Občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích umožňují soudu, aby právnickou osobu nebo obchodní korporaci zrušil. Občanský zákoník (dále jen „OZ“) stanoví obecné důvody, zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) přidává další důvody, které se týkají jen obchodních korporací. Ještě další jsou stanoveny v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „VeřRej“). Úprava a proces jsou zdánlivě přímočaré. Praxe ukazuje, že tomu tak není, a dává společnostem více „druhých šancí“. Právě ty chci popsat na příkladech rozhodnutí zejména Vrchního soudu v Praze.
Zaměřuji se zejména na to, kdo je účastníkem řízení o zrušení společnosti & jak má soud reagovat na nápravu či změnu účastníků. Na příkladu odvolacích rozhodnutí popisuji typické chyby a přehlédnutí soudů prvního stupně.
Zákonná úprava
Předně, úprava v OZ se pro poměry obchodních korporací uplatní pouze podpůrně, až v případě, kdy na řešenou otázku neodpovídá ZOK (usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 27 Cdo 2276/2022 ze dne 27. 10. 2022).
§ 172 OZ napřed určuje (odst. 1), že k návrhu a osvědčení právního zájmu, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže (a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; (b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem; (c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo (d) tak stanoví zákon.
§ 172 OZ v odst. 2, který soudu ukládá stanovit přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků, pokud lze vytýkaný důvod odstranit.
V praxi se setkávám zejména buď se zrušením podle písmena c), tedy do značné míry „neaktivními“ společnostmi. Alternativně s kombinací písm. d), tedy porušování zákonného pravidla, v kombinaci s § 9-1 VeřRej.
Podle § 9-1 VeřRej totiž platí, že jestliže obsah zápisu ve veřejném rejstříku odporuje donucujícímu ustanovení zákona a nelze-li dosáhnout nápravy jinak, rejstříkový soud vyzve zapsanou osobu ke zjednání nápravy. Jde-li o právnickou osobu a ta ve stanovené lhůtě nezjedná nápravu, může soud i bez návrhu, je-li takový postup v zájmu ochrany třetích osob, rozhodnout o jejím zrušení s likvidací.
Obsah zápisu ve veřejném rejstříku je upraven dílčími pravidly VeřRej, základním je § 25.
Časté jsou situace, kdy např. zanikla funkce původnímu jednateli a nový nebyl z nejrůznějších důvodů zvolen. Společnost tak nevyhovuje § 25-1-g VeřRej, který vyžaduje zápis statutárního orgánu.
Tento pohled, ač se v soudní praxi vyskytující, kritizuje Nejvyšší soud s argumentem, že konkrétní úprava v ZOK (např. povinnost zvolit jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 ZOK) má před pravidlem § 9-1 ZOK přednost (viz usnesení spis. zn. 27 Cdo 2276/2022 připomínané výše). Mám za to, že takto zpřesňující pohled na mých dále prezentovaných závěrech nic zásadního nemění.
Další důvody pro zrušení společnosti obsahuje § 93 ZOK, podle kterého platí, že soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže (a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání; (b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel; (c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky; nebo (d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob.
Ještě další důvody jsou upraveny u konkrétních typů společností (např. § 198 ZOK pro společnost s ručením omezeným).
Je možné soud „přehlasovat“?
První možnost obrany se zdá být nasnadě: ať valná hromada společnosti odhlasuje, že se likvidace ruší. Omyl!
Nejvyšší soud v usnesení spis. zn. 27 Cdo 1135/2017 ze dne 28. 2. 2018, publikované též pod sbírkovým číslem R 36/2019, vyslovil, že
„Ustanovení § 170 o. z. umožňuje změnit (revokovat) rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací toliko v případě, kdy takové rozhodnutí přijali její členové nebo její příslušný orgán, tj. pouze u tzv. dobrovolného zrušení právnické osoby s likvidací. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, změna (zrušení) rozhodnutí soudu o zrušení právnické osoby s likvidací je možná pouze na základě řádných či mimořádných opravných prostředků.“
Stručně řečeno: soud nelze přehlasovat.
První „druhá šance“ – výzva k nápravě
Jak vidíme, § 172 OZ i § 9 VeřRej soudu dává nejen možnost, ale dokonce povinnost, poskytnout společnosti „druhou šanci“ tím, že soud společnost na problém upozorní a vyzve ji k nápravě, společně s poskytnutím lhůty.
Výzvu má soud učinit vždy, bez ohledu na to, podle jakého pravidla konkrétně postupuje (srov. poměr speciality ZOK vůči OZ popsaný výše). Plyne to z již citovaného usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 27 Cdo 1135/2017 (R 36/2019):
„(17) K nucenému zrušení právnické osoby soud přistoupí pouze tehdy, neodstranila- li právnická osoba konkrétní vytýkaný nedostatek ani v přiměřené lhůtě, kterou jí soud před vydáním rozhodnutí poskytl (§ 172 odst. 2 o. z.). Rozhodne-li proto soud o nuceném zrušení právnické osoby s likvidací, učiní tak až poté, kdy právnická osoba ani přes jeho výzvu nezjednala nápravu.“
Absence nebo nesrozumitelnost výzvy bude zpravidla vadou řízení (usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 7 Cmo 543/2016 ze dne 6. 9. 2017, potvrzené usnesením spis. zn. 6 Cmo 110/2023 ze dne 30. 11. 2023).
Otázky
Zde začínají naše otázky:
- S kým má soud jednat? Kdo je účastník řízení?
- Musí společnost druhou šanci dostat? A také: kdo by měl druhou šanci dostat?
- A do kdy ji může využít?
- Jak má reagovat soud?
- Co když soud nejednal se správným účastníkem?
Kolik usnesení má být?
Napřed slovo k chronologii: kolik usnesení tu má být a co mají obsahovat?
Budou přinejmenším dvě:
1/ Prvním soud zahajuje řízení o zrušení společnosti. 2/ Teprve druhým případně společnost zrušuje.
Za ustálenou rozhodovací praxi to považuje Vrchní soud v Praze v usnesení spis. zn. 6 Cmo 110/2023 ze dne 30. 11. 2023:
„(18) Zásadní pochybení spatřuje odvolací soud v tom, že bylo na základě jednoho usnesení zahájeno řízení o zrušení společnosti s likvidací a taktéž zrušena společnost a nařízena její likvidace, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Tím bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
Účastníci řízení
Procesním předpisem je pro toto typově nesporné řízení zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“). Použije se definice účastníků podle § 6 ZŘS. Účastníky jsou tedy ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být jednáno.
Účastníkem je tak v prvé řadě společnost sama. S tím problém logicky nebývá.
Účastníkem jsou ale také společníci společnosti s ručením omezeným. To plyne již z nálezu Ústavního soudu spis. zn. IV. ÚS 230/95 ze dne 12. 9. 1996 (dále jen „Nález“). Ústavní soud vycházel z tehdejších definic účastníků a uzavřel, že:
„(...) ve všech druzích řízení, na která se vztahuje ustanovení § 200e o.s.ř., jsou účastníky řízení všichni, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Za takové subjekty je pak třeba nepochybně považovat i společníky zrušované společnosti.“
Tento nález je doteď vůdčím názorem a je hojně citován. Podle právního IT systému beck- online je počet citací „aplikuje a rozvíjí“ 6, „souhlasí a následuje 14“, „neaplikuje, ale souhlasí“ 1. Dalších nezařazených citací je 9.
Vrchní soud v Praze na nález odkazuje často. Za všechny zmiňuji:
1/ Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 175/2022-38 ze dne 17. 10. 2022, podle kterého:
„7. Odvolací soud předně uvádí, že řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn jsou řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob, spadajícími pod ust. § 85 písm. a) z. ř. s . Účastníkem řízení o zrušení společnosti je vždy přímo tato obchodní korporace (o jejích právech a povinnostech se jedná) a také případný navrhovatel (§ 6 z. ř. s .). Z rozhodovací praxe přitom plyne, že osobami, o jejichž právech a povinnostech se jedná, jsou v řízení o zrušení obchodní korporace rovněž její společníci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 230/95 ze dne 12. 9. 1996, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. vydání 6, ročník 1995, str. 39 popř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/04 ze dne 29. 6. 2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. vydání 37, ročník 2005, str. 665).“
2/ Usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 7 Cmo 159/2022 ze dne 29. 8. 2022, které v bodu 7 obsahuje tutéž pasáž.
3/ Usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 7 Cmo 90/2022 ze dne 9. 6. 2022, podle kterého (citovaná pasáž byla v právních IT systémech přejata též do právní věty):
4/ Usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 14 Cmo 111/2023 ze dne 7. 6. 2023, podle kterého plyne (citovaná pasáž byla rovněž převzata do právní věty):
„Účastníky řízení o zrušení společnosti s ručením omezeným jsou dle ZŘS vždy ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, tedy společníci zrušované společnosti, což odpovídá závěrům dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95). Účastenství v daném řízení tak vyplývá přímo ze zákona. Jak ale plyne nejen ze záhlaví odvoláním napadeného usnesení, soud prvního stupně za účastníka tohoto řízení považoval pouze společnost, přičemž za něj nepovažoval v obchodním rejstříku zapsaného jejího jediného společníka, s nímž v řízení jako s účastníkem řízení nejednal.§ 6
Tímto svým procesním postupem soud prvního stupně odňal společníkovi možnost jednat před soudem a zatížil tak řízení zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 OSŘ, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
5/ Usnesení Vrchního soudu v Olomouci spis. zn. 8 Cmo 136/2018 ze dne 18. 9. 2018:
„Není pochybností o tom, že účastníkem řízení o zrušení společnosti je vždy zrušovaná společnost a také společníci zrušované společnosti s ručením omezeným. Stejně k otázce účastenství společníků zrušované společnosti uzavřel Ústavní soud v nálezu ze dne 12. září 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95, a dále v nálezu ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04.“
6/ Usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 14 Cmo 207/2023 ze dne 11. 12. 2023, v němž Vrchní soud konstatuje ustálenou rozhodovací praxi.
Společníci nejsou účastníky jen omezeně; zpřesňující pohled doplňuje usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 14 Cmo 300/2017 ze dne 15. 10. 2018:
„Ovšem z hlediska § 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soudní praxe společníkům společnosti nepřiznává postavení účastníka řízení ve vztahu k výroku soudního rozhodnutí, kterým je zrušované společnosti jmenován likvidátor. Je tomu tak proto, že tento výrok se dotýká práv a povinností samotné zrušované společnosti – jí je soudem ustanoven orgán v osobě likvidátora – a tento výrok již nemá bezprostřední vazbu na majetkovou účast společníků v dané společnosti, jak tomu je u výroků o zrušení společnosti a nařízení její likvidace.“
Na zásadních závěrech uvedených výše to však nic nemění.
Dodávám, že účastníky řízení nejsou akcionáři. Tento závěr vyplývá například z usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 14 Cmo 4/2019 ze dne 26. 2. 2019:
„10. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení o zrušení společnosti s likvidací se týkalo akciové společnosti, nikoliv společnosti s ručením omezeným. Účastníky řízení o zrušení akciové společnosti s likvidací jsou tak pouze navrhovatel a společnost, a nikoliv její akcionáři, jak mylně dovozuje odvolatelka. Akcionář společnosti by se stal účastníkem řízení o zrušení společnosti s likvidací jen v případě, že by sám podal návrh na takový postup soudu. Soud proto v předchozím řízení postupoval v souladu se zákonem, jednal-li toliko se společností, jíž zaslal návrh na zahájení řízení, výzvu k odstranění nedostatků vedoucích k jejímu zrušení ve smyslu § 172 o. z. a po marném uplynutí lhůty společnost zrušil s likvidací, kdy vydané usnesení účastníkům řízení řádně doručil. Obdobná situace, pokud jde o účastenství v řízení, nastává i v řízení o vyslovení neplatnosti (popř. nicotnosti) usnesení valné hromady akciové společnosti, kdy je vedle navrhovatele účastníkem řízení toliko společnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, sp. zn. 27 Cdo 4727/2016).
11. Odvolací soud uzavírá, že v řízení o zrušení akciové společnosti s likvidací se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech akciové společnosti; akcionáři akciové společnosti proto nejsou účastníky takového řízení, neboť v něm není jednáno o jejich právech a povinnostech ve smyslu § 6 z. ř. s.“
Z praxe & argumenty pro a proti účastenství
Vícekrát jsem se setkal se situací, že rejstříkový soud Nález citoval, dokonce slovy „se znalostí rozhodnutí“, avšak bez hlubší argumentace se od něj odchýlil.
Rejstříkový soud v mně známých případech uvedl pouze, že (1) i společnost s ručením omezeným může vydat kmenový list, čímž se přibližuje akciové společnosti; (2) zákon nerozlišuje mezi společníkem a akcionářem; (3) soud vyžaduje společníka aktivního, který se o svou společnost zajímá; (4) kdyby náhodou bylo ohroženo právo společníka, pak je tu přece likvidátor, na kterém se soud může hojit; a (5) společník není automaticky účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
Žádný z těchto argumentů nepovažuji za přiléhavý.
Pokud jde o kmenové listy (argument 1), pouhá možnost je vydat neznamená, že se soud může od letitého pravidla odchýlit u společnosti, která kmenový list nevydala (a tudíž se akciové společnosti nepřiblížila). Legislativní vývoj zde judikované pravidlo nezrušil, jen z něj přidal potenciální výjimku.
Mezi společníkem a akcionářem (argument 2) rozlišuje ne zákon, ale ustálená judikatura.
Požadavek na aktivního společníka (argument 3) je protichůdný obecně a v konkrétním případě může nabývat zcela bizarní podoby. Obecně považuji za nesprávný takový postup soudu, který společníka ani neosloví, tedy ani mu nedá šanci být aktivním společníkem. Zákonná ustanovení směřují k tomu onu „druhou šanci“ poskytnout. Když je druhá šance poskytována, ať ji mají všichni účastníci. Vkonkrétním případě pak může nepřibrání společníka jako účastníka vést k nesmyslným a těžko racionálním následkům: představme si následující situaci, mimochodem reálnou:
Soud ruší společnost proto, že ta nemá jednatele, ale činí tak v okamžiku, kdy už probíhá řízení o zápisu nově zvoleného jednatele. Tedy za společnost nemusí mít kdo jednat (nový jednatel nemusí mít všechny dokumenty, přístupy do datové schránky apod.), nemůže tak soudu odpovědět. Nepřibraný společník nebude o rušení společnosti vědět vůbec. Přidejme pozdní zveřejnění ve sbírce listin (třeba o několik měsíců po právní moci usnesení). Přidejme i to, že rejstříkový soud třeba přehlédne, že řízení o zápisu nového jednatele probíhá...
Argument „aktivním společníkem“ tak byl vyvrácen jaksi sám od sebe.
Připomínaná odpovědnost likvidátora (argument 4) je spíš umytí si rukou za potenciálně nesprávný postup než skutečná záruka. Neříká totiž nic jiného, že místo aby se situace řešila preventivně, vyrozuměním společníka a stanovením lhůty, raději se bude řešit post hoc, výrazně složitěji a dráž.
A konečně, ne-účastenství v jiném typu řízení (argument 5) je bez valného významu, nevypořádává se s ustálenou judikaturou právě k tématu rušení společnosti. Nadto je nutné porovnat hodnoty: v řízení o platnosti usnesení valné hromady jde právě jen o to, o jednu valnou hromadu. V řízení o zrušení společnosti se posuzuje hodnota obecně zásadnější, tedy jestli společnost vůbec má nadále existovat či nikoli.
Povinnost vyzvat k nápravě & protiargument?
Poslední dva odstavce vedou k zákonné povinnosti dát společnosti výzvu a poskytnout lhůtu k nápravě, tedy onu „druhou šanci“.
§ 172-2 OZ mluví o tom, že lhůta má být stanovena „jí“, tedy doslova společnosti. Shodně § 9 VeřRej.
Zde jsem z výše uvedených důvodů zastáncem širšího výkladu, tedy aby shodnou výzvu, nebo alespoň informaci o takové výzvě!, soud zaslal všem dotčeným osobám a potenciálním účastníkům, tedy i společníkům.
Důvod je jednoduchý: společnost v mnoha situacích sama, bez dalších osob, nápravu nezajistí. Nezvolí si nového jednatele, například. Realisticky to bude společník, kdo zareaguje.
Na obranu závěru, že je vhodnější společníka společnosti s ručením omezením jako účastníka řízení o zrušení „jeho“ společnosti přibrat, hovoří i ekonomický pohled: je levnější poslat jednu datovou zprávu a počkat, než složitě řešit napřed opravné prostředky a poté případné žaloby o náhradu škody. Tyto kroky a s nimi spojené časové a finanční náklady navíc ale samozřejmě nenese rejstříkový soud.
Lze se setkat s opačným argumentem, tedy že soud výzvu k nápravě nedá, protože „nebylo koho vyzvat“. Můj návrh výkladu okruhu adresátů výzvy ve spojení s okruhem účastníků tento problém – který považuji za nežádoucí zkratku v postupu soudu – řeší vcelku uspokojivě.
Vrchní soud v Praze výše nastíněný pohled nesdílí, což vyjádřil v již odkazovaném usnesení spis. zn. 7 Cmo 543/2016 ze dne 6. 9. 2017, v němž dospěl k názoru, že nebyl správný postup soudu, který vyzval i společníky. Z kontextu usuzuji, že Vrchnímu soudu v Praze vadila spíše nekvalitní výzva:
„Z citovaného zákonného ustanovení (nejen na základě jazykového, ale i logického výkladu) vyplývá, že výzva je určena toliko a jen právnické osobě, v daném případě obchodní společnosti, u níž mají být dány důvody jejího zrušení rozhodnutím soudu, a jež je proto vyzývána ke zjednání nápravy. Zjednodušeně řečeno, zákon označuje celkem jednoznačně adresáta výzvy k odstranění nedostatků, kterým je pouze předmětná právnická osoba. Od otázky, kdo je adresátem výzvy soudu k odstranění nedostatků, je nutné lišit účastenství v řízení o zrušení právnické osoby.
Dle předloženého soudního spisu soud činil adresáty výzvy ve smyslu uložení povinnosti k odstranění důvodů vedoucím ke zrušení společnosti – v rozporu s výše uvedenými závěry – i samotné společníky předmětné obchodní společnosti. Navíc výzva byla i v kontextu obsahu spisu a i výrokové části výzvy zcela zmatečná a nesrozumitelná, což je vadou, která sama o sobě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
V tomto ohledu tak argumentuji pro změnu rozhodovací praxe směrem k větší vstřícnosti k tomu, kdo stejně bude účastníkem. Je to na místě zejména tehdy, pokud společnost např. nemá statutární orgán, tedy není osoba, která by mohla na výzvu zareagovat.
Pochopitelně, pokud účastníci, včetně společníků, nezareagují, nic nebrání soudu v dalším postupu. Soud šanci dal, pokus o nápravu učinil, může společnost rušit.
Do kdy lze zjednat nápravu?
Prvním obdobím, během kterého může společnost (resp. často společníci) napravit nežádoucí stav, je lhůta, kterou soud společnosti poskytl podle citovaných zákonných ustanovení.
Obvykle postačí, pokud společnost učiní kroky směřující k nápravě; dokončit ji zcela nemusí. Potvrdil to Nejvyšší soud v usnesení spis. zn. 29 Odo 1238/2005 ze dne 7. 6. 2006, publikovaném též pod sbírkovým číslem R 93/2006, ve kterém považoval za uspokojivé, že se valná hromada konala v průběhu řízení o zrušení.
Společnost má rovněž k dispozici dobu, po kterou probíhá řízení o zrušení společnosti. Plyne to z usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 7 Cmo 84/2018 ze dne 5. 12. 2017:
„(18) Odvolací soud proto dospěl k závěru, že společnost již v době rozhodování odvolacího soudu má statutární orgán, který je schopen se usnášet a důvod pro zrušení společnosti s likvidací dle ust. § 172 odst. 1 písm. c) o. z. tak není dán. Námitka odvolatele, že tento nedostatek nelze v průběhu tohoto řízení konvalidovat, není oprávněná. Uvedený důvod vedoucí ke zrušení společnosti s likvidací soudem, je důvodem odstranitelným, a to i v průběhu předmětného soudního řízení (§ 172 odst. 2 o. z.).“
Opět se projevuje vůdčí myšlenka úpravy, tedy raději napravovat než rušit.
Z procesního pohledu dodejme, že podle § 28-1 ZŘS je nesporné řízení ovládáno zásadou úplné apelace, čili v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. K novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny.
Připojuji třetí myslitelnou situaci, totiž že k nápravě dojde v řízení o zrušení společnosti, ale nikoli ve fázi odvolání, ale ještě dříve, po vydání rozhodnutí o zrušení společnosti. Není nepředstavitelné, že rozhodnutí soudu a náprava závadného stavu nastanou ve skoro stejný okamžik, že se jaksi „minou“ po cestě. Existuje tak souběžně rozhodnutí o zrušení a už návrh na zápis opravy či dokončený zápis opravy (například změna sídla, zvolení jednatele).
V takové situaci považuji za správné řešení argumentem ad minus a k nápravě rozhodně přihlédnout. Optikou citovaného usnesení Vrchního soudu došlo k nápravě včas. Okolnost, zda některý účastník podal rovněž odvolání, nemůže být rozhodná. Mezi oběma situacemi nevidím tak zásadní rozdíl, abychom je nemohli posoudit shodně.
Nejvyšší soud sice v již citovaném usnesení spis. zn. 27 Cdo 1135/2017 (R 36/2019) hovoří o tom, že „Možnost dodatečného zjednání nápravy má právnická osoba ostatně i po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, a to až do rozhodnutí soudu odvolacího, podá-li některý z účastníků řízení odvolání (...)“, ale ze zbytku rozhodnutí je jasné, že se nezabýval mnou nastíněnou, z povahy věci spíše nečastou situací. Ratio rozhodnutí je zde shodné, dospívám proto ke shodnému řešení.
Náprava ještě před podaným odvoláním je dokonce ekonomičtější: práce zůstává rejstříkovému soudu, nikoli soudu odvolacímu. Rejstříkový soud navíc má mít k dispozici veškeré informace: buď je soudu sdělí účastník, nebo si jich může – a má! – povšimnout již z úřední činnosti. Bylo by nesprávné, kdyby rejstříkový soud během řízení neověřil, jestli k nápravě nedošlo nebo jestli neběží rejstříkové řízení; učinit tak může například před vyznačením právní moci usnesení o zrušení společnosti. Nepochybně by tento „poslední check“ mohl být automatizován v soudním software.
Jak má na nápravu reagovat soud?
Podle § 16 ZŘS platí, že odpadne-li důvod pro vedení řízení, soud řízení zastaví i bez návrhu.
Náprava nežádoucího stavu – ať k ní dojde kdykoli – znamená, že odpadl důvod řízení. Společnost už povolení, sídlo nebo jednatele má, soud dostál své roli ochránce širší veřejnosti, tzn. lidově řečeno „není o čem“. Řízení má být zastaveno.
Rovněž zde se lze opřít o ustálenou rozhodovací praxi; za všechny zmiňuji:
1/ Usnesení spis. zn. 14 Cmo 261/2022 ze dne 12. 12. 2022, ve kterém došlo ke zjednání nápravy během odvolacího rozhodnutí.
2/ Usnesení spis. zn. 14 Cmo 261/2022 ze dne 13. 1. 2021, ve kterém byl nový jednatel zvolen v průběhu odvolacího řízení:
„(11.) Vzhledem k výše uvedenému je třeba předně konstatovat, že postup soudu prvního stupně v dané věci v době vydání napadeného usnesení (7. ledna 2020) byl správný. Byť je zrušení společnosti s likvidací až krajním opatřením, je zřejmé, že v době vydání usnesení společnost neměla (od roku 2017) zapsán statutární orgán. A ani přes výzvu soudu nápravu nezjednala; důvody vedoucí k jejímu zrušení s likvidací odstranila až posléze v průběhu odvolacího řízení. Jednatel společnosti byl zapsán do obchodního rejstříku dne 11. srpna 2020 se dnem vzniku funkce dne 15. června 2020.
(12.) Jelikož po vydání odvoláním napadeného usnesení došlo ke zjednání požadované nápravy a společnost již má jednatele, odvolací soud uzavírá, že důvod pro zrušení společnosti s likvidací pominul.“
Toto rozhodnutí rovněž potvrzuje mé závěry výše o možnosti nápravy obecně po vydání usnesení o zrušení společnosti.
3/ Usnesení spis. zn. 14 Cmo 318/2020 ze dne 1. 12. 2020, které je co do skutkového stavu a závěrů takřka shodné.
4/ Usnesení spis. zn. 7 Cmo 120/2019 ze dne 9. 10. 2020, se stejným závěrem, tedy že se změnily okolnosti, z nichž soud prvního stupně vycházel, natolik, že důvod pro vedení řízení odpadl.
5/ Usnesení spis. zn. 14 Cmo 97/2018 ze dne 3. 9. 2018; opět shodně, tentokráte šlo o změnu sídla.
Když už se ruší, má se konat jednání?
Ano.
Opakovaně citované usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 7 Cmo 543/2016 na tuto otázku jednoznačně odpovídá, že ano a nelze aplikovat § 115a OSŘ, podle kterého lze rozhodnout bez jednání, pokud s tím účastníci souhlasí.
Podle okolností může i toto jednání být (v pořadí již možná několikátou) „druhou šancí“ k nápravě.
Opatrovník
Pokud společnost nemá, kdo by za ni jednal, soud jí ustanoví opatrovníka.
Opatrovník by se podle mého názoru neměl soustředit na pouhé přijímání písemností, ale měl by ke své funkci přistoupit alespoň trochu aktivně. Zejména pokud z doručovaných písemností vidí, že soud nestanovil okruh účastníků správně, měl by na to upozornit.
V téže situaci by opatrovník měl pro opatrovanou společnost učinit alespoň to, že o probíhajícím řízení vyrozumí společníky, pokud je dokáže snadno najít a oslovit.
K tomuto závěru mě vede stejná logika jako výše: (1) je to v zájmu společnosti, neboť ji to „drží naživu“; a (2) opatrovníka to často bude stát jen energii a náklady na několik málo datových zpráv.
Opomenutý účastník?
Zbývá poslední z nastolených otázek: jaký význam má, když soud nejednal s tím správným účastníkem, například nepřibere do řízení společníka?
Podle § 7 ZŘS platí, že (1) Jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, soud, jakmile se o něm dozví, jej přibere do řízení jako účastníka. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné. (2) Jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí.
Jinými slovy, soudu nic nebrání v tom, aby v průběhu řízení podle okolností měnil okruh účastníků a reagoval tím na například své prvotní opomenutí nebo případně změnu společníka.
Pokud byl některý z účastníků přesto opomenut, rozhodnutí je zatíženo zmatečnostní vadou.
Výslovně to potvrzuje Vrchní soud v Praze ve svém usnesení spis. zn. 14 Cmo 111/2023 ze dne 7. 6. 2023:
„(10.) (...) Jak ale plyne nejen ze záhlaví odvoláním napadeného usnesení, soud prvního stupně za účastníka tohoto řízení považoval pouze společnost, přičemž za něj nepovažoval v obchodním rejstříku zapsaného jejího jediného společníka, s nímž v řízení jako s účastníkem řízení nejednal.
11. Tímto svým procesním postupem soud prvního stupně odňal společníkovi možnost jednat před soudem a zatížil tak řízení zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
Soudní poplatek
Pokud dojde k nápravě a řízení je zastaveno, nedopadá na společnost ani povinnost platit soudní poplatek podle § 2-1-e zákona o soudních poplatcích, protože důvod pro zrušení není dán. Shodně usnesení Vrchního soudu v Praze spis. zn. 14 Cmo 375/2020 ze dne 13. 1. 2021.
Shrnutí
Ukazuje se, že řízení o zrušení společnosti není až tak přímočaré. Jak společnost sama, tak společníci mají vícero příležitostí zrušení zvrátit: počínaje tím, že obdrží výzvu, přes okruh účastníků, po to, že nápravy mohou dosáhnout i v odvolacím řízení. Čelit však budou lhůtám a ne vždy správným postupům svého rejstříkového soudu.
Diskuze k článku ()