Je důležité být si vědom toho, jaké jsou právní základy toho, o čem hovoříme, čili toho, jak věci opravdu v právním státě jsou. O problematice jsou nicméně popsány stovky tisíc stran, můj podnět je nutně zjednodušující.
Základní body, kterým je nutno pro současnou debatu rozumět:
- Uprchlík a ekonomický migrant jsou odlišné kategorie. Uprchlík je velmi konkrétně definován Úmluvou o právním postavení uprchlíků (resp. následně v zákoně o azylu), potřebuje pomoc, a české zákony mu umožňují ji dostat, pokud se samozřejmě nachází na území ČR. Ekonomické migranty si stát vpouští na území dobrovolně na základě vydání víza, nemá však povinnost vízum vydat.
- Kromě uprchlíků má stát určité povinnosti i vůči osobám, které potřebují ochranu z jiných důvodů než uprchlíci, tzv. doplňkovou ochranu. I toto je ale právně vymezená kategorie, není bezbřehá pro kohokoli.
- Pokud je osoba hrozbou pro ČR, pak ochranu nezíská. Právo neumožňuje přivést na území teroristy.
- Počty uprchlíků (resp. žadatelů o mezinárodní ochranu), které máme v ČR, nejsou v porovnání s dalšími zeměmi vysoké, nejsou vysoké dokonce ani v kontextu počtů těchto osob v dřívějších letech.
- Osobně souhlasím s tvrzením, že je ideální řešit situaci uprchlíků v jejich domovských regionech. Znamená to ale zároveň nutnost a) pomoci těm, kdo do ČR přijdou, b) uvážit určitou solidaritu s dalšími zeměmi EU, které náporu čelí, a také zejména c) finančně podpořit kupříkladu Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky, který pomáhá uprchlíkům v regionech, případně dělat právně akceptovatelné kroky k řešení konfliktu v domovských zemích uprchlíků.
- Výběr uprchlíků podle víry atp. je diskriminační.
- Přesídlení uprchlíků je jedním z nástrojů, které stát může použít. Nadále ale musí vyřizovat žádosti osob, které na území přijdou.
- Společnost je způsobem, jakým je o tématu hovořeno, ovlivňována. Toto není právně postihnutelný aspekt, ale je zcela zásadní: to, zda si vážíme lidského života těch nejubožejších, vypovídá něco o tom, zda si vážíme sami sebe a jak se chováme k sobě navzájem.
Proč považuji za nutné vyjádřit se k právní stránce současné diskuse? Je třeba si uvědomit, že právní aspekty jsou pro oblast migrace a uprchlictví klíčové. Právo ukazuje, kde má stát jaké závazky vůči cizincům a kde naopak má možnost cizince na území nepřijmout či je z území odeslat pryč. Naše prohlášení o tom, koho na území chceme a koho nechceme, může být irelevantní, ať již proto, že někoho přijmout musíme (pak prohlášením nabádáme k porušení vnitrostátního, evropského a mezinárodního práva), anebo zejména proto, že máme právní možnost jej odmítnout (a pak se jen chceme někomu zalíbit, protože víme, že nic takového nehrozí). Příkladem může být vymezování se proti tomu, aby ČR přijímala mezi uprchlíky osoby, které jsou ekonomickými migranty. To je příklad častého omylu, neboť přijímání ekonomických migrantů jako uprchlíků právo nepřikazuje, a nikoho takového tedy ČR přijmout nemusí. Stejně tak je mylné vymezování se proti přijímání islámských radikálů jakožto uprchlíků, těmto osobám není dobrodiní uprchlické ochrany vůbec poskytováno, právo je z ochrany vylučuje.
Právní otázky poskytují ale pouze podklad pro debatu. Více je třeba zamýšlet se nad tím, jak je téma uprchlíků vnímáno a jak je možné o něm hovořit. Jde zejména o prohlášení politických představitelů. Každé prohlášení má své společenské konsekvence a dopady. Je zapotřebí si uvědomit, jak odlišné společenské nálady vyvolá (fiktivní) prohlášení č. 1: v České republice budeme přijímat uprchlíky jen dobrovolně (zde je obsažena právní chyba a v kontextu probíhající debaty i mírně protievropské naladění) a (fiktivní) prohlášení č. 2: litujeme zmařených životů těch, kteří utíkají z válečných konfliktů, podpoříme UNHCR (Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky), aby mohl pomoci lidem v postavených uprchlických táborech vedle států, z nichž utíkají. O kvótách budeme nadále debatovat s našimi partnery v EU, chceme ale prezentovat alternativní možnosti (zde je obsažen humanitární podtón, podpora v zemích mimo EU a odtažitý přístup k nedávno tolik diskutovaným kvótám). Domnívám se, že je zřejmé, jakým směrem se bude ubírat společnost, kde bude převažovat první přístup a jakým ta, kde druhý. Tón debaty udávají představitelé země a média a na jejich bedrech leží nesmírná zodpovědnost za to, jak bude naše společnost vypadat. Zda bude mít problém sama se sebou, anebo ne. Pro ty, kdo tento text čtou s již nasazenými brýlemi určitého vnímání: neříkám, že je třeba otevřít hranice, tento názor nesdílím. Podle mě by měla být nyní poskytována pomoc ideálně tam, kde jsou záchytné tábory Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (a zároveň je nutno se nějak vypořádat se závazky, které máme v návaznosti na uprchlické právo vůči dalším státům v EU pro skupinu osob, které na území EU dorazí). Doplnit jej lze o pokusy o zlepšení situace v domovských zemích uprchlíků a o pomoc pro ty, kdo jako uprchlíci dorazí. Není to řešení dobré, ale považuji jej za nejlepší ze špatných. A lze se o něj hádat, ale je možné komunikovat věcně a s použitím právních argumentů.[1]
Základní body současné debaty podrobněji:
1) Lze slučovat migraci a uprchlictví?
Často se tak děje. Může jít o formulace typu: ekonomické uprchlíky nechceme, přicházejí k nám jen mladí muži za výdělkem a podobně. Ale není to správně, jde o právně rozdílné kategorie. Obecně jsou migrační proudy tím, co stát kontroluje a kde má právo veta, koho na své území pustí a koho nikoli (vyjma některých oblastí, o nichž hovořím níže). Ekonomické migranty stát na území pouští dobrovolně, tj. udělením víza, není k tomu nikým nucen. Může také říci, že ekonomické migranty nechce a nikoho takového nepřijmout. Na území ČR máme necelých půl milionu cizinců, z nichž většina jsou osoby, které ČR nechala vstoupit na území, protože chtěla, a kteří přišli mnohdy za výdělkem, jako ekonomičtí migranti. Tito cizinci mají svůj život svázán pravidly, jejich porušení znamená ukončení pobytu. Nelegální zaměstnání = vyhoštění. Nedostatek finančních prostředků = neprodloužení pobytu. A tak dále. Stát má - až na výjimky - právo si vybrat, koho na své území pustí, a ty, co si pustil dobrovolně, může z území odeslat za právem stanovených podmínek pryč.
Výjimky, kdy je stát k určitému jednání povinen (ne nutně k ponechání osob na území, ale je povinen činit nějaké právní úkony) se týkají oblasti mezinárodní ochrany, kam spadá ochrana: a) uprchlíků, b) osob, na které se vztahuje možnost poskytnutí tzv. doplňkové ochrany, případně c) ochrany dočasné. Dále je specifické postavení d) občanů EU a jejich rodinných příslušníků a e) rodinných příslušníků dlouhodobě pobývajících rezidentů ze třetích států. V právu ČR máme ještě tzv. vnitrostátní azyl či možnost humanitárního azylu, ale to už jsou věci příliš detailní pro tento stručný popis. Kategorie osob, jichž se týká aktuální debata, jsou uprchlíci a osoby s doplňkovou ochranou, příp. můžeme teoreticky diskutovat o dočasné ochraně.U rodinných příslušníků občanů EU či dlouhodobě pobývajících rezidentů se může vést debata o jejich integraci do společnosti, ale jde o debatu zcela odlišnou; tyto osoby nepřiplouvají přes Středozemní moře, nečelíme jejich masovému přílivu tímto způsobem (jakkoli jde také o téma, které bude jistě součástí debaty někdy v budoucnu, zejména tehdy, budou-li u moci populistické strany).[2]
Uprchlík je v právu termínem, který má jasný obsah. Uprchlíkem je člověk tehdy, pokud má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Osoba tedy musí splnit zároveň to, že má strach, ten je odůvodněný, a je to konkrétně strach z pronásledování, a ještě konkrétněji strach z pronásledování z určitých vymezených důvodů. Uprchlíkem se nestane jen tak někdo, a tuto definici zejména nemůže nikdy naplnit žádný migrant přicházející pouze za ekonomickým prospěchem. Když už se osoba uprchlíkem stane, pak jej na území ČR přijmeme a stanoveným systémem integrace mu pomáháme se začleněním do společnosti. Uprchlíka je ČR povinna nenavrátit tam, kde mu z důvodů, pro které je uprchlíkem, hrozí nebezpečí jeho životu či svobodě. Právo EU k tomu přidává povinnost osobě udělit status. Otázku nepřijímání osoby jakožto uprchlíka řeším níže.[3]
Doplňkovou ochranu obdrží zejména ten, komu v případě návratu hrozí trest smrti, mučení, jiné nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, dále ten, kdo by se návratem do vlasti ocitl ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu – a zde se nacházejí oni diskutovaní Syřané. Právně vzato to povětšině nebudou uprchlíci, nicméně budou to osoby, kterým poskytneme určitou – doplňkovou – ochranu. I tyto osoby určitým způsobem integrujeme, ale jejich status je dočasný a předpokládá se, že budou např. po skončení konfliktu v zemi navráceni zpět (to samé platí u uprchlíků, ale ten status tím není primárně tak ovlivněn).[4]
Žadatele o mezinárodní ochranu nedokážeme odlišit od jiných kategorií cizinců již na první pohled. Proto se vede s každou osobou řízení, kde se zjišťuje, zda má opravdu důvody pro to, aby za uprchlíka či osobu s doplňkovou ochranou považována být mohla. Ti, kdo jsou uprchlíci či osoby s doplňkovou ochranou, pak na území zůstávají, ti, kdo nejsou, nezískávají pobyt a mají se vrátit zpět. Zde je opravdu jedno z klíčových témat – jak zajistit navrácení těch, kdo nezískají žádný status. Toto je téma, kterému je třeba věnovat opravdu pozornost. Mechanismy pro navracení jsou vytvořeny, ale nefungují tak, jak by bylo třeba.
V debatě se setkáváme i s dalšími pojmy, kupříkladu nelegální/ilegální/neregulérní migranti, váleční uprchlíci, ekonomičtí migranti, političtí uprchlíci, zaregistrovala jsem i pojem sňatkový uprchlík. Pojem ilegální migrace označuje fakt, že nějaké osoby přijdou bez platného víza či povolení k pobytu, tj. bez povolení ČR na její území vejít. Tyto osoby budou vyhoštěny, neboť porušily cizinecký zákon. Bez povolení či víza mohou vstoupit pouze uprchlíci či osoby, kterým bude udělena doplňková ochrana, těm je z důvodů, že opravdu potřebují ochranu a není pro ně často možné vízum získat, „právně odpuštěno“. Válečný uprchlík právně neexistuje (což vyplývá z toho, jak je definován uprchlík). Ekonomický migrant je typickým příkladem cizince, který nemá právo na vstup, pokud mu jej ČR neposkytne. Ekonomičtí migranti jsou ti, kdo odešli za výdělkem, či za lepším životem. ČR není povinna je přijmout, byť jim může dát víza či povolení k pobytu, pokud naplní zákonem stanovené předpoklady. Koneckonců v této kategorii se nachází řada dělníků ve velkých podnicích. Političtí uprchlíci jsou podkategorií uprchlíků, tj. je třeba hovořit o uprchlících obecně, resp. neztotožňovat oba pojmy. Sňatkový uprchlík neexistuje (což opět vyplývá z toho, jak je definován uprchlík).
Je zcela jasné, že je velmi obtížné říci něco o uprchlících a migraci zjednodušeně. Že se těžko říká něco o tom, že udělíme doplňkovou ochranu z těch a těch důvodů. Pojem uprchlík je zažitý. Ale každý jej vnímá jinak. Možná stačí si uvědomit ony základní zákonitosti – uprchlíkem je opravdu jen minimum osob, o něco více je osob s doplňkovou ochranou, a ti ostatní nedostanou právní možnost v zemi zůstat.
2) Co s teroristy z ISIS?
Nikdo nás nenutí nechat si po území ČR volně pobíhat osoby, které jsou pro stát hrozbou.
Pokud je nebezpečná osoba uprchlíkem (tedy naplní definici uprchlíka, či by měla dostat doplňkovou ochranu), ale je zároveň nehodna ochrany, pak mu nelze udělit status (případně mu je možné již existující status odejmout). Ochranu jako uprchlík nezíská zejména tehdy, pokud jsou vážné důvody se domnívat, že a) se dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti; b) se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík; c) je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Spojených národů, anebo ke zmíněným činům podněcuje, anebo se na nich jinak podílí. Doplňkovou ochranu nezískají osoby ve shodných případech, jako je tomu uvedeno u uprchlíků a dále v případě, že představují nebezpečí pro společnost nebo pro bezpečnost členského státu, ve kterém se nachází. Bojovníky z tzv. islámského státu na území tedy nikdo pobíhat nenechá, uprchlíky být nemohou (právně jsou z ochrany vyloučeni), doplňkovou ochranu získat nemohou (jsou z ní vyloučeni), pokud by byli běžní migranti, tak nedostanou vízum, příp. jim bude vízum či pobyt odejmut. Z území odeslat nemůžeme pouze osobu, která má české občanství, zde je ovšem možnost využití trestního práva. [6][5]
Pokud jde o cizince, který je běžný migrant, obecně je možné jej vyhostit zpět (podle kategorií pobytu jsou různé důvody, ale důležité je, že tato možnost existuje). Pokud je např. podezření ze zapojení do aktivit tzv. Islámského státu, pak lze tento důvod podřadit pod důvod vyhoštění.
Jak nebezpečné lidi poznáme? Máme rozličné mechanismy počínaje úředníky, kteří rozhodují o žádostech o ochranu, ale hlavně pak policii a Bezpečnostní informační službu. O žádostech o ochranu pro uprchlíky či osoby, co potřebují doplňkovou ochranu, je rozhodováno v propracovaném procesu. A příslušné orgány jsou si zcela jistě vědomy toho, že potenciálně může být v této oblasti nebezpečí. Zároveň je jasné, že i uprchlíci jsou vzorkem běžných lidí, tj. i mezi nimi může být běžná kriminalita. Ale je potřeba si uvědomit, že i uprchlíci a další osoby musejí ctít zákony země, v níž žijí. Každá osoba na našem území podléhá stejným zákonům, jako občan ČR (jen např. diplomaty je možné v zásadě pouze prohlásit za nežádoucí osoby, ale o nich debata není). Pokud se chovají v souladu se zákonem, je vše v pořádku, nechovají-li se tak, budou postaveni před soud.
3) Může ČR zvládnout vlnu uprchlíků?
Předtím, než povedeme úvahy o počtech osob, je třeba si uvědomit, že jak uprchlický status (byť ten v praxi méně), tak dočasná ochrana, jsou poskytovány dočasně, než se změní situace v domovské zemi osob. Situace se naneštěstí obvykle nezmění rychle, ale jak jsme viděli u válek na území bývalé Jugoslávie, i tato varianta existuje.
Co se týče uprchlické vlny, je třeba si uvědomit, že počty uprchlíků jsou v ČR stále nízké. A to jak v porovnání s předchozími lety v ČR, tak v porovnání s většinou států Evropské unie, a zejména pak v porovnání s jinými zeměmi světa. Současných cca 1000 osob za rok je relativně malé množství, zejména ve srovnání s tím, kupříkladu v Turecku jsou nyní skoro dva miliony osob ze Sýrie. Nejvyšší počty, které ČR v některém z roků počínaje rokem 1990 zažila, bylo 18 000 osob, které o sobě tvrdily, že jsou uprchlíky, v roce 2001. I v těchto početně vypjatých letech se počet osob, které získaly ochranu, pohyboval okolo 200 ročně.[9][8][7]
Pro ČR je také z hlediska počtu uprchlíků, resp. obecně osob, které usilují o získání nějaké formy ochrany, důležité, že neleží na vnější hranici EU. Nesousedí s žádným jiným státem, nežli státem, který je v EU, jinak by měla velmi pravděpodobně řádově vyšší počty žádostí. V rámci EU funguje tzv. Dublinský systém, jenž určuje, který stát je příslušný k řízení o žádosti o poskytnutí ochrany. Mezi kritéria patří především vydané vízum či povolení k pobytu a to, kde osoba vstoupila na území EU. Proto máme tak (relativně) nízké počty uprchlíků, a proto má tak vysoké počty uprchlíků (resp. osob, které mohou být uprchlíky) Itálie či Řecko. Sousedí se třetími státy, a jsou tedy zeměmi, kde vstoupí osoba do EU a v návaznosti na uvedené Dublinské nařízení jsou tedy obvykle právě těmi státy odpovědnými za vyřízení jejich žádostí. U nich jde o desítky tisíc osob ročně (z nichž ovšem může skutečně potřebovat ochranu o dost menší množství z nich, to se zjišťuje v onom řízení o udělení ochrany či obdobném). Vysoké počty osob v Itálii a Řecku nejsou pro zmíněné státy zvládnutelné a tyto státy čas od času volají po přerozdělení těch, kdo přijdou; zároveň ale je otázkou, zda nelze pomoci na místě v těchto zemích (tj. pomoci s řízením o udělení ochrany, a tedy poznáním, kdo je skutečným uprchlíkem a kdo ne), což bylo z jejich strany zatím, pokud vím, odmítáno, což lze ale zároveň pochopit (představme si, že by rozhodovali v ČR lidé z jiných států, s nutností překladů spisů atd.). Kvóty mohou plnit zejména roli vyrovnání (pro státy s vnější hranicí EU) břemene, anebo také mohou sloužit k přerozdělení uprchlíků, resp. osob, které ochranu získají, což je ale opravdu otázkou, zda bude fungovat a zda nebudou nakonec stejně všichni chtít (a také odejdou) jen do několika zemí. [10]
Je jasné, že nárůst žádostí o ochranu může přijít a může se zvýšit i počet skutečných uprchlíků či osob v nouzi. Ale to, zda přijdou uprchlíci a další osoby potřebné ochrany, je otázka na to, jaký bude kde u moci režim a zda budou války. Do tohoto počtu nelze zahrnovat to, jak bude ve kterých afrických státech růst populace. Zde znovu platí, že pokud přijdou ekonomičtí migranti, nemusí je ČR přijmout. Co je ale důležité si v této chvíli uvědomit: a) vysoké počty příchozích neznamenají, že to jsou vždy uprchlíci, řadu z nich je možné a nutné vrátit zpět, b) ČR není pod tlakem desetitisíců osob, a stávající počty má pod kontrolou.
Některé státy mají kromě počtu osob, které k nim přijdou na území, ještě ve statistikách kategorii přesídlení. Tj. kromě osob, které přijdou k nim na území, a kde vedou standardní řízení, ještě přijmou osoby např. dle doporučení UNHCR. To už ČR také dříve udělala např. u některých uprchlíků z Uzbekistánu či Barmy. V praxi je to totiž tak, že v zemích, kam prchají uprchlíci či další osoby před válkou, vybuduje UNHCR uprchlické tábory. Obvykle je to v zemích, které sousedí s domovskými státy uprchlíků. V těchto táborech pak pomáhá přežít těm, kdo uprchli, a zároveň zprostředkuje případné přesídlení často např. zranitelných osob (těhotné ženy, matky s dětmi, nezletilí, nemocní). Některé státy touto cestou dávají najevo svoji ochotu přispět k řešení jejich situace, podle nejnovějších vyjádření se k nim přidá i ČR.
4) Řešení situace je v zemích, odkud uprchlíci přicházejí.
Souhlasím s tím, že je třeba situaci řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, resp. souhlasím s tím, že je třeba především řešit situaci uprchlíků v regionu, odkud přicházejí. Vycházím z toho, že uprchlíci (na rozdíl od ekonomických migrantů) odejít ze své země nechtějí, případně se tam chtějí vrátit, pokud to bude možné. Ale pokud chceme tento názor opravdu uvést do praxe, obnáší aktivitu a investice, a zároveň není možné zapomínat na to, že máme závazky a) vůči těm, kdo na území přijdou sami, b) vůči dalším zemím v EU, díky nimž ČR jakožto vnitrozemský stát nemá počty uprchlíků tak vysoké. Ona aktivita spočívá v tom, že bude ČR aktivní v řešení konfliktů apod. v zemích, odkud uprchlíci a další potřebné osoby přicházejí. Lze si představit diplomatická jednání za účelem ukončení ozbrojeného konfliktu. Již hůře si lze představit činnost vedoucí např. ke svrhnutí diktátora, před nímž utíkají uprchlíci z důvodů politických, tam by šlo často o vměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu, což právo neumožňuje. Investice zde rozumím spíše v přeneseném smyslu slova, jde o finanční pomoc zejména pro UNHCR. Tento úřad má již nyní nedostatek prostředků pro zvládnutí situace u syrských uprchlíků. Pokud opravdu chceme řešit situaci v místě a zamezit tomu, aby lidé odcházeli z těchto táborů, musejí tam především moci zůstat.
V tomto kontextu se objevují úvahy o táborech v Africe, které zřídí EU. Tato úvaha je právně irelevantní, až chybná. Současný systém (tj. zejména Úmluva o právním postavení uprchlíků) je založen na tom, že určité osoby potřebují ochranu a země, kam přijdou, jim ji poskytne, nebo jim ji poskytne jiný stát, kam osobu se souhlasem toho jiného státu odešlou. Dělat řízení jinde, pokud bude zároveň (a to by muselo být) zachováno i řízení pro ty, kdo přijdou tradiční cestou, je podle mého názoru spíše pozvánka, podobná tomu, co dělají pašeráci. Nehledě na to, že uprchlické tábory existují, jsou vedeny UNHCR, a státy mohou z těchto táborů osoby přesídlit s tím, že UNHCR již základní pohovory udělalo, či si daný stát provede řízení na místě sám.
5) Přijmeme pouze křesťany?
Základním principem v oblasti ochrany lidských práv je nediskriminace, Úmluvou o právním postavení uprchlíků je vůči uprchlíkům navíc zakázána. Takovýmto prohlášením popíráme základ pomoci, kořeny humanity, vnímáme utrpení osoby, která je určitého vyznání, jako menší jen proto, že je určitého vyznání. Jinak řečeno mučení křesťanského dítěte nám přijde horší než mučení arabského dítěte. Jakkoli lze pochopit strach z jinakosti, z jiné víry, z jiné kultury, před právem jsou si osoby potřebné ochrany rovny. Lze si představit různé druhy pomoci pro různé skupiny osob, ale není možné odmítat pomoc jedné skupině osob kvůli jejímu vyznání.
Chtěla jsem tímto exkursem jen vymezit základní pojmy, dát debatě právní základ. Jak je vidět, nejde o téma jednoduché. Ale ježto vede k tak polarizujícím náladám ve společnosti, je třeba tyto základy znát. Každý z nás musí umět odlišit populistická prohlášení od seriózních návrhů řešení.
Ovšem pokud se situace nebude zlepšovat delší dobu, tábory UNHCR také přestanou být řešením. Jaké jiné řešení přijmout, to nevím. Patrně by byla namístě mezinárodní konference, která by se – podobně jako po druhé světové válce – tématu věnovala a status osob, které v táborech budou, řešila.[1]
Jde o koncept, který by bylo možné využít pro osoby prchající ze Sýrie, o poskytnutí dočasné ochrany, která ale musí být vyhlášena na úrovni EU (a členské státy se na jejím vyhlášení neshodnou).[2]
Pramenem pro definici je Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, smluvními stranami je více než 140 států a všechny tyto státy mají shodnou definici uprchlíka. Neexistuje zde žádný soud, který by jednotil výklad toho, jak je Úmluva aplikována, takže se výklad jednotlivých pojmů může stát od státu lišit. Ale základ mají kupříkladu země EU, potažmo západní státy shodný, je jím právě tato Úmluva.[3]
Pramenem pro definici toho, kdo získá doplňkovou ochranu, je tzv. kvalifikační směrnice, Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Tato směrnice dala dohromady závazky, které státům vyplývaly z jiných smluv, a dala rámec právnímu statusu.[4]
I zde je třeba vycházet z Úmluvy o právním postavení uprchlíků a kvalifikační směrnice.[5]
I zde je třeba vycházet z Úmluvy o právním postavení uprchlíků a kvalifikační směrnice.[6]
Podívat se lze zejména na údaje Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Ministerstva vnitra ČR (www.unhcr.org, www.mvcr.cz).[7]
Statistiky lze nalézt na http://www.mvcr.cz/clanek/statisticke-zpravy-o-mezinarodni-ochrane-za-jednotlive-mesice-v-roce-2015.aspx .[8]
Podrobněji stránky Českého statistického úřadu: https://www.czso.cz/csu/cizinci/2-ciz_rizeni_azyl .[9]
Zde zejména Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013. Hezky zpracované informace je možné najít na stránkách Ministerstva vnitra ČR, k této otázce konkrétně http://www.mvcr.cz/clanek/dublinsky-system.aspx.[10]
Diskuze k článku ()