Jedním z institutů, v němž se tato autonomie nepochybně zrcadlí, je renunciační smlouva (tj. smlouva o zřeknutí se dědického práva, popřípadě smlouva o zřeknutí se práva na povinný díl) upravená v platném občanském zákoníku v jediném ustanovení § 1484. Tímto příspěvkem bychom rádi po krátkém úvodu zaměřili pozornost na několik konkrétních otázek spojených s renunciační smlouvou. Předmětem naší reflexe je šest otázek, přičemž některými z nich se připojujeme k probíhající diskusi a několika dalšími bychom diskusi rádi otevřeli. Ve své analýze vycházíme z dosud publikovaných názorů a závěrů u nás i v Rakousku.
Úvodem
Rekodifikovaná občanskoprávní úprava obnovila možnost disponovat s (budoucím) dědickým právem již během zůstavitelova života, a to za pomoci smlouvy, jež bývá označována jako renunciační (smlouva či dohoda o zřeknutí se dědického práva) a kterou uzavírá čekatel dědického práva se zůstavitelem. Nepřípustnou by proto byla podobná smlouva mezi jinými osobami, typicky mezi potenciálními dědici, uzavřená za zůstavitelova života o tom, že se jeden z nich zříká dědického práva po zůstaviteli.[4][3][2][1]
Oblibu vzbuzuje renunciační smlouva především tím, že umožňuje zůstaviteli uspořádat majetkové záležitosti a vypořádat se s dědici ještě za jeho života, tj. skýtá pro něj dostatečnou právní jistotu ohledně klidného přechodu rodinného majetku. I z tohoto důvodu bývá renunciační smlouva pokládána za jednu z nejúčinnějších prevencí pozůstalostních sporů.
Motivů pro její uzavření však nalézáme více. Z pohledu dědice (renuncianta) jím může být snaha vyhnout se nepříjemné konfrontaci s případným vyděděním (k tomu srov. blíže též kapitolu 2.2 tohoto příspěvku), popřípadě snaha zabránit majetkovému přechodu v situaci, kdy dědic sám je předlužen a nechce, aby v budoucnu nabyté dědictví sloužilo k úhradě jeho vlastních dluhů, ale aby bylo ku prospěchu jiným členům rodiny; nelze jistě vyloučit ani případ, kdy renunciace bude výrazem dědicova morálního odsudku nad činy jeho předků.[5]
Z pohledu zůstavitele pak může být renunciace motivována snahou zpřehlednit ("uklidnit") majetkové poměry mortis causa v těch případech, kdy je druhou smluvní stranou dědic nepominutelný. Pragmatickým motivem může být dále snaha vyhnout se případnému schvalování odmítnutí předluženého dědictví opatrovnickým soudem - toho lze dosáhnout ve vztahu k vzdálenějším descendentům (nezletilým vnoučatům), neboť renunciace má zásadně účinky i vůči potomkům, není-li dohodnuto jinak.[9][8][7][6]
Obnovení renunciačních smluv zůstává vítaným přínosem rekodifikace, pojí se s ním ovšem řada dosud nezodpovězených otázek. Účelem tohoto příspěvku je analýza některých z nich (viz dále). Mezi ty nejzajímavější jsme zařadili zejména tyto: a) lze se zříci dědického práva ve vztahu ke konkrétní věci? b) mohou věřitelé zřeknuvšího se dědice namítat relativní neúčinnost renunciace? c) jaké důsledky má zřeknutí se dědického práva ve prospěch jiné osoby?
Obecná východiska
Renunciační smlouva představuje (vedle dědické smlouvy, smlouvy o zcizení dědictví a dědické dohody) smluvní prvek v dědickém právu a jako na smlouvu se na ni použijí ustanovení závazkového práva smluvního (viz též § 11 o. z.).[10]
V úvahu přichází jak její úplatná (onerózní), tak bezúplatná (lukrativní) varianta. Varianta úplatná (zřeknutí se spojené s tzv. vybytím) je podle našeho mínění smlouvou odvážnou. Odvážnost úplatné renunciační smlouvy spatřujeme v tom, že vzájemný poměr hodnot plnění smluvních stran závisí na budoucí nejisté události, kterou je pořadí, v jakém budou smluvní strany umírat; stejně nejistá je budoucí hodnota zůstavitelova jmění ke dni jeho smrti a od ní se odvíjející výše povinného dílu. S tím se pojí několik důsledků, zejména nemožnost využití institutů podstatné změny okolností a neúměrného zkrácení (jak plyne z § 2757 o. z.). Ke shodným závěrům dospěla i převažující část rakouské doktríny, jejíž poznatky ohledně renunciačních smluv jsou pro nás více než inspirující, neboť pracuje s velmi podobnou dikcí rozhodného ustanovení (§ 551 ABGB), jakož i s velmi podobným rationem legis.[15][14][13][12][11]
Bezúplatnou renunciační smlouvu lze kvalifikovat jako právní jednání lukrativní, avšak nikoli jako darování (což se zrcadlí především v tom, že chybí animus donandi, respektive causa donationis, a dále že renunciaci nelze revokovat pro nevděk či nouzi renuncianta),, neboť při renunciaci nedochází k převodu žádného (natož vlastnického) práva.[18][17][16]
Rakouská doktrína i rozhodovací praxe připouští rovněž takovou variantu renunciace, kterou bychom mohli označit jako vzájemné (reciproční) zřeknutí se dědického práva a která spočívá v tom, že se smluvní strany zříkají dědického práva po sobě navzájem.[21][20][19]
Vybrané otázky spojené s renunciačními smlouvami
První zastavení: zřeknutí se dědického práva s výhradou povinného dílu
Vedle varianty zřeknutí se dědického práva včetně práva na povinný díl, počítá zákonodárce výslovně též s renunciací pouhého práva na povinný díl. Je však možné zříci se též dědického práva při současném zachování práva na povinný díl? Odpověď na tuto otázku není v současné nauce zatím jednoznačná, i proto se nad ní pozastavíme.
První přístup takovou eventualitu připouští opíraje se o prevalenci dispozitivity platné úpravy. Proti tomu stojí přístup konzervativnější spatřující smysl renunciace v posílení testovací autonomie zůstavitele, neboť jej zbaví nutnosti ohlížet se na povinný díl nepominutelných dědiců - možnost vyhradit si právo na povinný díl se dle těchto autorů této funkci příčí.[23][22]
Přikláníme se k prvnímu ze zmíněných přístupů, byť na základě trochu jiných argumentů. Domníváme se, že argument jednou z funkcí renunciace není dosti přesvědčivý, nakolik přehlíží další funkce, jež plní zřeknutí se dědického práva, zejména ze strany jiných než nepominutelných dědiců; taková renunciace nikterak nerozvazuje zůstavitelovy ruce, přesto může být užitečná, a to především jako prevence sporů. Stejnou preventivní funkci ovšem může v jiném kontextu dědickoprávních poměrů plnit i zřeknutí se dědického práva s výhradou povinného dílu. Bylo by tak v rozporu se základními zásadami dědického práva (zejména s ochranou zůstavitelovy autonomie vůle), pokud bychom zůstaviteli takovouto smluvní dispozici zapověděli. Lze rovněž použít argumentu a fortiori (a maiori) ad minus, tj. lze-li se zříci dědického práva jako takového (včetně práva na povinný díl) a je-li zároveň připouštěna možnost zříci se dědického práva (i práva na povinný díl) zčásti, mělo by být (tím spíše) možné zříci se dědického práva s výhradou povinného dílu. V případě takové renunciace se totiž nejedná o nic jiného než o částečné zřeknutí se dědického práva.[25][24]
Konečně lze konstatovat, že i kdybychom dovodili, že by zřeknutí se dědického práva s výhradou povinného dílu nemělo být přípustné, nelze ignorovat, že jde o konsensuální projev vůle smluvních stran a je zapotřebí aplikovat i pravidla o výkladu právních jednání, včetně premis, na nichž jsou tato pravidla postavena (v čele se zásadou potius ut valeat actus quam pareat, reflektovanou ustanovením § 574 o. z.).
Předně bychom tak mohli smlouvu označenou stranami jako zřeknutí se práva na dědický podíl s výhradou práva na povinný díl posoudit podle jejího obsahu (§ 555 o. z.) jako dědickou smlouvu, kterou se nepominutelný dědic povolává za dědice dědického podílu o velikosti povinného dílu (případně odkazovníka ohledně povinného dílu). Eventuálně bychom mohli v duchu § 575 o. z. uvažovat též o konverzi renunciační smlouvy na smlouvu dědickou.
Druhé zastavení: Lze se dovolat relativní neúčinnosti renunciační smlouvy?
Případná relativní neúčinnost renunciační smlouvy zůstává velmi diskutovanou otázkou. Stávající doktrinální názory lze cum grano salis rozdělit do tří skupin. Prvá skupina autorů tvrdí, že relativní neúčinnost u renunciačních smluv nepřichází v úvahu, neboť renunciace není majetkovým převodem., To je sice pravda, avšak konstrukce relativní neúčinnosti nutně majetkový přesun nevyžaduje, když její obecný objektivní předpoklad spočívá v právním jednání dlužníka zkracujícím (třeba i v budoucnu) věřitele (§ 589 odst. 1 o. z.).[28][27][26]
Skutková podstata relativní neúčinnosti může být naplněna např. neuplatněním práva na povinný díl (respektive dříve nevznesením námitky relativní neplatnosti závěti pro opomenutí práv nepominutelného dědice) či uzavřením dohody o rozdělení pozůstalosti, na jejímž základě zadlužený dědic nenabude ničeho - v žádném z těchto případů přitom k majetkovému přesunu nedochází. Domníváme se proto, že tyto argumenty nejsou přiléhavé a že renunciaci zásadně odporovat lze.[30][29]
Tím se dostáváme k autorům, kteří hájí stanovisko, že renunciační smlouva je odporovatelná v zásadě vždy za předpokladu, že není uzavřena za adekvátní úplatu a že renunciant má věřitele, kterým se nedaří uspokojit se z jeho majetku. Ovšem tento postoj nedostatečně reflektuje zůstavitelovu testovací autonomii, popřípadě ji zásadní měrou deformuje. Zůstavitelova autonomie rovněž nezbytně vstupuje do axiologické úvahy a je třeba ji se zájmem na ochraně renunciantových věřitelů poměřovat. Výsledek této úvahy přitom značnou měrou determinuje sám zákonodárce, když zakotvil skutkovou podstatu vydědění pro marnotratnost (§ 1647 o. z.). Tím totiž vyjádřil svůj zřejmý hodnotový příklon, když upřednostnil rodinnou solidaritu a zachování majetku v rodině před ochranou věřitelů jednoho z (nepominutelných) dědiců. Renunciaci tak podle nás lze odporovat ovšem toliko za splnění určitých předpokladů.[32][31]
Ony předpoklady vycházejí ze shora uvedeného a spočívají v tom, že zůstavitel sám mohl výši jmění nabývaného zadluženým (nepominutelným) dědicem ovlivnit (respektive určit) svým pořízením pro případ smrti. Z toho důvodu se domníváme, že nelze zasahovat do zůstavitelovy autonomie pouze proto, že má některý z dědiců věřitele. Odporovat renunciační smlouvě je proto možné pouze za předpokladu, že sám zůstavitel nemohl svým jednostranným projevem vůle odepřít zadluženému dědici určitý podíl na svém jmění. Z toho plyne, že se nelze domáhat relativní neúčinnosti zřeknutí se dědického práva, které učinil jiný než nepominutelný dědic. Naopak odporovat zásadně lze zřeknutí se práva na povinný díl, ledaže byl u zřeknuvšího se nepominutelného dědice naplněn důvod vydědění.[34][33]
Existuje-li u určitého nepominutelného dědice důvod vydědění, může zůstavitel pořídit pro případ své smrti bez ohledu na tohoto nepominutelného dědice. Rozhodnutí, zda se uchýlí k výslovnému vydědění či zda jej toliko opomene, aniž by se o něm zmínil, je na zůstaviteli, a má důsledky zásadně pouze v otázkách důkazního břemene. Obdobně lze argumentovat též ohledně renunciace - může-li zůstavitel nepominutelného dědice (jednostranně) vydědit, může se s ním též dohodnout, že tento nenabude své právo na povinný díl, a renunciaci lze proto využít jako určitou alternativu vydědění. Jinými slovy, renunciace povinného dílu v sobeˇ může obsahovat i vůli zůstavitele směřující k vydědění (přinejmenším k vydědění mlčky a po právu).[36][35]
Oproti tomu, pakliže důvod vydědění naplněn není, vypadává testovací autonomie z úvahy, neboť zůstavitel nemůže nepominutelnému dědici právo na povinný díl libovolně (tj. bez zákonného důvodu) odejmout. V důsledku nenabytí majetkového práva (na povinný díl), jež by dlužník - nebýt renunciace - nabyl, tak skutečně může dojít ke zkrácení věřitele. Věřitel, jenž je takto zkrácen, se proto v těchto případech může s úspěchem domáhat relativní neúčinnosti smlouvy o zřeknutí se práva na povinný díl. Tento přístup se prosadil též v rakouských doktrinárních i judikatorních diskusích.[39][38][37]
Zřeknutí se práva na povinný díl přitom nelze odporovat ihned po jeho učinění, nýbrž až po zůstavitelově smrti, neboť do té doby absentuje příčinná souvislost mezi renunciací a zkrácením dědicova věřitele (k tomu může dojít až za předpokladu, že renunciant přežije zůstavitele).[40]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 6, 2021. Pokračování článku dostupné zde.
Renunciační smlouva byla přípustná ještě za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, nicméně předchozí občanský zákoník (obč. z. 1964) ji zapověděl. To vedlo v praxi k uzavírání právně nezávazných paktů, jež bychom mohli označit jako "rodinné smlouvy" s tím, že zůstavitelé mohli spoléhat toliko na morální integritu jednotlivých jejich aktérů - srov. SVOBODA, J. - KLIČKA, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 45.[1]
Vzhledem k tomu, že je tato smlouva uzavírána za zůstavitelova života (tj. inter vivos), není předmětem renunciace dědické právo, leč čekatelství, respektive kandidátství či naděje na dědické právo, neboť dědické právo i právo na povinný díl vznikají nejdříve zůstavitelovou smrtí (srov. WELSER, R. - ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht. 14. Auflage. Wien: MANZ, 2015, s. 524; obdobně již ROUČEK, F. In: ROUČEK, F. - SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: V. Linhart, 1935, s. 69).[2]
Renunciace (z lat. renuntiatio), tj. vzdání se, zřeknutí se čeho.[3]
Srov. rozhodnutí OGH ze dne 8. 3. 1990, sp. zn. 7 Ob 531/90; či APATHY, P. In: KOZIOL, H. - BYDLINSKI, P. - BOLLENBERGER, R. a kol. Kurzkommentar zum ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch samt Ehegesetz und Konsumentenschutzgesetz. Wien: Springer Verlag, 2005, s. 456.[4]
O renunciaci jako alternativě vydědění hovoří též WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge. Wien: Springer, 2010, s. 661.[5]
Srov. již KRČMÁŘ, J. Příspěvky k výkladu reformovaného práva občanského. Právník. 1918, roč. 57, č. 2, s. 51; z rakouských autorů např. APATHY, P. In: KOZIOL, H. - BYDLINSKI, P. - BOLLENBERGER, R. a kol. Kurzkommentar zum ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch samt Ehegesetz und Konsumentenschutzgesetz, s. 457; z novějších českých pramenů FIALA, R. - BEEROVÁ, K. In: FIALA, R. - DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 48.[6]
Srov. HOLÍKOVÁ, L. Možnosti dispozice dědiců s dědickým právem. Ad Notam. 2015, č. 3, s. 19.[7]
Automatické vyloučení potomků z práva na povinný díl - bez ohledu na to, zda došlo k úplatné či bezúplatné renunciaci - bývá zpochybňováno některými rakouskými autory (ZEMEN, H. Zu den Wirkungen des Erbverzichtes auf die Nachkommen. Juristische Blätter. 1990, Nr. 8, s. 505 an.) - tato zpochybnění však mohou obstát (jak v Rakousku, tak u nás) toliko v rovině de lege ferenda, neboť text zákona i úmysl historického zákonodárce dle našeho mínění hovoří jasně - WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 665; rozhodnutí OGH ze dne 30. 1. 1990, sp. zn. 5 Ob 512/90.[8]
Vzhledem k tomu, že se zříká jiná osoba (tj. nejde o právní jednání v zastoupení dané nezletilé potomky), není k takové renunciační smlouvě zapotřebí souhlasu opatrovnického soudu ani druhého rodiče - výslovně např. ECCHER, B. Erbrecht. Bürgerliches Recht. Band VI. 6. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2016, s. 27; či WELSER, R. - ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, s. 524; u nás již HOLUB, R. Komentář k občanskému zákoníku: právo dědické. Praha: Orbis, 1957, s. 63.[9]
Srov. KITTEL, D. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1560; či ŠEŠINA, M. In: ŠVESTKA, J. - DVOŘÁK, J. - FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 43-44; či rozhodnutí OGH ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 3 Ob 165/13f, podle něhož není nutná současná přítomnost smluvních stran při uzavírání renunciační smlouvy (pro naše poměry to znamená, že lze využít institutu pokračování v notářském zápisu) - v daném rozhodnutí bylo potvrzeno, že pro uzavírání renunciační smlouvy platí pravidla o kontraktačním procesu.[10]
O úplatné povaze renunciačních smluv byla v rakouské doktríně i judikatuře vedena rozsáhlá polemika, která se v zásadě ustálila na tom, že přinejmenším smlouvu o zřeknutí se práva na povinný díl lze kvalifikovat jako úplatnou [svou povahou jde o smlouvu směnnou, přičemž plnění zůstavitele spočívající ve vybytí je opětováno protiplněním v podobě zřeknutí se, které má povahu prominutí budoucího (podmíněného) dluhu]. Srov. např. rozhodnutí OGH ze dne 29. 10. 1992, sp. zn. 2 Ob 527/92; či rozhodnutí OGH ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 4 Ob 219/09y. Tyto závěry jsou přijímány i doktrínou - za všechny srov. WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 662-663, která přehledně shrnuje též judikatorní vývoj.[11]
Vybytí je pojmem vytvořeným ve středověku, kterým se rozumí poskytnutí určitého majetkového plnění (typicky peněz) namísto dědického podílu (či povinného dílu), k němuž docházelo především v případech, kdy určitý potomek odcházel z rodinného hospodářství. K tomuto pojmu a jeho zobecnění srov. např. HOLUB, R. Komentář k občanskému zákoníku: právo dědické. Praha: Orbis, 1957, s. 25 a zejména s. 63; či KNAPP, V. In: KNAPP, V. - LUBY, Š. - BLAŽKE, J. Učebnice občanského a rodinného práva. Svazek 3. (Dědické právo - Rodinné právo). Praha: Orbis, 1954, s. 21-22; nověji DVOŘÁK, J. In: DVOŘÁK, J. - ŠVESTKA, J. - ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné 4 - Díl čtvrtý: Dědické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 38.[12]
Srov. též rozhodnutí OGH ze dne 20. 3. 1936, sp. zn. 3 Ob 541/35 (citováno dle WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 663), které připustilo aplikovatelnost pravidel o lichvě na renunciační smlouvy.[13]
Srov. ECCHER, B. Erbrecht. Bürgerliches Recht, s. 25; APATHY, P. In: KOZIOL, H. - BYDLINSKI, P. - BOLLENBERGER, R. a kol. Kurzkommentar zum ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch samt Ehegesetz und Konsumentenschutzgesetz, s. 457; či WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 673. Opačně GSCHNITZER, F. Erbrecht. Wien: Springer Verlag, 1964, s. 44.[14]
Srov. důvodovou zprávu k o. z., která (vedle ABGB) uvádí jako inspirační zdroje právní úpravy renunciačních smluv též právní úpravu švýcarskou a německou, a dále návrh občanského zákoníku z roku 1937 - viz ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 607-608.[15]
Srov. WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 673.[16]
Máme ovšem za to, že není vyloučeno, aby si strany renunciační smlouvy ujednaly např. nevděk jako smluvní důvod pro odstoupení od renunciace, a to s ohledem na to, že zde připouštíme aplikaci pravidel o odstoupení od smlouvy (§ 11 o. z.).[17]
Srov. WELSER, R. - ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, s. 526 (včetně autorů citovaných ibidem v pozn. pod čarou č. 15 a 16); či WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 662; či již VON ZEILLER, F. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. Zweyter Band, Zweyte Abtheilung. Wien - Triest: Geistingers Verlagshandlung, s. 16.[18]
WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 664.[19]
Rozhodnutí OGH ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 7 Ob 2303/96v, v němž se OGH zabýval případem, kdy byla uzavřena smlouva o vzájemné renunciaci, přičemž OGH se zabýval toliko jejím výkladem, aniž by jakkoli zpochybnil přípustnost takové konstrukce (prejudiciálně tedy zodpověděl otázku její přípustnosti kladně).[20]
U nás připouští obapolnou renunciaci MUZIKÁŘ, M. Zřeknutí se dědického práva. Ad Notam. 2014, č. 4, s. 8.[21]
Srov. FIALA, R. - BEEROVÁ, K. In: FIALA, R. - DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 49; či ŠEŠINA, M. In: ŠVESTKA, J. - DVOŘÁK, J. - FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 42: "Jelikož podle § 1 odst. 2 platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, lze mít za to, že tato možnost není vyloučena." Je ovšem otázkou, zda je přiléhavé argumentovat ustanovením § 1 odst. 2 o. z., neboť renunciační smlouva je upravena v části třetí o absolutních majetkových právech, kde platí § 978 o. z., jenž vůči němu představuje lex specialis. Možnost výhrady povinného dílu připouštěl též ROUČEK, F. In: ROUČEK, F. - SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí, s. 70.[22]
Srov. TALANDOVÁ, I. Několik úvah nad nepominutelným dědicem. Soukromé právo. 2019, roč. VII, č. 11, pozn. pod čarou č. 35: "Zákon [...] nezmiňuje možnost jiné dohody smluvních stran, jak to činí v případě vztažení zřeknutí se na potomky dědice. Lze tedy mít za to, že si nelze sjednat zřeknutí se jen dědického podílu a ponechání si povinného dílu, když zřeknutí má zjevně být nástrojem umožňujícím zůstaviteli pořídit pro případ smrti bez omezení v podobě povinného dílu. Zachování povinného dílu navíc může zůstavitel dosáhnout svým pořízením pro případ smrti nebo dědic odmítnutím s výhradou povinného dílu." Bez bližší argumentace uvádí tentýž závěr KITTEL, D. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1559.[23]
Ke shodným závěrům dospívají i někteří rakouští autoři - srov. ECCHER, B. Erbrecht. Bürgerliches Recht. Band VI., s. 24; či WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 664.[24]
Tuto možnost připouštějí, jak čeští (a to včetně těch, podle nichž je renunciace dědického práva s výhradou povinného dílu zapovězena - KITTEL, D. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, s. 1559), tak rakouští autoři (WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 664), a výslovně též rakouská judikatura (rozhodnutí OGH ze dne 5. 12. 1973, sp. zn. 1 Ob 201/73).[25]
Srov. ROUČEK, F. In: ROUČEK, F. - SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí, s. 69; či SVOBODA, J. - KLIČKA, O. Dědické právo v praxi, s. 45; či MUZIKÁŘ, M. Zřeknutí se dědického práva, s. 7.[26]
I důvodová zpráva uvádí, že relativní neúčinnost renunciace není možná, neboť zůstavitel nenabývá účinností renunciační smlouvy žádné obohacení a potenciální dědic se žádného majetku nezbavuje, neboť jeho dědické právo v době uzavření smlouvy ještě neexistuje - ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou, s. 609.[27]
Shodně BEZOUŠKA, P. Komentář k § 589 [Lze odporovat smlouvě, kterou se dlužník zříká dědického práva?]. In: BEZOUŠKA, P. - HAVEL, B. Občanský zákoník: Srovnávací komentář. Wolters Kluwer - ASPI [online]. [cit. 2021-03-12], který výstižně uvádí, že ke zkrácení "může dojít rozličnými způsoby, které nespočívají pouze v přímém snižování aktiv dlužníka".[28]
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015-I.: "Opomenutí neopomenutelného dědice dovolat se relativní neplatnosti závěti (dále jen "opomenutí") je nepochybně právním úkonem a jako takové je (obecně vzato) způsobilým předmětem odpůrčí žaloby [...]."[29]
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 103/2012 civ.[30]
Tato skupina je patrně nejméně početná. Jejími zástupci jsou FIALA, R. - BEEROVÁ, K. In: FIALA, R. - DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 50-51; a patrně též KOVÁŘOVÁ, D. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praktická příručka. Praha: Leges, 2015, s. 41-42.[31]
Srov. BEZOUŠKA, P. Komentář k § 589 [Lze odporovat smlouvě, kterou se dlužník zříká dědického práva?]. In: BEZOUŠKA, P. - HAVEL, B. Občanský zákoník: Srovnávací komentář, který přiléhavě uvádí, že zabránění delaci může zůstavitel dosáhnout i jednostranným právním jednáním - ať již povoláním jiných osob než onoho dlužníka, či tzv. negativní závětí dle § 1649 odst. 2 o. z..[32]
Srov. ibidem: "Uzavře-li zůstavitel se svou manželkou smlouvu o zřeknutí se dědického práva, má to v zásadě stejný účinek, jako když zůstavitel prohlásí, že manželka nenabude pozůstalosti."[33]
Ibidem - Renunciace práva na povinný díl totiž nepředstavuje zrušení delace, leč přímo zánik budoucího práva zaručeného zákonem. Takovým důvodem vydědění může být i marnotratnost, přičemž v takovém případě musí jít o zřeknutí se práva na povinný díl ve prospěch renunciantových potomků - srov. KOZIOL, H. Gläubigeranfechtung bei Unterlassung der Geltendmachung des Pflichtteils und bei Erbverzicht. Juristische Blätter. 1974, Nr. 4, s. 407.[34]
Pomineme-li eventualitu, že jde o potomka, o němž zůstavitel nevěděl.[35]
Z hlediska důkazního by však pochopitelně bylo vhodnější, pokud by strany v renunciační smlouvě uvedly, že ji uzavírají s ohledem na existenci důvodu vydědění, kterou renunciant uznává a v čem konkrétně důvod vydědění spatřují.[36]
Shodně BEZOUŠKA, P. Komentář k § 589 [Lze odporovat smlouvě, kterou se dlužník zříká dědického práva?]. In: BEZOUŠKA, P. - HAVEL, B. Občanský zákoník: Srovnávací komentář.[37]
Srov. GSCHITZER, F. Erbrecht, s. 45; ECCHER, B. Erbrecht. Bürgerliches Recht. Band VI., s. 26; WALL, A. In: GRUBER, M. - KALLS, S. - MÜLLER, K. - SCHAUER, M. (Hrsg.). Erbrecht und Vermögensnachfolge, s. 674; či APATHY, P. In: KOZIOL, H. - BYDLINSKI, P. - BOLLENBERGER, R. a kol. Kurzkommentar zum ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch samt Ehegesetz und Konsumentenschutzgesetz, s. 458, podle nějž nelze z důvodů ochrany zůstavitelovy testovací autonomie odporovat zřeknutí se samotného dědického práva, ovšem lze odporovat renunciaci povinného dílu, ledaže zůstavitel sám mohl nepominutelného dědice z dědění vyloučit (typicky vyděděním).[38]
Srov. profilující rozhodnutí OGH ze dne 23. 2. 1995, sp. zn. 2 Ob 505/95.[39]
K tomuto závěru dospívá např. KOZIOL, H. Gläubigeranfechtung bei Unterlassung der Geltendmachung des Pflichtteils und bei Erbverzicht, s. 404.[40]
Diskuze k článku ()