Představme si situaci, že je soudem vymezen rozsah styku dítěte s druhým rodičem, tedy s rodičem, který dítě nemá ve své výlučné péči, ale dítě se s ním stýkat odmítá. Co bude dál? Jak správně postupovat?
Předně je nutné uvést, že soudy by při rozhodování o péči o dítě měly zohledňovat přání dítěte již v nalézacím řízení.
Hraniční věk pro „kvalifikované“ zohlednění přání dítěte při rozhodování o péči se v jednotlivých rozhodnutích soudů či nálezů Ústavního soudu mírně, nikoli však zvláště dramaticky, liší. Například v nálezech Ústavního soudu z roku 2019 lze nalézt stanovisko, podle nějž věk 10 let „je chápán jako hraniční a po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo před soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné okolnosti.“, ale také stanovisko, podle kterého již věk 9 let dítěte „je chápán jako hraniční a po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné skutečnosti.“ Víceméně nám však tyto nálezy dávají vodítko, že cca od 9 let dítěte je nezbytné vzhledem k rozumové a emoční vyspělosti dítěte zjišťovat jeho postoj k věci.
V případě odmítání styku s rodičem je důležité zjistit důvod takového postoje právě v rámci nalézacího řízení. Následně je třeba vždy poměřovat v souladu s užitím principu proporcionality právo rodiče na styk s dítětem, a tedy podílení se na jeho výchově, a přání dítěte.
Náležité je rovněž zjistit, zda odmítání dítěte stýkat se s rodičem není důsledkem manipulace ze strany pečujícího rodiče. Pokud by tomu tak bylo, standardně by nemělo být přání dítěte bezpodmínečně vyhověno, jelikož takovýto odmítavý postoj, zapříčiněný pečujícím rodičem, by nemusel zcela odrážet vůli dítěte nýbrž vůli manipulujícího rodiče.
Tato problematika je bezesporu nadmíru složitá, jelikož je v sázce psychické blaho dítěte na jedné straně a potenciální risk syndromu zavrženého rodiče na straně druhé, což je pojem, se kterým přišel psycholog R. A. Gardner, který definuje situace, kdy je dítěti jedním rodičem vštěpován vůči druhému rodiči takový odpor, v jehož důsledku dítě odmítá kontakt s druhým rodičem. V případě, že by docházelo či mohlo potenciálně dojít k tomuto syndromu, by bylo s ohledem na konkrétní situaci důvodné, aby i v rozporu s přáním dítěte docházelo ke styku dítěte a „zavrženého“ rodiče, za možnosti využití například asistence odborných pracovníků.
Ústavní soud výstižně následující problematiku shrnul, když uvedl, že „Soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Bez ohledu na to, kdo rozvrat vztahů mezi otcem a synem způsobil a kdo na něm má větší či menší vinu, však je iluzorní představovat si, že právo, resp. soud může svou autoritou lidským citům poručit. V daném případě soudy k zákazu styku sáhly až poté, co se otci nepodařilo vztah k synovi navázat ani v prostředí specializovaného pracoviště, tj. po vyčerpání méně omezujících alternativ. Závěr obecných soudů, že další trvání na úpravě styku otce se synem za daných okolností ke sledovanému cíli, tj. k navázání vztahu mezi nimi, nepovede, resp. že by vynucování tohoto styku bylo dokonce kontraproduktivní, se opíral o dostatečná skutková zjištění a jejich vyhodnocení.“
Pokud již dojde na rozhodnutí soudu o péči, tak v těchto často naleznete vyjádřenu povinnost pečujícího rodiče „připravit dítě na styk s druhým rodičem a s druhým rodičem spolupracovat“.
Mnozí by si mohli jakožto obsah této povinnosti představit to, že dítěti sbalí na víkend batůžek a v daný čas jej připraví na vyzvednutí druhým rodičem. Opak je však někdy pravdou, zvláště v situaci, kdy dítě odmítá styk s druhým rodičem po rozhodnutí soudu o péči.
Pečující rodič by měl v této situaci vysvětlit dítěti, proč je pro něj důležité, aby se s druhým rodičem stýkalo, a trvat na tom, že styk s druhým rodičem proběhne. Samozřejmě za použití přiměřených opatření dané situaci.
Tudíž pokud je vymezen rozsah styku dítěte s druhým rodičem, je povinností pečujícího rodiče v rámci jeho možností zajistit, aby se tento styk konal. Aby tedy pečující rodič dostál výše vyjádřené povinnosti, musí realizovat veškeré možné kroky k odstranění překážek, pročež dítě styk s druhým rodičem odmítá. Ale co to fakticky znamená?
Judikatura je v tomto smyslu značně rozdílná, jelikož v některých případech shledal soud splnění této povinnosti již pouze při aktivním nebránění dítěti ve styku s druhým rodičem bez jakéhokoli dalšího aktivního přesvědčování o nutnosti konání styku dítěte s druhým rodičem. To si lze představit například za situace, kdy je dítě již natolik emočně a rozumově vyspělé, aby si samo mohlo určit a vyjádřit, zda chce či nechce jít k druhému rodiči a samo, bez jakéhokoli ovlivnění ze strany druhého rodiče, se takto rozhodne, není na místě, aby byl „potrestán“ pečující rodič za takovéto rozhodnutí dítěte tím, že mu bude například uložena pokuta. Samozřejmě když je dítě ve věku, například v období vzdoru, kdy samo není schopné racionálně uvažovat o svém vztahu s druhým rodičem a jeho postoj k druhému rodiči není důvodný, přichází výše zmíněná povinnost pečujícího rodiče o něco šířeji vyložená, a to tak, aby se aktivně podílel na tom, aby se styk s druhým rodičem uskutečnil hlavně prostřednictvím pozitivního působení na dítě.
Je tedy třeba posuzovat každý jednotlivý případ individuálně, jelikož jak je vidět, tak povinnost pečujícího rodiče připravit dítě na styk s druhým rodičem se může obsahově v rozličných situacích značně lišit.
A co tedy vlastně rodiči, který nebude plnit svoji povinnost připravit dítě na styk s druhým rodičem, ať už v rámci užšího či širšího pojetí této povinnosti, hrozí?
Druhý rodič může podat návrh na výkon rozhodnutí u soudu, kdy standardně nejprve soud vyzve pečujícího rodiče ke splnění povinností, a následně, pokud bude problém přetrvávat, soud zváží, zda jsou splněny podmínky pro uložení pokuty. Ale k tomu by mělo dojít jen v případě, že pečující rodič neplní povinnost dobrovolně. Pokud ale dítě i přes snahu pečujícího rodiče styk s druhým rodičem odmítá, není tu důvod pro uložení pokuty, pokud pečující rodič prokáže, že udělal vše, co po něm lze přiměřeně požadovat, aby styk s druhým rodičem proběhl.
Ústavní soud k této problematice konstatoval, že „pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný přes zjevnou a odpovídající snahu nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.“ Ústavní soud dává v dalším rozhodnutí důraz výslovně na adekvátní výchovné působení na dítě, přičemž připomíná, že je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. Připomíná ale i povinnost pečujícího rodiče (v daném případě otce) „aby právě v rámci své výchovné způsobilosti a rodičovské odpovědnosti vedl oba nezletilé ke kladnému vztahu k matce, a to bez ohledu na své vlastní negativní pocity vůči ní“, kdy v posuzovaném případě právě nesplnění této povinnosti vedlo soud k závěru o důvodném a oprávněném uložení pokuty.
Nicméně si musíme uvědomit, jak vyložil Ústavní soud, že „výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ve smyslu ustanovení čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte je proto i v posuzovaném případě nezbytné, aby obecné soudy reflektovaly názory dítěte… Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Pokud nelze dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. Sankční působení soudu tak postrádá reálný objekt, tedy vůlí ovlivnitelné lidské jednání, na které by mohlo reálně působit.“
Pokud by zde byly vážné důvody, pročež dítě dlouhodobě odmítá styk s druhým rodičem, je možné podat návrh soudu, aby změnil rozsah styku druhého rodiče s dítětem s ohledem na změnu poměrů.
Ale na závěr je třeba opět připomenout, že tak jak je v rodinném právu zvykem, co případ to individuální řešení šité na míru vzhledem k okolnostem dané situace.
Diskuze k článku ()