Proto Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) rozhodl, že ochrana duševního vlastnictví může v určitých případech převládnout i nad ochranou soukromí a rodinného života. Konkrétně, že se nelze vyhnout odpovědnosti za porušení práva duševního vlastnictví pouhým odkazem na rodinné příslušníky, kteří měli také přístup k internetovému připojení porušitele. Ten by proto měl poskytnout také nezbytné informace ohledně aktivit rodinných příslušníků, pokud by se jednalo o jediný možný způsob, jak zajistit ochranu duševního vlastnictví.
Předmět sporu před německými soudy
Během roku 2010 se na internetu objevila bez oprávnění volně ke stažení audiokniha, která byla šířena přes tzv. P2P servery. Držitelem autorského a dalších práv k této audioknize je nakladatelství Bastei Lübbe GmbH & Co. KG. To se snažilo zakročit proti porušování svých práv a zjistilo prostřednictvím IP adresy, že audiokniha byla šířena z internetového připojení pana Michaela Strotzera. Nakladatelství tedy po něm požadovalo ukončení protiprávního jednání a stažení audioknihy z internetu. Tomuto požadavku nebylo vyhověno, a Bastei Lübbe proto podalo žalobu.
Podle německého práva a tamní ustálené judikatury platila domněnka, že pokud je zásah do práva duševního vlastnictví prováděn z internetového připojení určité osoby, má se za to, že tato osoba je sama rušitelem, a je tak za toto jednání odpovědná. Své odpovědnosti se však může zprostit, pokud označí jinou osobu, která internetové připojení užívala a dopustila se uvedeného zásahu do práv duševního vlastnictví. V případě, že se však jednalo o rodinné příslušníky, stačilo tuto skutečnost uvést a vlastník internetového připojení nemusel blíže specifikovat žádné další skutečnosti. Prakticky se tak sám zbavil své odpovědnosti a držitel práva duševního vlastnictví neměl jinou možnost dopátrat se, kdo byl skutečným porušitelem jeho práv.
Obdobně postupoval také Michael Strotzer. Na svou obranu uvedl, že k jeho internetovému připojení měli přístup jeho rodiče sdílející s ním společnou domácnost. Neuvedl ale, který z rodičů se mohl namítaného zásahu do práv duševního vlastnictví dopustit ani žádné jiné skutečnosti.
Německé soudy v prvním stupni v souladu se zavedenou praxí zamítly nárok Bastei Lübbe s odkazem na ochranu soukromí a rodiny. V odvolacím řízení však došlo k podání předběžné otázky k SDEU, zda je tato německá právní praxe slučitelná s právem EU.
Předběžná otázka a základy právní ochrany duševního vlastnictví v EU
V rámci řízení o předběžné otázce žádal německý soud o výklad práva EU, konkrétně, zda unijní úprava brání praxi, kdy majitele internetového připojení, jehož prostřednictvím byla neoprávněným sdílením souborů porušena autorská práva, nelze činit odpovědným, pokud uvede alespoň jednoho rodinného příslušníka, který měl možnost přístupu k tomuto připojení, aniž by tento majitel sdělil bližší podrobnosti o době, kdy tento rodinný příslušník uvedené připojení použil, a o povaze tohoto použití.
SDEU se tak ve svém rozhodnutí C-149/17 ze dne 18. 10. 2018 („Rozhodnutí“) zabýval výkladem článku 17 Listiny, který potvrzuje ochranu majetku, a druhým odstavcem tohoto článku, který výslovně zmiňuje ochranu duševního vlastnictví. Mezi dalšími relevantními předpisy byla směrnice č. 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva, [1]jež v odstavci 9 preambule uvádí, že je potřeba vycházet z vysokého standardu ochrany duševního vlastnictví jako nezbytného předpokladu fungování systému duševního vlastnictví. V článku 8 tato směrnice ukládá členským státům povinnost zavést přiměřené sankce a prostředky právní ochrany proti porušování práv duševního vlastnictví. Vedle toho jsou členské státy povinny přijmout nezbytná opatření, aby tyto instrumenty mohly být využívány. Směrnice č. 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví [2]pak k tomu v článku 3 odst. 2 doplňuje, že tato opatření na ochranu práv duševního vlastnictví musí být účinná, přiměřená a odrazující.
Závěry SDEU: základní práva je potřeba poměřovat
SDEU v Rozhodnutí konstatoval, že ochrana soukromí a rodinného života zakotvená v čl. 7 Listiny je základním právem osob stejně jako ochrana soukromého vlastnictví. V případě, že proti sobě stojí dvě základní práva v koniktu, je potřeba výkladem dospět k takovému závěru, který umožní dosáhnout nezbytné rovnováhy mezi základními právy. V konkrétním případě pak jedno základní právo může druhému v určitém rozsahu ustoupit. Nesmí však nastat situace, že by kvůli aplikaci jednoho základního práva došlo k úplnému popření (vyprázdnění) druhého základního práva.
Proto v případě, že při obecném odkazu na rodinného příslušníka dojde ke zmaření možnosti držitele autorského práva domoci se ochrany nebo alespoň zjištění totožnosti osoby, která se dopustila zásahu do jeho práva, dochází tak k vyprázdnění základního práva na ochranu duševního vlastnictví. Při existenci takového jednoduchého způsobu, jak se vyhnout vlastní odpovědnosti, se rovněž nedá hovořit o účinných a odrazujících opatřeních na ochranu práv duševního vlastnictví. SDEU tak uzavřel, že praxe německých soudů je v rozporu s právem EU.
Praktický význam rozhodnutí SDEU
Pokud držitel práva duševního vlastnictví identifikuje osobu, z jejíhož internetového připojení docházelo k porušování duševního vlastnictví, má právo po ní požadovat zdržení se zásahu do práva duševního vlastnictví a přiměřené zadostiučinění. V případě, že tato osoba označí další osoby, které měly přístup k připojení, má povinnost sdělit skutečnosti potřebné pro zjištění totožnosti konkrétního narušitele práv a případně další nezbytné skutečnosti. Pokud však vlastník internetového připojení označí za další osoby s přístupem členy své rodiny, neměl do rozhodnutí SDEU povinnost skutečnosti nezbytné k objasnění totožnosti narušitele poskytnout. To se nyní mění. Pokud nebude mít držitel práva duševního vlastnictví jinou možnost, jak totožnost narušitele zjistit, je oprávněn tyto skutečnosti požadovat od vlastníka internetového připojení. Vlastník internetového připojení je pak povinen tyto skutečnosti poskytnout. Pokud totiž neexistuje jiná možnost, jak zajistit ochranu práv duševního vlastnictví, musí ochrana soukromí a rodinného života ustoupit. To platí samozřejmě v případech, kdy zvláštní zájem na ochraně rodinného života v konkrétním případě nepřeváží nad ochranou práva duševního vlastnictví. Národní soudy také musí vždy zkoumat, zda neexistuje jiná možnost, jak se dopátrat potřebných informací před tím, než nařídí vlastníkovi internetového připojení poskytnout nezbytné informace. Vyloučena také není odpovědnost přímo vlastníka internetového připojení.
Odhlédnuto od této konkrétní kauzy pak Rozhodnutí ukazuje, jakým způsobem přistupuje SDEU k ochraně práv duševního vlastnictví. Ochrana duševního vlastnictví obecně může převážit i nad dalšími základními právy zaručenými v Listině. Tato ostatní základní práva však nemohou být zcela popřena ve své podstatě.
Rozhodnutí ve své logice navazuje na dřívější rozsudek SDEU C-580/13 Coty Germany BmbH ze dne 16. 7. 2015, kde musela ochraně duševního vlastnictví ustoupit bezpodmínečná ochrana bankovního tajemství (banka odmítala sdělit vlastníka bankovního účtu, který šířil padělané výrobky). SDEU také v Rozhodnutí dále specifikoval odpovědnost vlastníka internetového připojení (viz např. dřívější rozhodnutí SDEU C-484/14 Mc Fadden ze dne 15. 9. 2016).
Jediné řešení ochrany duševního vlastnictví?
Rozhodnutí také oživilo debaty, jak efektivně zajistit ochranu práv duševního vlastnictví v digitální společnosti. Opakovaně se objevují výzvy k zavedení povinnosti poskytovatelů internetového připojení monitorovat aktivity svých zákazníků, zda nešíří nelegální obsah. Takový přístup však naráží na mantinely ochrany osobních údajů. Přesto nový návrh směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu [2016/0280(COD)] ukládá určitým poskytovatelům služeb informační společnosti povinnost do jisté míry aktivně kontrolovat obsah nahraný uživateli. Technologie se však vyvíjí takovým tempem, že nebude možné přijmout jedno jednoduché řešení pro všechny existující problémy v této oblasti. Nadále tak bude na technologický vývoj v první řadě reagovat praxe a judikatura soudů jako v případě Rozhodnutí.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. [1]
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví. [2]
Diskuze k článku ()