V tomto dvoudílném seriálu se blíže podíváme na dva případy, jimiž se soudy v nedávné době zabývaly a na nichž je zajímavé mj. to, že se – byť na první pohled vzbuzují dojem, že jejich předkladatel posnídal vtipnou kaši – dostaly až před Nejvyšší soud. Abychom se udrželi v absurdních kolejích, obrátíme chronologii naruby a začneme od novějšího rozhodnutí.
Může soud uložit České republice povinnost připravit návrh určitého zákona?
Ve věci, jíž byla přidělena sp. zn. 25 Cdo 366/2020, byl Nejvyšší soud postaven před otázku, zda mohou soudy uložit České republice (Ministerstvu životního prostředí), aby připravila a vládě předložila určitý návrh zákona – a to s odkazem na § 2903 odst. 2 o. z., dle něhož může osoba ohrožená vznikem újmy požadovat po soudu, aby uložil potenciálnímu škůdci povinnost učinit vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.
Konkrétně se žalobci (kteří byli zároveň dovolateli) domáhali, aby soudy uložily ministerstvu povinnost do šesti měsíců „připravit návrh změny platné právní úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny tak, aby existovala legální možnost přímé obrany před škodami způsobenými vlkem obecným, a dále, aby došlo danou právní úpravou k regulaci počtu této šelmy na území České republiky s ohledem na místní specifikace každé oblasti s tím, že v oblasti Broumovsko bude jeho výskyt omezen absolutně s ohledem na husté osídlení oblasti a existující přímé nebezpečí pro zdraví a životy osob a výrazné škody na majetku“.
Žalobcům vadilo, že jim vlk obecný, který je chráněným živočišným druhem dle zákona o ochraně přírody a krajiny, způsobil škody na majetku. Podle § 48 zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno zasahovat do přirozeného vývoje vlků (resp. jakýchkoli zvláště chráněných živočichů), zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Svůj nárok vůči České republice opírali žalobci o ustanovení občanského zákoníku, konkrétně o jeho § 2900, § 2901 a § 2903, které upravují prevenční povinnost. Třebaže bylo v řízení prokázáno, že volně žijící vlci způsobují v regionu Broumovska škody na majetku tamních farmářů, zejména chovatelů ovcí, rozhodly oba soudy nižších instancí v neprospěch žalobců, pročež se tito obrátili na soud dovolací.
Podle argumentace dovolatelů plyne z § 2900 o. z. povinnost státu počínat si při legislativní činnosti tak, aby nepůsobil škodu na majetku jiných osob. Pokud již nebezpečnou situaci vytvořil tím, že do zákona zařadil vlka mezi chráněné druhy, má podle o. z. povinnost na ochranu žalobců zakročit, a to nejlépe cestou změny zákona a vynětím vlka obecného z jeho ochrany. Podle dovolatelů je soud oprávněn při vážném ohrožení na návrh ohrožených uložit Ministerstvu životního prostředí, aby jako vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy připravila návrh změny zákona.§ 2901
Finanční náhrady, které stát poskytuje osobám poškozeným vybranými druhy zvlášť chráněných živočichů – mj. vlkem – podle zvláštního zákona (č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy), jsou dle dovolatelů nedostatečné.
Nejvyšší soud dovolání zamítl. Ačkoli by novela zákona, kterou by byl vlk vyřazen ze seznamu zvlášť chráněných živočichů, mohla vést k požadovanému výsledkům, tj. k omezení vlčí populace, a tedy zmenšení škod, takové novely nelze dosáhnout skrze rozhodnutí soudu. Opačným závěrem bychom zcela popřeli ústavní zásady dělby moci, neboť bychom v konečném důsledku přiznali soudům, či dokonce žalobcům, legislativní (kvazi)iniciativu. Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy přitom může návrh zákona podat toliko taxativně vymezený okruh osob (resp. orgánů) – konkrétně poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda či zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Dovolací soud tak uzavřel, že soud není oprávněn uložit České republice – Ministerstvu životního prostředí, aby vypracovala návrh zákona, natož nařídit, jaký má být obsah právní úpravy.
Z hlediska nauky civilního procesu je zajímavá rovněž otázka materiální vykonatelnosti výroku, jehož vydání se žalobci domáhali. Výrok rozsudku musí být nejen z pohledu zákona dovolený, nýbrž také dostatečně určitý, a zejména musí být způsobilý zajistit ochranu žalobcova subjektivního práva. V této souvislosti přitom žalobci zřejmě poněkud opomněli průběh legislativního procesu. I kdyby totiž Ministerstvo životního prostředí skutečně vypracovalo návrh zákona dle jejich představ (přičemž o vykonatelnosti navrhovaného výroku lze dle dovolacího soudu vzhledem k jeho obecnosti pochybovat), „čímž by bylo učiněno jejich žalobnímu požadavku zadost, a předložilo jej vládě (což žalobci již ani nepožadovali), ještě by to neznamenalo přijetí takového návrhu vládou, jeho předložení Parlamentu a tím méně pak schválení Parlamentem.“ Vydání rozsudku navrženého znění by tedy žalobcům nemohlo přinést ochranu před hrozícími škodami, tím méně pak ochranu rychlou a účinnou, k jejímuž zajištění § 2903 odst. 2 o. z. směřuje.
Upoutávka na příště
V druhé epizodě tohoto krátkého seriálu se budeme věnovat případu ženy, která žalovala nemocnici na náhradu nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena mj. tím, že jí po porodu nebyla vydána placenta, aby ji mohla zkonzumovat. Pro ty z vás, kteří se této další části nemohou dočkat, uvádím alespoň odkaz na předmětné rozhodnutí – jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3118/2019.
Diskuze k článku ()