První část článku si můžete přečíst .zde
S povinností vztahující se k užívání a zajišťování schůdnosti pozemních komunikací je spojena oblast odpovědnosti za nemajetkovou i majetkovou újmu (škodu) dle silničního zákona nejen v důsledku tzv. „závad ve schůdnosti“, i judikaturní vývoj této oblasti v posledních několika letech, včetně kritického zhodnocení stávající právní úpravy i klíčového nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 („nález“), který podstatným způsobem ovlivnil další nazírání a rozhodování obecných soudů při řešení typových sporů z tzv. „chodníkových škod“ vzniklých uživatelům pozemních komunikací, tj. chodcům.[1]
Že to s proklamovaným zájmem na zajištění spravedlivé rovnováhy mezi právy a povinnostmi vlastníků komunikací a jejich uživatelů není ve skutečnosti tak horké, nastínil Ústavní soud v závěru svých teoreticko-právních úvah nad předmětnou problematikou, které uzavřel konstatováním, že „nová právní úprava má tedy zajistit především to, aby se poškozené osoby domohly náhrady. Ačkoliv tedy může být povinnost zimní údržby komunikací uložené obcím velmi náročná, je třeba vycházet z toho, že zákonodárce nemínil snížit šanci osob, které v důsledku nedostatečné zimní údržby pozemních komunikací utrpí úraz, na náhradu újmy. Jinými slovy, zákonodárce zatížil vlastnictví obcí stanovené zákonem na základě čl. 11 odst. 2 Listiny, dalším břemenem spočívajícím mimo jiné v nutnosti zajistit poškozeným chodcům finanční náhradu; zákonodárce tak v podstatě vycházel z toho, že obce se pro tyto případy pojistí. I když tedy povinnost obcí od účinnosti novelizace provedené zákonem č. 97/2009 Sb. provádět úklid a zimní údržbu chodníků (místních komunikací) na ně klade značné nároky, musí soudy vycházet z toho, že záměrem zákonodárce bylo zajistit chodcům náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít.“[2]
Viděno optikou trendu směřujícího k zakotvení minimálního standardu průměrně rozumného a obezřetného jedince ve smyslu ust. § 4 a § 2900 o. z., od něhož se očekává, že ví či musí vědět, jak se má pohybovat po chodníku a co musí udělat pro to, aby si nepřivodil újmu, jde o posun zpět. Je otázkou, k jakému efektu tento příliš paternalistický přístup Ústavního soudu ve vztahu k chodcům v soudní praxi povede, ale domnívám se, že je na místě a na čase tento názor přehodnotit. V opačném případě tím může být nakročeno k jakési judikatorní transformaci či deformaci obezřetného chodce průměrného rozumu do chodce s parametry pomyslné cupitající „ovce“, jenž nedbá žádných chodníkových nástrah a je uspokojen pocitem případného plného odškodnění.
Nicméně judikaturní vývoj se nezastavil a Nejvyšší soud v duchu přísloví „psi štěkají a karavana jede dál“ navázal na svou, nálezem kritizovanou dřívější judikaturu, k níž se ve svých „ponálezových“ rozhodnutích k této oblasti přihlásil. Neopominul však dílčím způsobem reagovat na část nálezu a ve vztahu k některým nálezem zmíněným povinnostem chodce se s řešenou situací vypořádat s rozhodujícím důrazem na povinnosti chodce.[4][3]
Typy odpovědnosti za „chodníkové škody“
Ústavní soud se v nálezu zabýval i otázkou konkurující náhradové povinnosti dle zvláštního právního předpisu a obecného předpisu, tj. zda si lze při řešení objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti vystačit jen s úpravou dle silničního zákona s vyloučením obecné úpravy odpovědnosti za škodu, a dospěl k závěru, že aplikace obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu je v těchto případech nadbytečná. Platí to však u „chodníkových škod“ vždy? Jaké typy „chodníkových škod“ přichází v úvahu?
Nejnověji shrnul Nejvyšší soud typy „chodníkových škod“ ve shora citovaném rozsudku, kdy odkázal na již „obvyklý“ typ objektivní odpovědnosti vlastníka chodníku za škody, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti, avšak s odkazem na svá dřívější rozhodnutí zopakoval, že není-li dána objektivní odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, není tím vyloučena případná obecná (subjektivní) odpovědnost vlastníka chodníku za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním dle občanského zákoníku. Zdůraznil, že „předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit. Zkoumání podmínek odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. č. 40/1964 Sb. – porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi proto není vyloučeno. Porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď porušení tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb., či porušení pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li stanovena v normativním aktu.“[8][7][6][5]
Případů, kdy jde o obecnou (subjektivní) odpovědnost vlastníků, nikoliv o odpovědnost objektivní, nebude zřejmě mnoho, půjde spíše o „zbytkovou“ kategorii. Pro snazší pochopení rozdílů mezi těmito typy „chodníkových škod“ je nutný jejich věcný popis. Zákon v rámci své terminologie pamatuje na situace vyvolané povětrnostními situacemi a jejich důsledky, jimiž může být sjízdnost podstatně zhoršena nebo přerušena. V praxi (při analogické aplikaci na schůdnost) by mohlo jít o stavy viditelně podstatně ztížené, zhoršené, či dokonce přerušené, znemožněné schůdnosti chodníku (úplné neschůdnosti), které jsou opakem pojmu „schůdnost“. Zákon i vyhláška na více místech nesprávně používá pojem „závada ve schůdnosti“ namísto pojmu „zhoršení či přerušení schůdnosti“, což je odbornou veřejností oprávněně kritizováno.[62] Pominu-li výše uvedený judikaturní výklad k závadě ve schůdnosti, čistě vizuálně by bylo možné pojem „závada ve schůdnosti“ blíže popsat slovy jako stav „ojedinělý, osamocený, lokální, nečekaný, překvapivý, předem nezřetelný či obtížně viditelný“, kdežto „zhoršenou či přerušenou schůdnost“ lze charakterizovat slovy jako stav „celoplošný, souvislý a na první pohled viditelný“. Zmínil-li Nejvyšší soud při zkoumání podmínek možné obecné (subjektivní) odpovědnosti za škodu, že porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být mj. porušení tzv. generální prevence, mám za to, že argumentace Nejvyššího soudu není zcela přesná. Pokud se na chodníku v důsledku povětrnostních vlivů vyskytne stav zhoršené či přerušené schůdnosti chodníku, a nejde-li zde o „výluku“ ve smyslu § 27 odst. 5 ZPK, je vlastník povinen zajistit přímo či prostřednictvím správce dle § 9 odst. 3 ZPK obnovení schůdnosti.[63] A pokud není včas zajištěna schůdnost chodníků, jedná se o porušení zákona, konkrétně porušení zákonné povinnosti řádné údržby (§ 9 odst. 3 ZPK), v jejímž důsledku nebyla zajištěna vůbec, příp. nebyla včas zajištěna schůdnost chodníku (§ 26 odst. 2 ZPK). Zde se tedy na straně vlastníka nejedná o porušení generální prevence dle § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (resp. § 2900 o. z.), nýbrž jde o porušení silničního zákona dle ust. § 9 a § 26 ZPK ve vazbě na obecnou normu dle § 2910 o. z., s presumovaným zaviněním v nedbalostní formě (§ 2911 o. z.). A vztah právní (zákonné) povinnosti a prevenční povinnosti byl v minulosti judikaturou již vyřešen. tudíž se zde úvaha Nejvyššího soudu o případném porušení generální prevence jeví nadbytečná. Připomenu, že v rámci tohoto typu (subjektivní) odpovědnosti za škodu nejde o situace, kdy se na chodníku vyskytla (z povahy věci překvapivá) závada ve schůdnosti, nýbrž jde o situace s viditelně zasněženým či zledovatělým chodníkem, jehož faktická schůdnost je v důsledku toho podstatně zhoršena či přerušena. Rovněž může jít o případy, kdy byl některý úsek chodníku protiprávně vyloučen ze zimní údržby pro jeho malý dopravní význam na základě zmocňujícího § 27 odst. 5 silničního zákona a povrch chodníku byl v důsledku absentující údržby v obdobném stavu jako v předchozím případě.[11][10][9]
Může ale v těchto případech vůbec vzniknout povinnost obce jako správce k náhradě škody (újmy)? Byť by sice na straně obcí mohlo jít o porušení povinnosti řádné údržby chodníku (§ 9 odst. 3 ZPK), nelze opomenout, že chodec, který zamýšlí vstoupit a pohybovat se na viditelně neuklizeném chodníku zatíženém důsledky povětrnostních podmínek v podobě sněhu či náledí, a vědomě tak podstoupit riziko s tímto stavem podstatně zhoršené či přerušené schůdnosti spojené, tj. újmy na zdraví po uklouznutí, by měl hledat a využít jinou, ošetřenou cestu v okolí, na níž se zimní úklid provádí, bez ohledu na to, zda je jiná cesta delší, popř. se mu jeví jako nelogicky zvolená. Pokud tak neučiní a pohybuje se po „rizikové“ cestě, u níž ví (vidí ji) či nemůže nevědět, že neumožňuje jeho bezpečný pohyb, nejedná tak, aby předešel vzniku vlastní újmy, a porušuje tak prevenční povinnost chovat se tak, aby mu nevznikla újma, kterou by bylo možné od obezřetného chodce průměrného rozumu v zimním období očekávat.
K této prevenční povinnosti chodce se jasně vyjádřil Ústavní soud v citovaném nálezu: „Je pravda, že pokud je chodník namrzlý či pokrytý sněhem, chodec může předvídat riziko pádu i úrazu a obecně může předvídat i tento stav. Proto je chodec povinen se takovému stavu přizpůsobit a snažit se svému úrazu předejít. (…) Je tedy třeba posoudit, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec tím, že nedostál své povinnosti přizpůsobit se okolnostem a předejít vzniku újmy. (…) Je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod.“[12]
Nedodržení prevenční povinnosti ze strany chodce se pak musí nutně projevit ve snížení, či dokonce ve vyloučení povinnosti obce k náhradě škody (újmy) z důvodu částečné či zcela rozhodující spoluúčasti (spolupůsobení či spolupřispění) chodce na vzniku škody ve smyslu ust. § 2918 o. z. Je sice možné, že se chodec pokusí svou chůzi chodníku ve stavu podstatně zhoršené či přerušené schůdnosti přizpůsobit a snaží se svému úrazu předejít, ale míra očekávané opatrnosti, s jakou tak musí učinit, je podstatně vyšší než obvyklá míra opatrnosti, kterou chodec zachovává či by měl zachovávat při chůzi na zjevně uklizeném chodníku, na kterém se vyskytne např. předem nezřetelná, objektivně překvapivá, obtížně viditelná, ojedinělá kluzká plocha, kterou lze ve smyslu výše uvedeného považovat za závadu ve schůdnosti. Bez ohledu na to, zda se chodec pokusí v rámci své chůze přizpůsobit stavu podstatně zhoršené či přerušené schůdnosti, jedná se o rizikové počínání, v němž lze spatřovat porušení prevenční povinnosti chodce, přičemž zde zbývá posoudit míru spoluúčasti chodce na vzniku škody, která může, ale nemusí vyloučit povinnost obce jako škůdce k náhradě škody (přichází-li v úvahu). Bez této prevenční povinnosti bychom se dostali do situace, kterou bychom mohli parafrázovat laciným vtipem o blondýnce, která jde po ulici a vidí před sebou banánovou slupku, načež si pomyslí: „Ach jo, zase upadnu…“ Stran zmíněné situace dosaďme namísto blondýny „chodce“ a namísto slupky „zasněžený chodník“. Na druhou stranu ani rozsah této prevenční povinnosti chodce nemůže být absolutní a ve svém důsledku nesmí být vykládán ve prospěch vlastníků tak, aby minimalizovali rozsah prováděné zimní údržby či úklidu komunikací.[14][13]
Dle mého názoru však není ani případě zcela zasněženého chodníku s viditelně podstatně zhoršenou či přerušenou schůdností, s níž lze spojovat subjektivní odpovědnost vlastníka za škodu, vyloučen výskyt závady ve schůdnosti, s níž lze spojovat odpovědnost objektivní. Stav podstatně zhoršené či přerušené schůdnosti sice nelze ztotožňovat s pojmem závada ve schůdnosti, v jejich kombinaci však může např. jít o případy, kdy sníh na chodníku překrývá hlubokou propadlinu (díru) v chodníku či chybějící dlažební kostky, aniž by to bylo viditelné. Dle mého názoru zde však nejde o případy, kdy sníh na chodníku překrývá náledí na povrchu chodníku.
Pokud se průměrně rozumný a obezřetný chodec pohybuje po celoplošně zasněženém chodníku s viditelně podstatně zhoršenou či přerušenou schůdností při teplotách oscilující kolem či pod bodem mrazu, musí výskyt případného náledí pod sněhem předpokládat, a to bez ohledu na to, zda se tam kluzká plocha nachází, či nikoliv. Je totiž notorietou, že celistvá sněhová pokrývka na chodníku objektivně znemožňuje rozpoznat, zda se v daném místě nachází, či nenachází mj. kluzká plocha. Chodec pak má mít důvodné pochybnosti o stavu povrchu chodníku pokrytého sněhem, který mu není znám, a tím spíše si musí být předem vědom rizika výskytu ledovky pod sněhem. Jeho objektivní vědomost o nepříznivých povětrnostních podmínkách – sníh v kombinaci s teplotami pod bodem mrazu – zamezujících rozpoznat stav povrchu chodníku pak nutně vylučuje nepředvídatelnost výskytu i případných zmrazků na sněhem pokrytém chodníku. Objektivní předvídatelnost zmrazků pod sněhem vylučuje závěr, že jde o závadu ve schůdnosti dle § 26 odst. 7 silničního zákona.
Závěrem této podkapitoly je nutno konstatovat, že hranice k rozlišení či vyloučení odpovědnosti vlastníků chodníku je poněkud neostrá, kdy při posouzení v jednotlivých případech rozhodují mnohdy jen detaily.
Vlastník a správce chodníku
Silniční zákon od koce roku 2015 umožňuje obcím jako vlastníkům přenést výkon správy chodníku jako celku na tzv. správce, který sice byl do novelizace legislativně zakotven, nicméně měl jen omezenou působnost v podobě výkonu dílčích činností při správě komunikací. Správcem smí být pouze osoba s úzkou vazbou na vlastníka, tzn. vlastníkem zřízená nebo založená právnická osoba, vůči které je vlastník po celou dobu výkonu správy ovládající osobou. Toto samozřejmě nebrání tomu, aby dílčí činnosti při správě komunikace subdodavatelsky vykonávaly další osoby, tyto ovšem nebudou mít postavení správce. Tento „generální“ správce je pak dle § 27 odst. 6 silničního zákona povinen k náhradě škod, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti, na jím spravovaných chodnících, a obec jako vlastník (jen) ručí za splnění povinnosti k náhradě škody. Zákonná konstrukce „správce – škůdce, obec – ručitel“ se však uplatňuje jen u objektivní odpovědnosti za škody, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti, nikoliv u obecné (subjektivní) odpovědnosti za škodu v příčinné souvislosti s porušením povinnosti při péči o stav chodníku (§ 9 odst. 3 ZPK), s níž se nepojí obdobný ručitelský závazek založený § 27 odst. 6 ZPK. Zjevný záměr zákonodárce přenést veškerou odpovědnost za škodu spojenou s pozemní komunikací na zřízeného generálního správce spolu s ručením vlastníka nenašel přesný odraz v textaci § 27 odst. 6 ZPK, v němž je co do povinnosti k náhradě škody a s tím spojeného ručení vlastníka odkazováno jen na škody, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Dosud nezodpovězenou otázkou proto zůstává, zda se v případě porušení povinnosti péče o stav chodníku (§ 9 odst. 3 ZPK) ve správě generálního správce má chodec se svými nároky obracet na tohoto generálního správce, nebo na vlastníka (obec), který má výlučnou zákonnou povinnost k péči o svěřené pozemní komunikace.[18][17][16][15]
Závěr
V příspěvku naznačená problematičnost několika vybraných tematických oblastí silničního zákona v sobě neskrývá ambici uceleně vyčerpat problematiku odpovědnosti za škodu dle silničního zákona. Jedna z oblastí vztahující se k „závadám ve schůdnosti“ byla pokryta četnou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, pro kterou klíčový nález Ústavního soudu z dubna 2016 znamenal jarní judikaturní inventuru a naznačil změnu kurzu. Zjevná názorová rozkolísanost soudů však naznačuje, že situace v oblasti „chodníkových škod“ není tak černobílá.
Zastávám názor, že není na místě bezdůvodně extenzivní výklad nálezu ve prospěch chodců. V rámci kazuistiky naznačený paternalistický přístup Ústavního soudu mívá za následek tendenci soudů posuzovat počínání chodců nekriticky a s vyšší procesní shovívavostí, což se na druhou stranu promítá do výrazně přísnějšího vnímání úlohy a související odpovědnosti obce v oblasti výkonu správy komunikací. Pohledem mnohých (nejen) soudců pak existuje pokřivená realita v podobě „dobrý chodec vs. zlá obec“, aniž by pro to existovalo smysluplné vysvětlení. Nechceme-li vytvářet novou kategorii chodců – „ovčanů“, pak doufejme či zasazujme se o budoucí vyváženost modelu „obezřetný chodec – zodpovědný vlastník komunikací“ na pomyslné misce vah, k čemuž by snad mohly přispět i dílčí legislativní korekce ze strany zákonodárce.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 9/2019.
„Chodec“ je ve smyslu zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích („ZSP“), ztotožňován jako jeden z typů uživatelů pozemních komunikací a v užším slova smyslu je „chodec“ definován v § 2 písm. j) ZSP.[1]
Ve smyslu ust. § 4 o. z.[2]
Viz bod 107 nálezu.[3]
Jde o usnesení ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2487/2017, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5641/2016 a shora citovaný rozsudek ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1481/2017.[4]
Usnesení ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2487/2017.[5]
Sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 ze dne 26. 9. 2018.[6]
Pro úplnost: „Právní úprava obsažená v silničním zákoně zakládá přísnou, tzv. objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena jen s výskytem závady ve sjízdnosti či schůdnosti (definiční znaky vymezuje § 26 odst. 2, 3, 4, 5 a 7 zákona s liberačním důvodem podle § 27 odst. 3), tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem škody (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“[7]
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, publikovaný pod C 13647 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck. K tomu též např. rozsudek ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, nebo rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005.[8]
Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti dle § 420 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. již jen ve formě (prosté) nedbalosti dle § 2911 o. z., se předpokládá, lze prokázat opak.[9]
Jde o vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (§ 26 odst. 5 ZPK).[10]
Srov. M. Černínová, K. Černín, M. Tichý: Zákon o pozemních komunikacích, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, nebo R. Kočí: Zákon o pozemních komunikacích s komentářem, prováděcími předpisy a vzory správních rozhodnutí, 6. aktualizované a doplněné vydání, Leges, Praha 2018.[11]
Zejména odmést a odhrnout navátý sníh, oškrábat zmrazky, posypat chodník zdrsňovacími materiály a učinit další vhodná opatření dle nařízení vydaného postupem dle § 27 odst. 7 silničního zákona a v souladu se zimním plánem.[12]
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 450/2016: „Vzájemný vztah konkrétní zákonné či smluvní povinnosti a prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. se tradičně vykládá tak, že aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.“[13]
K tomu viz výklad výše.[14]
Body 99, 102 a 103 nálezu. K tomu se posléze přihlásil Nejvyšší soud v již zmíněném případu (25 Cdo 2487/2017) a nedodržení zmíněných povinností chodce promítl do rozhodnutí vyznívajícího v neprospěch chodce.[15]
§ 2918 občanského zákoníku: „Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“ Ústavní soud to v bodu 103 nálezu zdůraznil takto: „Naopak je třeba zabývat se vždy otázkou možného spoluzavinění chodce.“ Dlužno dodat, že dle současného chápání právní úpravy nejde jen o případy škody způsobené zaviněným porušením povinností, ale o případy bez ohledu na zavinění chodce. Pak se posuzuje, do jaké míry přispělo chování poškozeného chodce ke vzniku škody.[16]
Asi nejvýstižněji to formuloval Nejvyšší soud ve svém stanovisku „k otázce odškodňování úrazů chodců na namrzlých či neuklizených chodnících“ ze dne 20. 10. 2011, v němž uvedl, že „pokud chodec ví, že chodník není uklizený, je na něm námraza, a přesto se na něm pohybuje tak, že tyto faktory nebere v úvahu, potom v případě úrazu nemůže očekávat, že bude odškodněn. Odškodnění by chodec mohl očekávat v případě, že dojde k nečekané změně, kterou nemohl předpokládat (například dojde k náhlé změně počasí a chodník se nečekaně změní v ledovku). Pokud totiž vstupuje na chodník, který nese znaky zimního počasí, pak se musí chovat podle této situace, která je mu předem známa a té přizpůsobit pohyb a své chování.“[17]
Novela silničního zák. č. 268/2015 Sb. účinná od 31. 12. 2015.[18]
Srov. § 9 odst. 3 věty druhé silničního zákona.[19]
Např. v hlavním městě Praze jím je na základě smluvního vztahu spol. Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s.[20]
Srov. důvodovou zprávu k zák. č. 268/2015 Sb. (k bodům 10, 49 až 53).[21]
Diskuze k článku ()