Přímo navazuji na své předchozí články, týkající se právní úpravy některých právních aspektů bydlení manželů, a to na články a .Právo bydlení za trvání manželstvíRodinná domácnost manželů a její ochrana
Úvodem připomínám, že institut práva bydlení je vymezený v ustanovení § 744 zákona 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a vztahuje se na případy, kdy manželé společně bydlí v domě nebo bytě, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet a jedná se o právo jiné než závazkové. Nejčastěji jde o situace, kdy jeden z manželů je výlučným vlastníkem domu nebo bytu, a druhému pak vzniká právo bydlení, a to po splnění zákonných podmínek, jak byly uvedeny a rozebrány v minulém článku.
Právní následky spojené s právem bydlení při zániku manželství se liší podle toho, zda došlo k zániku manželství rozvodem nebo smrtí jednoho z manželů. Pro zjednodušení ponechávám stranou méně obvyklé situace, jako jsou prohlášení manželství za neplatné dle § 680 a násl. o. z., případně změnu pohlaví dle § 29 o. z.[1]
Právo bydlení po zániku manželství smrtí jednoho za manželů
V případech zániku manželství smrtí jednoho z manželů je zásadní, který z manželů zemřel. Smrt manžela, kterému svědčilo právo bydlení, vede sice k zániku jeho práva bydlení, avšak na postavení druhého manžela, který má k obydlí výhradní právo umožňující bydlení, se samozřejmě nic nemění. Z hlediska právní praxe zde tak žádné komplikace nenastávají.
Naproti tomu posouzení situace manžela s právem bydlení po smrti manžela s výhradním oprávněním k obydlí je výrazně složitější a pro praxi významnější.
V souladu s ustanovením § 767 odst. 1 o. z. v takovém případě právo bydlení zaniká, neboť bylo odvozeno od zaniklého práva druhého manžela. Tato skutečnost má pro pozůstalého manžela zcela zásadní dopad, neboť on v tuto chvíli ztrácí oprávnění užívat obydlí, ve kterém měl se zesnulým manželem rodinnou domácnost.
Pro zmírnění tohoto dopadu na pozůstalého vymezil zákonodárce dvě zásadní výjimky, kdy zánik práva bydlení nenastává, přestože zemřel manžel s výhradním oprávněním k obydlí manželů.
První výjimku představuje přechod výhradního práva k obydlí na pozůstalého manžela, které typicky nastává v případě přechodu vlastnického práva k předmětnému bytu či domu na základě dědění. Ustanovení § 767 odst. 1 o. z. výslovně uvádí, že právo bydlení zanikne, pokud výhradní právo přešlo na jinou osobu než na pozůstalého manžela. V takovém případě pozůstalému manželovi zůstává právo bydlení, ovšem již nikoli dle ustanovení § 744 o. z., ale vycházející přímo z výhradního práva k obydlí získaného děděním. Mění se tak pouze právní důvod bydlení pozůstalého manžela.
Na tomto místě je nutno poukázat na určitou terminologickou nepřesnost, kdy ustanovení § 767 odst. 1 o. z. uvádí, že právo bydlení nezaniká, což ovšem není zcela přesné. Právo bydlení, tedy míněno jako institut upravený v § 744 o. z., zaniká, ovšem pozůstalému manželovi zůstává právo bydlet na základě jiného právního důvodu. Smysl ustanovení je nicméně zřejmý.
Je otázkou, zda toto ustanovení není nadbytečné, kdy v případě získání výlučného vlastnictví k předmětnému bytu či domu je právo bydlení pozůstalého manžela zřejmé. Toto ustanovení však má svůj význam, dle mého názoru může hrát roli např. v případě, kdy po provedeném dědickém řízení získá pozůstalý manžel pouze spoluvlastnický podíl na předmětném domu či bytu a zbytek se stane vlastnictvím třetí osoby či osob. V takovém případě je možno uvažovat právě o aplikaci zásady uvedené § 767 odst. 1 o. z. a mít za to, že i tak svědčí pozůstalému manželovi právo bydlení, neboť výhradní právo nepřešlo na jinou osobu než na pozůstalého manžela. Zbývající spoluvlastník či spoluvlastníci pak mají právo na bezdůvodné obohacení ve výši příslušné části obvyklého nájemného a rovněž jim nic nebrání se případně domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Druhou výjimkou ze zániku práva bydlení jsou pak dle ustanovení § 767 odst. 1 o. z. takové okolnosti, kdy po pozůstalém manželovi nelze spravedlivě žádat, aby předmětný prostor obydlí opustil. V zásadě by se mělo jednat o překážku na straně manžela s právem bydlení, ať již zdravotní, sociální, etickou či překážku jiného obdobného rázu. Lze si představit, že se může jednat o překážku krátkodobou či dlouhodobou, po jejímž odpadnutí by se mohla oprávněná osoba (zejména vlastník předmětného bytu či domu) domáhat vyklizení s právem bydlení. V zásadě by se však nemělo jednat o překážku trvalého charakteru, neboť v takovém případě by bylo na místě postupovat cestou založení věcného břemene dle ustanovení § 767 odst. 2 o. z., jak je popsáno níže. Odborná literatura se shoduje v názoru, že spravedlivým důvodem nemůže být pouhá potřeba bydlení, která může být zajištěna i jinak, ani pouhé sociální důvody]. Obvyklým důvodem však by mohlo být trvání práva bydlení po dobu přiměřenou po smrti manžela, aby měl pozůstalý manžel možnost zařídit vše potřebné, najít si odpovídající bydlení apod.[2
Pro úplnost je nutno zdůraznit, že pozůstalému manželovi zůstává po dobu trvání překážky zachováno právo bydlení, nikoli však bezúplatné, a to ani v případě, že oprávnění zesnulého manžela bezúplatné bydlení umožňovalo. Manžel s právem bydlení je tedy povinen nahradit osobě s výhradním právem k dotčenému prostoru příslušné bezdůvodné obohacení, a to úplatu srovnatelnou s obvyklým nájemným.
Takovéto právo bydlení trvající s ohledem na spravedlivé důvody nezaniká jen pominutím těchto důvodů, ale rovněž např. vzdáním se tohoto práva či opuštěním předmětného obydlí.
Vzhledem k tomu, že v některých případech zánik práva bydlení může být nepřiměřeně tvrdý pro pozůstalého manžela (byť případně i odložený dle § 767 odst. 1 o. z.), může být soudem při splnění zákonných podmínek založeno v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení.
Zákon ve svém ustanovení § 767 odst. 2 o. z. stanoví, že zřízení věcného břemene musí být přiměřené poměrům pozůstalého manžela. Zřejmě se bude jednat zejména o poměry majetkové, zdravotní, případně sociální, které však musí mít skutečně závažnou povahu nebo musí nastat další skutečnost, která by zřízení věcného břemene bydlení náležitě opodstatňovala. Je zřejmé, že důvody na straně pozůstalého manžela musí mít dlouhodobější, případně i trvalý charakter, v opačném případě je pozůstalý manžel dostatečně chráněn trváním práva bydlení dle ustanovení § 767 odst. 1 o. z., jak bylo popsáno výše.
Ustanovení § 767 odst. 2 o. z. uvádí příkladný výčet situací, které připadají v úvahu. Zejména se jedná o případ, kdy pozůstalý manžel pečuje o nezletilé dítě, které dosud nenabylo plné svéprávnosti a jehož rodičem je pozůstalý manžel, nebo dítě nezaopatřené (tedy již zletilé a plně svéprávné), které žije s pozůstalým manželem.
Je otázkou, jaké jiné důvody v budoucnu soudní judikatura uzná za dostatečně závažné pro zřízení věcného břemene. Dle mého názoru by se mohlo jednat např. o situace, kdy pozůstalý manžel je vyššího věku, je zřejmé, že věcné břemeno nebude mít dlouhého trvání a přestěhování by pro pozůstalého manžela bylo spojené s vysokými obtížemi či by přestěhováním bylo zásadním způsobem zasaženo do jeho sociálního či rodinného života. Rovněž bude zřejmě nutno zvažovat nejen poměry pozůstalého manžela, ale i stěžejní okolnosti na straně vlastníka příslušného bytu či domu, tedy zejména zda má případně k dispozici jiné obydlí a existence věcného břemene ho nezbavuje možnosti bydlení apod.
Právo odpovídající věcnému břemeni bydlení může soud zřídit nejvýše do doby, kdy odpadne případná okolnost na straně pozůstalého manžela. V případě péče o dítě se tak bude jednat o dobu, než dítě nabude trvale schopnosti se samo živit. Pokud by soud zřizoval věcné břemeno v případě výše nastíněném, tedy pro pozůstalého manžela vyššího věku, lze dle mého názoru uvažovat i o zřízení věcného břemene doživotně.
Toto právo může soud zřídit pouze za úplatu, a to za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým. O výši úplaty by měl soud rozhodnout v rámci rozhodnutí, kterým bude věcné břemeno zřízeno. V úvahu přichází i rozhodnutí soudu o případném vymezení obsahu věcného břemene, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Například se tak věcné břemeno může týkat pouze části předmětné nemovitosti, přičemž takovou část by pak bylo nutno konkrétně specifikovat.
Právo bydlení po zániku manželství rozvodem
Pokud došlo k zániku manželství rozvodem, jednomu z manželů svědčilo právo bydlení a manželé se o dalším bydlení tohoto manžela nedohodli, může manžel s výhradním právem bydlení podat v souladu s ustanovením § 769 návrh soudu na jeho vystěhování.
V případě, že jsou splněny zákonné podmínky, tj. existuje pravomocný rozsudek o rozvodu manželství, jeden z manželů má pouze právo bydlení a stále užívá předmětné obydlí a manželé se nedohodli, je soud povinen návrhu manžela s výhradním právem vyhovět a rozhodnout o povinnosti manžela s právem bydlení se vystěhovat. Lze mít za to, že v takovémto případě dochází k zániku práva bydlení okamžikem, kdy nastane konec lhůty pro vyklizení dle pravomocného rozsudku o vyklizení manžela s právem bydlení.
Případná nepřiměřenost dopadu tohoto ustanovení je zde opět zmírněna možností manžela s právem bydlení domáhat se zřízení věcného břemene bydlení, kdy se uplatní úprava ustanovení § 767 odst. 2 o. z. obdobně. Je tedy možno aplikovat stejnou právní úpravu, jako v případě zániku manželství smrtí manžela s výhradním právem. V tomto případě je pak nutno vycházet ze zákonných podmínek pro zřízení tohoto věcného břemene, jak byly popsány a vysvětleny výše.
Na tomto místě je nutno zdůraznit jeden zásadní rozdíl mezi zřizováním věcného břemene po smrti manžela a v případě rozvodu. Zatímco v případě smrti manžela se musí pozůstalý manžel domáhat zřízení práva věcného břemene vůči třetí osobě, obvykle vůči vlastníkovi předmětného obydlí, v případě rozvodu lze věcné břemeno zřídit jen k věci manžela.
Návrh na zřízení věcného břemene dle ustanovení § 769 o. z. tak lze podat pouze proti bývalému manželovi po rozvodu manželství. Lze tak učinit jednak samostatně, obvyklejším postupem však bude zřejmě využít vzájemného návrhu v rámci řízení o vyklizení z předmětného obydlí.
Pro úplnost je nutno konstatovat, že prohlášení manželství za neplatné není považováno za zánik manželství, kdy v souladu s § 681 se takové manželství považuje za neuzavřené.[1]
Viz. Melzer / Tégl a kol.: Občanský zákoník § 655-793, Velký komentář, str. 793, a Hrušáková / Králíčková / Westphalová a kol.: Občanský zákoník II, Rodinné právo (§ 655-975), str. 481.[2]
Diskuze k článku ()