V druhé části se autor zaměří na problematiku závazku zaměstnavatele (zastoupeného), smluvní pokuty v ujednání o konkurenční doložce a v neposlední řadě též na problematiku zániku ujednání o konkurenční doložce.
Závazek zaměstnavatele (zastoupeného)
Dle zákoníku práce
Závazek zaměstnavatele dle ustanovení § 310 odst. 1 Zákoníku práce tkví v povinnosti poskytování přiměřeného peněžitého vyrovnání za každý měsíc závazku po sjednanou dobu trvání ujednání o konkurenční doložce. Zákoník práce současně stanovil dolní limit peněžitého přiměřeného vyrovnání, kterým je polovina průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Ustanovení § 310 odst. 1 Zákoníku práce je svojí povahou relativně kogentní, kdy se lze odchýlit ve prospěch zaměstnance, např. peněžité vyrovnání ve výši 80% či 100% průměrného měsíčního výdělku. Dle názoru autora tento závazek nečiní v praxi výraznější aplikační potíže. Pro případ, že by vedle závazku zaměstnance již nebyl sjednán závazek zaměstnavatele poskytnout přiměřené peněžité vyrovnání, jednalo by se dle názoru autora o absolutně neplatnou konkurenční doložku (blíže také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2362/2009).
Dle občanského zákoníku
Ustanovení § 2518 Občanského zákoníku neupravuje otázku peněžitého přiměřeného vyrovnání. S ohledem na dispozitivnost ustanovení stranám nic nebrání ji sjednat. Na stranu druhou – při splnění podmínky neomezování obchodního zástupce, potažmo povinného, dle ustanovení § 2518 odst. 2, resp. 2975 odst. 3 Občanského zákoníku – není dle názoru autora vyloučeno ujednání stran, dle něhož obchodnímu zástupci po dobu trvání konkurenční doložky nenáleží žádné vyrovnání s odůvodněním, že toto vyrovnání již bylo zakomponováno do odměny obchodního zástupce (povinného). Pochopitelně bude záležet na konkrétních okolnostech případu. V tomto směru bude jistě zajímavé sledovat budoucí judikaturu, zda nezakotví úplatu obchodnímu zástupci (povinnému) v konkurenční doložce jako obligatorní náležitost ujednání.
Autor na tomto místě zmiňuje ještě požadavek zákonodárce na sjednání okruhu území nebo okruhu osob, kde je zakázáno obchodnímu zástupci či povinnému činnost uvedená v předchozí části. Byť dosud neexistuje judikatura dle Občanského zákoníku, je dle názoru autora aplikovatelná předchozí judikatura hovořící o tom, že nesjednání některé z těchto kategorií (okruh osob nebo území ve spojení s okruhem činností) má za následek neplatnost konkurenční doložky (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 4591/2009).
Srovnání
Při srovnání závazku zaměstnavatele, resp. oprávněného, u konkurenční doložky lze vysledovat zvýšení nároků u zastoupeného, resp. oprávněného, pokud jde o její specifikaci ve smluvním ujednání. Na druhou stranu výrazným motivačním faktorem nebýt v pracovním poměru je možnost absence přiměřeného peněžitého vyrovnání v případě obchodního zastoupení, potažmo existence konkurenční doložky dle Občanského zákoníku.
Smluvní pokuta v ujednání o konkurenční doložce
Dle zákoníku práce
Základním relativně dispozitivním ujednáním je potom smluvní pokuta v konkurenční doložce. Pokud je sjednána, musí být přiměřená povaze a významu věci. Její úhradou dochází k zániku konkurenční doložky. Tento aspekt by měl zaměstnavatel reflektovat s ohledem na to, aby nenastala situace, kdy pro zaměstnance bude finančně daleko výhodnější smluvní pokutu zaplatit a „pokračovat“ ve shodné či obdobné výdělečné činnosti u nového zaměstnavatele. Přiměřenost výše smluvní pokuty je také nutné posuzovat případ od případu. Trojnásobek součtu peněžitého vyrovnání byl v minulosti kvalifikován jako nepřiměřená smluvní pokuta. Osminásobek průměrného měsíčního výdělku u obchodního ředitele byl také shledán Nejvyšším soudem České republiky jako nepřiměřená výše smluvní pokuty (viz. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 4393/2015). Není bez zajímavosti, že v tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky nejen k závěru o tom, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně, ale že s ohledem na tuto skutečnost je celá konkurenční doložka neplatná. Autor se s tímto závěrem neztotožňuje, přičemž zdůrazňuje fakultativní povahu smluvní pokuty při sjednávání konkurenční doložky. Zaměstnavatel je tak povinen vyhodnotit výkon funkce zaměstnance, resp. podmínky uvedené v ustanovení § 310 odst. 1 ve spojení s § 310 odst. 2 Zákoníku práce a sjednat smluvní pokutu, která bude přiměřenou, jakož i dostatečně motivující zaměstnance nepostupovat tak, že smluvní pokutu uhradí a ihned nastoupí do nového zaměstnání.
Dle občanského zákoníku
Pokud jde o úpravu smluvní pokuty u ujednání o konkurenční doložce, ustanovení § 2518 Občanského zákoníku, jakož i ustanovení § 2975 téhož zákona o tomto mlčí. Není však vyloučeno smluvní pokutu sjednat. Při sjednávání je nutné vycházet z obecných ustanovení § 2048 a násl. Občanského zákoníku, jakož i ustanovení § 2518 odst. 2, potažmo ustanovení § 2975 odst. 3 Občanského zákoníku hovořících o moderačním právu soudu upravit konkurenční doložku, vyžaduje-li to míra ochrany zastoupeného. Je otázkou, nakolik je judikatura uvedená v pojednání o smluvní pokutě v konkurenční doložce dle Zákoníku práce aplikovatelná i pro režim obchodního zastoupení, popř. obecně v režimu Občanského zákoníku. S ohledem na existenci moderačního práva soudu při snížení smluvní pokuty dochází autor k závěru, že případná nepřiměřená smluvní pokuta v konkurenční doložce by měla být moderována, nikoliv prohlášena za neplatnou, natož aby celá konkurenční doložka byla prohlášena za neplatnou.
Srovnání
Zakotvení smluvní pokuty v konkurenční doložce dle Zákoníku práce klade na zaměstnavatele zvýšení nároky v tom, že musí přiměřenost posuzovat povaze a významu činnosti zaměstnance, na kterou se konkurenční doložka vztahuje. Ne, že by koncepčně obdobná pravidla neplatila i v konkurenční doložce dle Občanského zákoníku, lze však očekávat nižší míru ochrany obchodního zástupce, popř. povinného než je tomu u zaměstnance dle Zákoníku práce. Pokud jde o následky nepřiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty či dalších podmínek, za stávající judikatury jsou následky v případě konkurenční doložky dle Občanského zákoníku „příznivější“ než je tomu u konkurenční doložky dle Zákoníku práce.
Zánik konkurenční doložky
Dle zákoníku práce
První případ zániku konkurenční doložky v podobě úhrady smluvní pokuty byl nastíněn výše. Pokud jde o další způsoby, zaměstnavatel od ní může dle ustanovení § 310 odst. 4 Zákoníku práce písemně odstoupit, avšak jedině po dobu trvání pracovního poměru. Nelze než apelovat na zaměstnavatele, aby náležitě zvážili způsob ukončení pracovního poměru právě ve vazbě na neexistující konkurenční doložku. Ústavní soud např. v minulosti dovodil, že odstoupení od konkurenční doložky učiněné krátce před ukončením pracovního poměru (výpovědní doba, období od podpisu dohody o ukončení po sjednaný den ukončení pracovního poměru) bez dalšího je neplatné (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3203/13). Pokud jde o samotnou povahu odstoupení, dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky může od konkurenční doložky odstoupit zaměstnavatel i zaměstnanec, a to jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 4986/2010). Pokud potom jde o zaměstnance, tento může vypovědět ujednání o konkurenční doložce, a to tehdy, pokud mu zaměstnavatel nevyplatil peněžité vyrovnání či jeho část ani do 15 dnů ode dne splatnosti peněžitého vyrovnání. Nutno doplnit, že jak úprava odstoupení od konkurenční doložky, tak její výpověď, jsou relativně kogentními ustanoveními, od nichž se nelze odchýlit v neprospěch zaměstnance.
Dle občanského zákoníku
V ustanoveních § 2518 ani § 2975 Občanského zákoníku nenajdeme úpravu zániku konkurenční doložky. Je tedy výhradně na stranách, jak případně upraví zánik konkurenční doložky, neboť je to v jejich dispozici.
Srovnání
S ohledem na ochranu zaměstnance je úprava v Zákoníku práce daleko přísnější. Je otázkou, zda by soudy stejně hodnotily výše nastíněnou situaci s odstoupením od konkurenční doložky krátce před ukončením pracovního poměru i v případě obchodního zastoupení či jiného smluvního vztahu podřízeného Občanskému zákoníku. Osobně se autor přiklání spíše k závěru, že nikoliv. Pro zastoupeného, popř. oprávněného zde existuje široká škála možností, jak koncipovat zánik konkurenční doložky.
Závěr
Autor po shora provedené analýze a komparaci základních atributů konkurenční doložky dle Zákoníku práce a Občanského zákoníku dochází k závěru, že úprava konkurenční doložky v Občanském zákoníku, ať již v rámci obchodního zastoupení či obecně, poskytuje oprávněnému, resp. zastoupenému výrazně příznivější právní úpravu a široké možnosti jak konkurenční doložku sjednat. Zmínit lze především možnost absence přiměřeného peněžitého vyrovnání či obecně pravidla, kdy lze a nelze konkurenční doložku sjednat. Na stranu druhou, je nutné dodržet zákonné náležitosti, pokud jde o okruh činností a území, popř. okruh osob. V úpravě dle Zákoníku práce se jednoznačně promítá ochrana zaměstnance, tudíž prostor pro dispozici je zde poměrně omezený. Pokud tedy lze při zachování pravidel tzv. „švarcsystému“ sjednat s kontrahentem smluvní vztah podléhající Občanskému zákoníku, lze tento postup z pohledu zastoupeného (oprávněného) doporučit.
Diskuze k článku ()