefektivnější míru opatrnosti x* matematicky. Hledáme minimum funkce D = f(x)N + A'x. To nalezneme tak, že její první derivaci položíme rovnu nule:
D = f(x)N + A'x
dD/dx = f´(x)N + A'
f´(x*)N + A' = 0
A' = -f´(x*)N
Nejefektivnější míru opatrnosti x* tedy nalezneme, pokud vyřešíme rovnici A* = -f´(x*)N. Člen - f'(x*)N pojmenujeme mezní společenský benefit. Nyní si vysvětlíme, co jím rozumíme.
Zvýšení opatrnosti o mezní náklady opatrnosti A', sníží očekávané náklady nehody pN (dojde ke zvýšení užitku, vznikne benefit). Toto snížení očekávaných nákladů nehody je rovno součinu snížení pravděpodobnosti nehody, které označíme f'(x), a náklady deliktu N.
Podívejme se následující dvě situace:
- A' < f'(x*)N – když jsou mezní náklady opatrnosti menší než mezní společenský benefit, pak je efektivní požadovat více opatrnosti, protože zvýšení opatrnosti stojí méně než to, co nám přinese (zvýšení benefitu je vyšší),
- A' > f'(x*)N – když jsou mezní náklady opatrnosti vyšší než mezní společenský benefit, pak je efektivní požadovat méně opatrnosti, protože zvýšení opatrnosti stojí více než to, co nám přinese (zvýšení benefitu je nižší).
Efektivní je potom taková situace, kdy jsou mezní náklady opatrnosti rovny meznímu společenskému benefitu: A' = -f'(x*)N.
Odpovědnostní modely
Když již známe optimální míru opatrnosti, budeme se zabývat otázkou, zda je jí ve skutečnosti dosahováno, popř. jak právo přispívá k tomu, aby této efektivní hranice bylo dosahováno.
V základním modelu budeme uvažovat pouze dva prvky. Bude záviset na tom, kdo nese náklady opatrnosti a kdo ponese případné náklady nehody. V tomto modelu tedy budeme abstrahovat od pojištění, náklady spojenými s výkonem práva (schopnosti práce policii a soudů, možnosti chyb správních orgánů a soudů) či otázek dokazování (zda by poškozený byl schopen unést důkazní břemeno).
Náklady nehody může nést pouze viník (jde o příklad objektivní odpovědnost bez možnosti liberace; strict liability), pouze poškozený (jde o situaci bez existence právní odpovědnosti; no liability), popř. oba určitým dílem (spoluodpovědnost).
Stejně tak náklady opatrnosti můžeme položit jak na bedra poškozeného, tak škůdce.
Z teoretického hlediska můžeme rozlišovat tři základní pravidla pro stanovení povinnosti nahradit škodu:
- nulová odpovědnost – nikdo není povinen hradit škodu,
- striktní odpovědnost – každý je povinen uhradit škodu (jakékoli snížení užitku),
- odpovědnost za protiprávní jednání – právo stanoví hranici, kdy je nutné hradit škodu, a kdy nikoliv.
A) Nulová odpovědnost (no liability)
Nejjednodušší právní pravidlo by znělo, že nikdo nenese odpovědnost za vznik škody. V podstatě bychom deliktní právo vůbec nepotřebovali. Nedocházelo by k žádné internalizaci způsobených škod.
Jelikož škůdce nebude muset hradit žádnou škodu, neponese žádné opatrnostní náklady (graf vlevo). Poškozený se naopak snaží minimalizovat celkové náklady deliktu, neboť nesei riziko vzniku škody (graf vpravo).
V případě neexistence právní odpovědnosti nese celou škodu poškozený a delikvent nemá žádnou motivaci vynakládat jakékoli opatrnostní náklady. Veškeré opatrnostní náklady vynakládá pouze poškozený, a to v optimální výši. Nedochází tak k žádné internalizaci škody. Nulová odpovědnost není společensky efektivní.
B) Striktní odpovědnost (strict liability)
Druhým extrémem je striktní odpovědnost. V kontinentálním právu se jedná o objektivní odpovědnost bez možnosti liberace. V anglosaském právu bychom mohli hovořit o institutu přesně vymezené odpovědnosti (strict liability).
Takové právní pravidlo zní, že delikvent je povinen uhradit veškerou škodu nezávisle na míře jeho zavinění (opatrnosti).
Škůdce ví, že v případě nehody bude muset uhradit náhradu škody, a proto nese celé náklady deliktu (graf vlevo). Poškozený nemá žádnou motivaci vynakládat opatrnostní náklady, neboť ví, že v případě nehody mu škoda nahrazena (graf vpravo).
Pravidlo objektivní odpovědnosti bez možnosti liberace je tedy přesným opakem neexistence žádné právní odpovědnosti. V případě vzniku škody bude poškozenému celá škoda uhrazena, a proto veškeré opatrnostní náklady hradí delikvent, a to v optimální výši. Dochází tak k internalizaci škody od škůdce směrem k poškozenému. Poškozený ovšem nevynakládá optimální množství opatrnostních nákladů, a proto ani toto pravidlo není společensky efektivní.
C) Odpovědnost za protiprávní jednání
Řešením výše uvedeného problému, tedy neefektivnosti extrémních odpovědnostních pravidel, může být odpovědnost za protiprávnost. V anglosaském právu stojí asi nejblíže institut simple negligence.
Naše nové odpovědností pravidlo bude znít následovně: Za škodu odpovídá ten, kdo ji způsobil svým protiprávným jednáním.
Toto odpovědnostní pravidlo vyžaduje určitý standard opatrnosti, aby se škůdce vyhnul odpovědnosti za vzniklou škodu. Tento standard je dán právě hranicí x’ mezi zónou protiprávnosti a zónou opatrnosti.
Nejjednodušší situace, která může nastat a zároveň je nejefektivnější, jak si vysvětlíme dále, je znázorněna na následujícím grafu. Hranice protiprávnosti x’ odpovídá optimální míře efektivnosti x*.
Škůdce nese celé náklady jen v zóně protiprávnosti. V opatrnostní zóně nese jen náklady opatrnosti (graf vlevo). Poškozený se snaží minimalizovat celkové náklady deliktu, neboť nese riziko vzniku škody (škůdce totiž neodpovídáv případě, že neporuší právo; graf vpravo).
Toto odpovědnostní pravidlo je tedy nejefektivnější, neboť jak škůdce, tak poškozený nesou opatrnostní náklady v optimální výši.
Odpovědnost za protiprávní jednání je tedy nejefektivnější pravidlo pro náhradu škody, pokud je splněn předpoklad, že hranice mezi protiprávností a dovoleným jednáním x’ odpovídá optimální míře opatrnosti x*, tj. takové míře, kterou by poškozený volil, kdyby žádné deliktní právo neexistovalo, a kterou by volil škůdce, kdyby věděl, že škodu bude muset nahradit (nezávisle na právu a na jeho zavinění).
Odpovědnost za protiprávní jednání je nejefektivnější normou, pokud hranice mezi protiprávností a dovoleným jednáním odpovídá optimální míře opatrnosti škůdce i poškozeného.
Aplikace: absolutní přednost chodců na přechodech
V prosinci roku 1999 předložila vláda Miloše Zemana do Poslanecké sněmovny návrh zákona o provozu na pozemních komunikacích, který byl s jistými změnami schválen a nabyl účinnosti začátkem roku 2001. Tento návrh zavedl absolutní přednost chodců na přechodech. V důvodové zprávě se psalo, že „ustanovení obvyklé ve všech vyspělých zemích je ochranou nejzranitelnějších účastníků provozu na pozemních komunikacích, kterými chodci bezesporu jsou.“
Původní právní norma zněla, že srazil-li řidič chodce na přechodu a nebyl-li dostatečně opatrný, pak za nehodu odpovídal. Jednalo se tedy o odpovědnost za protiprávnost, kterou považujeme za společensky efektivní.
Nová právní norma ovšem zněla jinak: srazil-li řidič chodce na přechodu, pak za nehodu odpovídá (nezávisle na jeho opatrnosti). Jde tedy o striktní odpovědnost, která je ovšem neefektivní. Co se tedy stalo?
„Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. V prvním roce účinnosti nového zákona stoupl podle statistik publikovaných Policií ČR počet nehod, způsobených nedáním přednosti na přechodu, na více než dvojnásobek. Stejně stoupl počet chodců, při těchto nehodách zraněných. Počet mrtvých stoupl ještě mnohem dramatičtěji: více než čtyřnásobně. V roce 2000 zemřelo na přechodech sedm chodců, o rok později jich bylo třicet. Oficiální doktrína hlásala, že se bude jednat o dočasnou špičku a poté čísla klesnou, až si účastníci silničního provozu na nová pravidla zvyknou a osvojí si je.
Pojďme se podívat, jak to bylo ve skutečnosti: V letech 2002-3 počet nehod s chodci na přechodech skutečně mírně klesl, ovšem poté zase stoupl a na blízkých hodnotách osciluje až do současnosti. Nízkým hodnotám z roku 2000 se už nikdy ani nepřiblížil. To vše v době, kdy se vzrůstající bezpečností aut obecně počet nehod a jejich závažnost spíše přirozeně klesá.“[8]
V případě striktní odpovědnosti totiž nenesou poškození optimální míru opatrnostních nákladů. Lze usuzovat, že chodci věří, že je dopravní předpisy ochrání před nezodpovědnými řidiči. Michal Valášek to glosoval slovy, že „možná chodci věří spíše zákonům lidským než přírodním a věří, že je paragraf ochrání před působením kinetické energie.“[9]
Závěr
Coaseho teorém říká, že pokud jsou práva jasně definována, je zajištěna jejich převoditelnost (možnost směny) a transakční náklady této směny jsou nulové či alespoň velmi malé, potom platí, že vstupní rozdělení subjektivních práv nemá vliv na věcný výsledek a tento věcný výsledek je ekonomicky efektivní. Delikty jsou ovšem obecně spojeny s vysokými transakčními náklady, a proto zde soukromá vyjednávání selhávají.
Funkcí závazkového práva deliktního je internalizovat negativní externality, které není možné odstranit soukromým vyjednáváním z důvodu vysokých transakčních nákladů. Institut odpovědnosti vlastně určuje negativním externalitám „vlastníky“.
Z teoretického hlediska můžeme rozlišovat tři základní pravidla pro stanovení odpovědnosti: (a) nulová odpovědnost, kdy nikdo není povinen hradit škodu, (b) striktní odpovědnost, kdy je každý povinen uhradit škodu a (c) odpovědnost za protiprávní jednání, kdy právo stanoví hranici, kdy je nutné hradit škodu, a kdy nikoliv.
Analýzou porovnávání nákladů nehody a nákladů opatrnosti jsme dospěli k závěru, že v základním modelu, kde abstrahujeme od pojištění, administrativních a soudních výloh a chyb, je nejefektivnějším pravidlem odpovědnost za protiprávní jednání.
Odpovědnost za protiprávní jednání je nejefektivnější pravidlo pro náhradu škody, pokud je splněn předpoklad, že hranice mezi protiprávností a dovoleným jednáním odpovídá optimální míře opatrnosti, tj. takové míře, kterou by poškozený volil, kdyby žádné deliktní právo neexistovalo, a kterou by volil škůdce, kdyby věděl, že škodu bude muset nahradit (nezávisle na právu a na jeho zavinění).
Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
COASE, Ronald. The Problem of Social Cost. Journal of Law and Economics, Vol. 3 (Oct. 1960), pp. 1-44.[1]
Viz COASE, Ronald. The Problem of Social Cost. Journal of Law and Economics, Vol. 3 (Oct. 1960), pp. 1-44.[2]
CALABRESI, Steven G. The Cost of Accidents: A Legal and Economic Analysis. Yale University Press, 1970. 340 s.[3]
HOLMAN, Robert. Mikroekonomie: středně pokročilý kurz. 2. aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. Str. 495 an.[4]
Viz ŠIROKÝ, Jan a kol. Daňové teorie s praktickou aplikací. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. Str. 67.[5]
HOLMAN, Robert. Mikroekonomie: středně pokročilý kurz. 2. aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. Str. 50.[6]
Tuto metodologii použil Robert B. Cooter a Thomas Ulen ve své učebnici Law and Economics. Viz COOTER, R. ULEN, T. Law and Economics. 6th edition. Harlow: Pearson Education Limited, 2014. Str. 175 an. Vychází z ní i následující kapitola.[7]
VALÁŠEK, Michal. Absolutní přednost chodců vzala krvavé konce [online]. Ekonomický deník: informace pro informované, 14. 4. 2015 [cit. 2. 9. 2015]. Dostupné z: http://ekonomicky-denik.cz/absolutni-prednost-chodcu-vzala- krvave-konce/[8]
Tamtéž.[9]
Diskuze k článku ()