Pro země střední Evropy není tento střet zatím aktuální, avšak v zemích západní Evropy a Skandinávie, které přijímaly uprchlíky ze zemí, kde převládá islámské právo Šaría, již od 70. let minulého století, se stal (zejména v běhu posledních 15 let) poměrně obvyklým. Jednou z oblastí, kde se skandinávské soudy musí zabývat posouzením právu státu fora zcela neznámých právních institutů, je oblast rodinného práva. Otázky uznávání polygamních manželství, dětských manželství, nucených manželských svazků, ale i méně známých dočasných manželských institutů nebo souvisejících institutů manželského majetkového práva, posuzují skandinávské soudy přibližně od let nultých s rostoucí četností v posledních pěti letech, v souvislosti zejména s fenoménem, kterému říkáme uprchlická krize (ale také s celkovou nestabilitou v MENA regionu, která přispěla i k větší četnosti tradičních islámských institutů mezi migrujícími osobami).
Ve střední Evropě zatím soudy těmto výzvám vystaveny nejsou, avšak tato otázka se dá přirovnat ke středoevropsky aktuálním případům uznávání homosexuálních svazků a institutů homoparentality (a souvisejících statusů). Byť rodinněprávní instituty stejnopohlavních párů jsou našemu právnímu prostředí v současné době již bližší a zřejmě nemají dlouhou cestu ke stavu právní normalizace, v obou případech jde o problém postavený na stejném principu. Jde o rodinněprávní svazek platně uzavřený v zahraničí, podle pravidel zahraničního právního řádu, který právní řad státu fora nezná. V obou případech uznávání přeshraničních rodinněprávních vztahů a statusů jsou také posuzovány v ústředních rolích stejné právní principy, které mohou i zcela stát proti sobě. V rámci principů mezinárodního práva soukromého je zde posuzován princip lex loci celebrationis, který je inkorporován téměř ve všech evropských kodexech mezinárodního práva soukromého, a proti němu stojí výhrada veřejného pořádku. Dalším subjektem právního posuzování jsou právní hodnoty a lidská práva plynoucí z mezinárodních úmluv, tyto hodnoty by dle obecného mínění měly být vlastní všem západním národům (tedy těm, které dotčené smlouvy ratifikovaly). Relevantní hodnoty pro uvedené případy mohou být např. právo na rodinný a soukromý život (i zde však existuje výhrada veřejného pořádku), právo na lidskou důstojnost nebo nejlepší zájem dítěte (u kterého Úmluva o právech dítěte ve svém textu nepočítá s tím, že by mohl být v rozporu s veřejným pořádkem).
V českém/středoevropském prostředí můžeme pozorovat dlouhý vývoj od 90. let, kdy na začátku se české správní úřady a soudy neodvažovaly např. institut společného osvojení dítěte osobami stejného pohlaví, uznávat. Stejně tak Mezinárodní soud pro lidská práva (ECHR) tuto otázku dlouho posuzoval v oblasti výsostné úpravy národními státy s tím, že rodinné právo je hluboce napojené na tradice v dané společnosti a jeho úprava má ambice sahat do oblasti veřejného pořádku. Odmítly-li státy tyto instituty uznat z důvodu výhrady veřejného pořádku, pak EHCR uznání těchto institutů nevynucoval. Konkrétně v českém právním prostředí existovala, kromě toho, že právní řád tento institut neznal, také explicitní překážka ustanovení zákona o registrovaném partnerství, která vylučovala společné osvojení osobami stejného pohlaví, a dále také překážka správní, kdy české rodné listy tištěny s kolonkami otec a matka neumožňovaly (a neumožňují) zápis obou rodičů, osob stejného pohlaví, současně do jednoho rodného listu. První zlom přišel v roce 2016, kdy ÚS v argumentaci ke svému nálezu Pl. ÚS 7/15 jednoznačně akcentoval převažující sílu tzv. univerzálních hodnot, jako jsou lidská důstojnost, právo na soukromý a rodinný život a nejlepší zájem dítěte nad ochranou tradic a ochranou právního institutu manželství (ve své tradiční podobě).
Český příklad jsem užila k tomu, abych demonstrovala v oblasti uznávání v rodinném právu dlouhodobě a pomalu rostoucí důraz na společné nebo univerzální hodnoty centralizující jednotlivce, převažující nad ochranou národních a tradičních právních institutů. Jelikož soudy a právo jsou produktem společnosti, ve které mají působnost, tento přechod by nebyl možný bez rostoucí otevřenosti společnosti k diverzitě a rostoucí toleranci. Dle mého názoru, jednou z hlavních socio-právních hodnot majících vliv na tento přechod je solidarita.
Je pravděpodobné, že silná společenská váha solidarity je tím, co skandinávským státům umožňuje se uznáváním islámských manželských institutů důkladně zabývat a mnohdy je také uznávat za platné. Čili pod taktovkou globálního právního realismu Wernera Menského odhlédnout od národního právního narativu (a od něj odvozené morality) a posuzovat přirozenoprávně zejména vůli stran, zájem stan a univerzální právní hodnoty, které jsou v daném případě relevantní. Je ale nutno podotknout, že ve Skandinávii má aplikace institutu uznávání v uvedených případech ještě další rozměr a tím je úzká souvislost s migrační politikou. Objevují se náznaky (přestože jejich ověření zevrubným výzkumem na sebe zatím čeká), že na horizontální linii typologie případů jsou při posuzování platnosti manželství akcentovány jiné hodnoty. Tedy v případech sloučení rodiny, kdy posouzení otázky platnosti manželství rozhoduje o migračním případu žadatele, mohou soudy vyzdvihovat jiné hodnoty, než v případech, kdy migrační titul žadatele je nezávislý na jeho rodinném stavu a otázka registrace jeho manželství, tj. uznání manželství, přichází až konsekventně. Takovéto závěry přichází na mysl mimo jiné při projití některých případů ze švédského a dánského case law od nultých let do současnosti.
Jako nástroj migrační politiky může být institut uznávání užíván tak, že v případech sloučení rodiny státní moci pomůže k omezení počtu úspěšných žadatelů o povolení k pobytu - jinými slovy, čím více manželství neuznáte, tím méně budete mít (nezápadních) rezidentů. Jako nástroj integrační politiky může být tento institut užíván tak, že státu pomůže vytyčit linii toho, co je vlastní (tj. co jsme my) a toho, co je cizí (tj. co jsou oni). Pomocí tohoto institutu může soud rozhodnout o tom, že povolení k pobytu vylučuje další účast na daném manželském svazku a případný naléhavý zájem žadatele na setrvání ve svazku je realizovatelný pouze mimo území státu, tj. při nevyužití práva k pobytu. Uznání vysílá také jasný signál z hlediska identifikace jednotlivce s národem, když znemožňuje identifikaci jednotlivce s národem nebo společností ve státu fora a současnou účast tohoto jednotlivce na svazku dle islámského práva.
Klíčem k překonání této linie, která rozděluje to, co je slučitelné s našimi tradicemi a s naším právním řádem, tj. naší společností, a to, co je cizí a nepřípustné, může být solidarita. Solidarita ve formě právního hybatele, který umožní povznesení se nad důležitost ustanovení národního právního řádu, tj. toho, co je normalizováno a tradiční v dané společnosti a umožní tak na případ nahlížet více z hlediska přirozeného práva, tj. přes odlišnosti dané právním rámcem a právní formou instituce, se s případem ztotožnit a vidět ho z kvalitativních hledisek, které by měl, kdyby byl svojí institucionální obdobou ve státu fora. To by znamenalo zkoumat v daném rodinném vztahu kvalitativní aspekty, jako jsou kvalita svazku a opravdovost vztahu, který je svazkem institucionalizován, zájem osob zúčastněných na trvání svazku, zájem nezletilých osob, které trvání svazku ovlivní, atd.
Solidarita je jednou ze socio-právních hodnot, která umožňuje tomu, kdo právo vykládá, přenést se přes hranice norem a ztotožnit se i s případem, který nepochází z domácího právního prostředí, byť v něm má více, či méně vzdálený ekvivalent. Osobně se domnívám, že za otevírajícím se přístupem české judikatury, zákonodárce a veřejnosti k homosexuálním svazkům stojí ve své formě solidarita, která otevřela cestu pro identifikaci jednotlivců ve společnosti s případy přeshraničních rodin homosexuálů a tím také umožnila rostoucí relevanci univerzálních hodnot, které platí pro každého člověka, a jejich silnější působnost. Artikulace tohoto aspektu vývoje přítomného v českém prostřední je důležitá i pro zkoumání českého pojetí migrace, neboť nám umožňuje si povšimnout, že pojetí solidarity nemá v ČR exkluzivní charakter, což bylo během uprchlické krize na evropské úrovni naznačováno. Exkluzivním charakterem solidarity mám na mysli ochotu být solidární pouze se svým vlastním druhem, ať už mluvíme o sexuální orientaci nebo národnosti (kulturním prostředí, atd.)
V době uprchlické krize samozřejmě měla role solidarity několik různých úrovní - jednak úroveň individuální, jednak úroveň institucí/států. Proč tehdy nezafungovala tak, jak instituce EU předpokládaly, přestože s ní bylo počítáno jako s hybatelem a hodnotou i na úrovni primárního práva EU, je otázkou k hlubšímu výzkumu. Tak jako na úrovni individuální je i na úrovni institucionální k vyvolání pocitu solidarity potřeba stav ztotožnění se s tím, ke komu má pomoc nebo tolerance směřovat. Otázka toho, proč se středoevropské státy nedokázaly ztotožnit se západoevropskými sousedy, může mít co dočinění s tím, jaká byla dosavadní dynamika moci mezi státy na poli EU - zde se lze ptát, zda měly středoevropské státy pocit, že se na rozhodnutí o kvótách podílely (byť hlasovaly proti), nebo zda měly pocit, že jim bylo diktováno - a měly-li pocit, že jim bylo diktováno, pak je otázkou, zda lze solidaritu z povahy tohoto fenoménu vynucovat. Také se může nabídnout otázka materiální kapacity k solidaritě, zda koncept postmateriálních hodnot, který dává západním a skandinávským státům výsadu podpory veřejnosti k solidárnímu státnímu chování, je přítomen i ve středoevropské společnosti (v jádru jde ale opět o otázku ztotožnění se, tentokrát však s tím, kdo je v roli pomáhajícího, nebo s tím, kdo je v roli toho, komu má být pomáháno).
V každém případě propojení institutu uznávání, migrační politiky a konceptu solidarity (která, jak jsem naznačila výše, má na prvé dva zásadní vliv) v sobě skrývá velký potenciál z hlediska budoucí evropské harmonizace jednak praxe uznávání v rodinném právu, jednak migrační politiky. Harmonizace v obou oblastech je pochopitelně velmi žádoucí z hlediska právní jistoty subjektů práva nebo z hlediska budoucnosti volného pohybu v evropském prostoru. Je pravděpodobné, že pochopení vlivu a vývoje solidarity v otázkách uznávání je předpokladem k pochopení vlivu a práci se solidaritou na úrovni migrační politiky. Oblast národní migrační politiky se totiž často vyznačuje vnitřní rozporností. Zejména při srovnání proklamované migrační politiky a reálného chování právního řádu k externalitám migrace lze nabýt dojmu, že odhalení cílů migrační politiky je možné jen prostřednictvím zmapování reálného zacházení právního řádu s migrací, přesněji řečeno s jejími vnějšími efekty. Definice cíle migrační politiky je za současného stavu výzkumu možná jen na velmi spekulativní a abstraktní úrovni, zatímco cíl praxe (aplikace) uznávání by měl být po teleologickém zhodnocení dostatečného množství právních zdrojů poměrně zřetelný. Dle mého mínění lze potom z cílů a postojů v pozadí uznávací praxe, usuzovat o cílech migrační politiky. Toto zjištění by mohlo být zdrojem důležitého pokroku v oblasti evropské harmonizace, protože přestože migrační politika napříč evropskými státy se liší, praxe uznávání je spíše podobná, než odlišná.
Diskuze k článku ()