Omezení či zákaz styku v souvislosti s omezením či zbavením rodičovské odpovědnosti
V souvislosti s možnými následky závadného jednání rodiče k nezletilému dítěti je nutno upozornit i na institut omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, což je samozřejmě zásadnější zásah do práv rodiče.
V některých případech mohou být výše uvedené důvody pro zákaz či omezení styku zároveň důvodem pro omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, a to zejména v případech zásadního porušování povinností rodiče.
Soud může omezit rodičovskou odpovědnost v případě, že rodič nevykonává svoji rodičovskou odpovědnost řádně. Zbavení rodičovské odpovědnosti pak připadá v úvahu v případě, že:
- rodič svou rodičovskou odpovědnost nebo její výkon zneužívá, nebo
- rodič svou rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, nebo
- rodič spáchal proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo
- rodič použil své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo rodič spáchal trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem.
Zatímco omezení rodičovské odpovědnosti se v praxi vyskytuje spíše v oblasti správy majetku, což nemá vliv na právo osobního styku s dítětem, při rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti musí soud otázku osobního styku druhého rodiče s dítětem posoudit vždy. V případě zbavení rodičovské odpovědnosti ztrácí rodič právo osobního styku vždy. Výjimku tvoří případy, kdy soud v souladu s ustanovením § 872 o.z. výslovně rozhodne o zachování tohoto práva rodiči s přihlédnutím k zájmu dítěte.
Omezení nebo zákaz styku z důvodů na straně dítěte
K omezení nebo zákazu styku však může dojít i v případě, že rodič se žádného zásadního porušení svých povinností nedopustil a důvod leží na straně dítěte, které styk odmítá. V této situaci je v souladu s konstantní judikaturou jak běžných soudů, tak i Ústavního soudu nutné zohlednit i přání nezletilých dětí.[1]
Zásadní roli při míře ohledů na přání dítěte bude samozřejmě hrát jeho věk, kdy jinak je nutno přistupovat k vyjádřenému přání tříletého dítěte a jinak k přání patnáctiletého mladistvého. Obecně není stanovena žádná závazná věková hranice, kdy se k přání dítěte přihlíží a kdy nikoli. Je vždy nutno posoudit, nakolik je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé a v případě, že ano, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně je však nutno zdůraznit, že není možné, aby soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a založily své rozhodnutí na něm, místo na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmu.[2]
Pokud by soud uvažoval o omezení či zákazu styku z důvodu přání dítěte, měl by velkou pozornost věnovat jak zjištění stávajícího skutkového stavu, tak i objasnění důvodů vzniku stávající situace.
V každém případě by k omezení či zákazu styku z důvodu odmítání styku dítětem nemělo dojít před vyčerpáním možností k nápravě nežádoucího stavu. Odmítanému druhému rodiči by před omezením či zákazem styku měla být poskytnuta možnost, aby došlo k navázání či obnovení vztahu s dítětem, a to zejména prostřednictvím specializovaných pracovišť s odborníky z oboru pedopsychologie a se zaměřením na tuto problematiku.
Zejména v případě existence tzv. syndromu zavrženého rodiče by měl soud postupovat citlivě a zjišťovat, zda je možné poskytnout druhému rodiči čas k navázání vztahu s dítětem a teprve následně rozhodovat meritorně o případném omezení či zákazu styku. Zde je na místě respektovat přání dítěte a zakázat styk až v případě, kdy dochází k trvalému odmítání styku s druhým rodičem ze strany dítěte a druhému rodiči se nepodařilo navázat vztah k dítěti ani v prostředí specializovaného pracoviště.[3]
Je pochopitelné, že jiná bude situace v případě, kdy k odmítání styku dochází na základě předchozího negativního jednání druhého rodiče vůči dítěti. Zde může být situace složitější a styk druhého rodiče s nezletilým může být v rozporu s jeho zájmem, není tak žádoucí se v době rozhodování soudu pokoušet o nápravu. Příkladem takového důvodného zákazu styku je přetrvávající strach z druhého rodiče na straně dětí, kdy tyto byly přítomny fyzickému útoku druhého rodiče na rodiče pečujícího.[4]
Způsoby omezení styku druhého rodiče s dítětem
Omezení styku je nutno vykládat tak, že se jedná o zúžení rozsahu styku oproti stávajícímu stavu, přičemž se může jednat o stav stanovený soudním rozhodnutím, či stav faktický, tedy fungující reálně mezi oběma rodiči. V zásadě může omezení styku spočívat zejména ve třech základních parametrech styku.
Nejběžnějším způsobem je samozřejmě omezení časové. Soud může zkrátit stanovenou dobu styku, prodloužit interval mezi jednotlivými setkáními, případně stanovit styk bez přespání. Zde je dán široký prostor pro uvážení soudu. Soud může rovněž nastavit i styk, jehož rozsah se v průběhu času postupně rozšiřuje. Toto rozhodnutí bývá obvyklé v případech, kdy není důvod k omezenému styku, avšak dítě se musí na obvyklý široký rozsah styku s druhým rodičem postupně adaptovat.
Soud je rovněž oprávněn rozhodnout i o místě styku rodiče s dítětem, k tomuto rozhodnutí by však měl sáhnout v souladu s ustanovením § 891 odst. 1 o.z. pouze v odůvodněných případech. Je nutné vycházet z toho, že přesně určené místo styku může zásadně ovlivňovat kvalitu styku, neboť omezení styku na jedno místo vylučuje velké množství aktivit dítěte.
Omezení se může dále týkat osob ne/účastnících se styku. Do této kategorie spadá zákaz účasti na styku osob, které by se logicky styku účastnily (např. partner druhého rodiče či jiné jeho osoby blízké), avšak z důvodu ochrany zájmu dítěte se tohoto styku účastnit nesmí. Obvykle to bude v případech uvedených výše jako důvod k omezení či zákazu styku, avšak tento důvod by se týkal blízké osoby druhého rodiče, nikoli druhého rodiče samotného.
Rovněž sem spadá asistovaný styk, tzv. styk pod dohledem. V těchto případech je druhý rodič oprávněn se setkávat s dítětem pouze za přítomnosti třetí osoby. Třetí osobou může být jak pečující rodič, tak osoba z řady osob dítěti příbuzných, rovněž se může jednat o osoby cizí, obvykle pedopsychologa či sociálního pracovníka.
Asistovaný styk může být řešením obtížných situací, kdy je styk dítěte s druhým rodičem žádoucí, avšak s ohledem na okolnosti (ať již na straně dítěte či druhého rodiče) není možné povolit styk druhému rodiči samotnému. Asistovaný styk, zejména prostřednictvím specializovaných pracovišť s účastí pedopsychologa či sociálního pracovníka, může být dočasným vhodným řešením pro navázání vztahu mezi druhým rodičem a dítětem, které následně umožní stanovit styk bez tohoto omezení.
Zákaz styku druhého rodiče s dítětem
Je nutné vyjít z toho, že zákaz styku je vážným zásahem do rodičovské odpovědnosti, neboť rodič je tak fakticky vyloučen z péče i výchovy dítěte. Z tohoto důvodu je nutné vnímat zákaz styku jako prostředek ultima ratio, tedy jako krajní prostředek, který je nutno použít až v případě, kdy s ohledem na zájem dítěte nelze situaci řešit jinak.
Pro úplnost je nutno zdůraznit, že i když zákazem styku rodiče s nezletilým dítětem dochází k faktickému omezení rodičovské odpovědnosti v důsledku toho, že rodič nemůže o dítě po dobu styku osobně pečovat, rodinněprávní vztah mezi rodičem a dítětem zůstává zachován.[5]
Zrušení zákazu či omezení styku druhého rodiče s dítětem
Omezení či zákaz styku druhého rodiče s dítětem nemá nevratnou povahu, jde o rozhodnutí vydávané s výhradou změny poměrů a nepředstavuje předstupeň k zbavení rodičovské zodpovědnosti. Soudem vyslovený zákaz či omezení styku má povahu dočasnou a v mnoha případech je druhý rodič svým jednáním schopen efektivně ovlivnit délku jeho trvání a po změně poměrů navrhnout obnovení styku.[7][6]
V případě změny poměrů soud rozhodnutí změní, a to ať již zrušením zákazu styku či rozšířením rozsahu styku. Pro úplnost je nutno zdůraznit, že orgány sociálně-právní ochrany a soudy, každý ve své působnosti, by měly vždy aktivně zkoumat, zda důvody zákazu či omezení styku trvají, a ověřovat, zda se zvolené opatření postupem času a změnou okolností nestalo nepřiměřeným.[8]
Např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn.: I. ÚS 315/03: „Při soudním vynucování styku nezletilých s rodičem nutno postupovat i s ohledem na ústavně chráněný zájem nezletilých dětí, respektovat jejich přání a dbát na to, aby rozhodnutí soudu nepoškodilo jejich psychosociální vývoj (ať už tím, že se styk neumožní, nebo tím, že bude vynucen).“[1]
Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14.[2]
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn.: III. ÚS 438/05.[3]
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn.: IV. ÚS 3890/12.[4]
Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 399/2011.[5]
Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn.: 30 Cdo 2991/2012.[6]
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn.: IV. ÚS 3890/12.[7]
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn.: III. ÚS 438/05.[8]
Diskuze k článku ()