V tomto článku bych se chtěla věnovat některým praktickým aspektům této podoby péče a také vyvrácení některých nepřesných informací, které se o ní objevují.
Musí rodiče bydlet ve společné domácnosti nebo alespoň v blízkosti?
S názorem, že pro společnou péči je nutná společná domácnost rodičů nebo alespoň bydlení v jednom městě, se sice stále lze ještě výjimečně setkat, ale již méně, neboť se již rozšířilo správné povědomí o tom, že tato podmínka nemusí být splněna. Podoba společné péče předpokládá souhlas obou rodičů a schopnost se dohodnout. Společné bydliště rodičů, ani jejich bydliště v blízkosti není třeba.
Společná péče může zahrnovat svým obsahem i takovou dohodu rodičů, která obvykle odpovídá svěření do péče jednoho rodiče, tj. pečuje jeden rodič převážně a druhý se s dítětem v omezenějším rozsahu stýká, např. z důvodu větší vzdálenosti mezi bydlišti obou rodičů.
Je nutné, aby se rodiče dokázali vždy a na všem dohodnout?
Mezi veřejností se objevuje názor, že pro svěření dítěte do společné péče je třeba, aby rodiče byli schopni se průběžně na všem domlouvat. Obávám se, že jsem k šíření tohoto názoru poněkud přispěla, kdy jsem ve svém minulém článku uvedla: „Společná péče ve své podstatě znamená, že rodiče pokračují v neupraveném režimu, kdy nejsou nastavena žádná pravidla ohledně péče o nezletilé dítě, výživného či styku. Formálně se jedná o stejnou podobu péče, kterou měli rodiče mezi sebou zavedenou, než nastala potřeba soudní úpravy.” Tímto vyjádřením však bylo myšleno, že žádná pravidla nejsou stanovena formálně, tedy rozhodnutím soudu. V žádném případě to však neznamená, že by společná péče měla fungovat bez pravidel a rodiče se měli domlouvat den ze dne, či že by rodiče měli být schopni stoprocentní shody.
Toto totiž obvykle není reálné, byť samozřejmě existují rodiče, kteří jsou to zvládají. Avšak ve většině případů i u rodičů, kteří situaci rozchodu zvládají dobře a jsou schopni funkční komunikace, existuje potřeba nějakého nastavení do budoucna a vymezení postavení obou rodičů.
Znovu tedy zdůrazňuji, že společná péče nepřepokládá tak vysokou míru kooperace rodičů, aby zvládali péči o dítě zcela bez sjednaných pravidel. Naopak, je vhodné, aby pravidla péče a další zásady výkonu rodičovské odpovědnosti byly mezi rodiči jasně nastaveny, neboť se tím předchází nedorozuměním a případným neshodám mezi rodiči. Pouze tato pravidla nejsou nastavena autoritativním rozhodnutím soudu, ani soudem schválenou dohodou, ale dohodou uzavřenou mezi rodiči bez ingerence soudu.
Pokud jde o výhody tohoto uspořádání a široké možnosti, které mimosoudní dohoda nabízí, odkazuji na svůj článek Dohody rodičů – soudem schválené a mimosoudní, kde se věnuji tomu, co je možné do dohody zahrnout, jaká témata je vhodné upravit, jaká forma je možná apod.
Společná péče tedy předpokládá schopnost rodičů se dohodnout a obejít se bez ingerence soudu. Ve své dohodě však rodiče mohou nastavit zásady péče tak, aby měli oba ohledně zásadních otázek jasno, nemusí se spoléhat na bezproblémovou a stoprocentně funkční komunikaci v budoucnu. Existenci takovéto dohody sice zákon nepřepokládá, tento postup však lze v každém případě doporučit.
Je nutné mimosoudní dohodu rodičů o podobě společné péče předkládat soudu?
Vzhledem k tomu, že zákon neobsahuje požadavek na uzavření písemné dohody, není nutné dohodu soudu předkládat. Soud by však při rozhodování o společné péči měl ověřovat, zda dohoda rodičů skutečně existuje a zda mají představu, jak bude péče do budoucna fungovat. Lze tak očekávat, že při vědomí o existenci písemné dohody bude soud její předložení požadovat, případně bude chtít do rodičů základní informace o tom, jak si fakticky péči o dítě do budoucna představují. Toto však záleží na individuálním přístupu soudce.
Jsem však toho názoru, že by soud při schválení dohody o společné péči neměl na zjišťování skutkového stavu zcela rezignovat a spokojit se s pouhým prohlášením rodičů, že se dohodli, aniž by zjišťoval jakékoli další podrobnosti. Nelze totiž vyloučit stav, kdy rodiče sice prohlašují, že jsou dohodnutí, avšak ve skutečnosti si péči každý představuje zásadně odlišným způsobem. V takovém případě by pak ke svěření dítěte do společné péče rodičů docházet nemělo.
Je možné při společné péči stanovit výživné?
Jak jsem již uváděla v minulém článku, dle mého názoru nelze stanovení výživného zahrnout do rozsudku. Jinou věcí však je, že výživné jakožto příspěvek na úhradu potřeb dítěte může být sjednán v mimosoudní dohodě.
Není tak žádný problém se v rámci dohody o podobě společné péče domluvit, že jeden z rodičů bude hradit všechny potřeby dítěte a druhý mu bude zasílat na tyto výdaje příspěvek, což je ve své podstatě výživné. Případně se rodiče mohou domluvit na úhradě potřeb jiným způsobem. Výhodou společné péče je, že na rozdíl od rozhodnutí soudu je možné domluvit jakýkoli funkční model (společný účet pro potřeby dítěte, rozdělení konkrétních plateb apod.).
Jaké jsou jiné výhody společné péče oproti péči jednoho z rodičů/střídavé péči?
Mnoho rodičů se společné péči brání, neboť uspořádání je nastaveno „jen“ mimosoudní dohodou a není potvrzeno rozhodnutím soudu. Mají tedy obavu, že při porušování dohody druhým rodičem nebude možné plnění dohody zajistit.
Je pravdou, že mimosoudní dohoda v některých ohledech vykonatelné rozhodnutí nenahradí, protože není podkladem pro výkon rozhodnutí nebo exekuci. Toto může představovat nevýhodu zejména u výživného, kdy v případě neplnění výživného chybí exekuční titul k jeho vymáhání. Pokud okolnosti případu vyžadují pravomocné rozhodnutí o výši výživného (např. u zadlužených rodičů, kde je exekuce jedinou cestou k výživnému), není společná péče vhodným řešením. Pokud však okolnosti nevyžadují exekuční titul, postačí mimosoudní dohoda. V případě neplnění vyživovací povinnosti dle mimosoudní dohody pak je vždy možné podat návrh na soud, včetně návrhu na předběžné opatření k hrazení výživného dle existující dohody, který již exekučním titulem je.
Ve věci rozdělení doby péče, či úpravy styku je možné postupovat stejným způsobem – tedy v případě nedodržování dohody ohledně rozdělení času je možné podat návrh na soud, spojit ho s návrhem na vydání předběžného opatření dle dohody.
Pokud se tedy rodiče obávají, že dohoda nebude plněna, je třeba zdůraznit, že se mohou kdykoli obrátit na soud a navrhovat úpravu poměrů tradičnějším způsobem, tedy svěřením dítěte do péče jednoho z rodičů nebo do střídavé péče.
Značnou výhodou dle mého názoru je, že k podání návrhu není třeba prokazovat změnu poměrů, postačí odvolání souhlasu se společnou péčí. Při nastavení společné péče tak vždy existuje možnost její změny. Mohlo by se zdát, že se takto k soudu hodně vrací případy společné péče, kde se rodiče stejně po čase obrací na soud s návrhem na vydání autoritativního rozhodnutí. Dle mých zkušeností to však není tak časté, rodiče již dnes přistupují k věci více se snahou se dohodnout a tuto dohodu pak udržet.
Současně je nutné si uvědomit, že žádné soudní rozhodnutí nevyřeší problémy mezi rodiči a nezajistí dítěti pohodu. Nejlepším řešením pro dítě je tak schopnost rodičů se domluvit a jejich snaha řešit problémy dohodou, nikoli soudním řízením, které zatěžuje všechny zúčastněné a nejvíce děti. K nastavení poměrů dítěte dohodou je dle mého názoru společná péče a spolu s ní uzavíraná mimosoudní dohoda ve většině případů jedním z nejlepších nástrojů.
Rovněž bych chtěla zdůraznit ještě jeden zásadní aspekt společné péče, byť právně není významný, a tou je jeho samotné označení. Tento pojem sám o sobě implikuje rovné postavení obou rodičů a skutečnost, že se oba společně podílí na péči o své dítě, byť se jejich podíl může trochu lišit. Toto má význam zejména pro rodiče, kteří jsou ochotni souhlasit s větším podílem druhého rodiče na péči, avšak mají pocit, že svěřením dítěte do péče druhého rodiče se ho vzdávají. Společná péče je pro ně naopak vítaná. Současně tento pojem působí výchovně i na rodiče, jejichž podíl péče převažuje, neboť si stále uvědomují i význam druhého rodiče.
Je jistě pravdou, že řada výše uvedeného platí i pro střídavou péči, a samozřejmě se nabízí otázka, zda to není lepší řešení. Střídavá péče má některá omezení, a to v závislosti na přístupu jednotlivých soudů. Dle mých zkušeností již obvykle soudci respektují možnost asymetrické střídavé péče, formálně řešeno schválením týden/týden a doplněním běžného styku v rámci týdne, je však možno se setkat i s opačným názorem. Rovněž střídavá péče zahrnuje nutnost hradit si vzájemně výživné a domlouvat se ohledně konkrétních úhrad, což není zcela praktické, zatímco společná péče umožňuje větší variabilitu. I u střídavé péče pak bohužel hraje svou roli její název, který budí u mnoha rodičů (byť nikoli zcela racionálně) negativní pocity a tomuto typu se velmi brání.
Příkopy péče jednoho rodiče/střídavá péče, jak jsou veřejností vnímány, bohužel v praxi působí řadu problémů, ať již samotným pojmem či právními důsledky nevyhnutelně s těmito formami spojenými. Společná péče je v tomto dle mého názoru řešením, které může být někde mezi těmito dvěma póly a umožní rodičům lépe najít individuální řešení, které bude vyhovovat dítěti i jim.
Diskuze k článku ()