Nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 22. září 2016 (dále jen „Nález“) značně zpochybnil dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se souběhu funkcí statutárního orgánu s pracovním poměrem ve společnosti. Souběh funkcí byl do té doby považován za všeobecně nepřípustný a pokud existoval určitý překryv mezi obchodním vedením statutárního orgánu společnosti a činnostmi uvedenými v pracovní smlouvě, vyústilo to v neplatnost pracovní smlouvy. K Nálezu Ústavního soudu se však nedávno vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3613/2015 ze dne 19. ledna 2017 (dále jen „Rozsudek“). V něm však nepřípustnost souběhu funkcí opět potvrdil. Takovýto krok Nejvyššího soudu není samozřejmě žádným velkým překvapením, je však jistou předzvěstí toho, že souběh funkcí bude do budoucna i nadále nepřípustný. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy statutární orgán bude mít se společností uzavřenou pracovní smlouvu na činnosti nespadající do jejího obchodního vedení, tak jako tomu bylo doposud.
Připomenutí argumentace Ústavního soudu
Pojďme si nejprve v krátkosti připomenout argumentaci Ústavního soudu obsaženou v Nálezu, kterou se Ústavní soud snažil zpochybnit a zvrátit závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s ohledem na nepřípustnost souběhu. Ústavní soud jednak argumentoval porušením základní zásady uvedené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle které „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Podle Ústavního soudu pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu, který není výslovně stanoven zákony, měly by pro to předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde v tomto případě o soudcovské dotváření práva stojící proti zájmům soukromých osob. Ústavní soud zde argumentoval především ve dvou rovinách, a to v rovině pracovněprávní a rovině obchodněprávní.
V pracovněprávní rovině Ústavní soud jednak zpochybnil, proč by nemohly být na základě svobodné vůle stran režimu zákoníku práce i kterékoliv jiné právní vztahy, u nichž nejde o výkon závislé práce. Ustanovení zákoníku práce definující závislou práci jsou totiž dle názoru Ústavního soudu jen jednostranně kogentní, což nebrání tomu, aby si strany mohly na základě svého vlastního určení režim zákoníku práce svobodně zvolit a rozhodnout se pro něj. K tomuto Nález například uvádí, že „podle Nejvyššího soudu není činnost člena statutárního orgánu zákoníkem práce vůbec regulována. Současně ovšem podle Nejvyššího soudu ze zákoníku práce plyne, že právní jednání, která má upravit výkon této činnosti v pracovněprávním vztahu, je neplatné. Jinak řečeno, zákoník práce způsobuje neplatnost právních jednání, na něž ale vůbec nedopadá.“ Takovéto závěry dle Ústavního soudu není možné přijmout.
Obchodněprávní argumentace Ústavního soudu v Nálezu pokládá Nejvyššímu soudu především otázku, proč není přípustný překryv činností statutárního orgánu týkajících se obchodního vedení společnosti s činnostmi plynoucími z pracovněprávního vztahu, pokud si strany samy zvolí režim zákoníku práce. Je-li vzato v úvahu, že člen statutárního orgánu společnosti v praxi může vždy (dle vlastního uvážení) kteroukoliv část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné osoby jako třeba na zaměstnance společnosti. Ústavní soud zde uvádí, že „Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích odkazuje na "povahu" obchodních korporací, která podle něj brání tomu, aby člen statutárního orgánu vykonával svou činnost na základě smlouvy podřízené zákoníku práce. Kromě tohoto odkazu na povahu obchodních korporací Nejvyšší soud již žádné odůvodnění svého postoje ve své judikatuře nenabízí. (...) Ústavní soud však považuje obecný odkaz na povahu obchodních korporací za naprosto nedostačující.“
A co na to Nejvyšší soud?
Nejvyšší soud na argumenty Ústavního soudu ve svém Rozsudku reagoval v zásadě negativně, přesto že se nevěnoval veškerým otázkám položeným Ústavním soudem v Nálezu, ale zaměřil se spíše na pracovněprávní problematiku. S ohledem na věcnou působnost zákoníku práce podle Nejvyššího soudu „nelze souhlasit s názorem, že by si člen statutárního orgánu a korporace mohli upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce, neboť skutečnost, že vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou vždy podřízeny režimu zákoníku práce (či zvláštního zákona), neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. (...) Úpravu zákoníku práce nelze nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí (použít ji podle potřeb jednajících). Řečeno jinak a možná srozumitelněji, zákoník práce popsaným způsobem zakazuje, aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích § 1 zákoníku práce v souvislosti s výkonem závislé práce.“
S ohledem na působnost zákoníku práce tak Nejvyšší soud dal Ústavnímu soudu jasně najevo, že autonomie vůle stran s ohledem na podřízení se režimu zákoníku práce není v tomto případě na místě, přičemž svou argumentaci současně podpořil i existencí zjevného konfliktu zájmů zaměstnance a zaměstnavatele. Podle Nejvyššího soudu „zaměstnavatele sice může v konkrétním případě zastupovat při uzavření smlouvy s členem statutárního orgánu i jiná fyzická osoba než statutární orgán, který se má stát zaměstnancem, ale nemůže být pochybnosti o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání ve shodě, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato, za běžných okolností - chtějí sjednat smlouvu (dohodu) vždy pro sebe co nejvýhodnější (...) lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele."
Přes to, že Nejvyšší soud v Rozsudku připouští možnost sjednání obdobných benefitů či výhod, jaké má zaměstnanec v pracovním poměru, i ve smlouvě o výkonu funkce, současně vylučuje, aby takováto dohoda platně založila pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce. „Smlouvy a jiné právní úkony (právní jednání) se, jak vyplývá se shora uvedeného – vždy neposuzují jen podle toho, co si přejí smluvní strany a co projevily jako svoji vůli ve smlouvě nebo jiném právním úkonu, a celý právní úkon (právní jednání) tedy nelze mechanicky a formalisticky pokládat za výraz autonomního projevu vůle smluvních stran. Z tohoto hlediska tak nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu). (...) Ochrana svobodného, autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva.“
Závěr
Jak je vidět, Nejvyšší soud se argumentací Ústavního soudu přesvědčit nenechal a nepřípustnost souběhu funkcí v Rozsudku opakovaně potvrdil, což ponechává situaci v rámci této problematiky stále stejnou a ke změně rozhodovací praxe ve světle Nálezu prozatím nedochází. S velikou pravděpodobností však lze očekávat, že výměna právních názorů mezi Ústavním a Nejvyšším soudem ještě zdaleka není u konce, což samozřejmě může aktuální stav nepřípustnosti souběhu funkcí do budoucna změnit a karta se může obrátit. Už jen z toho důvodu, že proti Rozsudku již byla podána ústavní stížnost, což Ústavnímu soudu dává opět možnost na argumentaci Nejvyššího soudu uvedenou v Rozsudku patřičně zareagovat. Nechme se tedy překvapit, jaký bude výsledek této výměny názorů.
Diskuze k článku ()