Pro úplnost připomenu, že v textu používám pojem „partneři“ a „partnerství“ pro vztah muže a ženy, kteří spolu žijí, aniž by uzavřeli manželství, vedou společnou domácnost a případně se stanou rodiči. Nikoli tedy pro registrované partnerství, tj. trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví. [2][1]
Zatímco mezi postavením partnerů a manželů jako rodičů je pouze pár výraznějších rozdílů, majetkové vztahy manželů a majetkové vztahy partnerů jsou dva zcela zásadně odlišné režimy. Zásadní rozdíl představuje institut společného jmění manželů, které vzniká uzavřením manželství (dále jen „společné jmění“) a které se naopak partnerů nedotýká.
Základní rozdíl je tedy ten, že partneři mají každý své výhradní jmění, zatímco manželé se pohybují v režimu tří existujících jmění – (i) společného jmění, (ii) výhradního jmění manžela a (iii) výhradního jmění manželky. V následujícím textu se budu zabývat výkladem, jak se tento základní právní rámec promítá do běžného života manželů a partnerů.[3]
Pro větší přehlednost textu a lepší pochopení úpravy se při výkladu omezím na vysvětlení zákonného režimu společného jmění a ponechám stranou možnost manželů ujednat si manželský majetkový režim odlišně. Smluvní úprava společného jmění je samostatná problematika, která přesahuje rámec tohoto článku.[4]
I. Význam specifikace majetkových vztahů za trvání svazku
Většina laické veřejnosti bude nejspíše považovat za zbytečné se specifikací majetkových vztahů za trvání svazku zabývat. Tato úvaha má samozřejmě své opodstatnění – dokud vztah trvá a panuje v páru shoda, domluví se vždy partneři i manželé na řešení každé otázky, která eventuálně v souvislosti s majetkovými otázkami vyvstane. Nastávají však i situace, kdy je nezbytné se touto specifikací zabývat i za trvání svazku.
Jistota ohledně práv a povinností je významná zejména při správě majetku. Je třeba stanovit, kdo je oprávněn s kterým majetkem nakládat, zda je třeba jednání obou manželů či partnerů nebo jen jednoho z nich. Typickým příkladem je použití majetku pro podnikání jednoho z páru, kdy je rozhodující osoba vlastníka daného majetku. V případě použití majetku ve společném jmění manželů pro podnikání je pak třeba ve většině případů souhlas druhého manžela. [5]
Zásadní se stává určení majetkových vztahů při existenci dluhů, zejména dluhů vymáhaných soudní cestou a následně v exekučním řízení. Zde je naprosto nezbytné podle výše nastíněných pravidel určit, kdo je povinný platit předmětný dluh a z kterého majetku se může věřitel oprávněně domáhat uspokojení.
Za trvání vztahu také může nastat situace, kdy se pár sice nerozchází, ale dochází mezi nimi k zásadním rozporům ohledně nakládání s majetkem a nejsou schopni dosáhnout dohody. V takových případech pak může být pro ně prospěšné vymezit, která práva a povinnosti přísluší každému z nich, a v krajních případech se obrátit na soud. Příkladem může být přání jednoho z manželů zrušit nebo zúžit společné jmění za trvání manželství, zatímco druhý manžel s tím nesouhlasí. V takovýchto případech se může manžel, který požaduje zrušení či zúžení, obrátit na soud s příslušným návrhem a soud mu vyhoví, pokud pro to shledá závažný důvod.[6]
Určení majetkových práv a povinností je pak samozřejmě nejzásadnější při ukončení vztahu, kdy je třeba vypořádat majetek, který pár společně užíval a u kterého přichází v úvahu jeho začlenění do režimu společného jmění manželů či do spoluvlastnictví. Vypořádání majetku u manželů a partnerů se samozřejmě zásadně liší, vzhledem k rozsahu této problematiky se jím budu zabývat v samostatném článku.
II. Majetek
Majetek je souhrn všeho, co osobě patří. Majetkem se tedy rozumí souhrn aktivních hodnotových položek náležející určité osobě, tedy jinak řečeno aktiv dané osoby. V běžném životě se páry právním režimem svého majetku nezabývají. Proto mají často zjednodušené představy o vlastnictví svého majetku, zatímco skutečnost reflektující platnou právní úpravu může být zcela odlišná.
Manželé
V případě manželů bude věc buď výhradním majetkem jednoho z manželů, nebo součástí společného jmění. Zásadně platí, že pokud byla věc nabyta před uzavřením manželství, představuje výhradní majetek daného manžela.
Pokud věc nabyli manželé společně, nebo i jeden z manželů po uzavření manželství, stává se věc součástí společného jmění manželů. Z této zásady existují taxativně vymezené výjimky, do společného jmění nespadá to, co:
a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl,[7]
c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech,
d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,
e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.[8]
Obvyklé budou zejména případy uvedené v písm. a), b) a d). Typickým příkladem věcí sloužící osobní potřebě je oblečení, obuv a hygienické potřeby. Získání věci darem či děděním není třeba podrobněji vysvětlovat. Zásadní a velmi častá je rovněž výjimka uvedená pod písm. d); jedná se obvykle o situaci, kdy jeden z manželů prodá svůj výhradní majetek a získané finanční prostředky zůstávají pak rovněž jeho výhradním majetkem.
Je nutné rozlišovat výjimku uvedenou pod písm. d), tedy dispozici s výhradním majetkem, kdy takto získaná hodnota zůstává rovněž výhradním majetkem daného manžela, a případ, kdy výhradní majetek přináší zisk. Názorným příkladem je nájemné za užívání nemovitosti ve výhradním jmění jednoho manžela či výnosy z cenných papírů. Zisk z výhradního majetku je součástí společného jmění, což je nyní zákonem výslovně stanoveno, dříve byla tato zásada dovozována judikaturou.[9]
Pro vyloučení pochybností zákon rovněž výslovně definuje jako součást společného jmění i hodnoty z pracovní a jiné výdělečné činnosti, a to od okamžiku, kdy s nimi nabyl možnost nakládat manžel, který se o jejich získání přičinil.[10]
Pojetí společného jmění je tedy poměrně široké. Přestože se jedná o zdánlivě složitý model, jedná se o uspořádání s jasně danými pravidly. Tato pak umožňují obvykle v praxi určit, kdo je vlastníkem které věci, zda je daná věc součástí společného jmění či nikoli.
Partneři
U partnerů, jak již bylo výše řečeno, společné jmění nevzniká. Obvykle tedy budou věci ve výhradním vlastnictvím jednoho z nich. Pokud pořizují majetek společně, nabývají ho do spoluvlastnictví. Velikost podílů se může lišit (např. jeden partner může vlastnit 1/3 a druhý 2/3), v případě pochybností však platí vyvratitelná právní domněnka, že podíly jsou stejné.[11]
V případě spoluvlastnictví je každý z partnerů výhradním a úplným vlastníkem svého podílu na dané věci, a může se svým podílem nakládat podle své vůle. Tato zásada je teoreticky zcela jasná, v praxi je však obvykle obtížné najít dělící hranici mezi majetkem ve výlučném vlastnictví a majetkem ve spoluvlastnictví.[12]
Partneři mají samozřejmě možnost veškeré majetkové vztahy upravit dohodou a stanovit, které věci patří komu a v případě spoluvlastnictví vymezit, jaká je velikost podílu každého z nich. Téměř všechny páry se však touto otázkou zabývají pouze při nabytí nemovitosti, kde musí být v kupní smlouvě jasně vymezena nabývající strana, tj. zda nabývá jeden z partnerů či oba a jaká je případně velikost jejich podílů. Ostatní věci však ponechávají bez úpravy. Tato absence dohody obvykle nepředstavuje zásadní problém do okamžiku rozchodu a následného vypořádání společného majetku.
Modelová situace
Výše je nastíněn základní rámec, nyní je možné ukázat rozdílnosti režimů u manželů a partnerů na konkrétní modelové situaci. Pomineme nyní složitější případy a budeme vycházet ze zjednodušeného modelu, kdy pár vlastní společně nemovitost, vybavení domácnosti a auto. Každý z nich má svůj příjem a finanční prostředky jsou na uloženy na jednom či více účtech. V jednom případě je pár sezdaný, v druhém nikoli.
a) Nemovitosti
Určit vlastníka či vlastníky nemovitosti je poměrně jednoduché, protože se jedná o věc, která podléhá zápisu do veřejného seznamu, tedy katastru nemovitostí, a její vlastník je v katastru nemovitostí jednoznačně specifikován.
Situace manželů bývá většinou přehledná. Pokud nabývají po uzavření manželství společně nemovitost, je do katastru nemovitostí zapsána jako věc ve společném jmění, pokud není tvrzen opak. Je však možné, že za trvání manželství nemovitost nabývá pouze jeden z manželů. Potom bývá obvykle potřebné doložit katastrálnímu úřadu skutečnost, že se jedná o výhradní majetek daného manžela. Jako takovýto doklad slouží zejména souhlasné prohlášení druhého manžela.[13]
U partnerů je obvyklé, že každý z nich je vlastníkem jedné poloviny nemovitosti a jsou tedy spoluvlastníky, jejichž postavení, práva a povinnosti ohledně společné věci jsou stejné a jsou poměrně obsáhle specifikovány zákonem. Jejich podíly mohou být i jiné, v každém případě je však spoluvlastnictví a podíly partnerů zapsány v katastru nemovitostí a partneři mají právní jistotu ohledně jejich postavení.[14]
b) Movité věci
Určit vlastníka jednotlivých věcí tvořících vybavení domácnosti bývá u manželů jednoduché. Věci jsou obvykle součástí společného jmění, častou výjimku pak představují věci nabyté jedním z manželů před uzavřením manželství nebo věci nabyté darem či děděním.
Určit vlastníka movitých věcí v domácnosti partnerů je naopak obvykle značně komplikované. Pokud nedojde k dohodě, je třeba vlastníka určit soudní cestou a k tomu provést potřebné dokazování.[15]
c) Auto
Auto jako věc podléhající další právní úpravě a registraci má svá specifika. Jako vlastník auta může být registrována pouze jedna osoba. Tato může být shodná s provozovatelem, je však možné zapsat jinou osobu jako vlastníka a jinou jako provozovatele. Je běžnou praxí u párů, že pro zjednodušení podepisuje kupní smlouvu či jiný doklad o prodávajícího pouze jeden z páru a ten pak bývá jako vlastník a současně provozovatel vozidla zapsán v příslušném registru vozidel.
V případě manželů platí domněnka nabytí vozidla do společného jmění, i když je jako vlastník vozidla registrován pouze jeden z manželů. Registrace však obvykle hraje zásadní roli v případě partnerů. Přestože partneři mohli kupovat auto společně, za společné prostředky a jejich cílem bylo dosáhnout spoluvlastnictví, je za vlastníka považován pouze vlastník, který je jako vlastník registrovaný. Opak by bylo nutné prokazovat, např. dokladem o nabytí vozidla, ze kterého je zřejmé, že auto kupovali společně.
d) Finanční prostředky
Nezanedbatelnou část majetku pak představují finanční prostředky. V první řadě hodnoty získané z pracovní a jiné výdělečné činnosti, dále pak zisk ze současného majetku.
Úprava společného jmění manželů upravuje otázku vlastnictví zcela jednoznačně. Jak již bylo výše uvedeno, hodnoty z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění, stejně tak i zisk ze společného jmění i z výhradního majetku jednoho z manželů. Manželé tedy mohou mít jeden společný účet, každý svůj účet, případně více účtů, a stejně se vždy u všech jejich finančních prostředků uplatní domněnka společného jmění. Skutečnost, že finanční prostředky představují výhradní majetek jednoho z partnerů, by bylo nutné prokazovat.
Situace partnerů je v tomto ohledu teoreticky velmi jednoduchá – každý z partnerů je výlučným vlastníkem hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti i zisku, které mu přísluší. Pokud má každý svůj účet, tak jde praxe ruku v ruce s teorií a o vlastnictví finančních prostředků obvykle nevznikají pochyby. V případě jednoho společného účtu by se vycházelo z ustanovení o spoluvlastnictví těchto prostředků. Platila by zde rovněž domněnka zmíněná již výše, tedy se má za to, že podíly jsou stejné. Tato domněnka nemusí odpovídat skutečnosti, ale prokázat opak může být velmi obtížné.
III. Dluhy
Jak již bylo výše řečeno, dluhy představují součást jmění osoby či součást společného jmění. V souvislosti s dluhem není zásadní jen otázka, kdo je povinen dluh splnit, ale také otázka, z kterého majetku se věřitel může domáhat uspokojení.
Manželé
Stejně jako u majetku, je třeba i dluhy u manželů rozdělit na dluhy, které jsou součástí společného jmění manželů, a dluhy jen jednoho z manželů.
Základní zásadou je, že dluhy převzaté za trvání manželství jsou součástí společného jmění, pokud nespadají do některé ze zákonných výjimek. Je třeba podat důraz na spojení „dluhy převzaté“. Jedná se tedy o dluhy, které lze převzít – jedná se tedy o dluhy soukromoprávní, a jen o závazky z řádného obligačního důvodu. Do společného jmění tak dle současné úpravy nebudou spadat zejména závazky z porušení právní povinnosti (např. povinnost nahradit škodu) či povinnost platit výživné.[16]
Součástí společného jmění pak není dluh, který se týká výhradního majetku jednoho z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku. Vzhledem k tomu, že do společného jmění spadá zisk z výhradního majetku manželů, je rozumné, aby ve stejném rozsahu zatížily společné jmění také dluhy, které se tohoto majetku týkají. Pokud dluhy týkající se majetku však převýší zisk, zatěžují tyto dluhy pouze výhradní jmění manžela.[17]
Pokud dluh převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého, je tento dluh součástí společného jmění pouze v případě, že se jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Souhlas manžela je vždy potřeba v záležitostech týkajících se společného jmění, které nelze považovat za běžné.[19][18]
Oproti dřívější úpravě je tedy nyní rozsah dluhů spadajících do společného jmění poněkud zúžen. S ohledem na ochranu věřitelů však byla stanovena zásada, že se může věřitel uspokojit i ze společného jmění, přestože dluh vznikl jen jednomu z manželů.
Věřitel se může uspokojit ze společného jmění v taxativně vymezených případech pouze v omezené míře, a to v případě, že:
a) dluh vznikl jednomu z manželů proti vůli druhého manžela a ten svůj nesouhlas projevil bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl,
b) se jedná o povinnosti manžela hradit výživné,
c) jde o dluh z protiprávního činu jednoho z manželů, nebo
d) dluh vznikl jednomu z manželů před uzavřením manželství.[20]
Pokud je splněna některá z těchto podmínek, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle zásad stanovených pro vypořádání společného jmění. Pomineme-li složitější zásady uplatněné při vypořádání, platí obecně, že podíly obou manželů na jmění jsou stejné. Zjednodušeně lze tedy říci, pokud by se neuplatnily další zásady a společné jmění nebylo zatížené dluhy, mohl by se věřitel domáhat uspokojení z jedné poloviny společného majetku.[21]
Pro úplnost se však musíme zmínit i o situacích, kdy dluh spadá do společného jmění nebo se věřitel podle výše uvedeného může ze společného jmění uspokojit, a je možné pro věřitele dosáhnout i na výhradní majetek manželů. V takovém případě je možné vést výkon rozhodnutí nebo exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.[22]
Partneři
Jak je z předchozího textu zřejmé, úprava dluhů manželů je poměrně komplikovaná a je při ní velmi zohledněna ochrana věřitelů. Situace partnerů je v tomto ohledu diametrálně odlišná.
Vzhledem k tomu, že nemají společné jmění, ale každý z nich pouze své výhradní, mohou mít partneři společné dluhy pouze v případě, že je oba společně vědomě převezmou. Obecně se použijí zásady o spoluvlastnictví, velmi pak záleží na příslušné dohodě. Jsou-li partneři zavázáni k plnění dluhu společně a nerozdílně, může věřitel požadovat splnění dluhu po obou nebo po kterémkoli z nich. Není-li tomu tak, je každý partner dlužen pouze svůj díl dluhu.[24][23]
V ostatních případech má každý za partnerů své dluhy, které druhý není povinen plnit. Ne vždy to ovšem může být výhodné. Jsou velmi časté situace, kdy dluh převezme pouze jeden z partnerů, ale získané protiplnění (nejčastěji peníze získané půjčkou či úvěrem) použijí oba. Tento stav jistě není zcela žádoucí a v případě rozporů mezi partnery může být velkou zátěží pro partnera, který dluh převzal.
Pokud není dluh společný, je uspokojení věřitele vždy omezeno na majetek partnera, který dluh převzal. Je-li dlužník spolu se svým partnerem spoluvlastníkem určité věci, může být k uspokojení dluhu použit pouze jeho spoluvlastnický podíl, nikoli věc celá. Jak jsem již výše uvedla, bývá někdy komplikované určit vlastníka věcí, které partneři používají společně. Zejména se to týká movitých věcí ve společné domácnosti. I u nich samozřejmě platí zásada, že se věřitel může uspokojit pouze z majetku povinného partnera. Pokud však dojde na vymáhání pohledávky v exekučním řízení, vypadá pak situace obvykle jinak.
Exekutor může vstoupit do všech prostor, které dlužník obývá, a sepsat věci, které náleží povinnému a v případě potřeby je může zajistit přestěhováním do exekučního skladu. Pokud není zřejmé, čí věci jsou, může exekutor odvést i věci ve vlastnictví druhého partnera. Právní řád samozřejmě na tyto situace pamatuje a je možné se v takové situaci následně bránit. Součástí takové obrany však musí být i doložení vlastnického práva druhého partnera.[25]
Pokud jde o dluhy, jsou jmění partnerů s výjimkou věcí ve společné domácnosti jasně oddělena. Při zadlužení jednoho z partnerů se tak věřitelé nemohou uspokojovat z majetku druhého partnera.
IV. Závěr
Právní úprava týkající se jmění manželů a partnerů je zcela zjevně odlišná. Oba režimy mají své výhody a nevýhody.
Poměrně podrobná úprava manželského majetkového práva poskytuje manželům značnou míru jistoty ohledně majetkových vztahů. Na základě zákona se dá obvykle stanovit, co je a není součástí společného jmění a jaká jsou pravidla správy společného majetku. Institut společného jmění zaručuje také jistou míru rovnoprávnosti manželů ve vztahu k jejich majetku. To může představovat výhodu zejména pro ekonomicky slabší stranu, jejíž práva na společný majetek jsou zajištěna. Výhodou je i podrobná úprava vypořádání společného jmění, kterou se budu zabývat v samostatném článku.
Na druhou stranu nemusí každému právní úprava vyhovovat a upravovat režim majetku odlišně od zákona je formálně náročný úkon, což může mnohé páry odradit. Velké množství laické veřejnosti pak ani možnost této změny manželského majetkového režimu nemusí být známa. Značnou nevýhodou pro manžele pak představuje také široce pojatá ochrana věřitelů, kdy dluhy jednoho z manželů se zákonitě dotknou i druhého.[26]
Právní režim majetku a dluhů partnerů je rámcově upraven daleko méně. Jsou vzájemně více majetkově nezávislí, což může někomu vyhovovat. Nespornou výhodou partnerského fungování je skutečnost, že dluhy každého z partnerů se ve většině případů nedotýkají majetku druhého partnera.
Vzhledem ke skutečnosti, že partneři velmi zřídka upravují své majetkové vztahy dohodou, fungují často v některých ohledech v právní nejistotě. Je pochopitelné, že je tato nejistota obvykle nijak nezatěžuje, výše jsou však nastíněny situace, kdy to může představovat komplikaci. Partnerské uspořádání může být nevýhodné pro partnera s nižším příjmem, neboť v případě rozporů nemá k majetku druhého partnera žádná práva. Při rozchodu partnerů se pak málo zohlední některé zásady zdůrazněné naopak při vypořádání manželů a při absenci dohody pak bývá majetkové vypořádání komplikované a nezřídka jednostranně výhodné pro ekonomicky silnějšího partnera.
Přes všechny výše uvedené nevýhody partnerského majetkového režimu je však existence společného jmění nezřídka pro páry důvodem, který je vede k rozhodnutí o neuzavření manželství.
Zákonná terminologie týkající se partnerů je podrobně rozebrána v minulém článku.[1]
Ustanovení § 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, v platném znění.[2]
Dle § 495 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, je majetek souhrn všeho, co osobě patří, a jmění zahrnuje majetek osoby a její dluhy. Majetek i jmění mohou náležet společně i několika osobám, které tvoří společenství.[3]
Snoubenci nebo manželé si mohou sjednat režim oddělených jmění, režim vyhrazující vznik společného jmění ke dni zániku manželství nebo režim rozšíření nebo zúžení společného jmění. Viz. ustanovení § 716 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Výklad těchto možností přesahuje rámec tohoto článku.[4]
Viz. ustanovení § 714 odst. 1 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění; souhlasu druhého manžela není zapotřebí, pokud hodnota majetku použitého k podnikání nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, např. drobných domácích potřeb.[5]
Viz. ustanovení § 724 odst. 2 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění: „Závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného, jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.“[6]
Odkaz je nový institut, zjednodušeně řečeno se jedná o možnost za určitých podmínek získat z majetku zůstavitele (zemřelého) věc nezatíženou dluhy, a to bez účasti jsou v dědickém řízení.[7]
Ustanovení § 709 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[8]
Judikatura za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dovozovala, že součástí společného jmění manželů jsou též „výnosy“ z výhradního majetku jednoho z manželů. Současný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, však v ustanovení § 709 odst. 2 používá stejné pravidlo, avšak místo „výnosů“ používá pojem „zisk“. Lze očekávat, že tato změna bude v praxi přinášet celou řadu otázek týkajících se výše zisku, do jejíž výše se musí promítnout také náklady na dosažení.[9]
Ustanovení § 711 odst. 2 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[10]
Ustanovení § 1122 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[11]
Ustanovení § 1121 a § 1123 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[12]
Je pravdou, že praxe katastrálních úřadů není v tomto ohledu zcela konzistentní, tedy v některých případech katastrální takovýto doklad nepožaduje. V zájmu právní jistoty lze však souhlasné prohlášení druhého manžela vždy doporučit, neboť se tak může předejít zbytečnému soudnímu sporu, kde by se manžel domáhal určení, že nemovitost je součástí společného jmění.[13]
Ustanovení § 1115 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[14]
Jako důkaz může sloužit doklad o zaplacení, který má jeden z partnerů u sebe, výpis z účtu jednoho za partnerů, pokud bylo placeno přes účet. Je samozřejmě možné prokazovat tvrzení o vlastnictví i svědeckými výpověďmi. V každém případě bývá prokazování problematické.[15]
Tato definice vychází z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[16]
Ustanovení § 710 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[17]
Oproti dřívější úpravě již zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, v ustanovení § 710 písm. b) nerozlišuje, zda závazky přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Rozhodující je nyní pouze účel, jehož má být při převzetí dluhu dosaženo.[18]
Ustanovení § 714 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[19]
Ustanovení § 732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[20]
Pravidla pro vypořádání jsou stanovena v § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[21]
Ustanovení § 262a odst. 4 zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, a ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění.[22]
Ustanovení § 1872 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[23]
Ustanovení § 1871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[24]
Je možné podat do u exekutora tzv. návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. V tomto návrhu musí druhý partner doložit své vlastnické právo a navrhnout, aby soudní exekutor tuto věc z exekuce vyloučil (vyškrtl ji ze soupisu). Pokud exekutor návrhu nevyhoví, nezbývá než následně podat tzv. vylučovací žalobu k soudu.[25]
Dle § 716 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, vyžaduje smlouva o manželském majetkovém režimu formu veřejné listiny. [26]
Diskuze k článku ()