Loajalita pocházející z francouzského loyauté a z latinského legalitas znamená věrnost, čestnost. Jedná se o faktickou ochotu jednotlivce či skupiny osob dodržovat závazky vůči ostatním osobám, vůči organizaci, instituci nebo i přesvědčení. Je čestné a ohleduplné plnit závazky z dobrovolného sebeomezení, upřednostnit zájmy celku před svými individuálními zájmy.[1]
Základní požadavek na dodržování principu loajality společníkem lze spatřovat obecně v úpravě všech korporací. Před účinností občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.) byla povinnost loajality společníka obchodní korporace dovozována soudní praxí jako jedna ze základních zásad nejen obchodních společností. Je nutno od sebe odlišovat dobré mravy a povinnost loajality. Lze říci, že dobrými mravy je měřeno v lidské společnosti každé chování, tzn. každé chování musí postulát dobrých mravů naplnit, jedná se o jakési minimum kladené na každého člověka. Zatímco povinnost loajality je relevantní jen tam, kde existuje nějaký zvláštní poměr, který loajální chování zúčastněných stran vyžaduje. Dobrých mravů se lze dovolávat i mimo tyto poměry. Zdálo by se, že instituty dobré víry, loajality, poctivého obchodního styku a dobrých mravů jsou si podobné, nelze je však pokládat za totožné. Hlavním důvodem jejich nezaměnitelnosti jsou právní důsledky, které jsou spojeny s jejich porušením.
Princip loajality, jak uvádí ČERNÁ, je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti akcionáře vůči společnosti. Může plnit i regulační funkci, tedy být obecným pravidlem chování v situacích, které nelze detailně postihnout právní úpravou. Vedle toho může mít i derogační význam. Černá uvádí, že je tomu tak v případech, kdy sice existuje speciální norma upravující chování společníka, ale její aplikace by vedla k věcně nespravedlivému rozhodnutí odporujícímu právě povinnosti loajality a potom aplikace této zásady vylučuje (deroguje) aplikaci zvláštních zákonných ustanovení.[2]
Vzhledem k charakteru vyjádření povinnosti loajality v zákoně, bude při posuzování chování společníka, zda dostál povinnostem vůči korporaci či ostatním společníkům a choval se v souladu s principem loajality, nutné na toto chování nazírat a měřit ho optikou zásad, na kterých spočívá celé soukromé právo při uplatnění ústavněkonformního, resp. eurokonformního výkladu. Povinnost jednat poctivě a čestně vychází z principu neminem laedere, nikomu neškodit.
Povinnost loajality dopadá na všechny smlouvy, tedy i společenské smlouvy, resp. stanovy, které Nejvyšší soud označil za smlouvy sui generis. Princip loajality se uplatní i u jednoosobních kapitálových společností založených zakladatelskou listinou, protože i tato zakládá vzájemný poměr byť jediného společníka vůči korporaci vice versa.
Nyní je povinnost loajality člena korporace zanesena v o. z. Obecnost ustanovení umožňuje širokou aplikaci, jedná se per se o korporační princip, který je rámcem pro výkon všech práv a povinností plynoucích z přijetí účasti v korporaci dle § 212 o. z.Toto ustanovení konkretizuje a navazuje na ještě obecnější zásadu stanovenou v § 6 odst. 1 o. z. V ustanovení § 212 odst. 1 o. z. jde o zákonné vyjádření principu loajality, dopadající na společníka, který přijal účast v jakékoliv soukromoprávní korporaci, tedy i v kapitálové obchodní společnosti a ukládá mu povinnost chovat se čestně vůči korporaci i vůči ostatním společníkům. Zákon explicitně nedefinuje čestné chování. Z logiky věci by to nebylo ani účelné a konečně ani dost dobře možné. Jedná se o neurčitý pojem a faktický rozsah a obsah pojmu naplňují až konkrétní skutkové okolnosti. Ustanovení § 212 odst. 1 o. z. je tzv. „otevřenou normou“, jejíž právní význam je dán ad hoc.[5][4][3]
Ačkoliv se nedá stricto sensu ještě hovořit o smluvním poměru stran, princip loajality se uplatní i v případě předsmluvní odpovědnosti, culpa in contrahendo. Bude se aplikovat obdobně jako u již uzavřené společenské smlouvy či stanov, a to v těch případech, kdy potencionální společníci teprve o společenské smlouvě či stanovách jednají. Ale také například i v tzv. sideletters se uplatní princip předsmluvní a společnické loajality.[6]
Míra povinné loajality bude záležet na tom, jak silné je smluvní pouto mezi společníky. Nejsilnější svazek mezi společníky je utvářen v osobních společnostech. Odrazem síly tohoto spojení je například i přísnější, více limitující právní úprava stanovující zákaz konkurence pro všechny společníky osobní společnosti. Nejnižší míru společnické loajality pak můžeme spatřovat v akciových společnostech, jejichž akcie jsou kótovány na regulovaných trzích. Existují však i akciové společnosti s jedním nebo pár akcionáři, tam by byla nejspíše zase požadována vyšší míra loajality. Lze uzavřít, že intenzita povinné loajality se tedy odvíjí od počtu společníků a výše jejich podílu, který představuje míru účasti na společnosti a tím pádem i míru možného vlivu na dění ve společnosti. Kromě právní formy společnosti bude záležet i na struktuře společnosti, jejím řízení a vzájemných osobních vztazích mezi společníky.
Vertikální povinnost loajality, tedy čestné, poctivé chování společníka ke korporaci a zároveň i korporace vůči společníku, resp. společníkům, je nutným požadavkem, bez kterého by bylo těžko představit si naplňování účelu, za jakým byla korporace založena. Nakonec i horizontální povinnost loajality, tedy povinnost čestného a poctivého chování mezi společníky navzájem, se odvíjí od smyslu existence korporace. Aby mohla korporace plnit vytčené cíle, je nutné, aby i společníci byli vzájemně v dostatečném souladu pro tuto věc, aby respektovali vzájemně své zájmy, byli ochotni ke kompromisu, brali přiměřené ohledy na zájmy druhého společníka v korporaci a zdrželi se chování, které tento účel maří.
Povinnost loajality člena vůči obchodní korporaci je specifická tím, že tvoří obecný základ, základní východisko všech jeho ostatních povinností, na něž lze pohlížet jako na projevy povinnosti loajality. Z povinnosti loajality přímo vyplývá mimo jiné zákaz pro člena ovlivňovat obchodní korporaci k její újmě, včetně zákazu přimět člena jejího voleného orgánu k uzavření zjevně nevýhodné smlouvy, zákaz šířit nepravdivé informace o obchodní korporaci, povinnost společníka osobní společnosti nekonkurovat jí vlastní činností atd. Povinnost loajality se může projevovat mnohými způsoby. Povinnost loajality může také nabývat podobu omezujícího faktoru při výkonu práv společníka. Tím se může krýt se zneužitím hlasování (většiny či menšiny hlasů) k újmě celku ve smyslu § 212 odst. 2 o. z.[7]
Povinnost loajality může ukládat společníkovi chování, které s výkonem jeho práv ve společnosti nemá přímou souvislost. Příkladem může být požadavek na společníka, aby poskytl společnosti nějaký čas a nevymáhal práva z jiných smluvních vztahů se společností, jestliže by okamžitý výkon těchto práv způsobil společnosti značnou újmu a lze-li to po společníkovi spravedlivě požadovat; dále aby se společník zdržel pomlouvání společnosti; povinná loajalita se výjimečně může projevit i jako příkaz jednat, tzn., aby se společník účastnil valné hromady, ačkoliv účast na ní není povinností, ledaže by neúčast společnost zcela umrtvovala, jak potvrzuje v rozhodnutí Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 3168/2011: „Aktivní povinnost hlasovat může kupř. nastoupit v případě, že usnesení valné hromady je v bytostném zájmu společnosti.“; případně, aby se společník nezdržel hlasování na valné hromadě a podpořil přijetí nezbytného opatření. Ústavní soud ve výše zmíněném rozhodnutí také uvádí, že: „Povinnost loajality se ovšem neomezuje pouze na chování na valné hromadě, ale postihuje i jednání mimo orgány společnosti.“[10][9][8]
Povinnost loajality společníka korporace zahrnuje tedy jak aktivní tak i pasivní prvek chování, kdy za určitých okolností je společník povinen jednat (účastnit se valné hromady a hlasovat na ní, povinnost informovat společnost a společníky, povinnost součinnosti atd.), jindy je zase povinen určitého chování se zdržet (např. nedehonestovat společnost veřejnými prohlášeními na její adresu, nezneužívat svého vlivu, postavení a práv vůči společnosti a ostatním společníkům v korporaci atp.). Obecně lze tedy konstatovat, že nejen aktivní jednání, ale i pasivita je neloajální, cokoliv, co ohrožuje stabilitu společnosti, je v rozporu s povinností loajality, tedy i například udržování existence protiprávního stavu vyvolaného jednorázovým porušením povinnosti společníkem. To znamená, že společník nic neudělal, aby odstranil následky tohoto porušení. Povinnost loajality se projevuje také povinností oznamovací, společník dostojí povinnosti, pokud oznámí společnosti či ostatním společníkům relevantní skutečnosti nezbytné pro naplňování účelu, za kterým byla společnost založena, přičemž se jedná o širokou notifikační povinnost, nejedná se pouze o informační povinnost uloženou společníkovi zákonem či stanovami. Princip loajality zahrnuje i zákaz konkurence, kdy zákon o obchodních korporacích (dále jen z. o. k.) zapovídá konkurenční jednání v některých případech také společníkovi kapitálové obchodní společnosti (§ 109 z. o. k., § 119 z. o. k., § 199 odst. 4 z. o. k.) Projevem loajality je i povinnost společníka svolat valnou hromadu, pokud ji nesvolá jednatel ani jiný orgán společnosti, společník tak činí z titulu čestnosti (loajality) vůči společnosti. Jak vyplývá z výše uvedeného, loajalita se může projevovat různými způsoby, jejichž výčet, jak plyne z povahy věci, nelze plně vyčerpat.[11]
Imperativ poctivého a čestného jednání je stanoven kogentně. Od dikce zákona se nelze ani smluvně odchýlit, takové ujednání, které by suspendovalo povinnost loajality společníka korporace, by bylo v rozporu se zákonem, potenciálně i s dobrými mravy a bylo by stiženo sankcí zdánlivosti nebo neplatnosti, ať už relativní či absolutní. Podle konkrétního případu se uplatní některé z ustanovení § 551 o. z., § 580 o. z., § 586 o. z., § 588 o. z. s možností požadovat náhradu vzniklé újmy.
Generální klauzule poctivosti zakotvená v § 6 o. z. z hlediska časové působnosti má s ohledem na dikci ustanovení § 3030 o.z. dokonce retroaktivní charakter. Postulát poctivosti (loajality) se tedy uplatní i na práva a povinnosti nabyté před účinností o. z.[12]
Klíčová rozhodnutí českých soudů vztahujících se k povinnostem vyplývajících z členství v obchodní společnosti
Ústavním i Nejvyšším soudem byla vytvořena bohatá judikatura, která otevřela vstup poctivosti, slušnosti, čestnosti a etiky do psaného práva. Nejvyšší soud pracuje s principem loajality a za užití jeho funkcí prostupuje do jeho rozhodování ekvitní korektiv. Zásady umožňují plnit příkaz denegatio iustitiae, tj. zákaz odepření spravedlnosti.
Zatímco konkrétní společenské vztahy se v krátkém čase mění, principy a zásady, které jsou zobecněním hodnot uznávaných napříč historií společnosti, vykazují nepoměrně vyšší časovou stabilitu. Tato neměnnost, resp. stabilita principů a zásad je důvodem, kvůli kterému jsou a měly by být principy a zásady vůdčí ideou normotvorby a rozhodovací praxe soudů.
Lze konstatovat zásadní použitelnost dosavadních závěrů judikatury i v rekodifikované právní úpravě a souhlasit s tím, že povinnosti společníka korporace vyplývají nejen ze zákona, společenské smlouvy či stanov, ale přijetím členství v korporaci na něj dopadají i povinnosti v nich neuvedené.
Nejdříve Vrchní soud v rozhodnutí sp. zn. 7 Cmo 117/2004 dovodil existenci povinné loajality, když uvedl, že: „Zvyšování zisku, snižování ztrát a možnost rozvoje podnikání je cílem nejenom společnosti, ale i jejich společníků. Společnice, místo aby přispívala k rozvoji společnosti nebo alespoň umožnila její činnost – podnikání v nebytových prostorách (kde měla společnost provozovny), opakovaně, resp. soustavně komplikovala a později i znemožnila společnosti užívání nebytových prostor. Tím ztížila a po určitou dobu znemožnila podnikání společnosti, a tím i dosažení jejího základního cíle...“. Vrchní soud, jako odvolací soud, se s rozhodnutím prvoinstančního soudu ztotožnil a jeho rozhodnutí o vyloučení společnice potvrdil. V jednání společnice spatřoval závažné porušení nepsaných povinností společnice. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1007/2005 dovolání společnice zamítl a uvedl, že: „Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda povinnostmi společníka ve smyslu ustanovení § 149 obch. zák. mohou být i povinnosti, které pro společníka nevyplývají ze společenské smlouvy nebo „z dalších eventuelních listin zavazujících společníka“, či ze zákona. K tomu dovolací soud uzavřel, že povinnosti společníka nemusí vyplývat ze zákona, společenské smlouvy či jiných „listin“. Takové povinnosti mohou vyplývat též ze zásad, na kterých je postaven obchodní zákoník, z jiných než písemných závazků převzatých společníkem vůči společnosti, popřípadě z jiných právních skutečností,...“. Nejvyšší soud zdůraznil aspekt společnického konsenzu k činnostem, které se společník zavázal podporovat. Vyslovil také potřebnost poměřovat nutnou míru povinné loajality společníka intenzitou smluvního pouta mezi společníky. Rozhodování soudů v případech konfliktů či nejasností mezi společníky by mělo být podřízeno účelu, za jakým společnost vznikla, rozhodovat tak, aby konečné rozhodnutí napomáhalo naplňování společenské smlouvy. To pro soud znamená zjišťovat společný úmysl společníků kapitálové společnosti (resp. obecně členů jakékoliv korporace) a v případě nejasného či neurčitého ujednání ho vyložit tak, jak by tomu rozuměl průměrný člověk. Jedná se o objektivizační pravidlo pohledu na subjektivní jednání člověka, nyní již obsažené v o. z. ve formě vyvratitelné právní domněnky v § 4 odst. 1 o. z.. Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jak důležitou roli hraje interpretační funkce zásad, ať už jsou povinnosti člena korporace dovozovány z obecných zásad právních nebo vyjádřeny explicitně v zákoně či ve společenské smlouvě, resp. stanovách.[15][14][13]
Projev interpretační funkce principu loajality je možno také velmi dobře najít v dalším často citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 387/2006, podle kterého „jednou ze zásad, kterými se řídí obchodní zákoník, je princip loajality společníka vůči společnosti, který je základním východiskem všech jeho povinností. Princip loajality je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti společníka vůči společnosti.“ Podstata rozhodnutí spočívá v tom, že Nejvyšší soud dovodil za užití zásad loajality dílčí povinnost společníka brát ohledy na zájmy společnosti též při převodu obchodního podílu, když uvedl, že: „Za použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby převodem obchodního podílu neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek společnosti.“[16]
Významnou kauzou, ve které při rozhodování Nejvyšší soud uplatnil princip loajality je rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3704/2009, kde judikoval, že „právo společníka na poskytování informací a zpřístupnění dokladů společnosti není zcela neomezené, ale zahrnuje pouze ty doklady a informace, které jsou potřebné k tomu, aby společník získal rozumný přehled o záležitostech společnosti. Mezi takové informace nepochybně patří zejména informace o rozsahu a základní struktuře majetku společnosti a o významnějších smlouvách, týkajících se nakládání s tímto majetkem. Přitom právo na zpřístupnění dokladů společnosti nesmí společník - stejně jako jakékoli jiné právo - vykonávat šikanujícím způsobem, tj. takovým způsobem, který by společnost omezoval v činnosti, případně jí způsoboval nepřiměřené náklady. Na druhou stranu ani společnost nesmí postupovat šikanujícím způsobem při odepření tohoto práva." Právo na informace je nemajetkovým právem společníka spojeným s obchodním podílem nebo akcií a jeho výkon je předpokladem možnosti podílet se na řízení společnosti. Význam rozhodnutí spočívá v tom, že Nejvyšší soud definoval určitá kritéria výkonu práva na informace společníkem. Lze učinit závěr, že právo společníka na informace o společnosti není zcela neomezené, ale zahrnuje pouze ty doklady a informace, které jsou potřebné k tomu, aby společník získal rozumný přehled o záležitostech společnosti. Společník nesmí vykonávat právo na informace šikanujícím způsobem. A konečně, v případě, že je mu toto právo jednateli společnosti odepřeno, má právo na soudní ochranu, je však povinen dostatečně určitě vymezit, do jakého dokladu chce nahlédnout či jakou informaci požaduje, a to do té míry, aby v případě, že mu soud toto právo přizná, bylo vykonatelné.[17]
Náhled do německé úpravy
Vůdčím pravidlem německé právní úpravy je § 242 Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen BGB). Ustanovení § 242 BGB obsahuje požadavek, aby smluvní strany plnily smlouvu tak, jak si s ohledem na dobré mravy (Verkehrssitte) žádá „dobrá víra“ (Treu und Glauben; doslova věrnost a víra). Na tomto požadavku vybudovala právní doktrína a judikatura obecný princip, který má za „nadřazený“ ostatním civilněprávním normám.[18]
Kromě povinnosti věrnosti Treupflicht, má smluvní strana především povinnost ochrany Schutzpflicht, povinnost součinnosti v zájmu dosažení účelu smlouvy Mitwirkungspflicht a vysvětlovací povinnost Aufklärungspflicht. Nevylučuje ani možnost, aby se norma uplatnila jak v předsmluvní fázi (culpa in contrahendo), tak i po splnění závazku. Principy „Treu und Glauben“ působí i jako omezení výkonu smluvních práv. Ve vztahu k principu poctivosti se to týká i zásady nemo turpitudinem suam allegare potest. Konečně § 242 BGB je korektivem v rozhodovací praxi, může mít i derogační účinek a dává v diskreční činnosti soudci prostor k odstranění závažné nespravedlnosti.[19]
Ačkoliv povinnost loajality právě ve 30. letech 20. století reflektoval již Říšský soud, průlomovými případy se staly o něco později až rozhodnutí Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof). Třebaže povinnost loajality a její uplatnění měly svůj vývoj, který započal nejprve v osobních společnostech, klíčová rozhodnutí se týkala akciových společností. Jedná se o případy Linotype a Girmes. ČECH a ŠTENGLOVÁ uvádějí, že Spolkový soudní dvůr má za porušení principu loajality většinového společníka „jestliže majoritní akcionář prosadí vahou svých hlasů usnesení o zrušení akciové společnosti s likvidací v situaci, kdy je s budoucím likvidátorem předem domluven, že v likvidaci odkoupí jinak prosperující podnik zrušené akciové společnosti a bude jej dál provozovat, ačkoliv stejný zájem o tento podnik projevil minoritní akcionář. Také v akciové společnosti má většinový společník možnost prostřednictvím svého vlivu na vedení společnosti poškodit zájmy ostatních společníků ve vztahu ke společnosti, takže i zde je třeba vyžadovat, aby jako protiváha k této možnosti existovala povinnost daná právem společností brát ohled na tyto zájmy.“ (viz rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 1. 2. 1988, sp. zn. II ZR 75/87 – případ Linotype).“[20]
Druhý případ, který ČECH A ŠTENGLOVÁ uvádějí, se týká porušení povinnosti loajality minoritního akcionáře, Spolkový soudní dvůr spatřuje „porušení této povinnosti v jednání minoritního akcionáře, jenž v situaci hrozící insolvence akciové společnosti svými hlasy proti usnesení o snížení a následném zvýšení základního kapitálu společnosti bezdůvodně zablokoval přijetí opatření, které mělo přispět k obnovení finanční stability společnosti. Tím, že opatření nebylo přijato, akciová společnost skončila v úpadku. Také minoritní akcionář podléhá povinnosti loajality vůči ostatním akcionářům. Tato povinnost jej zavazuje, aby při výkonu svých členských práv, zejména práva podílet se na správě společnosti a práva kontroly, přiměřeně zohlednil zájmy ostatních akcionářů ve vztahu ke společnosti. (viz rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. II ZR 205/94 – případ Girmes)“.[21]
Závěr
Výše uvedená ustanovení, která upravují povinnost loajality dopadající na společníka obchodních společností (a nejen na něj, ale obecně na člena jakékoliv soukromoprávní korporace) jsou natolik obecná, že s nimi pracujeme jako s principy, resp. zásadami. Vykládáme a aplikujeme je s ohledem na fakt, že společenské poměry jsou příliš dynamické na to, aby jejich vývoj právní řád dokázal vždy plně reflektovat. A není to ani účelem normotvorby, aby se zákonodárce snažil postihnout všechny vztahy a situace odehrávající se v lidské společnosti. Principy a zásady tvoří rámec a pramen diskrece soudce, a to zvláště v případech, kdy zákon nebo společenská smlouva, resp. stanovy mlčí či panuje nejasnost, případně, kdy by rozhodování dle dikce zákona nebo smlouvy bylo hrubě nespravedlivé.
Poctivost, loajalita v jednání odpovídá zásadě čestného žití (honeste vivere), jejíž prameny sahají až ke kořenům římského práva a je chápána jako základní příkaz již v justiniánském kodexu. Princip loajality, čerpajíc z těchto kořenů, se tak stal součástí evropského právního myšlení, pramenem národních právních řádů, ze kterého vycházejí i současné celoevropské akademické projekty jakými jsou The principles of European Contract Law a Draft Common Frame of Reference. A to obecně pro celé právo, nejen v odvětví obchodního práva.[22]
ROYCE, J. The Philosophy of loyalty. New York: MacMillan – Robarts Library University of Toronto. 1908, 444 s. [cit. 2.4.2015] Dostupné z https://archive.org/details/robarts[1]
ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2006, 360 s. ISBN 80-7357-164-1. S. 186.[2]
Ustanovení § 212 odst. 1 o. z.: Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.[3]
Ustanovení § 6 odst. 1 o. z.: Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.[4]
Vedlejší ujednání společníků či korporace, která nejsou součástí společenské smlouvy či stanov.[5]
Lze říci, že „chovat se“ je širší pojem než právně jednat či jednat v právním styku. Chování v rámci korporace zahrnuje jakékoliv projevy jejího společníka. Je tedy možno konstatovat, že zákonodárce měl na mysli, aby se člen korporace vůči společnosti či ostatním společníkům choval vždy čestně, slušně, ohleduplně k jejich oprávněným zájmům, a to nejen v právním styku. To nakonec podpořil i dovětkem „zachovávat vnitřní řád“, kdy vnitřní řád přes svoji závaznost nemusí být jen psanou korporační normou, ale může vycházet i ze zavedené praxe či zvyklostí v korporaci.[6]
Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo.[7]
Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 3168/2011.[8]
Takovým opatřením může být snížení základního kapitálu z důvodu záchrany společnosti a tedy nutné ekonomické restrukturalizace, či hlasování valné hromady o jednateli ve chvíli, kdy je společnost bez statutárního orgánu a hrozí její zrušení či jiná újma plynoucí z deficitu statutárního orgánu. Jak uvádí Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 3168/2011: „Smyslem této úpravy je jednak umožnit každému ze společníků (akcionářů) neomezený a řádný výkon jeho práv společníka (akcionáře) a dále zakotvuje povinnost brát ohled na zájmy společnosti i zájmy ostatních společníků (akcionářů), jež mají vztah ke společnosti; ve výjimečných případech pak půjde o povinnost zájmy společnosti či jejích společníků (akcionářů) aktivně podporovat; z uvedeného pak lze dovodit povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, které by mohlo taková práva ovlivnit.“[9]
Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 3168/2011.[10]
Z. o. k. připouští možnost, aby společenskou smlouvou byl zákaz konkurence upraven odlišně, to znamená, možnost zákaz konkurence společenskou smlouvou rozšířit či zúžit. Otázkou je, zda lze zákaz konkurence ujednáním ve společenské smlouvě úplně vyloučit? U osobně ručících společníků, tedy v osobních společnost, suspendovat zákaz konkurence není možné. V případě, že společník zákaz konkurence poruší, mají ostatní společníci možnost domáhat se újmy, která jim v důsledku konkurenčního jednání společníka vznikla.[11]
I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.[12]
Rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 7 Cmo 117/2004.[13]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005.[14]
„Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“[15]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2006, sp. zn. 29 Odo 387/2006.[16]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3704/2009.[17]
„Der Schuldner ist verpflichtet, die Leistung so zu bewirken, wie Treu und Glauben mit Rücksicht auf die Verkehrssitte es erfordern.“[18]
Nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti.[19]
In DĚDIČ, J., ŠTENGLOVÁ, I., KŘÍŢ, R., ČECH P. Akciové společnosti. 7., přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2012. 672 s. ISBN 978-80-7400-404-9. S. 358.[20]
Tamtéž.[21]
„Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere“ (Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří Domitius Ulpianus (kolem r. 170 Tyros – r. 228 Řím), významný římský právník [22]
Diskuze k článku ()