Syndrom zavrženého rodiče

V některých politováníhodných případech dochází k tomu, že jeden z rodičů (obvykle rodič, který má dítě v péči) začne trvale manipulovat dítě proti druhému rodiči, mařit jejich styky a snaží se nastavit dítě na nenávist k druhému rodiči. Vytváření syndromu zavrženého rodiče je vůči dítěti velmi poškozující jednání. Tento článek se zaměřuje na otázku, jakým způsobem se zavržený rodič může bránit a jaký může zvolit postup, aby své dítě zcela neztratil. 

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči (ať již fakticky či na základě soudního rozhodnutí), a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a má právo na osobní styk s dítětem. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány. 

Pojem syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80. let a definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů. Její příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů. [1]

Podle Gardnera existují následující projevy syndromu zavrženého rodiče: [2]

1. Kampaň shazování – Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Často i bez přímého dotazu odborníka začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů, a tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání. 

2. Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti – Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují nelogicky a vágně. Při bližším dotazování nejsou schopny uvést nic konkrétního. 

3. Nedostatek ambivalence – Dítě vnímá rodiče černobíle, pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby, naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést současně kladné i záporné rysy ani u jednoho z rodičů. 

4. Reflexivní podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů – Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě silnější a důraznější než u programujícího rodiče. 

5. Chybějící pocity viny – Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu, za výživné. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest. 

6. Přítomnost vypůjčených scénářů – Děti často používají slovní spojení a výrazy, které pro ně nejsou vzhledem k jejich věku typické. Takovým výrazům často při doptání ani nerozumí. Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče. 

7. Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče – Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve vřelý vztah, jsou nyní také zavrhováni. Pokud se snaží o kontakt, jsou označeni, že obtěžují, dárky od nich jsou bez pocitů viny odmítány nebo přijímány bez sebemenšího vděku. 

Podle závažnosti je pak možné rozlišovat syndromy zavrženého rodiče mírný, střední a těžký, a to podle míry intenzity výskytu výše uvedených symptomatických projevů.

Jak syndrom zavrženého rodiče vypadá – pohledem Krizového centra pro děti a rodinu[3]

Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a zneužívají práva dítěte vyjádřit svůj svobodný názor a trvají na vyslechnutí názoru dítěte odborníkem. Někteří z těchto rodičů již dlouhodobě ovlivňují a manipulují názor dítěte bez ohledu na jeho potřeby. K tomu často přispívá fakt, že dítě je dlouho izolováno od druhého rodiče a jeho světa (popř. kontakt s ním je velmi omezený), a to i vlivem nemocnosti dítěte, která často není reálná. Nebo právě naopak může dítě na stres (který mu manipulující rodič způsobuje tím, že ho do konfliktu rodičů vtahuje) psychosomaticky reagovat častou nemocností. Zda je dítě dlouhodobě manipulované, pozná odborník během spolupráce s celou rodinou. Zkušený odborník pozná manipulaci z rozhovoru s dítětem a především z projektivních metod zaměřených na diagnostiku rodinné situace. V tomto případě je dítě rozhovorem na zjišťování jeho názoru neadekvátně zatíženo, protože tato situace vyvolává v dítěti konflikt (vlastní integrita versus přání manipulujícího rodiče). 

Ze zkušeností Krizového centra vyplývá, že pokud k manipulaci dochází dlouhodobě, může u dítěte docházet k rozvoji velkých psychických obtíží. Dítě v rozhovoru pak verbálně zprostředkovává odborníkům zkušenosti a názory manipulujícího rodiče, jehož manipulacím je denně vědomě či nevědomě vystaveno. 

Manipulující rodič má dítě v péči a vytváří syndrom zavrženého rodiče; zavržený rodič potkává dítě pouze občas, popř. vůbec. Dítě nechce zavrženého rodiče vidět z důvodu, že manipulace a tlak na dítě jsou natolik velká a chování manipulujícího rodiče je účelně programující, že dítě nemá tolik sil a schopností mu vzdorovat. Z důvodu psychické sebezáchovy se rozhodne pouze pro jednoho rodiče, kterého udělá spokojeným, aby nemuselo řešit neřešitelný rozpor mezi rodiči. 

Manipulující rodič předkládá zmanipulované dítě jako důkaz o tom, jak je druhý rodič nesmírně špatný. Pečlivě dítě očkuje, aby podalo u odborníka co největší výkon, tj. svědectví o tom, jak rodiče nenávidí, jak je z něj dítě fyzicky či psychicky nemocné, jak instituce trápí dítě tím, že se musí vidět s druhým rodičem, číst od něj dopisy atd. 

Nejviditelnější symptomy syndromu zavrženého rodiče: 

• potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí,
• narušené vztahy s původní rodinou – zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče,
• zákaz poskytování informací o dětech (mateřská škola, základní škola, lékaři, vedoucí kroužků),
• nenávist k novému partnerovi zavrženého rodiče,
• prodlužování soudního řízení,
• kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem,
• spory rodičů o výživné, rozdělení majetku, bytové problémy.

Syndrom zavrženého rodiče má pro dítě řadu negativních důsledků, a to zejména ztrátu všeho, co souvisí se zavrženým rodičem, zabrzdění či deformace emocionálního vývoje a zbrzdění či deformace psychosociálního vývoje. 

Právní posouzení manipulace dítěte proti druhému rodiči 

Jednání manipulujícího rodiče, kterým pěstuje v dítěti negativní pocity proti druhému rodiči, pochopitelně odporuje řadě zásad, kterými by se měl rodič při výchově dítěte a péči o ně řídit, jak jsou definovány v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Je zřejmé, že rodič v takovém případě nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně. 

Při právním posouzení jednání manipulujícího rodiče je nutno zdůraznit porušení zejména následujících zásad vymezených v příslušných ustanovení o.z.:

• „Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.“ (§ 875 odst. 1 o.z.) - Ztráta jednoho rodiče a ohrožení zdravého emocionálního a psychosociálního vývoje je zcela určitě v příkrém rozporu se zájmem dítěte. Manipulující rodič upřednostňuje své stanovisko a pohled na věc před zájmem dítěte. Vhodně to formuloval Ústavní soud, který se manipulací jednoho rodiče proti druhému zabýval a výslovně uvedl, že: „Úkolem rodičů by mělo být…, aby rodiče opustili své egoistické, mnohdy dokonce nízké "zájmy" (například v podobě přinášení příjemných vnitřních pocitů trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě). Každý rodič by si měl být vědom toho, že priorita zájmu dítěte platí mimo jiné proto, že důsledky ignorování zájmu dítěte se v jeho sféře (v jeho životě, ať již aktuálním či budoucím) projeví intenzivněji negativně než v životě rodiče jako člověka dospělého; dítě totiž není "hotová" silná osobnost, a není schopno se s uvedenou situací vypořádat, takže často nese psychické šrámy při cestě svého dospívání po celý život.“[4]

• „Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě“. (§ 876 odst. 1 o.z.) - Manipulující rodič zcela vyloučí druhého rodiče z výkonu rodičovské odpovědnosti, názory  a přístupy druhého rodiče jsou ignorovány a druhý rodič tak fakticky zcela ztrácí jakýkoliv vliv na dítě, jeho výchovu a péči o něj. 

• „Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.“ (§ 884 odst. 1 o.z.) - Manipulující rodič naopak vychovává dítě v nenávisti k druhému rodiči, vede ho ke konfliktnímu přístupu a extrémně kritickému pohledu na blízkou osobu. Rovněž se dítě učí odmítat řešení rozporů pomocí dohody či kompromisu, dítě je vedeno k odmítání přirozených autorit. 

• „Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“ (§ 888 odst. 1 o.z.) - Manipulující rodič naopak styk staví do styku faktické překážky (zveličování zdravotních problémů, plánování jiných aktivit dítěti, odmítá předávat dítě apod.), tvrdí, že dítě se s druhým rodičem setkávat nechce a využívá všech prostředků, aby styk mezi dítětem a druhým rodičem zmařil. 

• „Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.“ (§ 889 o.z.) - Manipulující rodič naopak záměrně dítě programuje na negativní pocity vůči druhému rodiči, nezřídka uvádí dítěti nepravdivé či zkreslené údaje o druhém rodiči, zveličuje jeho nedostatky a nechává dítě v plné míře pocítit svou vlastní nenávist a výhrady vůči druhému rodiči. Často hovoří velmi negativně o druhém rodiči s třetími osobami před dítětem. 

Z hmotněprávního hlediska tedy není pochyb o tom, že manipulace pečujícího rodiče proti druhému rodiči odporuje celé řadě zákonem vymezených zásad a je zjevně v příkrém rozporu se zájmem dítěte. Ústavní soud ve vztahu k manipulaci jednoho rodiče proti druhému zdůraznil právo dítěte poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas, a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý, neboť vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému. Právní posouzení tak v konečném důsledku nebývá složité. [5]

Podstatně obtížnější je ale prokázání manipulace a volba vhodného procesního postupu. Ten by měl být zvolen tak, aby došlo k nápravě poškozeného vztahu mezi zavrženým rodičem a dítětem a zároveň se předešlo silovému a necitlivému řešení, které by mohlo dítě značně psychicky poškodit. 

Prokazování syndromu zavrženého rodiče

Největší obtíží v řízení bývá manipulace pečujícího rodiče odhalit a zejména je prokázat. Stěžejním důkazním prostředkem obvykle bývá znalecký posudek, nelze však spoléhat na to, že znalec manipulace druhého rodiče odhalí. Možnosti znalce jsou totiž limitované. Z tohoto důvodu je vhodné znalce seznámit se skutečnostmi, z nichž druhý rodič dovozuje existenci manipulace pečujícím rodičem. Důležité je však držet se faktů, ideálně takových, která lze potvrdit i jinými důkazy. Zejména je vhodné poukazovat na existenci znaků syndromu zavrženého rodiče, jak byly popsány výše. Je vhodné se zdržet bezdůvodného osočování a emotivního napadání pečujícího rodiče, neboť z toho může být vyvozována pouze intenzita konfliktu mezi rodiči, nikoli však závěr o manipulaci pečujícím rodičem. 

Problémem zjišťování manipulace ve znaleckém posudku bývá rovněž časové hledisko, neboť syndrom zavrženého rodiče se obvykle postupem času zhoršuje a znalecké posudky jsou často provedeny až s delším časovým odstupem po zahájení řízení. Manipulující rodič může této prodlevy využít k dalšímu tlaku a působení na dítě, dítě je v zavržení druhého rodiče dále utvrzováno a bývá těžší škody napravit.

Rovněž dochází bohužel k tomu, že dlouhodobé odpírání kontaktu s dětmi a s tím způsobená frustrace může vést u zavrženého rodiče k iracionalitě a problematickému chování, někdy dokonce i k agresivnímu jednání. Takováto reakce zavrhovaného rodiče pak je pro manipulujícího rodiče potvrzením o jeho pravdě a tom, jaký je druhý rodič objektivně psychiky nevyrovnaný a má negativní vliv na dítě. Druhý rodič může být takto negativně hodnocen i příslušným znalcem, což se pak samozřejmě může projevit (a obvykle projeví) i v rozhodování soudu, pro který je znalecký posudek jedním ze stěžejních důkazů. Tomu je nutno předcházet, s frustrací vědomě pracovat a tlakům ze strany manipulujícího rodiče nepodlehnout, a to i za cenu terapie či jiných prostředků, které umožní zavrhovanému rodiči zátěžovou situaci zvládnout. 

Někdy mohou být manipulace a ovlivňování spíše zjištěny v rámci probíhající rodinné terapie či asistovaného styku, kde dochází k delšímu sledování rodiny v průběhu více setkání a vzájemných interakcí mezi rodiči a dítětem. Odborníci, kteří pracují s rodinou delší dobou, mohou být lépe schopni vyhodnotit, který z rodičů skutečně aktivně spolupracuje s odborníky a má zájem na zlepšení situace a který rodič naopak spolupracuje pouze formálně, či vůbec. Je totiž nutno pečlivě odlišovat případy, kdy k odmítání druhého rodiče dítětem dochází na základě programování pečujícího rodiče a kdy naopak dítě odmítá druhého rodiče z jiného důvodu zcela nezávislého na chování pečujícího rodiče (např. právě v důsledku chování druhého rodiče k dítěti, odmítání nového partnera druhého rodiče apod.). Výhodou terapie či práce v krizových centrech může být i lepší časová dostupnost a snazší zahájení již v počátečních fázích řízení. Při volbě příslušného zařízení je vhodné se zaměřit na ta, která mají se syndromem zavrženého rodiče zkušenost a umí s ním pracovat.

Je otázkou, nakolik je možno zjišťovat manipulace dítěte při výslechu dítěte soudem. Lze mít za to, že zkušený soudce může sám identifikovat nesrovnalosti ve výpovědi dítěte, nedostatečnost důvodu pro zavržení rodiče, použití formulací a termínů neodpovídajících věku a vyspělosti dítěte apod. Nicméně nelze na to spoléhat, neboť soudce ze své podstaty není dětským psychologem a odhalit manipulace je obtížné i pro kvalifikovaného odborníka.

Nelze však podceňovat ani jiné důkazní prostředky, které mohou odhalit manipulace, zejména může být hodně vypovídající komunikace mezi rodiči, či svědecké výpovědi nestranných osob, které jsou s dítětem a jeho rodiči v kontaktu.

Při dokazování může být vhodné se soustředit nejen na prokazování samotné probíhající manipulace (což bývá obtížné), ale i na prokazování existence některých ze shora specifikovaných znaků syndromu zavrženého rodiče, jak jsou popsány výše (zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče, zákaz poskytování informací o dětech ze strany třetích subjektů, kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem apod.). Tyto skutečnosti se totiž prokazují snáze. Tyto důkazy mohou být případně vodítkem nejen pro soud, ale i pro znalce, který se pak může spíše zaměřit na otázku, zda je u dítě podporován vznik syndromu zavrženého rodiče. 

Druhá část článku, kterou v nejbližších dnech najdete na portálu Právní prostor.cz, se bude zabývat právními možnostmi obrany zavrženého rodiče.

---

Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_zavr%C5%BEen%C3%A9ho_rodi%C4%8De .[1]

 Gardner, R.A. (1996) – Syndrom zavrženého rodiče, Praha: MPSV.[2]

 Následující kapitola je převzata z knihy Čí je to hra? od Zlaty Knetlové a kol., text použit se souhlasem autorů. [3]

 Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.[4]

 Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17.[5]