Na uvedeném základě se v pojednání dospívá k několika závěrům. Obcházení zákona je dílčím projevem zneužití práva. Jako takové je v některých občanských zákonících evropských států výslovně zakázáno. Formulace takového zákazu má nejrůznější příčiny (kulturní, politické, ideologické apod.). Ale i v případech, kdy výslovný zákaz není upraven, nebrání to zneužití práva a obcházení zákona sankcionovat jako protiprávní čin, pokud chápeme právo funkcionálně a ne formalisticky. Autor podrobně rozebírá některé soudní případy a upozorňuje na riziko spočívající v zaměňování smyslu a účelu zákona za názory etické, sociální nebo politické, jež v samotném zákoně nemají oporu. Jiná otázka je, zdali nadprodukce právní regulace moderní doby a míra omezování individuální svobody sama negeneruje mj. také tendence k obcházení hypertrofovaných kogentních norem.
Litera a duch
Termínem fraus legis facta nebo zkráceně fraus legis označujeme obcházení zákona. Podstata protiprávnosti činu obcházejícího zákon je v povaze skutku směřujícího proti smyslu zákona, byť jeho slova neruší. Tomu odpovídají i četné charakteristiky, jak je nalézáme v literatuře i v soudních rozhodnutích.[2][1]
Toto pojednání se prioritně zaměřuje na problematiku obcházení zákona v oblasti občanského práva hmotného, jakkoli si všímá také jejích přesahů do jiných právnických disciplín. Ponechává však stranou mezinárodní právo soukromé, jehož koncept je v daném směru přece jen specifický v tom, že zde jde o problematiku kolizní (obcházení zákona sleduje použití jiného právního řádu). Viktor Knapp charakterizoval obcházení zákona tak, „že se někdo chová podle právní normy (secundum legem), ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.“ Podle Reinharda Borka jde při obcházení zákona o případy, kdy se s využitím textu normy sleduje dosažení výsledku příčícího se smyslu a účelu zákonného zákazu.Podobných charakteristik vyjadřujících různými slovy totéž, co dva citáty právě uvedené, najdeme v literatuře velké množství.[7][6] [5][4][3]
Ukázkový případ činu naplňujícího sice slova zákona do poslední litery, ale příčícího se jeho smyslu, najdeme mezi rozhodnutími meziválečného Nejvyššího soudu (Váž. 3882).] V době, kdy místní příslušnost soudů upravovala jurisdikční norma (j. n.), se v jejím § 99 stanovilo zhruba totéž, co dnes v ČR najdeme v § 86 odst. 2 o. s. ř. a v SR v § 16 c. s. p. – tedy že osobu, jež nemá v tuzemsku jiný obecný soud, lze v majetkových věcech žalovat u soudu, v jehož obvodu má majetek. Žalobce nejprve žaloval žalovaného s bydlištěm ve Vídni u místně nepříslušného československého soudu. První i druhá instance vyslovily místní nepříslušnost a žalovanému přiznaly k žalobcově tíži náhradu nákladů řízení. Žalobce následně podal proti témuž žalovanému u téhož soudu novou žalobu s poukazem, že žalovaný tu má majetek reprezentovaný právě pohledávkou na náhradu nákladu řízení.[9][8
Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Bylo by obcházením zákona, kterému zákonodárce jistě nechtěl, kdyby ze slovního výkladu § 99 […] j. n. bylo vyvozováno, že odepření příslušnosti jest důvodem pro založení příslušnosti […]. Tím by se zvrátilo vítězství žalovaného v prvním podružném sporu v jeho porážku v druhém podružném sporu, ačkoli obě žaloby jsou jen formálně různými žalobami, kdežto v podstatě jest to žaloba táž.“ Ačkoli tedy, formálně vzato, pohledávka reprezentuje majetek odpovídající slovům citovaného ustanovení, soud srozumitelným poukazem na rationem legis odmítl ‚písmenkářskou‘ interpretaci zákonného textu.
Význam: praxe a literatura
Že se obcházením zákona porušuje právo, patrně nikdo nepochybuje. Některé případy navíc vzbuzují zájem přesahující prostředí právnických pracoven.
Není to tak dávno, co veřejnost a média nejrůznějšího zaměření zaujala problematika fraudis legi v souvislosti s čerpáním peněžních prostředků z akciových společností s využitím dluhopisů o jmenovité hodnotě jedné koruny vzhledem k tomu, že zákon č. 188/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ve své desáté části (čl. XII) doplnil do § 36 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů s účinností od 15. 7. 2011 větu, že se daň z příjmů vybíraná zvláštní sazbou zaokrouhluje na celé koruny dolů. V důsledku této zákonné změny a skutečností, že výnosy z jednotlivých tzv. korunových dluhopisů činily haléřové položky a že se v rozhodné době daň za každý dluhopis počítala samostatně, zaokrouhlovala se daň z výnosu každého z těchto dluhopisů na nulovou sazbu. Ke změně došlo další novelou zákona o daních z příjmů (zákon č. 192/2012 Sb.) s účinností k 1. 1. 2013 (obč. z.). Někteří akcionáři této možnosti využili, a protože jedním z těch, kdo tak učinili, byl předseda významného politického hnutí a posléze člen české vlády, vyvolalo to rozličné komentáře, jež dosud neutichly, byť s odlišnými rezultáty.[11][10]
Úkolem tohoto pojednání ale není ani vyjadřovat se k právním názorům zveřejněným v této souvislosti, ani řešit konkrétní právní případ. Hodí se ale poukázat, že událost spojená s korunovými dluhopisy ukazuje, že problematika obcházení zákona dokáže vyvolat ve spojení s určitou situací zvýšený zájem veřejnosti. Hodí se také vytknout, jak bylo i v uvedené konkrétní souvislosti diskutováno, že nauka o obcházení zákona, jakkoli vyrostla na podkladě civilního práva a je jeho součástí, pronikla do nejrůznějších právních odvětví, včetně práva daňového, procesního nebo práva mezinárodního obchodu. Jde o důsledek charakteru občanského práva jako práva obecného.[14][13][12]
V každém případě představuje problematika obcházení zákona závažnou právní otázku a také otázku prakticky velmi významnou. Viditelně tomu nasvědčuje soudní praxe: jen v rozhodnutích československých (1918–1992), a také českých a slovenských soudů v tištěných a elektronických databázích judikatury najdeme stovky právních případů, u nichž soudy zkoumaly, zda určitá osoba in fraudem legis egit, ať již po příslušném šetření dospěly k odpovědi záporné, nebo kladné. Např. zadáme-li slova ‚obcházení zákona‘, najdeme v databázi nálezů a usnesení Ústavního soudu 1 448, v databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu 877 a v databázi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 878 judikátů, v jejichž textu se vyskytuje zadaný řetězec slov, ať již v rámci formulace vlastního právního názoru soudu, anebo jako součást argumentace některého z účastníků řízení. ASPI, soubor judikatury československých a českých soudů zpracovaný nakladatelstvím Wolters Kluwer ČR, eviduje k 5. 7. 2018 na 3 600 takových rozhodnutí. V databázi všech rozhodnutí soudů Slovenské republiky bylo za období od 1. 1. 2012 do 4. 5. 2018 evidováno 8 370 judikátů dotýkajících se tak či onak obcházení zákona (z toho je 26 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost uvádím, že jsem tato rozhodnutí přirozeně neanalyzoval všechna. Ale několik desítek jsem jich prostudoval důkladněji a dalších několik set jsem alespoň zběžně pročetl.[18][17][16][15]
Přirozeně, každé z těchto rozhodnutí není pro bližší zkoumání problematiky spojené s jednáním in fraudem legis stejně relevantní. Nicméně jejich četnost vypovídá, že jde o otázku, která soudy zaměstnává poměrně často.
V protikladu k tomu je celkem překvapivé, jak málo se tomuto tématu věnuje odborná literatura. V základních učebnicích občanského práva se o obcházení zákona mnoho nedozvíme. Také komentáře jsou, až na řídké výjimky, docela skoupé, a omezují se zpravidla na několikařádková konstatování. Nehraje přitom roli, zda zákonný text na obcházení zákona přímo poukazuje, jak tomu bylo v české úpravě účinné do 31. 12. 2013 a jak tomu je stále ve slovenském O. z. (§ 39), anebo zda výslovné ustanovení zakazující obcházení zákona postrádá, jak tomu je v českém o. z. V českém ani slovenském prostředí na toto téma dosud nejenže nevznikla monografie, jaké vykazují některé jiné právní kultury, ale ani obsáhlejší stať.[23][22][21][20][19]
Normativní uchopení
Už na příkladu uvozujícím tuto stať (Váž. 3882) vidíme, že jednotlivá ustanovení zákona nabízejí rozličné interpretace, třebaže výklad může být správný jen jeden. Konec konců, přisouzená pohledávka, byť třeba jen na náhradě nákladů řízení, reprezentuje majetek, a pokud by soud ustrnul na gramatickém výkladu zákona, dospěl by k závěru zcela opačnému. Ve vývoji právního myšlení ovlivňoval a ovlivňuje závěr, která interpretace vede ke správnému výsledku, stav právní a politické kultury – úroveň právního myšlení a tvorby, výkladu i aplikace práva.
Základy
Protože učení o obcházení zákona spojujeme s římským právem, je namístě připomenout, že v rané předklasické době netvořilo římské právo pojmově propracovaný systém, psané právo bylo kazuistické, interpretace se zhusta vázala na formalistické ‚přísné‘ čtení písemného vyjádření právního pravidla. To přirozeně vedlo k tendencím, kdy právě striktní dodržení všech písmen zákonného textu mířilo k dosažení účelu, jejž zákonodárce nezamýšlel, anebo k hledání cest, jak překážku překonat, aniž půjde o zjevné porušení zákona. Příkladem mohou být opakované pokusy regulovat lichvu, respektive zakázat ji, stanovováním maximální výše úroků. Odpovědí na to byl koncept obcházení zákona jako jednání příčícího se duchu zákona (animus, ale také ratio, mens, voluntas nebo sententia legis) jako produkt dalšího vývoje. Není účelem této stati určovat, kdy k tomuto posunu došlo. Ale ve II. a III. stol. už běžně píší o obcházení zákona např. Gaius (I, 46) v souvislosti se zákonem Fufia a Caninia (z roku 2 př. n. l.) omezujícího propouštění otroků testamentem, Paulus (D. 1, 3, 29) při komentování Cinciova zákona z roku 204 př. n. l. regulujícího odměny a dary právních zástupců za vedení cizích sporů a Ulpianus (D, 1, 3, 30) formulací věty: „Fraus enim legi fit, ubi, quod fieri noluit, fieri autem non vetuit, id fit; et quod distat ῥητὸν ἀπὸ διανοίαϲ (= dictum a sententia), hoc distat fraus ab eo, quod contra legem fit,“ tj.: Zákon se obchází, když se provádí to, co si zákon nepřeje, i když to výslovně nezakázal; a jako se rozchází výrok a myšlenka, liší se i obcházení a porušení zákona.[28][27][26][25][24]
Jakmile tedy postupně převládlo mínění, že k poznání zákona nestačí přidržovat se jen jeho slov, ale pochopit také jeho smysl a účel, ztratilo význam rozlišovat zvláštní kategorie porušení zákona (rozuměno: při jeho gramatickém výkladu) a obcházení zákona – tedy porušení zákona vzhledem k jeho výkladu logickému a teleologickému – protože k porušení zákona dochází zásadně v obou případech. (Zásadně proto, že někdy může nastat situace, kdy jsou myslitelné případy, že naopak odchylka od gramatického dogmatismu vede k zachování smyslu právního pravidla.) Vývoj završila Justiniánova kodifikace, kam bylo převzato opatření zavedené již císařem Theodosiem (lex Non Dubium), stavící obcházení zákona a porušení zákona naroveň. V důsledku tohoto vývoje se římské právo ustálilo v rozlišení dvou kategorií protiprávnosti – rozporu se zákonem (se zákonným zákazem) a rozporu s dobrými mravy.[32][31][30][29]
Restituce soukromého práva
Byl to politický, kulturní a vůbec myšlenkový přelom poznamenávající průběh XVIII. století, který vedl mimo jiné k restituci právního dualismu a „druhému životu“ římského práva. Byl to především vliv justiniánské kodifikace, která měla v Evropě pro poznávání římského práva dlouho rozhodující význam, co vedlo k posilování "přesvědčení, že právo se má vytvářet legislativní činností státní moci“.[34][33]
Výsledkem takového mínění byla tvorba tak řečených velkých kodifikací – zákoníků civilního práva – vznikajících pod působením přirozenoprávních a později historickoprávních škol od 2. poloviny XVIII. století a v průběhu XIX. století. Můžeme přijmout zjištění, že sloučení porušení a obcházení zákona do téže skutkové podstaty bylo projevem vulgarizace římského práva působením východních vlivů.Nicméně je zjevné, že tento konstrukt přijaly nově vznikající kodifikace obecného občanského práva: Codex Maximilianeus Bavaricius Civilis (1756), josefínský občanský zákoník (1787), Allgemeines Landrecht für die Preußischen Staaten (1794), Code civil (1804) ani Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (1811) zvláštní skutkovou podstatu obcházení zákona neupravily. Koncepce, že obcházení zákona spadá pod skutkovou podstatu porušení zákona, je zřejmá i z pozdějších kodifikací, které již nevznikaly podle paradigmat přirozenoprávní školy. Typickým příkladem je Bürgerliches Gesetzbuch (1896) jako produkt německé pandektistiky, ale uvést lze i některé pozdější kodifikace civilního práva, typicky švýcarskou (1907, 1911), které rovněž o obcházení zákona výslovně nenormují. Ovšemže zaznamenáváme i odlišné přístupy. Nejzřetelnějším příkladem mezi velkými kodifikacemi obecného práva občanského starší doby je španělský Código civil (1889), jehož čl. 6 odst. 4 prohlašuje za obcházení zákona taková jednání, jež, zaštiťujíce se textem normy, usilují o dosažení výsledku zakázaného právním řádem nebo odporujícího právnímu řádu. Současně stanoví, že takový případ nebrání aplikaci normy, o jejíž obcházení bylo usilováno. Jiným příkladem je italský Codice civile (1942), který v čl. 1344 zakazuje smlouvy, pokud slouží jako prostředek k obcházení kogentních norem.[39][38][37][36] [35]
Není třeba velkého přemýšlení, proč byl na poli civilního práva speciální (výslovný) zákaz obcházení zákona majoritním proudem kodifikačního úsilí pomíjen. Jeho první vlna se opírala o zázemí přirozeného práva spojovaného zhusta s právem římským,druhá pak vyrostla na základu pandektistiky. Ať už představitelé těchto myšlenkových směrů poukazovali na nutnost gramatického, logického a filosofického výkladu zákona nebo gramatického, historického, logického a systematického, jak se ustálilo později, vždy se hledal skutečný smysl a účel (duch, ratio) zákona a jeho jednotlivých právních pravidel. Tento přístup přirozeně stačil k tomu, aby se právní praxe při aplikaci zákona zabývala otázkou, zdali v konkrétním případě nedošlo k obcházení zákona. Dobře to lze demonstrovat na rozhodovací činnosti československého Nejvyššího soud v meziválečném období.[45][44][43][42][41] [40]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 11, 2018. Pokračování článku dostupné zde.
Německy Umgehung des Gesetzes (Gesetzesumgehung), francouzsky fraude à la loi, anglicky fraud of law, rusky обход закона, italsky frode alla legge, španělsky fraude de ley, polsky obejście ustawy, portugalsky fraude à lei atd.[1]
Srov.: „Contra legem facit, qui id facit quod lex prohibet, in fraudem vero, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit“ (Paulus, D. 1, 3, 29), tj. proti zákonu činí, kdo koná, co zákon zakazuje, zákon obchází, kdo jedná proti jeho smyslu, zachovávaje slova zákona.[2]
Výslovná ustanovení zakazující obcházení zákona nacházíme v příslušných úpravách mezinárodního práva soukromého, ať již jsou zahrnuty do občanských zákoníků [srov. např. již někdejší saský občanský zákoník z roku 1865 (§ 20); ze současných kodifikací to je např. portugalský Codigo civil (§ 21)], nebo ve speciálních zákonech o mezinárodním právu soukromém, jak tomu je ostatně také v našem právním řádu; srov. § 5 z. m. p. s.[3]
Např. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 1994, s. 164 an.; PAUKNEROVÁ, Monika. In: PAUKNEROVÁ, Monika – ROZEHNALOVÁ, Naděžda – ZAVADILOVÁ, Marta et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 48 an.[4]
KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 186.[5]
BORK, Reinhard. Allgemeiner Teil des Bürgenlichen Gesetzbuchs. 3. vydání. Tübingen: Mohr Siebeck, 2010, s. 438. („[…] wenn mit der vom Wortlaut der Norm nicht erfassten Gestaltung gegen S i n n u n d Z w e c k d e s Ve r b o t s g e s e t z e s verstoßen wird.“).[6]
Např. BYDLINSKI, Peter. Grundzüge des Privatrechts für Ausbildung und Praxis. 5. vydání. Wien: Manz, 2002, s. 144; PAVLOVA, Maria. Graždanskoje pravo. Obšča čast. Sofia: Sofi-R, 2002, s. 511; DMOWSKI, Stanisław – RUDNICKI, Stanisław. Komentarz do kodexu cywilnego. Księga pierwsza. Warszawa: Lexis Nexis, 2007, s. 249; MAZÁK, Ján. In: VOJČÍK, Peter et al. Občiansky zákonník. Stručný komentár. 3. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2010, s. 132 an.; GRAF, Georg. In: KLETEČKA, Andreas – SCHAUER, Martin (eds). et al. ABGBON. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manz, 2010, s. 1723 an.; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Právní úkony (§ 34–51 občanského zákoníku). Praha: Linde, 2012, s. 40; nebo TERRÉ, François – SIMLER, Philippe – LEQUETTE, Yves. Droit civil. Les obligations. 13. vydání. Paris: Dalloz, 2013, s. 604 an. a mnozí další.[7]
Sp. zn. R I 400/24 z 21. 5. 1924.[8]
Zák. č. 111/1895 ř. z., o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma).[9]
Zák. č. 192/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, změnil § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů tak, že zde stanovil: „U příjmů uvedených v odstavci 2 písm. a) nebo m) s výjimkou dividendového příjmu se základ daně a sražená daň nezaokrouhluje a celková částka daně sražená plátcem z jednotlivého druhu příjmu se zaokrouhluje na celé koruny dolů“ (čl. III., bod 6.). Zároveň ale respektoval práva dosud nabytá s tím, že v přechodném ustanovení (čl. IV.) stanovil: „Pro úrokový příjem z dluhopisu emitovaného přede dnem nabytí účinnosti čl. III bodu 6 tohoto zákona se použije ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti čl. III bodu 6 tohoto zákona.“[10]
Např. GOLÁŇ, Tomáš. Babiš v kauze dluhopisů zneužil díru v zákoně. Dostupné z: () (1. 5. 2018) nebo WAGENKNECHT, Lukáš. Jak objektivně posoudit dluhopisovou aféru ministra financí a Agrofertu? Dostupné z: () (1. 5. 2018) argumentují, že v daném případě šlo o obcházení zákona, naproti tomu ROZEHNAL, Aleš. Babiš zákon neobešel ani nezneužil. Jen se choval nemravně. Dostupné z: () (1. 5. 2018) má za to, že „rozhodnutí Andreje Babiše jakožto jediného akcionáře Agrofertu vydat korunové dluhopisy je výkonem jeho práva. Stejně tak jako jeho rozhodnutí, že Agrofert mu tyto dluhopisy prodá. Výkon tohoto práva není k neodůvodněné újmě státu, protože ona ‚újma‘, tedy snížení daňových příjmů, je předvídána zákonem.“http:/ /www.reflex.cz/ clanek/analyza/77723/pravnik-ales-rozehnal-pro-reflex-babis-zakon-neobesel-ani-nezneuzil-jen-se-zachoval-nemravne.htmlhttps:// www.tyden.cz/rubriky/nazory/komentatori/jak-objektivne-posoudit-dluhopisovou-aferu-ministra-financi-a-agrofertu_416182.htmlhttp:/ /forum24.cz/odbornik-babis-v-kauzedluhopisu-zneuzil-diru-v-zakone/[11]
Metodologickým vodítkem může být např. BROWN, Karen B. A Comparative Look at Regulation of Corporate Tax Avoidance. Dordrecht – Heidelberg – London – New York: Springer, 2012, s. 234 an.[12]
Tak např. FLUME, Werner. Allgemeiner Teil des bürgerlichen Rechts. Bd. II. Das Rechtsgeschäft. 4. vydání. Berlin – Heidelberg – New York – London – Paris – Tokyo – Hong Kong – Barcelona – Budapest: Springer Verlag, 1992, s. 350, nebo THURONYI, Victor. Comparative Tax Law. The Hague – New York: Wolters Kluwer International, 2003, s. 158, který zdůrazňuje ukotvení doktríny o obcházení zákona v občanském právu [„This doctrine (tedy nauka o „abuse of rights, avoidance of law, or fraus legis“, jak autor uvádí) „also is based in the civil law.“).[13]
Např. FAWCETT, James J. Ewasion of Law and Mandatory Rules in Private International Law. The Cambridge Law Journal. 1990, roč. 49, č. 1, s. 44, uvádí: „The most obvious sence in which the law is evaded is when persons deliberately flout the law for example a taxpayer fails to decalre all his income to the Inland revenue, or a person smuggles goods into a country in breach of import controls.“ – jako očividné případy obcházení zákona na příklad uvádí, že daňový poplatník nenahlásí své veškeré příjmy do tuzemských příjmů nebo že osoba propašuje zboží do země porušující dovozní řád.[14]
Viz (http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/$$WebSearch1?SearchView&Query=(%5BARozhodnutiRT%5D%3D(obch%C3%A1zen%C3%AD%20z%C3%A1kona))&SearchOrder=2&SearchMax=0&Start=1&Count=15&pohled=1) (4. 5. 2018).[15]
Viz www.nssoud.cz/main0col.aspx?cls=JudikaturaBasicSearch&pageSource=0> (7. 5. 2018).[16]
Viz (https://obcan.justice.sk/infosud/-/infosud/zoznam/rozhodnutie?ftq=obch%C3%A1dzanie+z%C3%A1kona) (3. 5. 2018).[17]
Srov. ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In: DVOŘÁK, Jan – ŠVESTKA, Jiří – ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. Sv. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 156 an., PLECITÝ, Vladimír. In: HURDÍK, Jan et al. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 182, nebo DULAK, Anton. In: LAZAR, Ján et al. Občianske právo hmotné. 1. Bratislava: Iuris libri, 2014, s. 113 an.[18]
MELZER, Filip. In: MELZER, Filip – TÉGL, Petr et al. Občanský zákoník. Velký komentář. III. Praha: Leges, 2014, s. 528–530; FEKETE, Imrich. Občiansky zákonník. Veľký komentár. Sv. I. Bratislava: Eurokódex, 2014, s. 356–357.[20]
Z českých komentářů k o. z. srov. TICHÝ, Luboš. In: ŠVESTKA, Jiří – DVOŘÁK, Jan – FIALA, Josef et al. Občanský zákoník. Komentář. I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1446; HANDLAR, Jiří. In: LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník I. Praha: C. H. Beck, 2014, a. 2080, BERAN, Vladimír. In: PETROV, Jan – VÝTISK, Michal – BERAN, Vladimír. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 617. Ze slovenských komentářů k o. z. srov. MAZÁK, Ján. In: VOJČÍK, Peter et al. Občiansky zákonník. Stručný komentár. 3. vydání. Bratislava: Iura edition, 2010, s. 132 an. Také starší české komentáře k obč. z. nebyly v tomto směru mnoho sdílné; srov. např. ELIÁŠ, Josef – RUBEŠ, Josef. In: ČEŠKA, Zdeněk et al. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1984, s. 178, nebo ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In: ELIÁŠ, Karel et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Sv. 1. Praha: Linde, 2008, s. 254.[21]
Např. FUCHS, Wilhelm. Umgehung des Gesetzes (Fraus legis facta). Leipzig: Dieterich‘sche Universitäts-Buchhandlung, 1917; VETSCH, Jacob. Die Umgehung des Gesetzes. Theorie, Rechtsprechung und Gesetzgebung. Basel: Orell Füssli, 1917; AUDIT, Bernard. La fraude à la loi. Paris: Dalloz, 1974; TAMUSSINO, Philipp. Die Umgehung von Gesetzesund Vertragsnormen. Wien: Manz, 1990; BENECKE, Martina. Gesetzesumgehung im Zivilrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2004; CORNUT, Etiéne. Théorie critique de la fraude à la loi. Étude de droit international privé de la famille. Paris: Defrénois, 2006; NARDI, Sandro. Frode alla legge e collegamento negoziale. Milano: Giuffrč, 2006; DE LA IGLESIA PRADOS, Eduardo. El fraude de ley. Valencia: Tirant lo Blanch, 2007; CRICENTI, Giuseppe. I contratti in frode alla lege. 2. vydání. Milano: Giuffrč, 2008 aj.[22]
Výjimkou jsou některé kvalifikační práce: např. HORÁK, Milan. Obcházení zákona, skutečný obsah právních úkonů a zneužití práva ve vztahu k daňovému plánování. Diplomová práce. Praha: PF UK, 2012; dostupné z: (https://is.cuni.cz/webapps/zzp/ detail/122060/) (5. 4. 2018) nebo POLÁK, Jakub. Obcházení zákona. Diplomová práce. Brno: PF MU, 2016; dostupné z: () (27. 6. 2018).https: //is.muni.cz/th/uupoi/DP_Polak.txt[23]
KASER, Max. Das römische Privatrecht. I. 2. vydání. München: C. H. Beck, 1971, s. 26.[28]
Tak např. o zákonu XII desek SKŘEJPEK, Michal. Lex et ius. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 13; nejde však jen o tento zákonný pramen.[29]
O formalismu staršího římského práva např. BRETONE, Mario. Geschichte des römischen Rechts. München: C. H. Beck, 1992, a. 83 an., o překonávání formalismu ibidem, s. 89 an.[30]
ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 701 an.; KLEIN, Jean-Philippe. Die Unwirksamkeit von Verträgen nach französichem Recht: eine konzeptionelle Untersuchung unter besonderer Berücksichtigung der Rechtsgeschichte. Tübingen: Mohr Siebeck, 2010, s. 39 an. Ve zdejší literatuře SALAČ, Jaroslav. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 6 an.[31]
KASER, Max. Das römische Privatrecht. I. 2. vydání. München: C. H. Beck, 1975, s. 246 an.; KASER, Max. Das römische Privatrecht. II. 2. vydání. München: C. H. Beck, 1975, s. 93.[32]
BARRY, Nicholas. An Introduction to Roman Law. Oxford: Clarendon Press, 1962, s. 2.[33]
URFUS, Valentin. Právní dějiny na pražské právnické fakultě. Praha: Univerzita Karlova, 2000, s. 16.[34]
KASER, Max. Das römische Privatrecht. II. 2. vydání. München: C. H. Beck, 1975, s. 94, pozn. 14, to komentuje: „Die westliche Vulgarisierung steigert in fraudem legis […] zu contra leges.“[35]
V aktuálním znění Code civil se o obcházení zákona normuje v čl. 336 založením pravomoci státního zástupce napadnout osvojení mj. v případě obcházení zákona („La filiation légalement établie peut être contestée par le ministère public si des indices tirés des actes euxmêmes la rendent invraisemblable ou en cas de fraude à la loi.“), ale tato úprava je výsledkem novely z roku 2005.[37]
"Los actos realizados al amparo del texto de una norma que persigan un resultado prohibido por el ordenamiento jurídico, o contrario a él, se considerarán ejecutados en fraude de ley y no impedirán la debida aplicación de la norma que se hubiere tratado de eludir.“ Podrobněji k tomu např. DÍEZ-PICAZO, Luis – GULLÓN, Antonio. Sistema de Derecho civil. I. 11. vydání. Madrid: TECNOS, 2005, s. 192 an.[38]
K tomu GAZZONI, Francesco. Manuale di diritto privato. 16. vydání. Napoli: Edizioni Scentifiche Italiane, 2013, zejm. s. 829 an. Poukazuje se zde, že při obcházení zákona kontrahenti usilují o dosažení určitého hospodářského výsledku atypického pro konkrétní smluvní typ a navíc zákonem zakázaného.[39]
Srov. např. MARTINI, Karl Anton, von. De lege naturali positiones in usum auditorii vindobonensis. Wien: Kurzböck, 1772, s. 197 an. nebo ZEILLER, Franz, von. Das natürliche PrivatRecht. 2. vydání. Wien: Wappler u. Beck, 1808, s. 42 an.[40]
Ne nadarmo píše HAIMBERGER, Anton. Reines römisches PrivatRecht nach dem Quellen und den Auslegungen der vorzüglichsten Rechtsgelehrten. I. Wien: Schulbücher Verschleiß-Administration bei St. Anna, 1835, s. 39 an. o věčnosti a nezměnitelnosti zásad římského práva vycházejících z čistého rozumu („Die Grundsätze des Röm. Rechtes entspringen großen Theils aus der reinen Vernunft, sie sind ewig und unabänderlich, und was zweifelhaft schien, haben die vorzüglichsten Röm. Juristen, ein Sabinus, Gaius, Ulpian und andere mittelst Beobachtung einer gewissen Regel stets auf das scharfssinnigste aufgelest.“)[41]
Pokud jde o základy, srov. např. THIBAUT, Anton Friedrich Justus. Theorie der logischen Auslegung der römischen Recht. 2. vydání. Altona: Hammerick, 1806; THIBAUT, Anton Friedrich Justus. System des PandektenRechts. I. 8. vydání. Jena: Mauke, 1834, s. 39 an., a ovšemže SAVIGNY, Friedrich Karl, von. System des heutigen Römischen Rechts. I. Berlin: Veit u. Comp., 1840, s. 206 an.[42]
ZEILLER, Franz, von. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Ősterreichischen Monarchie. Erster Band. Wien – Triest: Geistingers Verlagsbuchhandlung, 1811, s. 53.[43]
Srov. SAVIGNY, Friedrich Carl, von. System des heutigen römichen Rechts. Bd. I. Berlin: Weit und Comp., 1840, s. 324 „[…] solche Handlungen, welche ein Gesetz zwar nicht dem Buchstaben, wohl aber dem Geist nach, verletzen (in fraudem legis).“, tj. in fraudem legis jsou taková jednání, které neporušují zákon v jeho literách, ale v jeho duchu.[44]
K nejvýznamnějším judikátům zabývajícími se problematikou obcházení zákona patří rozhodnutí Váž. č. 317, 1033, 1856, 2190, 2276, 2734, 3472, 3668, 3882, 3976, 4059, 4477, 4579, 5116, 5687, 6310, 6975, 6983, 7408, 7010, 7963, 9093, 11570, 11769, 12534, 14190, 14447, 14788, 15286, 16099, 16723, 16710, 16776, 16826, 17024.[45]
Diskuze k článku ()