Dovolenkový judikát aneb několik vět k výkladu § 1315 o.z. a neplatnosti právních jednání

Předmětný spor se nejprve týká posouzení ujednání v zástavní smlouvě, jehož znění je následující: „Kdykoliv poté, co nastane případ porušení smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn, avšak nikoliv povinen, realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, a to některým z postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy, vybraným na základě vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s § 1365 o. z.“ 

Zástavní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění dluhu ve výši 1.000.000,-- Kč, který v době jejího uzavření nebyl splatný. Následně se splatným stal, k jeho řádnému splnění však nedošlo, pročež zástavní věřitel přistoupil k realizaci zástavního práva. Jako způsob realizace zvolil prodej z volné ruky, a to spřízněné právnické osobě za poměrně výhodnou cenu (obvyklá cena zástavy v době realizace prodeje byla cca 6,5krát vyšší). 

Žalobkyně, (zástavní) dlužnice, namítá, že smlouva, na jejímž základě bylo převedeno vlastnické právo k zástavě, je neplatná, a to pro rozpor s ustanovením § 1315 odst. 2 o.z., a že je vlastníkem zástavy.

(Ne)platnost předmětného smluvního ujednání 

První předběžnou otázkou jest, zda je shora uvedené smluvní ujednání v souladu se zákonem. Nejvyšší soud zopakoval, že náležitosti takového ujednání sice zákon výslovně nestanoví, leč je nutno respektovat limity stanovené kogentními zákonnými ustanoveními. Jedním z takových je ustanovení § 1315 o.z., jež mj. zakazuje před splatností zajištěného dluhu (za určitých podmínek i po splatnosti) ujednání, podle něhož zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu ponechat.[1]

Nejvyšší soud v projednávané věci potvrdil správnost závěru odvolacího soudu, že předmětné ujednání účastníků tomuto zákazu odporuje, a trpí proto neplatností, neboť smysl a účel zákona takový následek vyžaduje. Způsob zpeněžení zástavy je v důsledku takového ujednání ponechán libovůli zástavního věřitele. Libovůli tudíž podle Nejvyššího soudu nelze vyloučit pouhým odkazem na zákonné ustanovení (konkrétně na § 1365 o.z.).

Jak by ujednání vyhovující požadavkům § 1315 o.z. naopak vypadat mohlo, naznačil Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5983/2017. Obecně platí, že „v takovém ujednání musí být stanoveny podmínky zpeněžení zástavy, které vylučují libovůli zástavního věřitele a které umožňují splnění jeho povinnosti postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu.“ In concreto obstál tento soubor smluvních klauzulí:

„1. Pro případ, že zajištěný dluh bude splatný, se zástavní věřitel může uspokojit z prodeje předmětných nemovitých věcí kupní smlouvou uzavřenou dražbou podle ustanovení § 1771 občanského zákoníku. 

2. Dražba má být vykonána třetí osobou, která splňuje podmínky pro provádění nedobrovolných dražeb, určenou zástavním věřitelem. 

3. Nejnižší podání při dražbě bude činit nejméně polovinu ceny zástavy zjištěné posudkem znalce (který nesmí být v den konání dražby starší šesti měsíců). 

4. Zástavní věřitel vyhotoví dražební vyhlášku k zástavě, v níž bude uvedeno, že jde o dražbu ve smyslu ustanovení § 1771 občanského zákoníku, označení zástavního věřitele, dlužníka, zástavce, zástavního dlužníka a dražebníka, místo, datum a čas zahájení dražby, označení a popis zástavy, nejnižší podání a stanovený minimální příhoz, způsob dražení, podmínky udělení příklepu a podmínky případného snižování ceny, přičemž dražební vyhláška bude uveřejněna nejméně 15 dnů před zahájením dražby.“

Relativní, nebo absolutní? 

Odvolací soud se přiklonil k závěru, že rozpor s ustanovením § 1315 odst. 2 písm. b) o.z. zakládá absolutní neplatnost. Nejvyšší soud reaguje podrobnou analýzou, kterou zahajuje připomenutím zásady in favorem negotii, načež porovnává následky relativní a absolutní neplatnosti.

V případě relativní neplatnosti odedávna platí, že nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 1 a 2 o.z.). O absolutní neplatnosti je naproti tomu v příslušných kruzích známo, že nedostatek právních účinků takto neplatného právního jednání nastává přímo ze zákona a že k ní soud (či jiný orgán veřejné moci) přihlédne i bez návrhu bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukázal. 

Podstata a důsledky relativní neplatnosti slovy Nejvyššího soudu: „V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené právní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním.“

Koncepce neplatnosti v soukromém právu je založená na tom, že pravidlem je neplatnost relativní, absolutní neplatnost je naproti tomu následkem výjimečným, který nastává toliko v případech, kdy právní jednání trpí těmi nejzávažnějšími nedostatky. Jedním z takových nedostatků je rozpor s veřejným pořádkem, jehož potenciálním narušením se zabývaly soudy v případu, jehož rozbor je předmětem tohoto pojednání.

Veřejný pořádek je jedním z kritérií limitujících autonomii vůle. Představuje základní pravidla společenského řádu naší společnosti neboli „soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, které na rozdíl od dobrých mravů mají původ v samotném právním řádu a nikoliv v etice.“ Jedním z pravidel tvořících veřejný pořádek je též ochrana tzv. slabší strany. Tento závěr byl judikatorně deklarován ve vztahu k několika typově slabším stranám, tj. např. ve vztahu k zaměstnanci, nájemci bytu, či spotřebiteli v kontextu netransparentních rozhodčích doložek.[5][4][3][2]

Je zástavní dlužník, jehož chrání ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o.z., slabší smluvní stranou in abstracto? Dovolací soud dospěl k závěru, že nikoli, což dovodil ze znění ustanovení § 1315 o.z. a ze systematiky zákona. Ustanovení § 1315 odst. 3 o.z. totiž výslovně odlišuje zvýšenou ochranu spotřebitele, popřípadě člověka, který je malým nebo středním podnikatelem, přičemž v jejich případě postihuje zakázaná ujednání v zástavní smlouvě „nepřihlížením“ (zde patrně absolutní neplatností). Pakliže by zástavní dlužník měl být slabší stranou in abstracto, nemělo by takové rozlišování smysl (a třetí odstavec § 1315 o.z. by byl od počátku obsolentní).[7][6]

Navíc ustanovení § 1315 o. z. (přinejmenším ve svých odst. 1 a 2) chrání toliko zájmy určité osoby - buď zástavního dlužníka ve svém odst. 1, a dále odst. 2 písm. b), písm. c) o.z., nebo zástavního věřitele ve svém odst. 2 písm. a) o.z.

Ze shora uvedených argumentů vyplývá, že § 1315 odst. 2 písm. b) o.z. obsahuje právní normu, jež slouží výlučně ochraně určité osoby a pouze tato osoba může namítat jeho (relativní) neplatnost. Závěr odvolacího soudu, jímž byla uvozena tato kapitola, je tudíž nesprávný.[8]

Jak to nakonec dopadne? 

Odvolací soud se tak musí případem zabývat znovu, přičemž jeho prvotní úvahy se budou zabývat otázku, zda žalobkyni přísluší právo namítat relativní neplatnost předmětného smluvního ujednání. Platí ovšem, že tato námitka přísluší dotčené osobě toliko za předpokladu, že neplatnost právního jednání sama nezpůsobila (§ 579 odst. 1 o.z.). V předmětné věci žalovaná v rámci své obrany tvrdí, že to byla žalobkyně (zástavní dlužnice), která neplatnost předmětného ujednání způsobila, neboť připravovala návrh zástavní smlouvy. Pokud se toto tvrzení  žalované ukáže jako pravdivé, nebude námitka relativní neplatnosti ze strany žalobkyně po právu. 

Pozornému čtenáři ani vášnivému civilistovi zajisté neuniklo, že to pro žalobkyni nemusí znamenat konec všech nadějí. Ustanovení § 1365 odst. 1 o.z. totiž stanoví, že zástavní věřitel má povinnost postupovat při prodeji z volné ruky "s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase." Žalobkyně přitom tvrdí, že zástavní věřitel prodal zástavu za cenu výrazně nižší, než kolik činí hodnota tržní. Ustanovení § 1365 o.z., na nějž odkazuje i sporné smluvní ujednání, tak patrně bylo porušeno. Žalobkyni proto vzniklo přinejmenším právo na náhradu škody, je ovšem otázkou, zda se této náhrady může úspěšně domoci po žalované (neb tato není zástavním věřitelem, kterého stíhá povinnost plynoucí z naposledy citovaného ustanovení). Na druhé straně ve prospěch žalované může hovořit běh času, konkrétně promlčení. 

I přes eventualitu promlčení si nicméně troufám odhadnout, že to v konečném důsledku bude spíše žalovaná, v jejíž rukou nakonec zůstane černý Petr. Ve prospěch žalobkyně totiž hovoří základní zásady soukromého práva (především nemo turmitudinem suam allegare potest, traktovaná v § 6 odst. 2 o.z.).  Z druhé věty ustanovení § 1365 odst. 1 o.z. plyne, že porušení povinnosti postupovat při prodeji zástavy z volné ruky s odbornou péčí se nedotýká práva třetí osoby pouze za předpokladu dobré víry této třetí osoby. Práva a povinnosti plynoucí z ustanovení § 1365 přitom dotvářejí obsah právního poměru plynoucího z předmětné zástavní smlouvy. Uvedené zákonné ustanovení působí i vůči třetím osobám (což vyplývá mj. z absolutní povahy zástavního práva). Bude-li vyvrácena dobrá víra (srov. § 7 o.z.) žalované coby nabyvatelky vlastnického práva k zástavě, domnívám se, že by žalobkyně měla mít ve věci úspěch. 

Abstrakt

Jedná se zkrátka o napínavý až dramatický případ, v němž se naděje na úspěch přelévá ze strany na stranu jako zůstatky peněžních prostředků na účtech osob snažících se legalizovat výnosy z trestné činnosti. Rozebraný případ skýtá pěkný námět pro tvůrce zadání argumentačních soutěží, pro posluchače univerzity třetího věku, případně pro autory sbírek klauzurních příkladů pro středně pokročilé mladé civilisty.[9]

Předmětný rozsudek demonstruje, že některé pasáže Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek lze směle doporučit jako prázdninovou četbu. Půvabem příběhů líčených v této sbírce jsou především jejich otevřené konce, jakož i fakt, že jsou založeny na skutečných událostech – tedy že je napsal sám život (ve spoluautorství s příslušným předsedou senátu).

---

* Autor děkuje Adéle Houžvičkové za podněty a připomínky k tomuto příspěvku, jakož i za inspiraci k jeho dokončení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019,: „Z toho plyne, že jiný způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy musí být v dohodě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem) sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu.“[1]