První věc, kterou by měl udělat rozumný podnikatel, který si uvědomil, že nebude schopný dostát svým závazkům, je prozkoumat svou smlouvu. V mnohých případech smlouvy totiž obsahují ustanovení – doložky vyšší moci, které dopad výjimečných situací na podnikatele upravují. Může se jednat například o prodloužení lhůty v případě, že nastanou nepředvídatelné okolnosti pod tyto doložky spadající, nebo třeba o vyloučení smluvní pokuty. Účinná doložka o vyšší moci musí obsahovat stanovení rámcového okruhu událostí, které spadají pod definici vyšší moci. Dále je potřeba upravit oznamovací povinnost strany, která se vyšší moci dovolává a povinnost osvědčit důvody, za kterých se vyšší moci dovolává. Ve smlouvě pak nesmí být obsaženo např. ustanovení o tom, že se podnikatel zavazuje splnit ji i v případě vypuknutí pandemie, či nařízení veřejnoprávních opatření.
Podnikatel, který v důsledku šířící se nákazy a následných státních opatření nemohl splnit svoje závazky, se může vyšší moci dovolávat ze své smlouvy, pokud ji tam má zakotvenou. I v případě, že takovou doložku ve smlouvě výslovně uvedenou nemá, může se spolehnout na vyšší moc, kterou lze najít v občanském zákoníku. Právní skutečnost vyšší moci (latinsky vis maior) je definována jako soubor nepředvídatelných okolností, nad kterými nemá osoba, která se jich dovolává kontrolu, a kterých vznik nemohla ovlivnit. Podle § 2913 odst. 2 občanského zákoníku se ten, kdo poruší smluvní povinnosti, může zprostit povinnosti k náhradě škody za toto porušení v případě, že prokáže, že mu ve splnění dané povinnosti bránila „mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli.“
Důkazní břemeno ohledně posouzení překážky jako nepřekonatelné ponese podnikatel, který nedokáže své smluvní závazky dodržet. Bude muset prokázat, že se vládní opatření dotkla jeho činnosti natolik, že ani při přijetí opatření směřujících k dodržení termínu nebylo možné tento termín splnit. Je proto nutné, aby si tato smluvní strana obstarala o nepřekonatelnosti překážky důkazní materiál.
Považuji za důležité upozornit čtenáře na fakt, že v době nařízení opatření (vzniku překážky) podnikatel ještě nesmí být v prodlení se splněním povinnosti vyplývající se smlouvy. Pokud se podnikatel již při zavedení opatření proti pandemii, která ochromila jeho provoz, nacházel v prodlení se splněním své povinnosti, neposkytuje mu zákon ochranu v podobě možnosti liberovat se z důvodu, že ještě před vznikem překážky mohl svou povinnost včas splnit, a vyhnout se tak povinnosti nahradit škodu. Dále pak v případě, že podnikatel uzavírá (nebo uzavřel) smlouvu v čase, kdy už je pandemie všeobecně známým faktem, nepůjde ji již logicky zařadit mezi případ vyšší moci, protože nesplňuje podmínku nepředvídatelnosti.
Protože je vyšší moc široký pojem, bude potřeba při jednotlivých smlouvách přezkoumat, jestli všechny případy velmi ztíženého nebo nemožného plnění vznikly opravdu v souvislosti s pandemií. A jestli se i navzdory pandemii nedaly překážky předvídat, odvrátit, či překonat. To, že se plnění smlouvy pod vlivem okolností stalo obtížnějším, smluvní stranu odpovědnosti nezbavuje, jelikož je povinna vynaložit veškeré úsilí ke splnění smlouvy. V případě, že podnikatel zastaví provoz, omezí dodávku, nebo pošle zaměstnance na dovolenou jenom z důvodu obavy šíření viru (bez toho, aby například existovaly oficiální stanoviska státních orgánů), odpovědnosti za neplnění smlouvy jej to pořád nezbavuje.
Pandemie a v souvislosti s ní použití vyšší moci nemůže být v žádném případě příhodnou výmluvou, jak se zbavit plnění z nepohodlné smlouvy. I v případě, že podnikatel nebude schopen plnit smlouvu z důvodu nařízení a doporučení vlády, bude možné zkoumat, jestli tyto byly hlavní a bezprostřední příčinou neplnění.
A i když bude pandemie legitimním důvodem pro vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, porušení smlouvy jako takové nezanikne. Proto bude druhá strana moci od smlouvy kvůli tomuto porušení odstoupit a nemusí čekat, než stávající situace pomine. Zároveň je možné, že ačkoliv smluvní strana, která nedostála svým závazkům, nebude muset hradit vzniklou škodu, bude muset zaplatit sjednanou smluvní pokutu za toto porušení.
V souvislosti se stávající situací by se ještě dalo uvažovat o ustanoveních občanského zákoníku § 1765 - § 1766, které říkají, že dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich (buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění), má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Postižený podnikatel by se podle tohoto ustanovení mohl dovolávat práva na změnu či zrušení.
Ve smlouvách však často bývá uplatnění ustanovení § 1765 – § 1766 občanského zákoníku vyloučeno či limitováno, což pak znamená, že jednotlivé strany na sebe přebírají riziko podstatné změny okolnosti. I v případě, že se podnikatel postižený podstatnými změnami okolností nezavázal ve smlouvě k převzetí rizika, k dosažení změny nebo zrušení smlouvy musí splnit několik podmínek.
Stejně jako u vis maior musí i u změny nebo zrušení smlouvy na základě výše uvedených ustanovení existovat nepředvídatelné, neovlivnitelné a podstatné změny okolností, se kterými se smluvní strany seznámily až po uzavření smlouvy. Dále pak musí vzniknout zvlášť hrubý nepoměr v právech a povinnostech obou smluvních stran. V kontextu pandemie se může jednat třeba o to, že jedna strana je znevýhodněna neúměrnými náklady na plnění na své straně v důsledku nedostatku pracovní síly nebo zákazníků. Při splnění všech těchto podmínek je podnikatel oprávněn požadovat po druhé smluvní straně, aby obnovila jednání o smlouvě, a strana, vůči které je toto právo uplatněno, je k vedení jednání povinna.
Nedojde-li mezi stranami k dohodě, pak se lze domáhat změny nebo zrušení závazků i soudně. Tento návrh soudu však musí být podán v přiměřené lhůtě, kterou občanský zákoník stanoví na dva měsíce od okamžiku, kdy se smluvní strana musela o změně okolností dozvědět. V případě nedodržení lhůty bude návrh soudem zamítnut a právo na změnu nebo zrušení závazků zaniká.
Výše popsané principy se do značné míry uplatní i v oblasti přeshraničních vztahů. Zde ale samozřejmě bude potřeba nejdřív určit, které orgány budou příslušné ke zkoumání dané smlouvy a k rozhodování sporů z ní. Od určení orgánu, který se bude smlouvou zabývat, se budou odvíjet všechny ostatní okolností, i když v zásadě všechny právní řády by měly znát situace vyšší moci a s tím spojené situace. Každopádně se ale přístup jednotlivých soudů i rozhodčích orgánů k normám může lišit, a proto bude vždy záležet na tom, jak mají smluvní strany jednotlivé situace zakotvené ve smlouvě.
Stávající pandemie tedy může představovat legitimní důvod pro neplnění smluvních povinností, a tedy být i důvodem pro neuhrazení odpovědnosti za škodu ale jen ve specifických a zákonem určených případech, kde je vyloučeno, aby postižená smluvní strana dodržela své závazky. I přes odlišnosti právních úprav a přístupů v mezinárodním obchodně-právním styku by měl tento princip platit pro většinu zemí.
Diskuze k článku ()