Úvod
V dubnu 2018 rozhodl velký senát Soudního dvora EU (SDEU) přelomovým rozsudkem označovaným jako Achmea ve věci Achmea BV vs. Slovenská republika[1]o předběžné otázce ohledně slučitelnosti rozhodčí doložky v bilaterální dohodě o podpoře a vzájemné ochraně investic (BIT) uzavřené mezi Slovenskou republikou a Nizozemským královstvím s unijním právem a dospěl k závěru, že rozhodčí doložky z takových dohod jsou v rámci členských států a jejich investorů neslučitelné s právem EU. Ze strany Unie nešlo o překvapivý krok, nýbrž o kulminaci dlouhodobých snah Komise zakázat BITs mezi členskými státy (intra-EU BITs), a především ukončit investiční arbitráž mezi investory a státy jako způsob ochrany investic z nich. Ačkoliv se zákaz doložek obsažených v BITs vztahuje pouze na dohody členských států mezi sebou, EU už mnoho let bojuje za komplexní reformu mezinárodní investiční arbitráže, a to jak ve vztahu ke svým partnerům v rámci nově sjednávaných a revidovaných bilaterálních dohod o volném obchodu a investicích, tak na půdě Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), kde se zasazuje o zřízení mnohostranného investičního soudu. Tento příspěvek zhodnocuje úspěšnost dosavadních snah a pokouší se odpovědět na otázku, jakým směrem by se měla Unie dále vydat. V první kapitole vysvětluje cestu k přelomovému rozsudku, především v argumentaci Evropské komise a SDEU, následně v další části zkoumá, jak Achmea ovlivnila další rozhodování SDEU, reakci členských států, investorů a roli národních soudů. Ve třetí kapitole se zaměřuje na výzvy, které přineslo vztažení závěrů z rozsudku Achmea na rozhodčí doložku v mnohostranné Smlouvě o energetické chartě. Dále článek shrnuje dosavadní rozhodování tribunálů uvnitř a mimo EU, národních soudů členských států i třetích zemí a výkon nálezů ve světle rozsudků Achmea, Komstroy a PL Holdings. Pátá část se věnuje budoucnosti investičních vztahů se třetími zeměmi včetně komplexních dohod o volném obchodu. Poslední kapitola shrnuje posun a zásadní problémy EU v oblasti investiční arbitráže a hodnotí možnosti přechodu na institucionalizovaný mnohostranný investiční soud.
Od kritiky intra-EU BITs k rozsudku Achmea
Rozhodnutí představovalo obrat v přístupu SDEU k řešení sporů mezi zahraničními investory a státy (investor-state dispute settlement, ISDS). Přestože dříve soud v oblasti rozhodčího řízení rozhodoval a lze nalézt rozsudky, ve kterých přímo či okrajově některý z aspektů arbitráže včetně investiční posuzoval, explicitně nevyjádřil výhrady k jejich paralelní existenci se systémem ochrany poskytovaném vnitrostátními soudy.
Nevole, se kterou organizace dlouhodobě nahlížela na intra-EU BITs, nicméně naznačovala, jakým směrem se budou záměry Unie ubírat. Poprvé Evropská komise upozornila na možnou potřebu revize dohod v roce 2006 a od roku 2015 se snaží je nahradit jiným mechanismem, neboť je považuje za zastaralé a neslučitelné s právem EU.Tento názor sdílely i některé členské státy a dobrovolně ukončily své dohody již o několik let dříve. Komise poté v daném roce podnikla kroky proti pěti členským státům (včetně Slovenska a Nizozemska) navádějící k ukončení platnosti intra-EU BITs s odůvodněním, že okolnosti a důvody jejich uzavření pominuly přijetím zemí do EU během tří kol rozšíření po přelomu tisíciletí. Zatímco v 90. letech měly praktický význam pro ochranu investic z EU v zemích, o jejichž politické či hospodářské stabilitě panovaly pochyby, v dnešní době díky komplexním pravidlům o ochraně jednotného trhu a zákazu diskriminace je podle Komise ochrana dostatečná a intra-EU BITs naopak umožňují znevýhodňování spočívající v jiném zacházení s vybranými zahraničními investory, což poškozuje jednotný trh a zakládá neslučitelnost s právem EU.[2]
Komise své stanovisko podpořila případem Micula, ve kterém bylo v arbitráži dle pravidel Mezinárodního střediska pro řešení sporů z investic (ICSID) v souladu s platnou BIT rozhodnuto o náhradě škody, která podle Komise porušovala unijní pravidla o státní podpoře. Zrušení daňových výhod, které Rumunsko zavedlo v rámci příprav na vstup do EU, představovalo porušení investiční dohody, ale zaplacení náhrady škody Komise zakázala z důvodu neslučitelnosti s pravidly vnitřního trhu.[3]
SDEU ve svých dřívějších rozhodnutích bral na vědomí existenci investiční arbitráže v EU, aniž by se výslovně vyjadřoval k její slučitelnosti s evropským právem. Obecněji v rozsudku Budějovický Budvar v roce 2009 SDEU stanovil, že ačkoliv úprava určité oblasti unijním právem zásadně nevylučuje použití režimu ochrany vybudovaného bilaterálními smlouvami mezi členskými státy, není možné je použít v případě, že jsou s unijním právem v rozporu. Dané ustanovení je třeba posuzovat tímto způsobem i v situaci, kdy by použitím ochrany z bilaterální smlouvy ztrácela unijní úprava smysl či byla obcházena.SDEU tímto akceptoval existenci zvláštních soudních orgánů mimo vnitrostátní a unijní systém s pravomocí vykládat a aplikovat ustanovení z mezinárodní smlouvy, kterou byly založeny, pokud neohrozí autonomii unijního práva. Otázkou nadále zůstávalo, zda intra-EU BITs, respektive arbitrážní řízení na jejich základě, takové ohrožení představují.[4]
Vodítko představovaly případy Eco Swiss a Mostaza Claro,ve kterých SDEU konstatoval obecnou slučitelnost rozhodčího řízení s unijním právem. Rozsudky se sice týkaly obchodní arbitráže, nikoliv investiční, ale tento fakt měl mít dopad nanejvýš na posuzování obsahu nálezu, nikoliv na platnost rozhodčích doložek obecně. Soud, který předběžnou otázku v případu Achmea položil, následně tuto argumentaci použil a tvrdil, že není důvod, proč by měl být přístup k této problematice odlišný ve sporech mezi soukromými subjekty a členským státem. Generální advokát Wathelet ve svém stanovisku také zcela jednoznačně a s podporou více než 200 poznámek pod čarou argumentoval ve prospěch slučitelnosti ustanovení BIT s unijním právem.[6][5]
V případě Achmea tvrdila nizozemská společnost Achmea BV (dříve Eureko) porušení platné BIT, a kromě podání stížnosti ke Komisi zahájila v roce 2008 podle této dohody řízení proti Slovenské republice, které v souladu s rozhodčími pravidly UNCITRALprobíhalo v Německu. Už zde Slovenská republika namítala, že rozhodčímu soudu nenáleží jurisdikce z důvodu uplatňování intraunijních pravidel, která poskytují mnohem komplexnější ochranu investic, a že by věc měla být předložena SDEU k posouzení. Podle žalovaného nelze zároveň namítat porušení BIT, primárního práva EU (Smluv), a domáhat se svých práv zároveň u rozhodčího soudu a Evropské komise, neboť rozhodčí doložka a Smlouvy nejsou vzájemně slučitelné. BIT byla podle Slovenské republiky přistoupením země v roce 2004 nahrazena právem EU v souladu se zněním Vídeňské úmluvy o smluvním právu (VÚSP) upravujícím vztah dříve a později uzavřených smluv,které mají v případě rozporu ustanovení přednost, což mimo jiné neumožňuje využít rozhodčí doložku k řešení tohoto sporu. Rozhodčí soud argumentaci žalovaného odmítl a přisvojil si pravomoc ve věci rozhodnout bez omezení, ačkoliv uznal, že rozhodnutí tohoto případu s sebou ponese důsledky nejen pro strany případu, ale může rozhodnout budoucnost intraunijních BITs a investiční arbitráže v EU obecně.[9][8][7]
V roce 2012 arbitrážní soud vydal nález, ve kterém shledal porušení BIT ze strany Slovenska a přiznal nizozemské společnosti náhradu škody přesahující 22 milionů EUR. Slovensko s nálezem nesouhlasilo a podalo žalobu k německým soudům ve snaze dosáhnout jeho zrušení.Argumentaci založilo na zpochybnění slučitelnosti arbitrážní doložky sjednané v bilaterální investiční dohodě s článkem 18 Smlouvy o fungování EU (SFEU), který zakazuje jakoukoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti a rozdílná ochrana založená bilaterálními smlouvami podle něj představovala porušení tohoto článku, dále s článkem 267 zakládajícím pravomoc SDEU rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie, a článkem 344, který stanoví, že spory o výklad nebo provádění těchto Smluv musí být řešeny pouze tak, jak Smlouvy stanoví.[11][10]
Přednost unijního práva před dohodami mezi členskými státy nelze rozporovat, frankfurtský Vrchní zemský soud nicméně kategoricky odmítl, že by se výše zmíněné články na projednávanou věc vztahovaly, a to především proto, že se jedná o spor jednotlivce s členským státem, pro které není stanoven specifický soudní postup a netýká se přímo výkladu Smluv. Jednotný výklad a uplatňování práva EU je u nálezů zajištěn možnostmi přezkumu národními soudy podle vnitrostátního práva. Z hlediska záměru obou právních úprav je jejich cíl totožný, tedy ochrana volného pohybu kapitálu a plateb.
Nakonec se spor dostal v rámci opravných prostředků k německému Spolkovému soudnímu dvoru, který sice také nezastával názor, že by rozhodčí doložka byla neslučitelná se zmiňovanými články SFEU, ale přesto se v roce 2016 obrátil na SDEU s žádostí o výklad práva EU prostřednictvím institutu předběžné otázky. Jednotné rozhodování v oblasti investičních dohod a především rozhodčích doložek, které se k nim vztahují, viděl jako klíčové vzhledem k velkému množství BITs uzavřených mezi členskými státy a z nich plynoucích sporů,jejichž počet rapidně narůstal.[13][12]
Konec investiční arbitráže mezi členskými státy EU?
Ad hoc ustanovené rozhodčí tribunály nemohou být v žádném případě považovány za soudy členského státu, neboť nesplňují vaassenská kritéria,a to především požadavek trvalé povahy.Vzhledem k tomu, že přenesení jurisdikce na rozhodčí soud probíhá soukromoprávní cestou, nemohou být za soud dle čl. 267 SFEU považovány ani stálé rozhodčí soudy. Nejsou-li považovány za soud členského státu, nemohou se s předběžnou otázku obracet na SDEU ani dobrovolně, ani povinně v případě nenapadnutelnosti nálezu opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (rozhodoval-li soud poslední instance). Jedinou výjimku by tvořil rozhodčí soud, jehož pravomoc a složení nejsou dány dohodou mezi stranami, nýbrž zákonem.Obecně je možné, aby se rozhodčí soud obrátil na vnitrostátní soud s žádostí o pomoc, interpretaci ustanovení právního řádu, nebo aby přezkoumal rozhodčí nález v souladu s vnitrostátními procesními předpisy, přičemž tento soud má právo či povinnost se na SDEU s předběžnou otázkou obrátit.Možnost podpůrného či následného zásahu soudu dle čl. 267 SFEU je ovšem závislá na vnitrostátních předpisech členského státu, nejednotná a značně nejistá, což bylo hlavním argumentem SDEU v konečném rozhodnutí o neslučitelnosti intraunijních BITs.[18][17][16][15][14]
Podle SDEU je přijatelné za určitých podmínek omezit pravomoc národních soudů posoudit porušení právních předpisů EU v případě rozhodnutí rozhodčích řízení mezi soukromými subjekty, aby se zachovala efektivita arbitráže. Musí však být zajištěna možnost přezkumu nálezu v otázce souladu se základními ustanoveními unijního práva a veřejným pořádkem. V rozsudku London Steam-Ship později SDEU dovodil, že tento rozpor může vyplývat i z ustanovení sekundárního práva.Ke zrušení nebo odmítnutí uznání rozhodčího nálezu by však mělo být přistupováno pouze v mimořádných případech.[20][19]
SDEU v rozporu s názory generálního advokáta, předkládajícího soudu i některých dřívějších rozsudků konstatoval neslučitelnost rozhodčí doložky v BIT se závěrem, že ohrožuje autonomii unijního práva, neboť nelze zaručit jednotnou interpretaci. Takový rozhodčí tribunál, jehož jurisdikce se omezuje na porušení ustanovení intra-EU BIT, přesto vykládá a uplatňuje unijní právo alespoň v oblasti základních svobod, jako jsou ustanovení o volném pohybu kapitálu. Neodstranitelný problém spatřoval ve dříve popsaném charakteru arbitráže, která v závislosti na možnostech daných vnitrostátním právem může vyloučit či limitovat co do rozsahu přezkum platnosti nálezu a jeho slučitelnosti se základními ustanoveními unijního práva. Tento nesoulad by však bylo smysluplnější řešit sjednocením úpravy vnitrostátních norem členských států, nikoliv omezováním arbitráže.
Odklon od předchozích rozhodnutí v oblasti obchodní arbitráže soud vysvětlil tak, že zatímco případy jako Eco Swiss a Mostaza Claro jsou rozhodované na základě vůle smluvních stran, investiční arbitráž vyplývá z dohody států vyjmout spory, které mohou zasahovat do autonomie unijního práva, z pravomoci národních soudů, a tím ze systému zaručených opravných prostředků. Takový postup je v rozporu se závazky členských států ze Smluv a zásadou loajální spolupráce, což znemožňuje naplnit požadavek zajištění plné efektivity unijního práva.
Rozsudek Achmea nemusel nutně bez dalšího vyloučit platnost rozhodčích doložek obsažených v BITs, pokud by nenarušovaly autonomii evropského práva. Proto se vyčkávalo na další kroky Komise, členských států a vnitrostátních soudů, jak k závěrům SDEU přistoupí. V polovině roku 2018 Evropská komise vydala prohlášení, ve kterém ujistila investory, že ochrana investic v EU není ohrožena, ačkoliv jejich zájmy budou poměřovány s cíli veřejné politiky a ochrana v tomto směru může být omezena. Komise věřila, že SDEU rozsudkem potvrdil její obecný názor, že „pro investiční arbitráž mezi investory a státem není ve vztazích mezi členskými státy na jednotném trhu místo.“[21]
Investoři mají podle Komise zajištěnou ochranu na celoevropské úrovni vyplývající z primárního práva, resp. pravidel upravujících základní svobody, Listiny základních práv EU, obecných zásad evropského práva a rozsáhlé sektorové legislativy v oblastech jako energetika, duševní vlastnictví nebo finanční služby, a to po celou dobu existence investice. Unijní právo upravuje přístup na vnitřní trh, aktivity po dobu trvání investice (např. obchodní operace, přeměny, ochranu práv investorů) i odchod z trhu a reguluje možnosti zákazu či omezení investic aplikovatelná členskými státy. Komise dále tvrdí, že unijní mechanismy ochrany jsou mnohem šířeji pojaté a místo zaměření se výlučně na náhradu škody cílí i na předcházení sporům a zefektivnění soudní ochrany včetně následného vymáhání rozhodnutí.[22]
Precedentní povaha rozsudku se zanedlouho projevila v soudní praxi členských států; např. v roce 2021 Vrchní zemský soud ve Frankfurtu s odkazem na případ Achmea prohlásil rozhodčí řízení mezi Chorvatskem a rakouskou Raiffeisen Bank z doložky obsažené v rakousko-chorvatské BIT za nepřípustné. Soud jednoznačně odmítl, že by tvrzený nedostatek důvěry v nestrannost a efektivnost chorvatských národních soudů představoval mimořádnou okolnost, která by ospravedlnila odlišný závěr nebo vyžadovala položení nové předběžné otázky.Tento závěr následně potvrdil i SDEU v případu nuceného prodeje podílu zahraničního investora PL Holdings v polské bance. Investor zahájil v roce 2014 arbitráž ve Švédsku na základě BIT uzavřené mezi Polskem a Belgicko-lucemburskou ekonomickou unií. Nález rozhodčího tribunálu dal za pravdu investorovi,načež se Polsko obrátilo na švédské soudy s žalobou na zrušení nálezu pro rozpor rozhodčí doložky s unijním právem. Soud žalobu zamítl s tím, že neslučitelnost rozhodčí doložky v investiční dohodě v souladu s judikátem Achmea nevylučuje možnost (i konkludentně takovým jednáním, které dává najevo, že žalovaný s řízením před tribunálem souhlasí) uzavřít ad hoc smlouvu o rozhodci vztahující se ke stejnému sporu. Švédský ústavní soud se následně obrátil s předběžnou otázkou na SDEU, aby rozhodl, zda se závěry z rozsudku Achmea vztahují i na případy, kdy je pravomoc tribunálu konstituována dohodou mezi členským státem a investorem, nikoliv předem státy mezi sebou. Generální advokátka ve svém stanovisku zavrhla, že by takový ad hoc souhlas k arbitráži představoval podstatný rozdíl a ohrožoval autonomii práva EU méně než rozhodčí doložky z BITs. Investiční arbitráže mezi státy EU podle ní nejsou v souladu s právem Unie, pokud umožňují jeho obcházení.[25][24][23]
SDEU s generální advokátkou souhlasil a rozhodl, že nelze obcházet zákaz rozhodčích doložek tím, že členský stát a investor uzavřou ad hoc dohodu o stejném obsahu, aby bylo umožněno pokračovat v arbitrážním řízení.Vzhledem k tomu, že jádrem konfliktu nejsou samotné BITs v podobě mezinárodních smluv a jejich rozhodčí doložky, ale absence mechanismu, podle kterého by bylo možné nálezy přezkoumat vnitrostátními soudy nebo podřídit rozhodování SDEU prostřednictvím institutu předběžné otázky, lze očekávat, že by se tato interpretace mohla vztahovat na jiné ad hoc investiční arbitráže, než jen ty kopírující obsah doložek z BITs.Takový závěr by ovšem zcela zásadně zasahoval do práv investorů a omezoval jejich právo se volně rozhodnout o tom, jak budou své spory řešit.[27][26]
Kontroverzní byl rozsudek SDEU Micula, podle kterého pozbyly platnost intra-EU BITs vstupem země (zde konkrétně Rumunska) do EU s tím, že bez rozhodčí doložky nemůže arbitráž proběhnout. Obzvláště znepokojující bylo narušení zásady legitimního očekávání tím, že závěry z rozsudku Achmea vztahuje nejen na dobu před vydáním rozsudku, ale částečně dokonce před vstupem Rumunska do EU.Následkem by mohlo být, že investoři, kterým byla v rozhodčím řízení přiznána náhrada škody ještě před rozsudkem Achmea, by mohli být nuceni žádat o výkon mimo EU a stát, který má podle nálezu platit, by využil všechny možnosti v rámci EU i jinde, aby tomu zabránil.[28]
Mezitím v lednu 2019 podepsaly některé členské státy Deklaraci o právních následcích rozsudku Achmea a ochraně investic,ve které se dobrovolně dohodly na ukončení využívání ochrany investic v režimu intra-EU BITs, resp. na podniknutí potřebných kroků k dosažení tohoto výsledku. Státy převzaly argumentaci SDEU, potvrdily závazek společně s Komisí provést zhodnocení ochrany investorů na unijní úrovni a provést požadované změny k jejímu zlepšení. Členské státy se v Deklaraci také zavázaly prostřednictvím svých vnitrostátních soudů nevykonávat či případně zrušit rozhodčí nálezy, které byly vydány na základě těchto dohod. Deklarací intra-EU BITs ovšem nezanikly, státy pouze potvrdily, že akceptují právní následky rozsudku Achmea a chápou svou povinnost dohody ukončit. Šest zbylých členských států podepsalo vlastní deklarace s obdobným významem, ale ohradilo se proti vztažení závěrů o neslučitelnosti intra-EU BITs na mnohostrannou mezinárodní smlouvu.[30][29]
Některé státy se pokoušely prokázat, že Deklarace představovala pozdější dohodu nebo důkaz následné praxe podle interpretačních pravidel vyjádřených v čl. 31 odst. 3 písm. a) a b) VÚSP. Tento přístup širokou podporu nezískal,odmítl ho např. i tribunál v případu Griffin vs. Polsko. Stát s plnou podporou Evropské komise v postavení amicus curiae tvrdil, že BIT mezi ním a Lucemburskem pozbyla platnosti v roce 2004, když Polsko vstoupilo do EU, a že dřívější dohoda zanikla podle čl. 59 odst. 1 písm. b) (obě strany přijaly novou úpravu, která se mimo jiné týkala daného předmětu a ustanovení byla vzájemně neslučitelná), což oba státy potvrdily podepsáním Deklarace, která podle jejich názoru splňuje formální požadavky na to být považována za pozdější dohodu. Nicméně i kdyby čl. 59 nebylo možné uplatnit a BIT nadále zůstávala v platnosti, její provádění by nebylo možné, protože dle čl. 30 odst. 3 VÚSP je ustanovení obsahující rozhodčí doložku stále neslučitelné s ustanoveními smlouvy pozdější, kterou představuje primární právo. Žalobce argumentaci odmítl, protože podle něj nelze Smlouvy považovat za pozdější dohodu, netýkají se s dostatečnou konkrétností stejného předmětu a neexistuje přesvědčivý důkaz, že by ustanovení byla neslučitelná.Podobnou argumentaci jako Polsko použil rozhodce Kohen v roce 2020 ve svém odlišném stanovisku ohledně dovození jurisdikce tribunálu Adamakopoulos vs. Kypr,a ačkoliv ve věci zatím nebylo rozhodnuto, tribunál si právo rozhodnout ve věci dovodil. Otázka, jaké právní následky Deklarace vyvolá, byla vyřešena o rok později a potvrdila názor, že se jednalo spíše o politické prohlášení.[33][32][31]
Česká republika se připojila k dalším 22 státům EU a dne 5. května 2020 podepsala mnohostrannou dohodu, která definitivně ukončila užívání intraunijních BITs.V listopadu 2021 ČR dohodu ratifikovala a ta vstoupila v platnost v prosinci téhož roku. Ujednání ukončilo platnost přibližně 130 bilaterálních dohod mezi stranami této dohody a proti státům, které dvoustranné dohody nezačaly ukončovat, zahájila Komise řízení o nesplnění povinností.Výhrady a deklarace připojené k této dohodě několika členskými státy nicméně naznačují, že ačkoliv se státy podřídily rozhodnutí unijních institucí a akceptovaly autoritativní výklad evropského práva v této otázce, neztotožňují se s názorem Komise, že stávající ochrana zájmů investorů a jejich legitimních očekávání právem EU je dostatečná, a urgují revizi stávajících mechanismů nebo zavedení nových.[36][35][34]
Deklarace a následně Dohoda snad již definitivně uzavřely debatu o tom, zda přistoupení států k EU (resp. Lisabonská smlouva) ukončily platnost intra-EU BITs v souladu s obyčejovým mezinárodním právem kodifikovaným ve VÚSP, a to dle zásady lex posterior derogat priori s odvoláním na čl. 59 odst. 1 b) z důvodu neslučitelnosti obou smluv a jejich ustanovení. Proti takovému závěru hovořilo namítané nesplnění podmínek pro nahrazení BITs unijní legislativou i chování členských států, které mimo jiné dodnes nezaujímají dostatečně jednotný a konstantní postoj k dané problematice. Kdyby na tomto názoru členské státy trvaly, nebylo by třeba uzavírat dohodu, jejímž smyslem je intra-EU BITs zbavit platnosti.Dohoda navíc odstraní spory o to, zda mají členské státy povinnost své dohody ukončit, jestliže nepozbyly účinnost Lisabonskou smlouvou.[37]
Zatím nejasné následky bude mít rozhodnutí států Dohodou vyloučit použití sunset či survival clauses,které zaručují prodloužení ochrany podle ustanovení BITs pro investice provedené před ukončením platnosti investiční dohody na určitou dobu po jejím skončení. Sunset clause zajišťuje zvýšenou právní jistotu investora, aby se stát nemohl náhle a bez souhlasu investorů zbavit svých závazků a zhoršit tak jejich právní postavení. Dohoda 23 zemí EU v čl. 2 a 3 ukončila spolu s intra-EU BITs platnost i těchto ustanovení, dle zmíněného článku „v zájmu větší jistoty“, přestože to jsou naopak tato zrušená ustanovení, která jistotu investorů posilují. Vyloučení účinků sunset clause lze možná pochopit jako snahu o zajištění jednotného zacházení s investory a aplikace unijního práva (případně vyhnutí se povinnosti nahradit škodu spojenou se změnami politik), ale argumentace právní jistotou je zcestná a zůstává otázkou, jestli státy při eliminaci sunset clauses mohou tvrdit, že své závazky plnily v dobré víře.[38]
O přípustnosti ukončení platnosti těchto ustanovení polemizuje např. Letizia,podle kterého se zde střetává zásada smluvní volnosti, jejímž aspektem je také rozhodnutí, že smlouva a její ustanovení zaniknou se souhlasem všech (resp. obou u bilaterálních dohod) stran,se smyslem a účelem sunset clause. Podle Balaše jsou sunset clauses ujednámí ve prospěch třetí strany a jednostranné zrušení (jednostranné je zde třeba posuzovat jako bez účasti investorů) by znamenalo porušení povinnosti plnit závazky v dobré víře.Obecně však převažuje názor, že zatímco domluvou obou (resp. všech u mnohostranných dohod) stran mohou státy sjednat, že ochrana provedených investic, která by jinak pokračovala dalších až dvacet let (podle specifických ujednání v BIT) skončí spolu s dohodou, nelze ji ukončit jen jednostranným rozhodnutím.Ironie zde spočívá v nečekaném ukončení platnosti klauzule, která má investory bránit před negativními následky náhlého ukončení ochrany státem, navíc pokud je vzato v potaz, že jednou z hlavních výhod rozhodčího řízení je zmírnění nepoměrně silnějšího postavení státu oproti investorům v řízeních před národními soudy. Členské státy samy uvádějí, že nevyváženě časté rozhodování sporů ve prospěch investorů je jednou z hlavních příčin, proč se odklánějí od ISDS.[43][42][41][40][39]
Dohoda rozlišuje, zda rozhodčí řízení ještě nebylo zahájeno, bylo ukončeno, či v době vstupu dohody v platnost probíhalo. Nové už podle ukončovaných BITs zahájit nelze a ukončená se znovu nezahajují (čl. 5 a 6), ale pro probíhající rozhodčí řízení byla stanovena detailní pravidla. Smluvní strany měly povinnost informovat rozhodčí tribunál o právních důsledcích rozsudku Achmea a v případě, že ohledně takového rozhodčího nálezu probíhalo soudní řízení, musel požádat soud o zrušení, prohlášení neplatnosti či odmítnutí uznání a výkonu nálezu (čl. 7).
Pro ukončené spory platí čl. 70 odst. 1 písm. b) VÚSP, podle kterého se zánik smlouvy nedotýká již vzniklých práv, závazků a právního postavení. Problematický je přístup k probíhajícím sporům, na něž by se měl vztahovat čl. 69 odst. 2 písm. b) VÚSP, který z následků neplatnosti smlouvy vyčlenil úkony provedené v dobré víře před dovoláním se neplatnosti.Mezinárodní právo v zásadě neumožňuje zpětné odvolání souhlasu s probíhajícím řízením, zejména s ohledem na obecnou zásadu legitimního očekávání a ochrany nabytých práv nelze souhlas s probíhajícími řízeními odvolata snaha dosáhnout opaku by mohla vést k narušení základů právního státu. Členský stát proto nemůže proběhnutí arbitráže přímo zabránit, ale následně se pokusí zamezit, aby se investor tímto způsobem úspěšně domohl výsledku.[45][44]
Investor s členským státem v probíhajícím rozhodčím řízení by měl nadále vést strukturovaný dialog ve snaze dosáhnout řešení v situaci, kdy nebylo možné vydat, a především vykonat nález (čl. 9), případně se obrátit na vnitrostátní soud. Soudní řízení v takovém případě je umožněno i v případě, že lhůty k podání žaloby už uplynuly, ale nesmělo být této možnosti zneužito jako nových prostředků nápravy, které by jinak investor neměl či využito k dosažení dvojí náhrady (čl. 10). Lze polemizovat o efektivitě vedení strukturovaného dialogu ohledně sporu, který už před mnoha lety dospěl do stádia rozhodčího řízení a o problematice řešení sporů před národními soudy blíže pojednávají jiné příspěvky.Každopádně by bylo vhodné zvážit, jestli vzhledem k rozdílům v kvalitě právní kultury a nezávislosti soudnictví je nejlepší řešení svěřit toto rozhodování do rukou vnitrostátních soudů, obzvláště když mají na výsledku sporu vlastní zájem.[46]
Zákaz výkonu je potřeba posoudit v kontextu Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, příp. Washingtonské úmluvy (Úmluva ICSID), které jsou smlouvami mezinárodního práva veřejného. Jestliže o výkon nálezu vydaného v členském státě bude žádán vnitrostátní soud členského státu, v souladu se svými závazky ze Smluv a např. čl. V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy to odmítne. Tento názor byl potvrzen v září 2022, kdy výkon nálezů podle pravidel ICSID neslučitelných s unijním právem v členských státech EU zakázal rozsudek SDEU Romatsa.[47]
Situace ovšem může být jiná, pokud bude žádost předložena soudům nečlenských států, a ještě významněji v případě, že byl původní nález vydán podle práva státu mimo EU. Nečlenské státy nejsou vázány unijním právem a rozsudkem Achmea se tudíž nemusí nutně řídit, proto je v prvním zmíněném případě nejisté, zda dovodí možnost odepřít vykonání nálezu podle čl. V Úmluvy. V druhém případě může mít povinnost nález vykonat, kdyby podle lex loci arbitri nebyla dovozena neplatnost rozhodčí doložky.[48]
V České republice mají mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy přednost před zákonem a jsou součástí právního řádu. Newyorská a Washingtonská úmluva, intra-EU BITs a další bilaterální i mnohostranné smlouvy sem spadají, zatímco přenos pravomocí na EU a s tím spojená přednost unijního práva byla provedena podle čl. 10a odst. 1 Ústavy – ovšem také mezinárodní smlouvou. Z pohledu členského státu je ještě možné dovodit aplikační přednost unijního práva před vnitrostátním, resp. mezinárodními závazky podle čl. 10, ale mezinárodní právo podobnou konstrukci neumožňuje a SDEU nemá pravomoc tento vztah autoritativně určit. Rozhodčí tribunály a národní soudy mimo EU nemají povinnost dát přednost unijnímu právu, naopak vycházejí ze zásady pacta sunt servanda a neexistence hierarchie mezinárodních norem. Stát se proto může dostat do situace, kdy má povinnost plnit závazek podle evropského i mezinárodního práva, přestože nařizují opačné chování a dodržováním jednoho dochází k porušování druhého.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 5/2025. Pokračování je dostupné zde.
Rozsudek SDEU C-284/16 ze dne 6. dubna 2018, Slowakische Republik v. Achmea BV, „Achmea“.[1]
Commission asks Member States to terminate their intra-EU bilateral investment treaties (press release). In: European Commission [online]. 18. 6. 2015 [cit. 2024-08-15]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/ en/IP_15_5198.[2]
Rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – Rozhodčí nález ve věci Micula vs. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013.[3]
Rozsudek SDEU C-478/07 ze dne 8. září 2009, Budĕjovický Budvar, národní podnik vs. Rudolf Ammersin GmbH, „Budějovický Budvar“, body 98, 120, 128 a 129.[4]
Rozsudek SDEU C-126/97 ze dne 1. června 1999, Eco Swiss China Time Ltd v. Benetton International NV, „Eco Swiss“, odst. 35–37, s odvoláním na Eco Swiss zopakováno též v rozsudku SDEU C-168/05 ze dne 26. října 2006, Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL, „Mostaza Claro“, odst. 34–38.[5]
Stanovisko generálního advokáta Melchiora Watheleta ze dne 17. září 2017 ve věci C-284/16, Slowakische Republik v. Achmea BV.[6]
UNCITRAL. Arbitration Rules. 1976.[7]
Především čl. 30 a 59 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969.[8]
Achmea B.V. vs. Slovenská republika, UNCITRAL, PCA Case No. 2008-13 (dříve Eureko B.V. vs. Slovenská republika). Award on Jurisdiction, Arbitrability and Suspension. 26. října 2010.[9]
Členské státy, snažící se dosáhnout zrušení nálezu, ve kterém tribunál rozhodl ve prospěch investora a přiznal žalobci náhradu škody, jsou typickým úkazem po rozsudku Achmea. Státy se snaží zamezit rozhodčímu řízení či následnému vymáhání rozhodnutí např. prostřednictvím anti-suit, respektive anti-enforcement injunctions (soudem nebo rozhodčím tribunálem vydané opatření, kterým stranám zakazuje zahájit nebo pokračovat v řízení ve třetím státě, respektive podnikat kroky k vymáhání zahraničního rozhodnutí či nálezu) a dostat případy znovu před národní soudy.[10]
Rozhodnutí Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem (Oberlandesgericht Frankfurt am Main) ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 26 Sch 3/13.[11]
Usnesení Spolkového soudního dvora I ZB 2/15 ze dne 3. března 2016. Dostupné z: https://juris.bundesgerichtshof.de/ cgi-bin/rechtsprechung/document.py?Gericht=bgh&Art=pm&Datum=2016&Sort=3&nr=74612&linked=bes&Blank=1& file=dokument.pdf.[12]
Viz HALLAK, Issam. Investor-state Protection disputes involving EU Member States: State of Play. In-depth Analysis, European Parliamentary Research Service, PE 738.216. 2022, listopad. Dostupné také z: https://www.europarl.europa.eu/ RegData/etudes/IDAN/2022/738216/EPRS_IDA(2022)738216_EN.pdf.[13]
Čl. 267 SFEU nedefinuje, které orgány jsou oprávněné předložit předběžnou otázku, požadovaná kritéria dovodil SDEU v rozsudku C-61/65 ze dne 30. června 1966, G. Vaassen-Göbbels (vdova) v. Bestuur van Beambtenfonds voor het Mijnbedrijf, „Vaassen“. Vaassenská kritéria (též uváděno jako „vaasenská“ v českém jazyce) stanoví pět atributů, které byly v následné judikatuře dále rozvíjeny. Především byl časem modifikován požadavek trvalé povahy tribunálu, který byl značně rozšířen.[14]
GHARAVI, Hamid G. The Proper Scope of Arbitration in European Community Competition Law. Tulane European and Civil Law Forum. 1996, Vol. 11, s. 185–202.[15]
Rozsudek SDEU C-102/81 ze dne 23. března 1982, Nordsee Deutsche Hochseefischerei GmbH v. Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG and Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG, „Nordsee“.[16]
Rozsudek SDEU C-109/88 ze dne 17. října 1989, Handelsog Kontorfunktionærernes Forbund I Danmark v. Dansk Arbejdsgiverforening, jednající za Danfoss, „Danfoss“.[17]
Rozsudek Nordsee, bod 14 a 15.[18]
Rozsudek SDEU C-700/20 ze dne 20. června 2022, London Steam-Ship Owners’ Mutual Insurance Association Limited vs. Kingdom of Spain, „London Steam-Ship“.[19]
Rozsudek SDEU C-126/97 ze dne 1. června 1999, „Eco Swiss“, odst. 35–37, s odvoláním na Eco Swiss zopakováno též v rozsudku SDEU C-168/05 ze dne 26. října 2006, „Mostaza Claro“, odst. 34–38.[20]
European Parliament. Communication from the Commission to the European Parliament and the Council: Protection of intra-EU investment, COM(2018) 547 final ze dne 19. července 2018.[21]
Ibidem.[22]
Usnesení Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem (Oberlandesgericht Frankfurt am Main) ze dne 11. února 2021, sp. zn. 26 SchH 2/20.[23]
PL Holdings S.a.r.l. v. Poland, SCC Case No. V 2014/163, Award ze dne 28. září 2017.[24]
Opinion of the Advocate General of the Court of Justice of 22 April 2021, Republiken Polen v. PL Holdings Sàrl, C-109/20, bod 34.[25]
Rozsudek SDEU C-109/20 ze dne 26. října 2021, Republic of Poland v. PL Holdings Sàrl, „PL Holdings“, bod 47.[26]
Srov. von PAPP, Konstanze. Arbitration, Investment, and EU Legal Order. In: GROUSSOT et al. (eds.). The EU Law of Investment: Past, Present and Future. Oxford: Hart Publishing/Bloomsbury, 2023.[27]
Rozsudek SDEU C-638/19 P ze dne 25. ledna 2022, European Commission v. European Food SA and Others.[28]
Declaration of the Representatives of the Governments of the Member States of 15 January 2019 on the Legal Consequences of the Judgment of the Court of Justice in Achmea and on Investment Protection in the European Union ze dne 15. ledna 2019.[29]
Declaration of the Representative of the Government of Hungary of 16 January 2019 on the Legal Consequences of the Judgment of the Court of Justice in Achmea and on Investment Protection in the European Union ze dne 16. ledna 2019; Declaration of the Representatives of the Governments of the Member States of 16 January 2019 on the Legal Consequences of the Judgment of the Court of Justice in Achmea and on Investment Protection in the European Union ze dne 16. ledna 2019.[30]
Detailněji viz ALCOLEA, Lucas C. States as Masters of (Investment) Treaties: The Rise of Joint Interpretative Statements. Chinese Journal of International Law. 2023, September, Vol. 22, No. 3, s. 479–527; ROWE, Samantha J. – GOH, Nelson. Resolving Perceived Norm Conflict through Principles of Treaty Interpretation: The January 2019 EU Member States’ Declarations. European Investment Law and Arbitration Review. 2020, Vol. 5, No. 1, s. 167–195.[31]
GPF GP S.à.r.l v. Republic of Poland, SCC Case No. V 2014/168, především body 319–385.[32]
Theodoros Adamakopoulos and others v. Republic of Cyprus, ICSID Case No. ARB/15/49. Statement of Dissent of Professor Marcelo G. Kohen ze dne 3. února 2020.[33]
Dohoda o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie ze dne 5. května 2019.[34]
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2021 Sb. m. s., o sjednání Dohody o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie ze dne 8. prosince 2021.[35]
Evropská komise. Prosincové případy nesplnění povinnosti: hlavní rozhodnutí ze dne 2. prosince 2021. In: Evropská komise [online]. [cit. 2024-08-22]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/inf_21_6201.[36]
Ačkoliv někteří komentátoři mají za to, že EU cíleně opakovaně vysílá stejnou zprávu, aby nevznikly pochyby o postoji unie vůči ISDS a neposkytla tak tribunálům prostor pro argumentaci. Viz ALCOLEA, Lucas C. States as Masters of (Investment) Treaties: The Rise of Joint Interpretative Statements, body 40–46.[37]
V češtině je buď překládáno jako stmívací klauzule nebo častěji používáno v původní anglické formě. Pro účely tohoto příspěvku bude používána nepřeložená verze.[38]
LETIZIA, Valerio. The EU Termination Agreement and Sunset Clauses: No ‘Survivors’ on the (Intra-EU) Battlefield? In: Kluwer Arbitration Blog [online]. 21. 6. 2022 [cit. 2024-08-25]. Dostupné z: https://arbitrationblog.kluwerarbitration.com/2022/06/22/the-eu-termination-agreement-and-sunset-clauses-no-survivors-on-the-intra-eu-battlefield/.[39]
Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969 (zánik smluv konkrétně v čl. 54).[40]
BALAŠ, Vladimír. Jsou dvoustranné dohody o ochraně investic uzavřené mezi členskými státy stále platné, nebo došlo po přijetí rozhodnutí Soudního dvora EU k nějaké radikální změně? In: Advokátní deník [online]. 21. 5 2019 [cit. 2024-08-14]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2019/05/21/jsou-dvoustranne-dohody-o-ochrane-investic-uzavrene-mezi-clen skymi-staty-stale-platne-nebo-doslo-po-prijeti-rozhodnuti-soudniho-dvora-eu-k-nejake-radikalni-zmene/.[41]
Srov. VOON, Tania et al. Parting Ways: The Impact of Mutual Termination of Investment Treaties on Investor Rights. ICSID Review – Foreign Investment Law Journal. 2014, Vol. 29, No. 2, s. 451–473; REINISCH, August – FALLAH, Sara M. Post-Termination Responsibility of States? – The Impact of Amendment/Modification, Suspension and Termination of Investment Treaties on (Vested) Rights of Investors. CSID Review – Foreign Investment Law Journal. 2022, Vol. 37, No. 1–2, Winter/Spring, s. 101–120; ZAROWNA, Agnieszka. Termination of BITs and Sunset Clauses – What Can Investors in Poland Expect? In: Kluwer Arbitration Blow [online]. 28. 2. 2017 [cit. 2024-08-19]. Dostupné z: https://arbitrationblog.kluwerarbitration.com/2017/02/28/booked-22-february-polish-bits/?print=pdf.[42]
„Náhle“ je třeba chápat ve světle toho, že PZI dosahují výše milionů či miliard EUR a doba provádění investice může být otázkou mnoha let.[43]
PCA Case No. 2016-12, WCV World Capital Ventures Cyprus Ltd. & Channel Crossings Ltd. v. Czech Republic, Second Interim Award on Intra-EU Objection ze dne 29. září 2020.[44]
Srov. TROPPER, Johannes – REINISCH, August. The 2020 Termination Agreement of Intra-EU BITs and Its Effect on Investment Arbitration in the EU: A Public International Law analysis of the termination agreement. Austrian Yearbook on International Arbitration. 2022, s. 301–339.[45]
Obecně např. NOVÝ, Zdeněk. Mezinárodní investiční arbitráž a vláda práva v hostitelských státech. Právník. 2019, č. 10, s. 909–933. Konkrétněji GOMEZ, David P. Crisis of the Rule of Law in Europe: The Cases of Hungary, Poland and Spain. Athens Journal of Law. 2021, Vol. 7, No. 3, s. 379–398; BUGARIC, Bojan. Protecting Democracy and the Rule of Law in the European Union: The Hungarian Challenge. LEQS Paper. 2014, No. 79, s. 1–44.[46]
Diskuze k článku ()