Odpovědnost za újmu způsobenou žákům základních škol je pak konkrétně upravena v § 391 odst. 2 zákoníku práce, kde je stanoveno, že: „za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení.“
Odpovědnost zaměstnavatele za újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem či nemocí z povolání je koncipována jako odpovědnost objektivní (za výsledek), a pro vznik nároku na náhradu této újmy je vyžadováno splnění tří předpokladů, kterými jsou: existence pracovního úrazu (či nemoci z povolání), vznik újmy a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem újmy. Všechny tři tyto předpoklady musí být naplněny současně – v opačném případě nárok zaměstnance nevzniká.[2][1]
Při posuzování odpovědnosti za újmu způsobenou žáku či studentovi v rámci vyučování či v přímé souvislosti s ním je nutno vycházet z veškerých ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za újmu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za újmu vzniklou pracovním úrazem. K tomuto závěru dochází jak odborná literatura, tak i Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozsudku ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017:[3]
„Ustanovení § 391 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce rozšiřuje věcnou působnost ustanovení zákoníku práce i na případy, kdy se nejedná o vztah ze závislé práce, stanoví-li, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy. Toto ustanovení nelze – jak nesprávně činily soudy – vykládat tak, že zakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu. V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákovi základní školy a žákovi základní umělecké školy úrazem, je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem.“
Nejvyšší soud se ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5492/2017 zabýval otázkou odpovědnosti školy k náhradě újmy na zdraví způsobené žáku této základní školy (dále jen „žalobce“) při hodině tělocviku.
V daném případě se žalobce domáhal, aby žalované základní škole (dále jen „žalovaná“) byla uložena povinnost zaplatit mu 11.382.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady újmy na zdraví způsobené žalobci během hodiny tělesné výchovy v tělocvičně žalované, kdy během úvodního rozklusání během tělocvičny došlo u žalobce v důsledku náhle vzniklé fibrilace srdečních komor k zástavě krevního oběhu, která způsobila zástavu krevního oběhu a následné hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu. Žalobce trpěl vrozenou srdeční vadou (kritická stenóza aortální chlopně), jež byla úspěšně řešena dvěma operačními zákroky, načež byl žalobce shledán jako tzv. bezpříznakový pacient a byla mu doporučena běžná dětská rekreační zátěž s ohledem na jeho kondici. Žalovaná se žalobě bránila tvrzením, že žalobce byl dětským kardiocentrem shledán zcela bez obtíží a zdráv, byla mu poskytnuta první pomoc, a k jeho kolapsu mohlo dojít kdykoliv, nejen při rozklusání, které žalovaná neshledávala jako nadměrnou fyzickou námahu.
Vzhledem k tomu, že k újmě na zdraví žalobce došlo dne 11. 1. 2008, bylo při posuzování záležitosti nutno vycházet z právních předpisů účinných v dané době – tzn. dle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 4. 2008. Tedy se pro oblast odpovědnosti za újmu vedle ust. § 391 zákoníku práce vycházelo též z ust. § 366 a 380 zákoníku práce ve znění účinném do 13. 4. 2008, jimž odpovídající úpravu lze v aktuálně účinném znění zákoníku práce nalézt v ust. § 269 a 271k. Ustanovení § 366 odst. 1 (dle aktuálně účinného znění § 269 odst. 1) zákoníku práce stanovuje odpovědnost zaměstnavatele za újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jestliže újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Ustanovení § 380 odst. 1 zákoníku práce (§ 271k odst. 1 dle aktuálně účinné úpravy) pak blíže vymezuje pojem pracovního úrazu a stanovuje, že pro účely zákoníku práce se jím rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Pojem pracovního úrazu blíže rozvinula ustálená judikatura, podle níž je pod pojmem úrazu nutno rozumět nejenom tělesné zranění způsobené nenadálým zevním násilím, nýbrž vůbec porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, za předpokladu, že toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které svou povahou jsou krátkodobé, náhlé a násilné. „V takovém případě k pojmu pracovního úrazu stačí, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musí pak být příčinnou prostředku, o jehož odškodnění se jedná.“(viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961, sp. zn. 4 Co 172/61).
Obdobně se k úrazovému ději vyjádřil též Nejvyšší soud ČSSR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 1962, sp. zn. 4 Cz 86/61: „Půjde zpravidla o takovou událost, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. I když sice zdánlivě chybí zevní faktor úrazového děje, může jít o úrazový děj i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém napětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus pracovníka není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí.“
V návaznosti na uvedenou judikaturu Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Z uvedeného vyplývá, že o úraz žáka základní školy a základní umělecké školy, za který odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy, jde tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení - trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním.“
Pro rozhodnutí daného sporu tedy bylo zásadní vyřešení otázky, zda je náhlou fibrilaci srdečních komor spojenou s následnou zástavou krevního oběhu žalobce možno považovat za úrazový děj. O úrazový děj v případě rozklusání při hodině tělesné výchovy by se mohlo jednat v případě, že by organismus žalobce nebyl schopen a přizpůsoben dané fyzické zátěži a tento fyzický výkon by pro něj představoval tak velkou námahu, vypětí sil a úsilí, že by ve svém výsledku způsobily újmu na zdraví žalobce. Vzhledem ke složitosti posuzované otázky je pro její řešení nutné vypracování znaleckého posudku, a to odborníkem z daného odvětví – v tomto případě je tedy nutné, aby znalecký posudek zpracoval či se na něm podílel odborník z oboru zdravotnictví, odvětví interna a specializace kardiologie. V dané kauze byl sice znalecký posudek zpracován, avšak nepodílel se na něm žádný odborník požadované specializace a kardiologickou část znaleckého posudku zpracovali pediatr a tělovýchovný lékař.
Nezpracování potřebného znaleckého posudku, resp. absence odborníka požadované specializace při jeho tvorbě bylo Nejvyšším soudem shledáno jako závažné pochybení odůvodňující závěr, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že s ohledem ke zjištěným skutečnostem nemůže obstát závěr soudů nižšího stupně o tom, že zdravotní selhání žalobce nemělo původ v tělesné činnosti spočívající v rozklusání kolem tělocvičny, kterou žalobce jako žák žalované základní školy tento den vykonával při vyučování v hodině tělesné výchovy. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud rozsudky nižších soudních instancí zrušil a vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že otázka odpovědnosti školy za úraz způsobený žáku při hodině tělesné výchovy nebyla Nejvyšším soudem finálně rozhodnuta a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je otázkou, jak bude nakonec mimořádně složitá otázka příčinné souvislosti v tomto případě vyřešena. Na finální judikatorní závěry však budeme muset ještě vyčkat.
Viz § 366 odst. 4 zákoníku práce ve znění do 13. 3. 2008 (§ 269 odst. 4 zákoníku práce v aktuálně účinném znění).[1]
Viz Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 1495.[2]
Viz Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 1578–1579.[3]
Diskuze k článku ()