Elektronická směnka – budoucnost směnečného práva?

Úvodem

Směnka je tzv. dokonalý listinný cenný papír (skriptura), což znamená, že je s ním právo spjato takovým způsobem, že bez jeho předložení nelze toto právo platně uplatnit ani převést. Zjednodušeně řečeno se jedná o: [1]

• příkaz jednoho subjektu (výstavce) vůči subjektu druhému (směnečníkovi), aby zaplatil určitou částku (směnečný peníz) subjektu třetímu (remitentovi) – tj. směnku cizí; nebo
• slib výstavce, že zaplatí směnečný peníz remitentovi – tj. směnku vlastní. [2]

Pro účely tohoto článku je podstatné, že u obou typů směnek je mj. nezbytnou podmínkou, aby směnka byla vyhotovena v listinné podobě a obsahovala vlastnoruční podpis. Bez splnění těchto podmínek se podle českého práva vůbec nejedná o směnku.

V českém právním řádu je směnka upravena zákonem směnečným a šekovým. Tento předpis je odbornou veřejností považován za jeden z nejdokonalejších právních předpisů, které kdy vznikly. O jeho kvalitách svědčí i jeho nízký počet novelizací, když za svou téměř 75letou existenci byl novelizován pouze čtyřikrát. Přesto nelze, a to ani u tak kvalitního předpisu, opomíjet vývoj společnosti, na který musí právo včasně reagovat. [4][3]

Momentálně spočívá pokrok v mnoha oblastech v digitalizaci, ať už se jedná např. o stavební řízení, portál občana, datové schránky nebo elektronické doklady. Nicméně k digitalizaci českého směnečného práva dosud nedošlo. Naproti tomu Velká Británie se k digitalizaci směnečného práva odhodlala již před pár lety. V roce 2023 totiž vstoupil v účinnost zákon Electronic Trade Documents Act 2023. [5]

Náš ZSŠ vychází ze tří Ženevských úmluv z roku 1930, zatímco anglické směnečné právo vychází z dosud účinného zákona The Bills of Exchange Act 1882. Navzdory tomu, že je anglický TBoEA téměř o 50 let starší než Ženevské úmluvy, a navíc pochází z anglosaského právního systému, nejsou zde podle mého názoru zásadní překážky, které by bránily inspiraci (alespoň v základních parametrech) anglickou úpravou digitalizace směnečného práva.[6]

Pro úplnost uvádím, že tento článek nemá za cíl detailně srovnávat anglické směnečné právo se směnečným právem českým, avšak pouze komparovat institut elektronické směnky podle ETDA s nástroji českého práva. Cílem je zjištění, zda může být elektronická směnka zařazena do českého právního řádu a pokud ano, za jakých podmínek.

Právní úprava obsažená v ETDA

ETDA přinesl do anglického obchodního práva průlomové změny, přestože obsahuje pouze osm ustanovení. V úvodním ustanovení je nejprve specifikováno, které obchodní dokumenty mohou podle tohoto zákona existovat také v elektronické podobě, ve druhém odstavci poté následuje demonstrativní výčet některých listinných obchodních dokumentů, které mohou existovat i v elektronické podobě. Tento výčet zahrnuje kromě směnky vlastní a cizí například také nákladní či skladištní listy. [7]

První velkou novinkou je z logiky věci samotná forma směnky. Ta nově již nemusí být zapsána pouze do listiny (tj. hmotného substrátu), nýbrž je dovolena i elektronická verze. Proto ETDA předkládá definici tzv. elektronického obchodního dokumentu, když stanoví, že elektronický obchodní dokument musí obsahovat stejné informace jako listinný obchodní dokument a zároveň musí být pomocí tzv. elektronického spolehlivého systému možné (i) identifikovat dokument tak, aby jej bylo možné odlišit od jakýchkoliv kopií; (ii) chránit dokument před neoprávněnými změnami; (iii) zajistit, aby dokument nemohla ovládat více než jedna osoba současně; (iv) umožnit jakékoliv osobě, která je schopna vykonávat kontrolu nad dokumentem, prokázat, že je schopna tak učinit; a (v) zajistit, aby převod dokumentu měl takový účinek, že kterákoliv osoba, která byla schopna vykonávat kontrolu nad dokumentem bezprostředně před převodem, bude po převodu této možnosti zbavena (pokud tato osoba není schopna vykonávat kontrolu z titulu toho, že je nabyvatelem).[8]

V dalším podstatném ustanovení je konstatováno, že elektronický obchodní dokument má stejnou váhu jako listinný obchodní dokument a že je možné elektronické obchodní dokumenty indosovat. To tedy znamená, že např. avalování nebo indosování elektronických směnek má stejné účinky, jako kdyby k těmto úkonům došlo u směnky listinné. [9]

Důležitou změnou je také možnost převádět listinné obchodní dokumenty na elektronické a naopak. V nově vzniklém dokumentu musí být uvedeno, že došlo k jeho převodu, také musejí být splněny veškeré smluvní nebo jiné požadavky týkající se převodu daného dokumentu. Dokument lze převádět i opakovaně, přičemž práva a povinnosti, které z něj plynou, vždy přechází na dokument v nové formě. Nikdy se tak nestane, že by jedna směnka existovala vícekrát a hrozilo, že bude moci být uplatněna např. dvěma subjekty zároveň. [10]

Méně podstatným, ale o to více zajímavým, se může jevit sedmé ustanovení ETDA, které obsahuje změny ostatních předpisů. Je pozoruhodné, že k digitalizaci týkající se téměř všech (listinných) obchodních dokumentů postačila změna pouze dvou ustanovení dvou právních předpisů, a to konkrétně zákonů TBoEA a Carriage of Goods by Sea Act 1992.[11]

Digitalizace směnečného práva v České republice pomocí stávajících nástrojů

Po představení toho, jakým způsobem digitalizace směnky proběhla ve Velké Británii, je nutné se zaměřit na to, zda je možné uskutečnit digitalizaci směnečného práva i u nás. První otázkou přitom je, zda by toho bylo možné dosáhnout za použití instrumentů, které náš právní řád již zná. Teoreticky by se tak mohlo jednat o elektronické podpisy, autorizovanou konverzi dokumentů, případně imobilizaci cenných papírů.

Aby bylo možné vůbec uvažovat o digitalizaci směnečného práva v našem právním řádu pomocí těchto nástrojů, je nutné předpokládat jisté změny, kterým by se nebylo možné v rámci digitalizace vyhnout. Jedná se především o zákonem danou formu směnky, která musí být listinou a musí být opatřená vlastnoručním podpisem, dále pak zákaz konverze cenných papírů a nemožnost imobilizovat směnku. Pro účely níže uvedených úvah nad možným začleněním elektronické směnky do našeho právního řádu budou tedy tyto zákonné „požadavky a zákazy“ přehlíženy.

Nejprve tedy k elektronickému podpisu. Elektronický podpis byl poprvé do našeho právního řádu integrován zákonem o elektronickém podpisu. Tento zákon byl později nahrazen zákonem o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ale především nařízením eIDAS. Existují celkem tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis. Kvalifikovaný elektronický podpis je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy, což zajišťuje, že má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Pro elektronickou směnku by byl tedy vhodný vzhledem k jeho vlastnostem právě kvalifikovaný elektronický podpis. Pokud bychom tedy směnku vystavenou v elektronické podobě podepsali kvalifikovaným elektronickým podpisem, bylo by jasně ověřitelné, zda byla tato směnka skutečně podepsána např. výstavcem směnky a především, že daný dokument nebyl po podepsání nijak upravován.[14][13][12]

V souvislosti s nemožností jakkoliv upravovat již podepsaný dokument zde ovšem nastává problém, který se týká směnečných rubopisů, pomocí kterých se směnka typicky převádí. Na zadní stranu listinné směnky indosant uvede, že směnku převádí na řad indosatáře a k tomuto prohlášení připojí svůj podpis. U elektronické směnky, která by byla podepsána kvalifikovaným elektronickým podpisem, by ovšem nebylo možné cokoliv ke směnce dopisovat, neboť by došlo k narušení integrity takto podepsaného dokumentu, z čehož vyplývá, že by nebylo možné elektronickou směnku indosovat.

Dalším, ještě větším problémem je uplatňování směnky k placení. Vzhledem k tomu, že je směnka uplatněna předložením ze strany remitenta k placení (kdy samotné zaplacení probíhá oproti jejímu vydání), nebyla by zde možnost zajistit plnohodnotné vydání elektronicky podepsané směnky takovým způsobem, aby se definitivně dostala z držení jejího majitele. Pokud by totiž k vydání elektronické směnky došlo například na nějakém datovém nosiči, směnečný dlužník by nemohl mít jistotu, zda před uplatněním takto vydané elektronické směnky, tj. kvalifikovaně elektronicky podepsaného dokumentu, nedošlo k jeho nakopírování, což by následně znamenalo, že by remitent mohl směnku uplatnit opakovaně. 

Zajímavá je též datace kvalifikovaného elektronického podpisu. Při podepisování dokumentu tímto podpisem je užíván datum, který je nastaven na daném zařízení. Pokud není užito časové razítko, je možné podpis antedatovat. S tímto však počítá již současná směnečná praxe, která požaduje pouze to, aby byl datum vystavení směnky reálně možný a předcházel datu splatnosti. Časové razítko také slouží k prodlužování platnosti kvalifikovaného elektronického podpisu, k čemuž by minimálně u některých směnek (v závislosti na jejich splatnosti) muselo být přistoupeno.[15]

Dalším nástrojem je autorizovaná konverze dokumentů. Autorizovanou konverzi dokumentů upravuje zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Konverzí se dle § 22 ZEÚAK rozumí (i) úplné převedení dokumentu v listinné podobě do dokumentu obsaženého v datové zprávě nebo datovém souboru způsobem zajišťujícím shodu obsahu těchto dokumentů a připojení doložky o provedení konverze, nebo (ii) úplné převedení dokumentu obsaženého v datové zprávě nebo datovém souboru do dokumentu v listinné podobě způsobem zajišťujícím shodu obsahu těchto dokumentů a připojení doložky. Takto zkonvertovaný dokument má poté stejné právní účinky jako původní dokument. [16]

Navzdory ignorování zákonné nemožnosti konvertovat cenné papíry, by nebylo dle mého názoru možné provádět u směnky autorizovanou konverzi. Důvodem jsou zejména problémy se samotnou elektronickou formou směnky (viz výše v části o elektronickém podpisu) a to, že by opět docházelo v rámci konverze ke vznikání vícero platných směnek.

Posledním nástrojem je imobilizace cenných papírů, která je upravena v ustanovení § 2413 OZ. Imobilizace cenných papírů spočívá v uložení celé emise cenných papírů do hromadné úschovy u schovatele (na základě smlouvy), který o nich vede evidenci – jedná se tak o alternativu k zaknihovaným cenným papírům. [18][17]

Již v prvním odstavci výše zmíněného ustanovení však narazíme na překážku, která víceméně vylučuje užití tohoto institutu, a to sice, že se cenné papíry imobilizují prostřednictvím hromadné úschovy. To znamená, že cenné papíry, které lze imobilizovat, jsou množinou zastupitelných cenných papírů, – což u směnky nepřipadá v úvahu. Pokud by bylo de lege ferenda připuštěno, aby bylo možné imobilizovat i cenný papír vložený do oddělené úschovy, je zde další problém, který tentokráte spočívá v nutnosti existence listinné formy cenného papíru. Pokud by mělo dojít k digitalizaci směnečného práva prostřednictvím tohoto institutu, jednalo by se pouze o polovičaté řešení, které by sice umožnilo se směnkou nakládat v jakési elektronické podobě, avšak dle mého názoru by nepřineslo ani flexibilitu, ani zjednodušení směnečného jednání, což by mělo být hlavním účelem případné digitalizace. [19]

Digitalizace směnečného práva v České republice po vzoru Velké Británie

Vzhledem k výše zmíněnému je jasné, že by nebylo možné provést digitalizaci pouze na základě nástrojů, které náš právní řád nabízí. Druhou otázkou tedy je, zda by pro začlenění směnky do našeho právního řádu bylo možné využít obdobného řešení, které je obsaženo v ETDA. Tím je elektronický systém, v němž by elektronické směnky existovaly, byly podepisovány, indosovány a také uplatňovány.

V rámci takového řešení by musely nastat změny, které by byly pravděpodobně rozsáhlejší než v případě ETDA. Vzhledem k tomu, že by nově směnka nebyla pouze listinou, musel by se do všech směnečných institutů v ZSŠ (protestace, rubopis, uplatnění směnky apod.) začlenit i jejich elektronický způsob provedení, a to v rámci nově vzniklého elektronického systému, případně by také musela proběhnout novelizace ZEÚAK za účelem provádění autorizované konverze z elektronického systému a naopak. Novelizace ZEÚAK by také musela zajistit, že směnka bude existovat pouze v jedné formě, čehož by šlo docílit například povinným vydáním směnky/udělením přístupu ke směnce subjektu, který by autorizovanou konverzi prováděl, a to za účelem jejího zničení/smazání z elektronického systému.

Jako nejvíce problematická se jeví otázka právě ohledně elektronického systému. Vzhledem k tomu, že ETDA stanoví, jakým způsobem se posuzuje, zda elektronický systém je, či není spolehlivý, lze předvídat, že takových systémů existuje více a nejsou zřizovány státem. Je tedy otázkou, jakým způsobem by mohl být tento systém řešen v České republice. Nejvhodnější řešení shledávám ve vytvoření „směnečného elektronického systému“, který by byl podobný např. systému datových schránek (správcem elektronického systému by tedy byl v nějaké podobě stát). Takové řešení by poměrně jednoduše vyřešilo i podepisování, převádění a uplatňování směnek (samozřejmě po nezbytných úpravách a za předpokladu splnění podmínek, které ETDA stanovuje). Přihlašování do systému by mohlo probíhat prostřednictvím bankovní identity, NIA ID nebo tzv. Mobilního klíče eGovernmentu. Pro podepisování by poté mohlo být využíváno kvalifikovaného elektronického podpisu s tím, že by k podepisování docházelo přímo v elektronickém systému, čímž by bylo zabráněno problémům zmiňovaným výše. Do elektronického systému by také bylo vhodné (pokud by se užíval kvalifikovaný elektronický podpis) zakomponovat funkci časového razítka, aby bylo zajištěno prodlužování platnosti elektronických podpisů na elektronických směnkách. [20]

Závěrem je zapotřebí zmínit, že k určitým změnám by zkrátka muselo dojít snad ve všech právních předpisech, které se směnkou souvisejí, protože nyní náš celý právní řád počítá se směnkou pouze jako s listinou, což by v případě digitalizace způsobovalo, minimálně v některých situacích, velké obtíže.

Co by digitalizace ZSŠ přinesla?

Digitalizace ZSŠ by znamenala největší novelizaci směnečného práva od samotného vzniku ZSŠ. Přinesla by s sebou jistě mnoho výhod v podobě urychlení, zjednodušení a možná také jistoty, co se směnečného jednání týče. Na druhou stranu by digitalizace způsobila minimálně při jejím zavádění do našeho právního řádu také komplikace, zejména s poměrně náročnou novelizační činností. Dalším problémem by bylo nastavení a následné zajištění dostatečného zabezpečení elektronického systému, v rámci kterého by elektronické směnky existovaly. Pokud by však bylo možné zajistit adekvátní ochranu elektronických směnek proti nejrůznějším kybernetickým hrozbám, jsem přesvědčen, že by směnka, ať už jako prostředek platební či zajišťovací, byla daleko více využívaným institutem.

Bohužel v České republice bývá digitalizace poměrně problematická – buď „digitalizovaný produkt“ není funkční vůbec, nebo trpí množstvím problémů, což by však u elektronické směnky nebylo možné tolerovat. Dalším problémem je samotný ZSŠ, který vzhledem ke své kvalitě není na žebříčku právních předpisů k novelizaci nikterak vysoko. 

Digitalizace směnečného práva se tak nejspíše dočkáme až tehdy, kdy bude listinná forma směnky již zcela neúnosná, resp. prakticky nevyužitelná pro běžný obchodní styk.