Úvaha nad vhodností současného nastavení nesporného rozvodu

Tento článek se zaměřuje na to, zda současná podoba nesporného rozvodu tomuto závěru odpovídá. Dále se věnuje otázce, do jaké míry je možné proces rozvodu zcivilnět a zefektivnit, aniž by to mělo potenciální negativní dopady do sféry práv manželů.

Nesporný rozvod je v rámci zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „OZ“ či „občanský zákoník“) upraven v ustanovení § 757. To upravuje celou řadu podmínek, které musí být naplněny, aby soud mohl k rozvedení manželství nespornou cestou přistoupit. Již na první pohled je zřejmé, že některé z nich jsou naprosto legitimní a slouží k ochraně významných zájmů, zatímco jiné vyvolávají určité otazníky.

Dohoda o dětech a dohoda o majetkových poměrech, bydlení a výživném manžela

Legitimní podmínkou je bez pochyby nutnost vyřešení poměrů nezletilých dětí. Stát tradičně vystupuje vzhledem k nezletilým dětem poměrně paternalisticky a snaží se poskytovat ochranu tam, kde by potenciálně ze strany rodičů mohla chybět. Dává tedy smysl, aby v případě nesporného rozvodu dohlédl na to, že se dítě v důsledku takového ukončení manželství nedostane do situace jakéhosi právního vakua a nestane se předmětem nekončících hádek jeho rodičů. Obdobný požadavek koneckonců stát formuluje i u rozvodu sporného, kdy vyřešení poměrů k nezletilým dětem staví do pozice prioritního řízení ve vztahu k řízení o rozvodu.

Další podmínka, která se jeví jako relevantní, je předložení dohody o vypořádání majetkových poměrů, bydlení po rozvodu a případného výživného jednoho z rozvedených manželů. I zde je možné najít legitimní záměr zákonodárce. Ten bude pravděpodobně do jisté míry podobný motivaci zmíněné výše a bude představovat jakousi snahu neuvrhat rozvedené manžele do právní nejistoty ohledně jejich majetkových poměrů.

Společně projevená vůle, minimální délka trvání manželství, minimálně šest měsíců manželského „nežití“

Podmínkou čistě technicistního charakteru bez nutnosti detailnější úvahy je podání společného návrhu na rozvod, anebo pozdější připojení se k návrhu druhým manželem.  Otázka vhodnosti podmínek nesporného rozvodu však začíná být zajímavá u požadavku minimálně jednoletého trvání manželství, a obzvláště pak u podmínky minimálně šestiměsíčního období manželského „nežití.“

Co se týče minimální délky trvání manželství, nabízí se úvaha, proč je vůbec nutné nějakou minimální délku stanovit, a proč je tato délka zrovna jeden rok. Stanovení minimální délky je podle autorky racionální krok a v rámci práva nic neobvyklého. Je naopak jen těžko představitelné, jak by vypadala situace na soudech, kdyby zákon tuto podmínku neobsahoval. Ačkoli by pravděpodobně nedošlo k dramatickému zahlcení soudů, absence spodní hranice by dle autorky nemalý vliv na nápad rozvodových kauz dozajista měla. Z psychologického hlediska si totiž autorka laicky představuje potenciální dopad upuštění od této podmínky ve změně „rozvodové mentality“ osob, které by při první větší hádce sepisovaly v návalu emocí návrh na rozvod. 

Tato potenciální liberalizace by navíc představovala poměrně nesystémový krok v rámci rodinného práva jakožto právního odvětví se silným paternalistickým charakterem.  Tyto úvahy potvrzuje i vládní návrh novelizace občanského zákoníku – sněmovní tisk č. 728/0, který podmínku jednoročního trvání manželství navrhuje zachovat. K otázce, proč je tato doba nastavená jako jednoroční, je pak možné lehce pragmaticky konstatovat, že nějakým způsobem doba nastavená být musí a jeden rok se jeví jako dobrý kompromis – manželé nejsou nuceni setrvávat v manželství příliš dlouhou dobu, zároveň však mají stanovenou určitou povinnou „zkušební dobu“, ve které mají šanci si na nový režim společného fungování zvyknout.[1]

Podmínka minimálně šestiměsíčního manželského „nežití“ je dle názoru autorky ta, která vyvolává nejvíce pochybností. Je dobré připomenout, že dle ustanovení § 758 OZ spolu manžele nežijí, „netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.“ Klíčovou informací tedy je, že manželé spolu mohou nežít i přes to, že stále sdílí stejné prostory. Diferenciace mezi tím, zda spolu manželé žijí či ne, spočívá v kvalitě vzájemného vztahu. Pokud již manželé nesdílejí radosti a starosti každodenního žití či nežijí intimním životem, nebude zpravidla možné toto soužití vnímat jako soužití manželů, ale spíše už jen jako soužití dvou spolubydlících.[2]

Představa prokazování těchto skutečností v rámci řízení o nesporném rozvodu se jeví jako absurdní. Pokud dva dospělí lidé dojdou k (často velmi bolestivému) závěru, že jejich manželství již není funkční, nedává dobrý smysl, aby byli nuceni v rámci dohodnutého postupu tuto nefunkčnost veřejně demonstrovat. V souladu s tím se vyvíjela i soudní praxe, kdy se tato podmínka postupem času stala čistě formální. V současné době soudu totiž postačí pouhé konstatování této skutečnosti bez nutnosti detailního prokazování.

Na tento vývoj reaguje výše zmíněný vládní návrh novelizace OZ, který chce podmínku šestiměsíčního nežití zrušit. Argumentuje přitom právě tím, že se soudy spokojí pouze se shodným tvrzením účastníkům, aniž by tvrzené skutečnosti důkladněji zkoumaly. Spolu s tím návrh zmiňuje podobný trend upouštění od podmínky tvrzení faktického odloučení manželů, který se objevuje v zahraničí.[3]

Zrušení podmínky faktické odluky manželů by mohlo vyvolat myšlenky o potenciálním zneužití právní úpravy a manipulativního dotlačení druhého z manželů k rozvodu. Protože se navíc jedná o nesporný rozvod, nepřichází pravděpodobně v úvahu aplikace tzv. klauzule proti tvrdosti uvedené v ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) OZ.  Zde autorka konstatuje, že pokud má jeden z manželů takové manipulativní schopnosti, že dotlačí druhého manžela k tomu, aby působil, že touha po rozvodu jde i z jeho strany, dokáže bohužel velmi pravděpodobně i vyvolat dojem o faktické odluce páru. Cynicky se navíc nabízí dodat, že rozvod s manipulátorem se nejeví jako extrémně nevýhodná situace.

Nesporný rozvod u notáře?

V mediálním prostoru se v posledních letech objevily i úvahy o přesunu agend nesporných rozvodů na notáře. Jako motiv takové změny bývá uváděna větší příjemnost celé procedury. Autorka však v souvislosti s těmito hlasy upozorňuje i na potenciální rizika změny.[4]

Řešení nesporných rozvodů u notáře by paradoxně mohlo vést k nárůstu sporných rozvodů. Ukončení manželství, ve kterém mohlo dojít k velké emocionální újmě alespoň jedné ze stran, v jakémsi zrychleném a automatizovaném procesu u notáře by se dle názoru autorky mohlo některým manželům cítícím křivdu jevit jako příliš sterilní vyřešení jejich trápení. Pokud osoba fungovala několik let ve svazku, který ji emocionálně poškodil, je otázkou, zda nebude preferovat vyšší míru oficiality a autoritativnější ingerenci, kterých se jí dostane právě v rámci soudního řízení. Důsledkem by tak bylo preference sporného řešení u soudu před procedurou u notáře. To by však vedlo k absurdní situaci, kdy by zdeptaná osoba byla vystavena často velmi nepříjemnému řízení o sporném rozvodu, jež by mohl její emocionální rozpoložení ještě více zhoršit.

Jako ideální kompromis mezi jednoduchostí vystoupení z manželského svazku na straně druhé a oficiálním a autoritativním vyřešení situace se tak dle autorky jeví smluvený rozvod stvrzený rozhodnutím soudu. Preferovaně pak ve variantě bez nutnosti dokazování faktické odluky.

Závěr

Existence nesporného rozvodu představuje dozajista velmi významnou alternativu vyřešení rozpadu manželství pro páry, které jsou schopny vypořádat záležitosti ohledně majetku a dětí ve shodě. Eliminuje fázi nepěkného obviňování stran ze skutečností vedoucích k rozpadu manželství, a je tak bez pochyby méně stresující než rozvod sporný.

Na druhou stranu však disponuje institut nesporného rozvodu podmínkami, které se postupem času ukázaly jako zbytečně invazivní. Takovou podmínkou je právě minimálně šestiměsíční manželské „nežití“. Navrhované zrušení této podmínky by mnohem lépe odráželo skutečnost, že je manželství rozváděno na základě shody manželů na tom, že svazek již nefunguje a nevidí v něm perspektivu ani do budoucna.

Průběh řízení před soudem, a nikoliv notářem má dle autorky dobré důvody a měl by být i nadále zachován, pokud chceme, aby byl institut nesporného rozvodu preferovanou variantou ukončování manželského soužití.