Právním jednáním rozumíme takové chování subjektu práva (neboli osoby), jež je podle ustanovení zákona způsobilé vyvolat právní následky. Právními následky (neboli účinky) jsou vznik a/nebo změna a/nebo zánik práv a/nebo povinností.
Právní následky zpravidla vyjadřuje samo právní jednání, totiž právní následky, určení toho, co se má stát, je obsahem právního jednání. Právě to osoba určí, popř. právě to si strany ujednají. Strany si stanoví autonomní právo, lex contractus. „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona“ (srov. § 1 odst. 2, část věty před středníkem). Velmi zhruba řečeno, jde o provedení zásady ústavního pořádku – která stanoví, že dovoleno je vše, co není zákonem zakázáno – v soukromém právu.
Nejednou ale strany neujednají nic jiného než podstatné náležitosti smlouvy (srov. dále), anebo ani samy – výjimečně – něco ujednají něco, co vzhledem k zákonným ustanovením, vzhledem k limitům veřejného pořádku nebo dobrých mravů nesmějí. Výslovně je zakázáno dotknout se pravidel statusových a osobnostních práv.
Pak dojde k tomu, že právní následky, vznik, změna, zánik práv a/nebo povinností, plynou ze zákona, nebo z dobrých mravů, jako pravidel chování.
Mluví-li zákon o tom, že právní následky mohou plynout ze zvyklostí, má tím na mysli obecné zvyklosti každodenního života, zvyklosti dlouhodobě a pravidelně obecně zachovávané, a to zejména v obchodním styku. Takovou zvyklost lze spatřovat v některých pravidlech slušného chování člověka či člověka-podnikatele, pokud mají právní povahu, zvyklosti zachované v poctivém obchodím styku, zvyklostí jsou některé reakce či odpovědi na nabídky v určité době apod.
Konečně, právní následky mohou plynout ze zavedené praxe stran. Pouze smluvních stran, těch konkrétních kontrahentů. Jde o to, co platí mezi nimi. Jedná se o všechno, co poměry mezi stranami po delší dobu pravidelně formuje. Na začátku nejspíš bylo nějaké výslovné ujednání, třeba výslovné ujednání, upravující příští práva a povinnosti stran. Ale časem již se všechno opakovalo, měnila se toliko doba uskutečnění, vzniku, změny, zániku práv a/nebo povinností, a vůbec nebylo nutné „náležitě“ právně jednat, stačilo třeba vstoupit do prodejny, a prodavač podával určité noviny, nebo zatelefonovat, představit se a říct „tak dneska padesát“, a smlouva byla uzavřena s nepochybnými právními následky.
Právně lze jednat různými způsoby. Především je možné jednat ve smyslu právním pozitivně, tj. konat (konání), anebo negativně, tj. nekonat (opomenutí). Právně je možné jednat, ať už konáním či opomenutím, výslovně nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti (a to vzhledem k okolnostem konkrétního případu objektivně) o tom, co chtěl jednající projevit, vyjádřit.
Právně je možné jednat po právu, anebo protiprávně, a to podle toho, zda objektivní právo právní jednání schvaluje (aprobuje), nebo neschvaluje, zakazuje (reprobuje). Zase obojí může spočívat v konání nebo v nekonání.
Na právní jednání klade občanský zákoník řadu požadavků, jejichž splnění je podmínkou buď právní existence právního jednání (ve výjimečném případě), anebo právní platnosti právního jednání, a to podle významu té které podmínky či náležitosti (a navíc toho či onoho druhu neplatnosti, srov. § 551až § 554, a § 574 až § 588).
Tyto požadavky označuje právní teorie za náležitosti právního jednání. Obvykle se rozlišují čtyři (někdy pět skupin) takových náležitostí: náležitosti
- právního subjektu, tj. osoby, která vůli projevuje,
- (projevené) vůle,
- projevu (vůle),
- předmětu projevu vůle,
- popř. vzájemného vztahu vůle a projevu vůle.
Náležitosti právního subjektu
Právně jednající subjekt musí být osobou v právním slova smyslu, tj. musí mít právní osobnost (§ 15 odst. 1, § 16 a § 17). Tato osoba musí být svéprávná (§ 15 odst. 2, § 581 věta první). Plně svéprávná osoba je vždy způsobilá právně jednat.
Pokud je ale osoba svéprávná jen částečně (protože pro nedostatek věku ještě nenabyla plné svéprávnosti), anebo pokud její svéprávnost byla rozhodnutím soudu omezena, jedná za ni buď zákonný zástupce (u částečně svéprávného, totiž dítěte, popř. v konkrétním případě opatrovník), anebo opatrovník. Také se může stát, že se osoba (in concreto) v důsledku vnějších či vnitřních okolností dostane do stavu duševní poruchy. Pokud tato duševní porucha pak způsobí, že dotyčná osoba není schopna právně jednat, bylo by její případné právní jednání vadné (§ 581 věta druhá). Jinak řečeno, pro právní jednání je třeba, aby jednající byl schopen právně jednat.
Náležitosti projevené vůle
Podstatou právního jednání, resp. vůbec každého jednání je vůle. Vůle bývá definována jako psychický (vnitřní) vztah jednající osoby k zamýšlenému následku; vůle je chtění, zájem na dosažení nějakého výsledku, popř. následku.
Naprosto pravidelně základem právního jednání vůle opravdu je: jednající něco chce, něco si přeje, něco zamýšlí … Ale někdy tomu tak být nemusí. Vůle dosáhnout následku, či dokonce právního následku, nemusí existovat. Takový případ bude jistě výjimečný, ale je nutné jej připustit.
Ustanovení občanského zákoníku, stejně jako většina právních teoretiků, zastává stanovisko, že bez vůle jednající osoby právní jednání není (§ 551): chybí-li vůle jednajícího, o právní jednání nejde: mluví se jednání (jen) zdánlivém. V občanskoprávním styku ale není možné vždy zkoumat, zda jednající vůli já nebo nemá, a navíc právě tu vůli, která je schopna vyvolat (bude-li projevena) právní následky. Na existenci potřebné a náležité vůle se obecně usuzuje z okolností, za nichž osoba jednala. Přihlíží se přitom k povinnosti každého jednat poctivě a v dobré víře [a to jak jednajícího, tak adresáta jednání (srov. k tomu ale také § 587)].
V § 2055 odst. 2 se připomíná rozdíl mezi právním jednáním (např. darováním) a pouhou společenskou úsluhou (např. nabídnutí cigarety, pozvání na kávu). Nemá-li jít o právní jednání, ale o pouhou úsluhu, musí být z chování stran zjevné, že si žádné právní následky nepřejí, že nechtějí, aby jim vznikly nějaké povinnosti. Nicméně je třeba připustit, že se společenskou úsluhou mohou být popř. spojeny odpovědnostní, sankční následky (např. nabídnu sousedovi, že ho vezmu autem do práce, a cestou dojde k nehodě, kdy soused utrpí třeba majetkovou újmu, protože do mého auta kdosi zezadu najel, a soused si do úložného prostoru dal věci, které se poškodily; přitom škodu jsme způsobili oba).
Vnitřní pohnutka, ani motiv jednání nemají právní význam, jsou irelevantní (srov. ale § 1531). Stejné platí o vnitřní výhradě (tzv. mentální rezervaci).
Byla-li jednající osoba k jednání donucena, takže vlastní vůle jednající osoby zcela scházela, anebo se neutvářela svobodně, představuje to významnou závadu (srov. § 551, § 587 a contr.). Svobodu vůle vylučuje jednak fyzické násilí (vis absoluta), jednak násilí psychické (vis compulsiva); psychické násilí se v teorii zpravidla označuje „bezprávná výhrůžka“ (blíže srov. u cit. ust.).
Dále musí být (projevená) vůle vážná (§ 552). Nevážná je vůle toho kdo hraje v divadelním představení, hraje si, žertuje, učí někoho atd. Nevážná jsou také simulovaná právní jednání, resp. právní jednání na oko. Jedná se o rozpor mezi vůlí a projevem vůle (blíže srov. u cit. ust.).
Vůle musí být také prosta omylu (§ 583 až § 585). Právně významný je ale jen omyl týkající se rozhodné okolnosti (tzv. podstatný omyl), a také omyl vyvolaný úmyslně–lest.
V neposlední řadě je zapotřebí, aby vůle jednajícího nebyla ovlivněna stavem tísně, popř. ve spojení s nevýhodnými zejména smluvními podmínkami. Zneužití stavu tísně jednajícího patří podle občanského zákoníku k jiným stavům, resp. skutečnostem, které ponižují kvalitu stavu jednajícího (lichva, § 1796). Poněkud odlišně tíseň pojímalo ust. § 49 OZ 1964, stejně jako restituční předpisy.[1]
Projev vůle
Projev vůle musí být určitý, srozumitelný, popřípadě musí mít náležitou formu.
Určité právní jednání je takové, které je jednoznačné, pokud jde o právní následky, o obsah a předmět jednání. Neurčité, popř. ne dostatečně určité je pak takové jednání, kdy pochybnosti zůstanou i poté, co se jednání pokusíme vyložit (srov. blíže u ust. § 553 a u § 555 a násl.). Požadavky na určitost kladou některé zákony, zejména pokud jde o nemovitosti, katastrální předpisy.
„Srozumitelnost“ rozlišujeme absolutní a relativní, podle toho, vůči komu se právní jednání jeví. Pro právo je významná jenom absolutní nesrozumitelnost (blíže srov. u § 553).
Bezformálnost právních jednání zůstává jako zásada zachována: jednající osoba má právo zvolit si pro své právní jednání libovolnou formu. Ve svobodné volbě formy může být omezena jen ustanovením zákona, nebo ujednáním s druhou smluvní stranou (§ 559). (Blíže k formě právního jednání srov. § 559 a násl., § 567 a násl.).
Diskuze k článku ()