V takovém případě nastává kolize obchodních podmínek neboli tzv. bitva forem. V tomto článku se zaměříme na to, jak tuto bitvu forem řešit a jaké konkrétní výkladové problémy mohou v praxi nastat.
Běžně situace kolize nebo konfliktu obchodních podmínek může nastat při koupi a uzavírání kupní smlouvy, kdy kupující předloží v rámci poptávky či objednávky obchodní podmínky pro koupi a prodávající naopak přiloží k reakci na poptávku nebo k potvrzení objednávky své obchodní podmínky pro prodej.
Přístupy k řešení bitvy forem
Řešit kolizi obchodních podmínek tak, aby k uzavření smlouvy došlo, je teoreticky možné několika způsoby:
I. First-shot-rule (pravidlo prvního výstřelu) = na základě tohoto pravidla se použijí obchodní podmínky oferenta (resp. toho, kdo poprvé v rámci komunikace odkázal na své obchodní podmínky), je pak na akceptantovi, aby případný nesouhlas s obchodními podmínkami oferenta projevil.
II. Last-shot-rule (pravidlo posledního výstřelu) = na základě tohoto pravidla se použijí obchodní podmínky akceptanta (resp. toho, kdo jako poslední v rámci komunikace odkázal na své obchodní podmínky), každá akceptace s odkazem na vlastní obchodní podmínky je považována za protinabídku, dokud nedojde k plnění jedné ze stran, což bude považováno za přijetí návrhu i včetně posledních obchodních podmínek.[1]
III. Knock-out-rule (pravidlo vylučovací, průniku) = na základě tohoto pravidla nepřeváží ani jedny z obchodních podmínek, konflikt zde nemá vítěze, platí obchodní podmínky v rozsahu, v jakém si neodporují (viz níže).[2]
IV. Best-shot-rule (pravidlo výhodnosti) = jedná se o alternativní pravidlo, na jehož základě by měly být bez ohledu na časovou souslednost předložení obchodních podmínek zvoleny obchodní podmínky obsahující ekonomicky nejrozumnější řešení, pravidlo existuje jen v rovině teoretické.[3]
V. Další přístupy – podmínky prodávajícího (jako poskytovatele charakteristického plnění, inspirace v MPS), podmínky kupujícího, aj.[5][4]
VI. Řešení dle okolností případu (ad hoc) – rezignace na univerzální pravidlo, řešení každého případu jako jedinečného.[6]
Český právní řád využívá k řešení kolize obchodních podmínek knock-out-rule. Právní základ zahrnuje jediný odstavec, a to v ustanovení § 1751 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“):
„Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není.“
Formulace ustanovení zdánlivě nevzbuzuje pochybnosti o použití v praxi, dává průchod autonomii vůle stran. Nicméně budeme-li v případě konkrétních obchodních podmínek porovnávat jednotlivá ustanovení, která upravují tutéž problematiku, zjistíme, že rozhodnout o konečné podobě pravidla, které se v daném případě uplatní, nebude jednoduché.
Použití knock-out-rule (vylučovací pravidlo)
Při užití vylučovacího pravidla hledáme, pokud je to možné, nejmenšího společného jmenovatele obchodních podmínek, uvádí se také teorie zbytkové platnosti nebo pravidlo průniku.[9][8][7]
Při použití vylučovacího pravidla máme podle znění zákona hledat rozpor v obchodních podmínkách. Neměli bychom hledat, co mají společné, ale měli bychom se zaměřit na to, v čem si odporují, v čem se liší. To je poněkud odlišné pravidlo od pravidla, které používají Principy UNIDROIT v čl. 2.1.22 nebo Principy Evropského závazkového práva (PECL) v čl. 2:209 , podle obou pravidel se mají použít obchodní podmínky, v jakém jsou „common in substance“, což je přesně přeloženo jako „shodné ve své podstatě“, zjednodušeně „shodné“. Podle těchto principů bychom tedy měli hledat, v čem se obchodní podmínky obou stran shodují a tato pravidla použít. Použití nerozporných ustanovení (pravidlo v OZ) a shodných ustanovení (pravidlo v UNIDROIT a PECL) není totéž. Tento možná nedůsledný překlad se projeví v situaci, kdy jedna strana určitou problematiku upravuje, a druhá nikoli. Pokud bychom vycházeli z „common in substance“, je tu rozpor (hledali bychom totiž shodná ustanovení a upravuje-li jedna strana problematiku, a druhá nikoli, pak se o shodu jednat nemůže a podmínky neobstojí), vycházíme-li však z rozsahu, ve kterém nejsou v rozporu, pak zde rozpor není (hledali bychom totiž pouze rozpor, upravuje-li jedna strana problematiku, a druhá nikoli, nejedná se o rozpor a podmínky obstojí).[12][11][10]
Při aplikaci vylučovacího pravidla řešíme tyto důležité otázky:
- Jak pravidlo použít, pokud jedny obchodní podmínky určitou problematiku upravují, a druhé nikoli?
- Jak pravidlo použít, pokud obě podmínky určitou problematiku upravují a liší se pouze v množstevním určení, rozsahu, kvantitě?
- Jak pravidlo použít v ostatních případech?
Je nutné také zmínit, že nalezení společného jmenovatele či průniku nemusí vždy nutně znamenat optimální ekonomické řešení s největším celkovým užitkem pro obě strany.[13]
Pokud dojde ke kolizi a k vyrušení obchodních podmínek s tím, že ani nenajdeme žádné společné minimum, které bychom v dané situaci mohli použít (viz výklad níže o možných kolizích v případě kolize množstevní), poté použijeme podpůrnou, dispozitivní úpravu v daném právním předpise (nejčastěji v OZ).
Možnosti kolizí a nekolizí
A. Mlčící obchodní podmínky (jedny problematiku upravují, druhé nikoli)
Nyní se pokusíme odpovědět na výše uvedenou první otázku. Jak postupovat, pokud jedny podmínky záležitost (např. splatnost faktur) upravují, ale druhé ji opomíjí? Názory se, bohužel, různí.
Neexistuje-li k problematice podpůrná zákonná úprava, použijí se pravidla obchodních podmínek, které problematiku upravují, byť se dané záležitosti věnují jen obchodní podmínky jedné smluvní strany, jak bylo výše řečeno. Samotné mlčení druhé strany k rozporu a vyloučení předmětného pravidla nepovede.[15][14]
Problém nastane, a zde už se autoři rozcházejí, pokud obchodní podmínky jedné ze smluvních stran záležitost upravují, podmínky druhé smluvní strany k problematice mlčí, a přitom existuje dispozitivní úprava (nejčastěji v OZ).
Jedna skupina autorů zaujímá názor, že v takovém případě je tu rozpor, protože obchodní podmínky, které problematiku neupravují, jako by si vtáhly k sobě podpůrnou zákonnou úpravu, tedy že mlčením vyjadřují souhlas s podpůrnou úpravou v zákoně, součást mlčících podmínek tedy tvoří dispozitivní pravidla. Mlčení obchodních podmínek bychom měli chápat jako implicitní převzetí takové úpravy. To, že součástí mlčících obchodních podmínek není úprava určité problematiky, má znamenat, že to mlčící strana učinila vědomě, a to z toho důvodu, že souhlasila s podpůrnou úpravou. I když nejsou dispozitivní ustanovení v obchodních podmínkách přímo citovány, předstíráme, jako by tam byly.[18][17][16]
Druhá skupina je toho názoru, že se použije úprava těch obchodních podmínek, které problematiku upravují, a to bez ohledu na to, zdali existuje podpůrná zákonná úprava. Neupravením určité otázky a přijetím obchodních podmínek druhé strany vyjadřuje mlčící strana souhlas se zněním obchodních podmínek, které otázku upravují. Závěr o vtažení podpůrné úpravy do mlčících obchodních podmínek je považován jako restriktivní a nekorespondující se zásadou autonomie vůle.[19]
Dle názoru autora by měl být upřednostněn druhý názor. Mlčení v obchodních podmínkách o určitých otázkách neznamená příklon k podpůrné úpravě. Ta by se měla využít až tehdy, kdy žádná ze stran otázku v rámci smluvních ujednání nebo v obchodních podmínkách neupraví. Na základě hierarchie pravidel pro závazkové vztahy jsou podpůrná, dispozitivní ustanovení zákona až na posledním místě. Upřednostněna je hlavně vůle a ujednání účastníků. Se zněním obchodních podmínek strany vyjadřují svůj souhlas a pokud by obchodní podmínky jedné ze stran byly problematické, je možné vylučovací pravidlo a uzavření smlouvy odmítnout i po uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu. I v případě obchodních podmínek jde o ujednání stran, které má přednost před dispozitivními ustanoveními zákona. I vzhledem k formulaci zákona, kdy máme hledat ustanovení, která jsou v rozporu, se autor přiklání k variantě, kdy se nebudou vtahovat podpůrná ustanovení do mlčících obchodních podmínek.[20]
B. Zásadní kolize
U těchto kolizí budou obchodní podmínky v přímém rozporu (např. rozdílné určení rozhodného práva). Nelze tedy najít žádný společný jmenovatel, podmínky jsou v přímém rozporu a vyruší se, nepoužije se ani jedna z nich a přistoupí se k podpůrné zákonné úpravě.
C. Kolize v kvantitě (množstevní, rozsahová)
V tomto případě se strany shodují v základu (př. stanoví lhůtu splatnosti faktury, definují záruční dobu) nebo použití určitého instrumentu (př. smluvní pokuta, smluvní úrok z prodlení, pozastávky), ale liší se v kvantitě, v určení částky, procenta, počtu dní, rozsahu, zjednodušeně v číselném údaji. V takovém případě by k dosažení výsledku mělo dojít k redukci na společné minimum, nejmenšímu společnému jmenovateli. K redukci by však mělo docházet v případě, kdy dispozitivní úprava nenabízí uspokojivé řešení.[23][22][21]
Vždy je nutné porovnávat to, co požadují strany, s příslušnou dispozitivní zákonnou úpravou, v sázce budou tedy tři hodnoty: hodnota v prvních obch. podmínkách, hodnota ve druhých obch. podmínkách a hodnota v dispozitivní úpravě. Čistě matematicky by se dalo vycházet z průměru ze tří hodnot, to by však zřejmě neodpovídalo principu autonomie vůle, neboť strany s dispozitivní úpravou nepočítaly, mají svou úpravu. K dispozitivní úpravě by pak bylo přistoupeno v případě, kdy se vůle stran liší tak zásadně, že nemohou obstát ani jedny podmínky a nelze učinit redukci na společné minimum. Vycházet by se mohlo z hranic hodnot v porovnání s dispozitivní úpravou. Je-li podpůrně stanovena nižší hodnota, než kterou uvádějí obě strany, použije se nejnižší hodnota, kterou uvádí jedna ze stran:
Př.: V OZ je stanovena splatnost faktur na 30 dní (§ 1963 OZ). Kupující upravuje ve svých obchodních podmínkách splatnost faktur 40 dní, prodávající upravuje ve svých obchodních podmínkách splatnost faktur 45 dní. Obě strany akceptovaly delší splatnost, nebylo by přiléhavé, pokud by mělo dojít k vyloučení jejich obchodních podmínek a k použití podpůrných 30 dní, proto by se měly použít obchodní podmínky kupujícího se splatností 40 dní, což představuje společné minimum, společného jmenovatele.
A opačný případ. Je-li podpůrně nastavena vyšší hodnota, než kterou uvádějí obě strany, použije se nejvyšší hodnota, kterou uvádí jedna ze stran:
Př.: V OZ je stanovena splatnost faktur na 30 dní (§ 1963 OZ). Kupující upravuje ve svých obchodních podmínkách splatnost faktur 15 dní, prodávající upravuje ve svých obchodních podmínkách splatnost faktur 20 dní. Obě strany akceptovaly kratší splatnost, nebylo by přiléhavé, pokud by mělo dojít k vyloučení jejich obchodních podmínek a k použití podpůrných 30 dní, proto by se měly použít obchodní podmínky prodávajícího se splatností 20 dní, což představuje společné minimum, společného jmenovatele.
Pokud by ale nebylo možné zjistit společné minimum, zřejmě by nezbývalo nic jiného než použít dispozitivní úpravu, tak by tomu mohlo být tehdy, pokud je hodnota obsažená v dispozitivní úpravě mezi hodnotami uváděnými stranami:
Př.: V OZ je stanovena splatnost faktur na 30 dní (§ 1963 OZ). Kupující upravuje ve svých obchodních podmínkách splatnost faktur 15 dní, prodávající upravuje ve svých obchodních podmínkách splatnost faktur 40 dní. Kupující preferuje kratší splatnost, prodávající naopak delší splatnost. Splatnost uvedená v OZ je prostřední hodnotou, obchodní podmínky by se měly vyloučit a měla by se použít dispozitivní úprava, která v tomto případě tvoří kompromis.
Tyto „vzorce“ nelze brát kategoricky a bez dalšího aplikovat. Jak již bylo uvedeno výše, problematická je například smluvní pokuta. Tedy problém může nastat, pokud jsou s použitím určitého instrumentu spojeny také jiné účinky (např. paušální náhrada škody v případě smluvní pokuty). Určitě je však nejprve vhodné porovnávat hodnoty uváděné stranami a hodnoty, které nabízí podpůrná úprava. Dále je třeba klást důraz na zkoumání smyslu a účelu daných zákonných ustanovení , co strany zamýšlely, čeho chtěly dosáhnout, zda vyloučení ustanovení obchodních podmínek a použití podpůrné zákonné úpravy více odpovídá jejich vůli, než kdyby se použilo ustanovení jedné ze stran či jakýsi průměr. Objevuje se ještě teorie podstatné změny ve výši. Pokud by se hodnoty s přihlédnutím k okolnostem případu a instrumenty (např. smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody) příliš nelišily, neměly by se podmínky vyrušit s nastoupením zákonné úpravy, mělo by dojít k určitému kompromisnímu řešení výše smluvních pokut, neboť v případě malých odlišností ve výši by stále převážil zájem stran na paušalizaci náhrady škody. To je však již na posouzení okolností jednotlivého případu.[26][25][24]
D. Zdánlivá kolize
V tomto případě se bude jednat o vyjádření téhož jinými slovy, např. v důsledku jiného vymezení pojmů či zvolené terminologie, větné konstrukce a slovních vyjádření a obratů. Ve skutečnosti se o kolizi jednat nebude a podmínky se nevyloučí.[27]
Závěr
Řešení kolizí obchodních podmínek se v teoretické rovině zdá snadné, nicméně v praxi již tak jednoznačné nebude.
Problémy se týkají zejména mlčících obchodních podmínek. České právní úpravě by zřejmě prospělo doslovné převzetí úpravy UNIDROIT a PECL, tedy doktríny common in substance: použily by se obchodní podmínky stran v rozsahu, v jakém se shodují. Pak by nebylo nutné řešit problém mlčících obchodních podmínek, které by dle názoru autora měly být vyřešeny tak, že by měly převážit obchodní podmínky té strany, která danou problematiku upravuje, druhá strana mlčením s těmito podmínkami souhlasí.
Druhým problémem je řešení kolize v kvantitě. V prvé řadě je nutné vždy stanovit, jaké hodnoty uvádějí strany a jaké hodnoty nabízí podpůrná úprava. Na základě tohoto zhodnocení se současným zkoumáním dalších aspektů (např. u smluvní pokuty) je nutné dospět ke kompromisní variantě společného základu, nejmenšího společného jmenovatele. Pokud by toto nebylo možné, musely by se podmínky vyrušit a nastoupila by podpůrná úprava.
S ohledem na dosud nejasné řešení kolizí obchodních podmínek, se doporučuje problému předejít, a to:[28]
- Vyloučením uzavření smlouvy bezodkladně po výměně projevů vůle (§ 1751 odst. 2 OZ)
- Vyhrazením si vlastních obchodních podmínek ve smlouvě nebo v nabídce (nestačí jen výhrada v obchodních podmínkách)
- Vyhrazením si v nabídce odmítnutí změn či dodatků při její akceptaci (např. výslovně odmítnout předložení obchodních podmínek druhou stran a konstatování, že v takovém případě smlouva uzavřena není).
Zdroje:
BEJČEK, Josef ; KOTÁSEK, Josef ; PŘÍKAZSKÁ, Monika a kolektiv. Obchodní podmínky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. 304 s. Spisy Právnické fakulty MU, řada teoretická, edice Scientia, sv. č. 574.
BEJČEK, J., ŠILHÁN J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 539 s.
HULMÁK a kol., Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054).Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1335 s.
International Institute for the Unification of the Private Law. UNIDROIT PRINCIPLES OF INTERNATIONAL COMMERCIAL CONTRACTS 2016.[online] Dostupné z: https://www.unidroit.org/instruments/commercial-contracts/unidroit-principles-2016
JURČA L., Kolize obchodních podmínek a způsoby jejich řešení.Diplomová práce. PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Právo a právní věda. Katedra obchodního práva. 2016
ŠVESTKA, DVOŘÁK, FIALA a kol., Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. (§ 1721-2520). Komentář. Wolters Kluver. Praha. 1700 s. Dostupné v ASPI [právní informační systém]
The Principles Of European Contract Law 2002 (Parts I, II, and III). Dostupné z: https://www.jus.uio.no/lm/eu.contract.principles.parts.1.to.3.2002/portrait.pdf
str. 89 BEJČEK, Josef ; KOTÁSEK, Josef ; PŘÍKAZSKÁ, Monika a kolektiv. Obchodní podmínky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. 304 s. Spisy Právnické fakulty MU, řada teoretická, edice Scientia, sv. č. 574, ISBN 978‐80‐210‐8424‐7.[1]
str. 98 BEJČEK, Obchodní podmínky[2]
str. 95 BEJČEK, Obchodní podmínky[3]
str. 96, 97 BEJČEK, Obchodní podmínky[4]
mezinárodní právo soukromé[5]
str. 97, 98 BEJČEK, Obchodní podmínky[6]
str. 57, BEJČEK, J., ŠILHÁN J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 539 s.[7]
str. 157 HULMÁK a kol., Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014.[8]
str. 98 BEJČEK a kol. Obchodní podmínky[9]
str. 72, International Institute for the Unification of the Private Law. UNIDROIT PRINCIPLES OF INTERNATIONAL COMMERCIAL CONTRACTS 2016. [online] Dostupné z: https://www.unidroit.org/instruments/commercial-contracts/unidroit-principles-2016[10]
str. 8,The Principles Of European Contract Law 2002 (Parts I, II, and III). Dostupné z: https://www.jus.uio.no/lm/eu.contract.principles.parts.1.to.3.2002/portrait.pdf[11]
str. 99, 105 BEJČEK, Obchodní podmínky[12]
str. 103 BEJČEK. Obchodní podmínky[13]
str. 57 BEJČEK. Obchodní smlouvy[14]
Komentář k § 1751. ŠVESTKA, DVOŘÁK, FIALA a kol. Občanský zákoník. Svazek V. Komentář[15]
str. 157 HULMÁK a kol. Občanský zákoník[16]
Komentář k § 1751. ŠVESTKA, DVOŘÁK, FIALA a kol. Občanský zákoník. Svazek V. Komentář[17]
str. 42 JURČA L., Kolize obchodních podmínek a způsoby jejich řešení. Diplomová práce. PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Právo a právní věda. Katedra obchodního práva. 2016[18]
str. 57,58 BEJČEK a kol. Obchodní smlouvy[19]
§ 1751 odst. 2 OZ[20]
str. 106 BEJČEK. Obchodní podmínky[21]
str. 57 BEJČEK. Obchodní smlouvy[22]
str. 42 JURČO. Kolize obchodních podmínek[23]
str. 57 BEJČEK. Obchodní smlouvy[24]
str. 157 HULMÁK a kol. Občanský zákoník V[25]
str. 157 HULMÁK a kol. Občanský zákoník V[26]
str. 100 BEJČEK. Obchodní podmínky[27]
str. 58 BEJČEK. Obchodní smlouvy[28]
Diskuze k článku ()