Pokud se v běžném jazyce hovoří o vztahu muže a ženy, kteří spolu žijí, použije se pojem partneři. Český právní řád sice zná pojem „partnerství“, používá ho však pro trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví. Objevuje-li se tedy v právním předpise pojem „partner“, rozumí se tím osoba, která uzavřela registrované partnerství.[1]
Pokud máme označit pojmy používané v textu zákonů, v případě nesezdaného soužití budou pro sebe muž a žena obvykle představovat osobu blízkou ve smyslu § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Platí totiž domněnka, že osobami blízkými jsou i osoby, které spolu trvale žijí. Za osoby blízké budou považovány i podle předpisů trestního práva, neboť se jedná osoby v poměru obdobném poměru rodinnému a újmu, kterou by pociťovala jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.[2]
Dále nesezdanému páru přísluší práva a povinnosti osob žijících ve společné domácnosti. Pojem společná domácnost již občanský zákoník oproti dřívější úpravě nedefinuje, lze však očekávat, že se bude nadále vycházet z obvyklých kritérií, tj. trvalé spolužití a společné uhrazování nákladů na své potřeby. Lze najít i pojem „druh“ a „družka“, který se objevuje v předpisech upravující sociální zabezpečení, aniž by byl nějak přesněji vymezen.[3]
Pro zjednodušení budu v následujícím textu používat lépe uchopitelný pojem „partnerství“, přičemž tím myslím vztah muže a ženy, kteří spolu žijí, vedou společnou domácnost a případně se stanou rodiči.
Zatímco manželství je institut dlouhodobě zakotvený a podrobně vymezený v právním řádu, vztah partnerský není nikde výslovně upraven a postavení partnerů, jejich vzájemná práva a povinnosti, zákon opomíjí. Při soužití páru však nastává mnoho situací, kdy je potřeba znát právní rámec, ve kterém se partneři pohybují, ať již žijí s oddacím listem či bez něj.
V tomto článku se omezím na srovnání právní úpravy postavení manželů a partnerů v jejich roli rodičů. V dalších článcích bych se pak zaměřila na další aspekty, zejména úpravu společného majetku, bydlení, možnost vzájemného zastupování, dědění apod.
Postavení dětí narozených v manželství i mimo něj je zásadně stejné a toto právo je zaručeno i v Listině základních práv a svobod. Práva a povinnosti rodiče ve vztahu k dítěti jsou zaručena bez ohledu na skutečnost, zda rodiče jsou či nejsou sezdáni. V některých situacích však jisté právní rozdíly vyvstanou.[4]
Určení otcovství
Právní postavení manželů a partnerů v jejich roli rodičů se liší již v okamžiku narození dítěte, a to při řešení otázky určení otcovství.
Narodí-li se dítě manželům, je manžel matky považován za otce dítěte a je jako takový zapsán do rodného listu dítěte. Manžel matky je považován za otce i v případě, že se dítě narodí do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, ledaže se mezitím matka dítěte znovu provdala. Při zápisu do matriky narození pak musí matka existenci manželství osvědčit a předložit příslušný oddací list.
U partnerů takováto domněnka otcovství neplatí a je třeba určit otce dítěte jiným způsobem.
Pokud panuje mezi partnery shoda, je možno určit otcovství souhlasným prohlášení matky a jejího partnera. Toto prohlášení je třeba učinit před příslušným matričním úřadem, případně před soudem. Zákon umožňuje takto určit otcovství již před narozením dítěte, pokud již došlo k jeho početí. Pokud nejsou mezi partnery pochybnosti ohledně otcovství, lze jim takovýto postup jen doporučit. Nejenže tato skutečnost usnadní uplatnění práv otce přímo v nemocničním zařízení, ale také umožní převzít otci péči o dítě v případě, že na straně matky nastanou zdravotní komplikace, které jí znemožní péči o dítě. Je také nutno pamatovat i na krajní případ možnosti úmrtí matky při porodu dítěte, které by znemožnilo určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Je však nutné upozornit na skutečnost, že určit otcovství souhlasným prohlášením rodičů lze pouze jednou a nelze je vzít zpět.[6][5]
Chybí-li souhlasné prohlášení rodičů, může otcovství určit pouze soud v řízení, kde bude provedeno příslušné dokazování. Podkladem pro zápis do matriky je tedy v případě dítěte narozeného partnerům mimo manželství buď souhlasné prohlášení rodičů, nebo pravomocný rozsudek soudu o určení otcovství.
Samozřejmě nastanou situace, kdy o otcovství panují pochybnosti. V takovémto případě musí vždy rozhodnout soud, postavení manžela a partnera je však opět rozdílné.
Jak již bylo výše uvedeno, manžel matky je od narození dítěte považován za otce. Pokud tvrdí, že není otcem dítěte, musí žalovat na popření otcovství. Tuto žalobu může manžel podat do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost o jeho otcovství, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Za otce je pak považován do okamžiku, než soud pravomocným rozsudkem stanoví, že otcem není.
Naproti tomu partner matky, pokud se příslušnou formou před matričním úřadem či soudem neprohlásil za otce, za otce považován není a nemá žádná rodičovská práva ani povinnosti. Je třeba zahájit řízení o určení otcovství, a to na základě návrhu matky dítěte či partnera. S tímto řízením je pak ze zákona spojeno řízení o péči a o výživě nezletilého dítěte,[7] což považuji za velmi praktické, neboť se tím předejde souběžnému vedení dvou úzce souvisejících věcí s totožnými účastníky.
Zmíním se ještě o možnosti, kdy sice došlo k souhlasnému prohlášení o určení otcovství, ale následně vyvstanou pochybnosti, zda partner matky je otcem dítěte. Zde přichází v úvahu dvě možnosti. Je možné se u soudu domáhat vyslovení neplatnosti prohlášení otcovství dle obecných ustanovení občanského zákoníku o právním jednání nebo popření otcovství, avšak to je možné jen v případě, je-li vyloučeno, že by dotyčný partner mohl být otcem dítěte a pouze ve lhůtě do šesti měsíců ode dne ode dne prohlášení, případně do šesti měsíců od narození dítěte, bylo-li prohlášení učiněno před jeho narozením.[9][8]
Pro úplnost bych upozornila ještě na jeden praktický aspekt prokazování rodičovství, a to možné komplikace způsobené rozdílným jménem dítěte a rodiče. Tato situace se pochopitelně netýká jen partnerů, ale i manželů, pokud mají rozdílné příjmení. V současné době je bohužel vyloučena možnost uvádět identifikační údaje dítěte do nabytí zletilosti do občanského průkazu, jako tomu bylo dříve. Rodiče s příjmením odlišným od příjmení dítěte se pak budou zřejmě častěji muset potýkat s žádostí o předložení rodného listu dítěte jako důkazu rodičovství.[10]
Osvojení dítěte
V případě osvojení dítěte vystoupí rozdíl mezi postavením manželů a partnerů velmi výrazně, a to jednoznačně ve prospěch manželů. Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce je společné osvojení dítěte manžely, případně osvojení dítěte manželem jednoho rodiče. Účelem je dosáhnout při osvojení dítěte úplné rodiny v tradičním slova smyslu, včetně manželského svazku jako trvalého svazku muže a ženy, jehož hlavním účelem je také založení rodiny a řádná výchova dětí.[11]
Pokud jde o osvojení dítěte párem, hovoří zákon zcela jednoznačně – společné osvojení dítěte je možné pouze u manželů. V takovém případě podávají manželé návrh jako společní osvojitelé, dítě pak má postavení společného dítěte manželů.[12]
Nesezdanému páru zákon společné osvojení neumožňuje, v tomto ohledu navázal nový občanský zákoník na dřívější právní úpravu obsaženou v zákoně o rodině. Pokud mají partneři zájem společně osvojit dítě, nezbývá jim jiná cesta, než uzavřít manželství. V opačném případě by jejich návrh na osvojení dítěte musel soud zamítnout.[13]
Trochu jiná je situace, kdy má zájem osvojit dítě manžel či partner jednoho z rodičů. U manželů je to opět případ, který zákon předpokládá a jednoznačně upravuje. Dítě osvojí manžel rodiče a dítě se stává společným dítětem manželů, je zde tedy opět dosaženo úplné rodiny.
Naproti tomu u partnera matky či partnerky otce je tato otázka sporná. Zákon sice předpokládá možnost osvojení jinou osobu než manžely či jedním z manželů, avšak formulace je poněkud nejasná. Doslova zákon stanoví: „Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči." Z této formulace lze usuzovat, že se toto ustanovení vztahuje na osvojení jednotlivcem. Tedy na situaci, kdy má dítě pouze jednoho rodiče a v matrice je uveden zápis pouze o jednom z rodičů. Tomuto závěru nasvědčuje i ustanovení o následcích osvojení, kdy dítě má buď postavení společného dítěte manželů, nebo postavení dítěte osvojitele. Postavení společného dítěte rodiče a jiné osoby zákon jako možnost nenabízí. Z těchto důvodů se přikláním k závěru, že není možné dosáhnout osvojení partnerem rodiče dítěte.[15][14]
Je možné, že se judikatura vydá cestou jiného výkladu a umožní osvojení tak, aby dítě mohlo mít postavení společného dítěte svého rodiče a jeho partnera. Nicméně bych se přiklonila k doporučení partnerům, aby v případě plánovaného osvojení jedním z nich k dítěti druhého uzavřeli manželství. Je možné tak předejít problematickým soudním sporům s nejistým výsledkem.
Ukončení vztahu rodičů a určení poměrů dítěte
Další rozdíl mezi postavením partnerů a manželů, pokud jsou rodiči nezletilého dítěte, pak vyvstane při ukončení jejich vztahu.
Rozchod manželů, tedy pokud při něm dochází i k rozvodu a zániku manželství jako takového, má poměrně jasná a pevná pravidla. Pominu nyní otázku rozvodu jako takového a soustředím se na postavení manželů jako rodičů.
Zákon se vždy snaží o ochranu nezletilého dítěte. V případě rozvodu manželů je v zájmu jejich dítěte, aby bylo vymezeno jeho postavení vůči rodičům i do budoucna. Soud proto manželství nerozvede, dokud není rozhodnuto o poměrech dítěte v době po rozvodu. Rozsudek zahrnuje zejména rozhodnutí, který z rodičů má dítě v péči, rozhodnutí o výši výživného a případně i o rozsahu styku s rodičem, který dítě nemá v péči. Pokud jsou rodiče schopni se ohledně těchto otázek shodnout, může soud rozhodnout i tak, že jejich dohodu schválí. Takovýto postup není možný, pokud je zřejmé, že dohoda není v souladu se zájmem dítěte.[17][16]
Existují samozřejmě i případy, kdy se manželé rozejdou, aniž by formálně ukončili manželství rozvodem. V takovémto případě je postavení nerozvedených manželů stejné jako u partnerů – nejsou žádným způsobem nuceni upravovat svá práva a povinnosti k dětem, ať již dohodou či rozhodnutím soudu. Nutno říci, že stav, kdy neexistuje rozhodnutí či soudem schválené dohody o poměrech dítěte, nepovažuji za žádoucí.
Pokud jsou bývalí partneři ve shodě, je jistě jednodušší se nezabývat formalitami a nechat vše na neformální dohodě. Jenže často nastane situace, kterou bývalí partneři nepředvídali. Mnohem častěji pak dochází mezi partnery ke konfliktům a neshodám ohledně otázek spojených s dítětem. Není vzácná ani situace, kdy jeden z partnerů odmítá umožnit druhému rodiči styk s dítětem. Vzhledem k absenci dohody či soudního rozhodnutí o poměrech dítěte pak nastává období právní nejistoty. Ta se však bohužel netýká jen rodičů, ale často také jiných subjektů, kteří se nějakým způsobem podílí na péči o dítě, zejména školských zařízení.
Ve většině případů pak stejně nastane nutnost se obrátit na soud, aby v takovýchto situacích rozhodl. Řízení může být zahájeno buď na návrh některého z rodičů, nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně ho může soud zahájit i bez návrhu, pokud se soud dozví o rozhodných skutečnostech. Je-li tedy třetí osoba v okolí dítěte (např. škola) toho názoru, že je třeba řešit poměry dítěte, může vznést příslušný podnět buď orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nebo přímo příslušnému soudu.
Pokud jde o zásady, jimž se soud řídí při úpravě poměrů dítěte, jsou stejné při rozvodu manželství jako u nesezdaných rodičů, kteří žijí odděleně.[18] Je to zcela logické, protože práva a povinnosti rodičů se v tomto případě nijak neliší.
Pro úplnost bych se zmínila ještě o jedné věci, kde bylo postavení partnera a manžela zrovnoprávněno, a to právě v situaci, kdy žijí rodiče dítěte odděleně. V takovém případě často nastávají situace, kdy se na péči o dítě podílí i nový partner rodiče. Dříve v této otázce panovaly poněkud spory, nyní zákon tuto účast na péči výslovně předpokládá, a to nejen účast manžela rodiče dítěte, nýbrž i toho, kdo s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti. Což se vztahuje právě na partnera ve smyslu tohoto článku.[19]
Závěr
Lze shrnout, že mezi právním postavením partnerů a manželů v jejich roli rodičů nejsou příliš zásadní rozdíly, s výjimkou případu osvojení, kde zákon jednoznačně preferuje manželské páry.
Obecně platí, že postavení manželů je upraveno podrobněji a běžné situace jsou zákonem ošetřeny. Tato skutečnost někomu může vyhovovat, někdo dává naopak přednost volné úpravě a možnosti ponechat věci dohodě partnerů. Pokud tedy partneři chtějí v některých případech mít jasně stanovená práva a povinnosti, je vhodné, aby se tím zabývali poněkud více než manželé. Tato zásada platí nejen pro rodičovství, nýbrž i pro další otázky spojené se společným životem partnerů, kterými se budu zabývat v dalších článcích.
Ustanovení § 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, v platném znění.[1]
Ustanovení § 125 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, v platném znění.[2]
Např. ustanovení § 7 zákona 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění.[3]
Ustanovení čl. 32 odst. 3 zák. č. Listiny základních práv a svobod: „Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.“[4]
Ustanovení § 779 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[5]
Ustanovení § 16 odst. 5 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění.[6]
Ustanovení § 422 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění.[7]
Ustanovení § 782 ve spojení s ustanovením § 574 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[8]
Ustanovení § 790 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[9]
Zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění do 30.12.2010 umožňoval ve svém ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) uvádět jako nepovinný údaj na žádost občana do občanského průkazu „jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo dítěte do nabytí zletilosti; v případě, že nemá přiděleno rodné číslo, uvádí se datum narození.“ Tato možnost byla zrušena novelou tohoto zákona, zákonem č. 424/2010 Sb.[10]
Ustanovení § 655 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[11]
Ustanovení § 800 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 832 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[12]
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, účinný do 31.12.2013.[13]
Ustanovení § 800 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[14]
Ustanovení § 832 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[15]
Ustanovení § 755 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[16]
Dle ustanovení § 907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, přichází v úvahu svěření do péče jednoho z rodičů, svěření do střídavé péče rodičů nebo jejich společné péče.[17]
Ustanovení § 908 ve spojení s ustanovením § 906 a 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[18]
Ustanovení § 885 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.[19]
Diskuze k článku ()