Předávání dítěte v době pandemie Covid-19

Tématu předávání dítěte v době pandemie jsem se věnovala poprvé před rokem a půl, v březnu letošního roku jsem psala doplnění týkající se předávání dítěte při omezení pohybu osob. Za dobu trvání pandemie se však objevily další problémy, považuji tedy za potřebné se k tomuto tématu ještě jednou vrátit.

Předně je třeba konstatovat, že doba pandemie zasáhla do života většiny lidí, děti jsou jednou ze skupin, které pandemie postihla nejhůře. Současně tato zátěž dopadla na jejich rodiče, kteří byli nuceni řešit řadu nečekaných a náročných situací, často také zhoršení psychického stavu dětí najednou vytržených ze svého obvyklého života, od vrstevníků, školy i aktivit. Rodičům, kteří spolu nežijí, přibyli i další otázky, týkající se podmínek péče a předávání s ohledem na jednotlivá omezení související s Covid 19 – ať již byla individuální, tedy karantény a izolace, nebo celostátní, tedy opatření v době nouzového stavu.

Zatímco někteří rodiče byli schopni tyto situace řešit smírně, u jiných došlo ke značnému vygradování sporů, ať již na základě strachu a vzájemných podezření, či dokonce i zneužitím situace k prosazení svého postoje bez ohledu na skutečný zájem dítěte.

Postupně se budu věnovat několika situacím, které dle mých zkušeností v praxi činily a činí problémy.

Úvodem zdůrazňuji, že další výklad se týká předávání dítěte jak v rámci střídavé péče, tak ke styku dítěte s rodičem. Ve své podstatě dochází ke změně prostředí dítěte a pro posouzení otázky předání/nepředání není podstatné, zda k předání dochází kvůli výkonu styku, nebo v rámci střídavé péče.

Také chci zdůraznit, že níže uvedený výklad nemá být chápán a aplikován jako dogma. Vždy mohou nastat situace, které mohou odůvodnit jiný přístup a jiné řešení. Vždy je však třeba zohledňovat nejen zájem na ochraně fyzického zdraví dítěte, ale také zájem na jeho psychickém zdraví. Zkušenosti bohužel potvrzují, že došlo u řady dětí ke značnému zhoršení jejich psychického stavu, u některých zase pomohlo k udržení jejich pohody možnost setkání s vrstevníky, přestože to v některých momentech pandemie nebylo doporučováno. Je tedy třeba vzít v potaz veškeré aspekty a tyto individuálně posuzovat.

Nepředávání dítěte s odvoláním na riziko nákazy

Řada sporů se týkala případů, kdy jeden z rodičů odmítl zcela předávat druhému rodiči dítě s tím, že by mohlo dojít k nákaze. Obvykle se tito rodiče odvolávali na rizika na straně druhého rodiče, zejména jeho zaměstnání spojeného s větším počtem kontaktů, případně bydliště druhého rodiče s momentálně zvýšeným počtem nakažených a podobné obecné důvody. V některých případech stál za tímto nepředáváním skutečně strach, nezřídka související se zdravotním stavem nepředávajícího rodiče, nebo jeho blízkých osob. V jiných však bohužel byla situace nepředávajícím rodičem pouze zneužita k omezení kontaktu mezi dítětem a druhým rodičem.

Osobně jsem byla na počátku pandemie toho názoru, že by se předávání mělo spíše omezit, tento svůj postoj jsem postupně přehodnotila, a to zejména s ohledem na dobu trvání pandemie. Pokud by se přistoupilo na právní výklad, dle kterého samotná obava z nákazy může být důvodem nepředání, došlo by k mnohaměsíčnímu fyzickému odloučení dítěte od jednoho z rodičů, což dle mého názoru není v zájmu dítěte.

K omezení předávání by mohlo dojít pouze při mimořádných okolnostech, jako příklad mne napadá vážné onemocnění dítěte s vysokým rizikem závažného průběhu Covidu-19, kde jeden rodič skutečně dodržuje sociální izolaci, aby dítě ochránil, naopak u druhého zaměstnání vyžaduje značný sociální kontakt. Při obvyklých okolnostech však pouhá obava nemůže být důvodem nepředání, ať již ke styku nebo k výkonu střídavé péče.

Rodičům, kteří mají zvýšenou obavu z nákazy, tak lze doporučit místo zrušení kontaktu spíše dohodu s druhým rodičem na rozumných opatřeních, která přebírající rodič provede. Mezi tato lze zařadit zejména provedení samotestu před převzetím dítěte, omezení společenských aktivit s dítětem, důsledné dodržování ochrany dýchacích cest apod.

Právním řešením nepředání nadále zůstává výkon rozhodnutí, kterým se rodič omezený v kontaktu s dítětem může domáhat plnění stávající rozsudku (ať již o péči, či o úpravě styku). V tuto chvíli soudy již fungují bez omezení a nepředání je možno v případech svévolného nedodržování rozsudků řešit příslušným návrhem.

Předávání dítěte při karanténě či izolaci

Dnes již se většina lidí v základních pojmech orientuje, ale pro úplnost připomínám, jaký je rozdíl mezi karanténou a izolací. Karanténa je uložena osobám, které byly vystaveny riziku nákazy infekčního onemocnění, zatímco izolace je uložena osobám, které infekčním onemocněním již onemocněly. Nicméně při obou dochází k oddělení osob od ostatních fyzických osob, aby se infekční onemocnění nemohlo dále šířit.

V praxi se setkávám s otázkou, zda je možno vstoupit do kontaktu s rizikovou osobou (ať již s osobou v izolaci, či s osobou v karanténě) a vystavit tak sám sebe riziku nákazy, zejména při potřebě péče o blízkou osobu.

Jsem přesvědčena, že odpověď na tuto otázku zní ano, byť jsem si vědoma i opačného názoru. Ve skutečnosti k tomu ve většině rodin dochází, neboť nemocné osoby potřebují péči a dodržet úplné oddělení v rámci jedné domácnosti není obvykle realizovatelné. Je tak zcela samozřejmé, že v rámci jedné domácnosti se stýkají osoby v izolaci či karanténě a oddělení od ostatních osob udržují jako skupina, případně individuálně vyhodnocují postup dle doporučení hygieny.

Více tato otázka nabývá na významu u rodin rozdělených, kde rodiče dítěte mají každý jinou domácnost a má docházet mezi nimi k předávání.

Striktně vzato lze ze znění zákona dovozovat, že při izolaci či karanténě není vůbec na místě o předání uvažovat. Při hlubších úvaze však je nutno rozlišovat jednotlivé situace.

Izolace nebo karanténa přebírajícího rodiče – v této situaci by si dle dikce zákona rodič dítě přebírat neměl, protože existuje riziko nákazy dítěte. Nicméně i zde mohou nastat důležité okolnosti, za kterých bude takovýto krok nezbytný. Zejména tak tomu bude v případě, kdy předávající rodič není vůbec schopen péči o dítě zajistit. Nebo v situaci, kdy přebírající rodič je sice v karanténě, ale předávající rodič v izolaci.