Autor proto v první části článku analyzuje platnou právní úpravu. Ve druhé se pak zaměřuje na otázku, za jakých okolností lze prohlásit za veřejné prostranství pozemek osoby soukromého práva. Za tímto účelem osvětluje, jaká jsou východiska judikatury týkající se deklarace veřejných cest na soukromých pozemcích. Na základě faktu, že pozemní komunikace jsou podmnožinou veřejných prostranství, pak dovozuje, že lze využít teoretické koncepty, které judikatura k veřejným cestám nabízí, a přiměřeně je aplikovat též na ostatní veřejná prostranství. Ve třetí části pak autor podrobuje kritice judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v soudních sporech týkajících se vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství. Svou kritiku staví na předchozím teoretickém rozboru pojmu veřejného prostranství a jeho znaků, které dovodil z judikatury, zejména veřejného věnování a nutné (sídelní) potřeby.
Veřejná prostranství jako fenomén současnosti
Velká mezinárodní studie OSN z roku 2013 ukázala, že rozsah a kvalita veřejného prostoru v řadě světových metropolí je nedostačující. Tento závěr se zdaleka netýká jen měst v rozvojových zemích, ale i Severní Ameriky a Evropy. Charta veřejného prostoru přijatá na mezinárodní konferenci Bienále veřejného prostoru v témže roce označuje za překážky pro tvorbu, správu a užívání kvalitního veřejného prostoru nejen nedostatek vize a finančních prostředků na straně veřejné správy, ale i fakt, že městský sociální prostor se stává zbožím určeným jen pro vybranou klientelu a že jeho uživatelé z řad veřejnosti postrádají jasná pravidla, jsou dezorientováni a snižuje se jejich ochota hlásit se o svá práva. Zahraniční odborná literatura označuje tyto jevy, které vedou k vytváření „pseudoveřejného prostoru“ – a to nejen fyzického, ale též virtuálního – za alarmující.[3] Je zcela přirozené, že při omezeném množství veřejných prostředků hledá veřejná moc cesty, jak zapojit do tvorby, údržby a zlepšování veřejného prostoru soukromé subjekty. Veřejné prostory se ale ve vlastnictví nebo péči osob soukromého práva nacházejí mnohdy i z historických důvodů. Prolínání individuálních a veřejných zájmů vede pak k řadě konfliktů – právo vlastnické se zde střetává zejména se svobodou pohybu a projevu.[4] Je proto jak v zájmu vlastníků, jejichž majetek naplňuje veřejné potřeby, tak i uživatelů veřejných prostor, aby tyto střety byly právem rozpoznány, popsány a řešeny. Jedná se přitom o problematiku poměrně mladou. Vlnu odborného zájmu o veřejné prostory v soukromém vlastnictví (tzv. POPS – privately owned public spaces) vzbudila v roce 2000 rozsáhlá studie harvardského profesora Kaydena, který analyzoval zkušenosti města New York s tímto fenoménem.[5] V New Yorku je počet veřejných prostorů v soukromém vlastnictví mimořádně vysoký, protože v roce 1961 město zavedlo specifickou územně plánovací pobídku. Investor, který se zavázal vytvořit v plánované budově či na svém pozemku veřejný prostor v určitém rozsahu, získal výměnou možnost postavit budovu o určitý počet pater vyšší, než by jinak připouštěly příslušné regulativy. Profesor Kayden s pomocí newyorského odboru územního plánování analyzoval kvalitu takto vzniklých prostorů (zejména z hlediska urbanistického) od roku 1961 až do současnosti. Řada z nich představu o dobrém veřejném prostoru nenaplňuje – některé jsou ve skutečnosti zabrány pro komerční účely, u jiných dochází ke svévolnému vylučování určitých skupin potenciálních uživatelů. Řada veřejných prostor není udržována buď vůbec, nebo nedostatečně, takže trávit zde čas není pro veřejnost atraktivní.[6][2][1]
Určité problémy týkající se střetu soukromého a obecného zájmu ve veřejném prostoru zaznamenává i Česká republika. Svědčí o tom řada soudních sporů, v nichž vlastníci pozemků pod veřejnými prostranstvími žalují (převážně úspěšně) obce, aby jim vydaly bezdůvodné obohacení za užívání jejich pozemku bez právního důvodu.[7] Zavádění systémů péče o veřejná prostranství komplikuje roztříštěná judikatura týkající se údržby zeleně na veřejných prostranstvích, odklízení sněhu a z toho vyplývající odpovědnosti za vzniklé škody. Nedostatečná právní úprava způsobuje, že regulace využití veřejného prostoru jednotlivci pro jejich soukromé potřeby na úkor veřejnosti (tzv. zvláštní užívání) probíhá ze strany obcí buď živelně bez pevných pravidel, nebo se omezuje jen na výběr odpovídajícího místního poplatku.[9] Obce v praxi tápou i v tom, jak vlastně nová veřejná prostranství vytvářet a do jaké míry lze k tomu využít stávající nástroje územního plánování.[10] Tím více je s podivem, že v současné době není na dané téma k dispozici nejen žádná monografie, ba dokonce ani odborný článek, který by se právní úpravě veřejného prostoru a její interpretaci systematicky věnoval.[11][8]
Jsem přesvědčen, že má-li právní doktrína hledat a nalézat koherentní odpovědi na výše popsané komplikované právní otázky, musí si nejprve ujasnit, co všechno vlastně spadá pod pojem veřejného prostoru, respektive veřejného prostranství. Zejména situace, kdy se údajné veřejné prostranství nachází na soukromém pozemku, představuje prubířský kámen. Právě zde je možno tříbit názory na problematiku toho, jak veřejné prostranství vzniká, co jsou jeho definiční znaky, za jakých podmínek trvá a v jakém rozsahu může jeho existence legitimně omezit dispozici vlastníka s jeho věcí. V tomto článku proto předkládám pokus o ucelený náhled na pojem veřejného prostranství v českém právu. Mým záměrem je nalézt definiční znaky veřejného prostranství, což činím pomocí přiměřené aplikace judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu z oblasti pozemních komunikací (neboť ty jsou jedním ze subtypů veřejného prostranství). S ohledem na rozsah článku pak své teoretické závěry aplikuji na řešení pouze jediné z výše nastíněných právních otázek, a to na problém vydávání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství obcemi, kde podrobuji kritice stávající směřování judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
Definice veřejného prostranství v českém právu
Veřejná prostranství patří k takzvaným veřejným statkům (dalšími veřejnými statky jsou například voda, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií či kmitočtové spektrum).[12] Pro veřejné statky je typické, že slouží všem – všichni lidé je tedy mohou bezplatně užívat k obvyklým účelům, ke kterým jsou určeny. Toto obvyklé užívání se nazývá užíváním obecným. Naopak výlučné a mimořádné užívání představuje užívání zvláštní.[13] Zvláštní užívání podléhá zpravidla právní regulaci a některé jeho druhy mohou být i zpoplatněny. Chce-li si tedy někdo například na veřejné cestě složit hromadu materiálu nebo hodlá svést tok řeky na turbínu své vodní elektrárny, bude k tomu potřebovat úřední povolení a zpravidla zaplatí též nějaký poplatek za takovýto zvláštní prospěch z veřejného statku.
Ústavní soud ke vztahu obecného a zvláštního užívání veřejných prostranství uvedl:„Jednou z funkcí povinnosti platit poplatky za zvláštní užívání veřejného prostranství je zajistit prostřednictvím ekonomického tlaku obce, aby zvláštní, tj. nezbytně omezené a ostatní uživatele vylučující užívání veřejného prostranství, nebylo upřednostňováno nad užíváním obecným.“ Zvláštní užívání veřejného prostranství by tedy zřejmě nemělo být připuštěno automaticky ve všech případech. Z tohoto pohledu představuje mezeru v zákoně fakt, že zatímco u jiných veřejných statků je zpravidla stanoveno, který úřad povoluje jejich zvláštní užití, u veřejných prostranství taková úprava chybí. To je ovšem jen jeden z mnoha negativních důsledků faktu, že česká zákonná úprava veřejných prostranství je poměrně kusá. Jediná podskupina veřejných prostranství, která se těší regulaci poněkud detailnější, jsou pozemní komunikace neboli veřejné cesty. I v jejich případě však musela řadu jejich podstatných znaků dotvořit judikatura, jak vyložím dále.[14]
Jedinou zákonnou definici veřejného prostranství najdeme v § 34 obecního zřízení.[15] Podle ní jsou veřejnými prostranstvími „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru “. Pokusím se nyní tuto definici určitým způsobem strukturovat:
1) Základním znakem veřejného prostranství je, že jde o prostor přístupný každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání. V tomto ohledu není české právo nijak výjimečné, neboť i zahraniční právní úpravy považují přístup za stěžejní definiční znak veřejného prostoru.[16]
2) Vlastnictví k tomuto dotčenému prostoru, respektive osoba vlastníka, zde nehraje žádnou roli. Veřejné prostranství může být i ve vlastnictví osoby soukromého práva.
3) Zákon uvádí příkladem výčet typických veřejných prostranství, z něhož můžeme dovodit, že půjde o otevřený prostor, zpravidla pod širým nebem (jak ostatně vyplývá již ze samotného slova „prostranství“), nikoliv o vnitřek stavby, dopravního prostředku apod.[17] Veřejné prostranství z hlediska právního proto nelze zaměňovat s fyzicky uzavřeným, avšak přesto veřejně přístupným místem (mezi ně patří např. knihovny, galerie, hromadné dopravní prostředky apod.). Zastřešujícím pojmem pro otevřená a uzavřená veřejně přístupná místa je pojem „veřejný prostor“ užívaný i v zahraniční literatuře. Platí ovšem, že požadavek, aby veřejné prostranství mělo z prostorového hlediska otevřený charakter, se týká zejména možnosti volného přístupu uživatelů z řad veřejnosti. Zcela jistě tak budou veřejným prostranstvím např. i podloubí lemující náměstí, zastřešené neuzavřené tržnice, budky autobusových zastávek, podchody, veřejné pasáže apod.
Příklady v zákoně uvedené můžeme podle jejich hlavního (převažujícího) účelu rozdělit do následujících skupin: a) účel dopravní (ulice, chodníky), b) účel pobytu a sociální interakce (náměstí, tržiště), c) účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Vedle těchto, v zákoně výslovně vyjmenovaných, veřejných prostranství mohou definici veřejného prostranství naplnit i jiné prostory, budou-li splňovat ostatní zákonné znaky. Příklady veřejných prostranství uvedené v § 34 obecního zřízení tedy nejsou vyčerpávající (existují i jiná veřejná prostranství, například otevřené prostory vlakových nádraží). Přesto má demonstrativní výčet v zákoně velký interpretační význam. Ústavní soud totiž dovodil, že slova „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v § 34 zákona o obcích, je nutné vykládat tak, že „nejde o jakékoliv prostory, tj. ‚jiné prostory‘, ale že jde o prostranství, mající obdobný charakter jako ‚náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň‘ “.[19] Domnívám se, že oním „charakterem“ je nutno rozumět zejména povahu prostoru jakožto otevřeného, tudíž přístupného každému, a dále jeho převažující účel, jak jsem se jej pokusil vymezit výše.[18]
Považuji za vhodné zdůraznit, že zákonný požadavek přístupnosti každému bez omezení se vztahuje na veškerá veřejná prostranství, tj. na prostranství v zákoně vyjmenovaná i na tzv. „další prostory“. Jestliže byl tedy např. vstup do zámeckého parku odjakživa zpoplatněn, nebude se jednat o veřejné prostranství, ačkoliv jde o park, tedy o typ veřejného prostranství, který zákon jako veřejné prostranství výslovně zmiňuje. Naopak, neoplocené a veřejností užívané dětské hřiště bude veřejným prostranstvím, ačkoliv zákonodárce tento typ prostoru mezi příklady veřejných prostranství uvedené v § 34 obecního zřízení nezahrnul. Podmínka přístupnosti bez omezení přitom znamená, že přístup není závislý na splnění žádných podmínek (například na zaplacení vstupného či prokázání návštěvy určitého objektu). Poněkud spornější je otázka, zda může být přístup omezen časově. Podle mého názoru fakt, že se park či tržiště ve vlastnictví obce na noc zavírají, není na překážku tomu, aby mohly být považovány za veřejné prostranství. Obezřetněji je však třeba přistupovat k časově omezenému užívání v případě, kdy se sporné veřejné prostranství nachází na pozemku fyzické či právnické osoby. Zde je třeba pečlivě vážit, zda omezením přístupu, byť jen částečným, není zpochybněna vůle dané osoby věnovat svůj pozemek beze zbytku k naplňování veřejného účelu (tedy tzv. veřejné věnování, o němž podrobněji pojednám dále).
Více již ze stručné zákonné definice veřejného prostranství vyčíst nelze. Ku pomoci nám nebudou ani další právní předpisy, v nichž se pojem „veřejné prostranství“ zmiňuje. Tak např. zákon o místních poplatcích opravňuje obec ke stanovení místního poplatku za některé druhy zvláštního užívání veřejných prostranství, ohledně pojmu „veřejné prostranství“ se však odvolává v poznámce pod čarou na výše citovanou definici obsaženou v zákoně o obcích.[20] Žádnou zvláštní definici neobsahuje ani zákon o přestupcích. Z textu ustanovení, které stíhá znečištění,[21] respektive poškození či neoprávněný zábor některých veřejných prostor,[22] můžeme pouze dovodit, že pojem „veřejné prostranství“ je třeba odlišovat od pojmů „veřejně přístupný objekt“ (půjde typicky o veřejnou budovu, jako je např. knihovna) a „veřejně prospěšné zařízení“ (může se jednat např. o veřejné osvětlení[23] či o uzavřený areál čistírny odpadních vod). Zákon o přestupcích dále umožňuje sankcionovat vlastníka nemovitosti, který klade odpor při umisťování tabulky označující veřejné prostranství nebo umístí v její blízkosti jiný nápis,[24] případně kohokoliv, kdo takovou tabulku poškodí, odstraní nebo zakryje. To, že zákon o přestupcích v těchto ustanoveních odlišuje „ulice“ a „jiná veřejná prostranství“ nemá však z definičního hlediska žádný význam. Stavební zákon řadí veřejná prostranství společně s dopravní a technickou infrastrukturou a občanským vybavením k tzv. veřejné infrastruktuře.[26] Je tedy zřejmé, že tento zákon chápe pojem veřejného prostranství úžeji než obecní zřízení, neboť pozemní komunikace (k nimž typicky náležejí ulice, chodníky a přinejmenším zčásti též náměstí a tržiště) zařazuje mezi dopravní infrastrukturu, takže veřejná prostranství tak tvoří pouze jakousi „zbytkovou“ kategorii veřejně přístupných ploch. Okrajově se o veřejném prostranství zmiňuje též autorský zákon,[27] ovšem bez většího významu pro studovanou materii.[25]
Přesto se nelze spokojit jen s textem zákonné definice veřejného prostranství v obecním zřízení. Vždyť Ústavní soud upozorňuje, že „prostor, splňující zákonné znaky veřejného prostranství, je veřejným prostranstvím ex lege (tedy ze zákona). Příslušná obecně závazná vyhláška obce zakládající zpoplatnění vymezených veřejných prostranství tak jen deklaruje již existující stav.“ Již naplněním výše popsaných definičních znaků tedy má vzniknout veřejné prostranství, a to dokonce i na „soukromém“ pozemku, se všemi důsledky z toho plynoucími. Jak by se ale takovéto omezení vlastnického práva bez jakékoliv náhrady slučovalo s imperativem čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod? Je zřejmé, že přinejmenším v případě těch veřejných prostranství, jež se nacházejí ve vlastnictví osob soukromého práva, musíme pátrat po dalších znacích, které by nám pomohly vymezit ústavně konformní podmínky pro vznik a trvání takovýchto veřejných prostranství.[28]
Znaky veřejného prostranství na soukromém pozemku
Veřejné prostranství, jak jsem výše uvedl, vzniká splněním zákonných znaků a jakýkoliv správní akt či obecní předpis pak již pouze deklaruje existující právní stav. Definiční znaky uvedené v § 34 obecního zřízení však mohou být podle mého názoru postačující pouze pro deklaraci veřejného prostranství na pozemku ve vlastnictví subjektu veřejného práva. Veřejnoprávní korporace vlastní svůj majetek v prvé řadě proto, aby sytily veřejné potřeby a naplňovaly obecné blaho, z čehož lze dovodit i určitá omezení ve volné dispozici s tímto majetkem.[29] Otázka zní, zda i u veřejných prostranství na pozemcích ve vlastnictví osob soukromého práva (dále o nich budu hovořit také jako o „soukromých pozemcích“) vystačíme se znaky obsaženými v zákoně. Výše už jsem naznačil, že nikoliv. Vede mě k tomu vývoj v oblasti pozemních komunikací, které představují podmnožinu veřejných prostranství,[30] ovšem s vlastní, podrobnější právní úpravou obsaženou v zákoně o pozemních komunikacích.[31] V následujících odstavcích proto stručně shrnu soudní judikaturu z oblasti veřejných cest, která zároveň poslouží jako odrazový můstek pro další úvahy o veřejných prostranstvích obecně.
Zákonné znaky
Pozemní komunikace se dělí do čtyř kategorií – dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Zatímco dálnice, silnice a místní komunikace musí být ze zákona jedině ve vlastnictví veřejnoprávní korporace (státu, kraje, obce), účelová komunikace může vzniknout i na pozemku jiné právnické či fyzické osoby.[32] Jedná se tedy o specifické veřejné prostranství na soukromém pozemku, a právě proto může být soudní judikatura k účelovým komunikacím pro analýzu veřejných prostranství zajímavá, stejně jako stanoviska veřejného ochránce práv z této oblasti. V případě účelové komunikace požadují tyto vysoké státní autority, aby šlo o reálnou dopravní cestu, tj. o dopravní koridor patrný v terénu (nikoliv např. o cestu fakticky zaniklou a vyšlou z užívání, která již existuje jen ve starých mapách) a aby plnila zákonem vymezený dopravní účel (dopravní spojení nemovitostí nebo obhospodařování lesních či zemědělských pozemků).[33] Tyto definiční znaky lze opřít o § 2 a § 7 zákona o pozemních komunikacích.
U veřejných prostranství v obecné rovině můžeme podobné požadavky dovodit z definice veřejných prostranství v § 34 obecního zřízení. Z ní vyplývá, že musí jít o existující otevřené prostranství (nikoliv dávno vyšlé z užívání, legálně uzavřené či zastavěné budovou apod.). Taktéž úloha takového prostranství, tedy množina možných účelů, k jakým má sloužit, je do určité míry vymezena demonstrativním výčtem veřejných prostranství v citovaném ustanovení, jak jsem ukázal výše.
Vedle znaků vyplývajících ze zákona však judikatura u účelových komunikací dovodila další dva znaky, které přímo v zákoně vyjádřeny nejsou, avšak bez nich by se existence veřejně přístupné účelové komunikace na soukromém pozemku dostávala do rozporu s Ústavou, respektive s Listinou základních práv a svobod. Těmito znaky jsou souhlas vlastníka s užíváním jeho pozemku veřejností pro dopravní účely a dále nutná komunikační potřeba, tedy nezbytnost dané cesty pro dopravní dostupnost konkrétních nemovitostí či pro obhospodařování konkrétních zemědělských či lesních pozemků.[34]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2016. Pokračování článku dostupné zde.
CRISPI, G. The Law of Public Spaces. In: Future of Places [online]. 19. 6. 2015 [2016-06-10]. Dostupné z: (http://www.sustasis.net/Cr ispi.docx).[1]
Charter of Public Space. In: Biennale Spazio Publico [online]. 9. 9. 2013 [2016-06-10]. Dostupné z: (http://www. biennalespaziopubblico.it/wp-content/uploads/2013/11/CHARTER-OF-PUBLIC-SPACE_June-2013_pdf-.pdf).[2]
MAC SÍTHIGH, D. Virtual walls The law of pseudo-public spaces. International Journal of Law in Context. 2012, Vol. 8, iss. 3, s. 394.[3]
Ibidem.[4]
KAYDEN, J. S. Privately Owned Public Space: The New York City Experience. New York: John Wiley, 2000.[5]
Srov. MAC SÍTHIGH, D. Virtual walls The law of pseudo-public spaces. International Journal of Law in Context. 2012, vol. 8, iss. 3, s. 394.[6]
MÁCHA, A. Veřejné užívání jako omezení vlastnického práva. Právní rozhledy. 2015, č. 10, s. 363.[7]
MAZÁNEK, D. K problematice péče o vegetaci v průjezdním úseku silnice či dálnice a odpovědnosti za škodu způsobenou touto vegetací. Právní rozhledy. 2014, č. 22, s. 785.[8]
VÍT, O. Zpoplatnění veřejného prostranství. Právní rádce. 2008, č. 8, s. 41.[9]
VACEK, L. Veřejná prostranství a jejich plánování. In: Urbanismus a územní rozvoj 2013. 2013, roč. XVI, č. 5, s. 66.[10]
Určitý náznak představuje pouze DAVID, O. – ZACHARIÁŠ, J. K problémům poplatků za užívání veřejného prostranství. Právník. 1998, roč. 137, č. 2, s. 161.[11]
HÁCHA, E. – HOETZEL, J. – WEYR, F. – LAŠTOVKA, K. Slovník veřejného práva československého, svazek IV. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 624 (heslo: Statek veřejný); nověji HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 308 an.[12]
HÁCHA, E. – HOETZEL, J. – WEYR, F. – LAŠTOVKA, K. Slovník veřejného práva československého, svazek II. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 991 (heslo: Obecné užívání); nověji MÁCHA, A. Veřejné užívání jako subjektivní právo. Správní právo. 2015, roč. XLVIII, č. 4, s. 201 – zde rozlišovány veřejné a materiální statky.[13]
Nález sp. zn. Pl. ÚS 21/02 ze dne 22. 3. 2005 (N 59/36 SbNU 631; 211/2005 Sb.).[14]
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.[15]
CRISPI, G. The Law of Public Spaces. In: Future of Places [online]. 19. 6. 2015 [2016-06-10]. Dostupné z: (http://www.sustasis.net/Cr ispi.docx). Srov. též čl. 43 výše citované Charty veřejného prostoru, který hovoří dokonce o „právu na přístup a užívání“.[16]
Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 320/2007, byť zde zároveň chyběl znak souhlasu vlastníka s obecným užíváním, o němž pojednám níže.[17]
Výše citovaná Charta veřejného prostoru nabízí ve svém čl. 13 poněkud odlišné dělení, a to na veřejné prostory převážně funkčního charakteru (např. sloužící dopravě), veřejné prostory sloužící k individuálnímu využití a prostory se smíšenou funkcí sloužící zejména ke shromažďování a sociální interakci většího množství osob.[18]
Výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 21/02.[19]
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.§ 4 odst. 1[20]
§ 47 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.[21]
§ 47 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.[22]
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, č. j. 3 Tdo 1215/2012-34.[23]
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.§ 47b odst. 1 písm. a)[24]
§ 47b odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.[25]
§ 2 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.[26]
§ 33 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.[27]
Výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 21/02.[28]
Pro podrobnější argumentaci srov. ČERNÍN, K. – SLOVÁČEK, D. Obrana proti nesouhlasnému stanovisku obce jako vlastníka infrastruktury. Bulletin advokacie. 2010, roč. 2010, č. 6, s. 43.[29]
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77, č. 774/2006 Sb. NSS; nověji rozsudek téhož soudu ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 As 49/2010-46.[30]
Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.[31]
§ 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.[32]
Srov. např. stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 6669/2008/VOP/DS, publikované ve sborníku Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. rozšířené vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 36, [2016-06-10]. Dostupné z: (http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/Publikace/sborniky_stanoviska/ Sbornik_Verejne_cesty-II.pdf).[33]
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008 č. j. 6 As 80/2006-105.[34]
Diskuze k článku ()