Není to tak dávno, co jsme se my, specialisté na řešení soudních sporů v oblasti duševního vlastnictví (neboli „IP litigátoři“) v článku „Čtyři pruhy pořád adidas“ radovali nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 63/2022, který znovu nastavil pravidla pro posuzování podobnosti, resp. zaměnitelnosti, ochranných známek (v podrobnostech ZDE).
Skalní IP fanoušci si jistě vzpomenou, že citovaný rozsudek dal za pravdu společnosti adidas AG („adidas“), která v soudním řízení tvrdila, že 4 pruhy na konkurenčních teniskách jsou zaměnitelně podobné jejich ochranné známce s dobrým jménem v podobě 3 pruhů a poškozují její rozlišovací způsobilost.
Vrchní soud v Praze své závěry opřel o základní pravidla známkoprávních soudních sporů, totiž, že ochranné známky s dobrým jménem mají vyšší rozlišovací způsobilost a požívají vyššího stupně ochrany, a že při posuzování pravděpodobnosti záměny je třeba přihlížet primárně ke shodným prvkům a nikoli k rozdílům porovnávaných označení.
Ale platí to všude? Zdá se, že v Německu (překvapivě) nikoli!
Pruhy versus fajfka
Rozsudkem z 28. května 2024 rozhodl Vrchní zemský soud v Düsseldorfu (Oberlandesgericht Düsseldorf) o návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že ne všechny pruhy na bocích teplákových kalhot apriori znamenají porušení práv k ochranné známce společnosti adidas (viz rozhodnutí I-20 U 120/23).
O co v řízení šlo?
Tři rovnoběžné pruhy na sportovním oblečení a obuvi jsou po desetiletí nerozlučně spjaty se společností adidas. Pokud jde o oděvy, pruhy jsou obvykle umístěny podél vnějších bočních švů. Společnost adidas je navíc vlastníkem následující německé obrazové ochranné známky č. DE 39912356 z roku 1999 zapsané mj. pro kalhoty, zejména sportovní a volnočasové kalhoty včetně šortek:
(„ochranná známka adidas“)
V roce 2022 uvedla společnost Nike na trh hned 5 modelů teplákových kalhot se vzorem (dvou nebo tří) pruhů na vnějším švu:
Společnost adidas podala proti společnosti Nike k německému soudu návrh na nařízení předběžného opatření, který zahrnoval všech pět modelů tepláků. Soud nejdříve předběžné opatření v plném rozsahu nařídil.
Společnost Nike se však odvolala k Vrchnímu zemskému soudu v Düsseldorfu, který jejímu odvolání vyhověl a předběžné opatření částečně zrušil.
Pokud jde o tepláky se dvěma pruhy (modely 2 - 4), nadřízený soud konstatoval, že vzhledem k jasně viditelné „fajfce“ a nízkému stupni podobnosti pruhů užitých na teplácích s ochrannou známkou adidas, nebude běžný spotřebitel vnímat tyto pruhy jako označení původu, ale pouze jako dekoraci. Soud tak uzavřel, že použití „pruhovaného vzoru“ společností Nike nemohlo mít vliv na rozlišovací funkci ochranné známky adidas a tudíž k zásahu do známkových práv společnosti adidas nedošlo.
Shodné argumenty uvedl soud i co se týče modelu 5, kde považoval použité pruhy „pouze“ za dekorativní prvek vzhledem k jejich rozdílným barvám a těsné blízkosti.
K opačnému závěru (a potvrzení předběžného opatření) dospěl nadřízený soud v případě modelu 1. Uvedl, že vzhledem k podobnosti pruhů Nike s ochrannou známkou adidas by je nezanedbatelná část veřejnosti vnímala jako označení obchodního původu a běžný spotřebitel by se mohl domnívat, že model 1 skutečně pochází od společnosti adidas.
Podobný případ, přesto jiný výsledek?
Podobnost mezi českým a německým případem adidas se nabízí.
V obou případech šlo o zásah do ochranné známky společnosti adidas s dobrým jménem a v obou případech sehrál klíčovou roli počet pruhů na konkurenčním zboží.
Pražský soud v jím řešeném případě akcentoval primárně dobré jméno, a tedy vyšší stupeň ochrany namítaných ochranných známek společnosti adidas. Při posuzování pravděpodobnosti záměny se soustředil především na celkový dojem, kterým porovnávaná označení působí na průměrného spotřebitele, a na jejich shodné prvky. Takový přístup plně koresponduje s pravidly, kterými se známkoprávní spory řídí (ať už jsou vedeny před zápisnými úřady nebo soudy).
Düsseldorfský soud přistoupil k řešení „svého“ případu přesně naopak. Za zásadní považoval existenci odlišných prvků (ať již v podobě chybějících nebo odlišně provedených pruhů), kvůli kterým považoval použitý vzor za pouhý dekorativní prvek a nikoli za označení obchodního původu daného zboží. Český soud se tedy soustředil na podobnost, zatímco německý soud na odlišnost porovnávaných označení.
Rozhodnutí německého soudu si bezesporu zaslouží další diskuzi. Sílu ochranné známky totiž podle našeho názoru nedegraduje skutečnost, že ona sama, či její prvky, plní zároveň i estetickou funkci. V případě pruhů na bocích kalhot to platí dvojnásob. Jinak řečeno, rozlišovací způsobilost označení neztrácí apriori na intenzitě kvůli jeho estetické stránce.
Za düsseldorfským rozhodnutím je tak třeba hledat další důvody. Například skutečnost, že předběžné opatření směřovalo proti společnosti Nike, u které lze předpokládat, že nemá důvod těžit z dobrého jména ochranné známky adidas (na rozdíl od českého případu, kde žaloba směřovala proti společnosti, jejíž snaha zviditelnit své produkty byla z rozhodnutí zřejmá).
Lze očekávat, že žaloba společnosti adidas nakonec skončí před německým nejvyšším soudem. Ten v roce 2000 rozhodl v podobném případě (I ZR 21/98), že i dva pruhy umístěné na bočních švech oblečení jsou běžným spotřebitelem vnímány jako označení původu výrobku, a to právě z důvodu dobré pověsti ochranné známky adidas.
Takže zásadní otázka zní: Opravdu má (byť slavná) „fajfka“ společnosti Nike takovou moc, aby změnila vnímání „tří pruhů“?
Diskuze k článku ()