Vrácení poplatku za předčasné splacení úvěru

Úvěrovaný má podle občanského zákoníku právo úvěr splatit před sjednanou dobou, a to i bez souhlasu úvěrujícího. Úroky úvěrujícímu náleží pouze za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Poplatky, resp. jakkoli nazvané úhrady za předčasné splacení pro spotřebitelské úvěry sjednané po 30. 11. 2016 a pro dříve sjednané spotřebitelské úvěry na bydlení s variabilní úrokovou sazbou nebo pevnou úrokovou sazbou, u kterých po tomto datu proběhla refixace úrokové sazby, jsou limitovány zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 117 tohoto zákona má poskytovatel úvěru právo maximálně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s předčasným splacením. Mezi tyto náklady navíc podle nedávného rozhodnutí České národní banky nepatří úroková ztráta. Náhrada nesmí přesáhnout částku úroku, kterou by spotřebitel zaplatil od předčasného splacení do skončení úvěru nebo do konce fixace úrokové sazby. V některých případech nesmí poskytovatel úvěru požadovat ani náhradu těchto nákladů, např. pokud není v době předčasného splacení sjednána pevná úroková sazba.[1]§ 2399 odst. 2

Tato limitace poplatků za předčasné splacení spotřebitelských úvěrů měla platit podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU už od 21. 3. 2016, ale český zákonodárce implementoval směrnici s osmiměsíčním zpožděním až přijetím zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 1. 12. 2016. Tento zákon nahradil starý zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., který obsahoval podobnou limitaci poplatků za předčasné splacení, ale aplikoval se na užší okruh úvěrů, např. pod něj nespadaly některé úvěry na bydlení či úvěry s celkovou výší nad 1.880.000 Kč.

U některých úvěrů sjednaných před 1. 12. 2016 úvěrové instituce spotřebitelům stále za předčasné splacení účtují vysoké poplatky, i ve výši 10 % nesplacené jistiny úvěru. Na tyto úvěry se nepoužije zákon o spotřebitelském úvěru (ani nový ani starý) a úvěrové instituce tak argumentují, že spotřebitelé s těmito poplatky souhlasili při uzavření smlouvy. Spotřebitelů nesouhlasných s výší těchto poplatků se však zastal finanční arbitr (orgán mimosoudního bezplatného řešení sporů mezi spotřebiteli a finančními institucemi).[2]

Finanční arbitr v nedávných rozhodnutích opakovaně nařídil úvěrovým institucím vrátit celou výši poplatku za předčasné splacení u úvěrů sjednaných před 1. 12. 2016. Sjednaná výše poplatku za předčasné splacení v jednom případě u ACEMA Credit Czech, a.s. činila 273.862 Kč (jistina úvěru ve výši 750.000 Kč, úroková sazba 2,53 % p. a.). Ve druhém případě u Equa bank a.s. činil poplatek 124.314,78 Kč (jistina ve výši 1.510.000 Kč, úroková sazba 2,19 % p. a.). V těchto případech se jednalo o úvěry, na které se nevztahovala úprava zákona o spotřebitelském úvěru (ani starého). Finanční arbitr uzavřel, že pokud je sjednaný poplatek vyšší, než polovina souhrnné výše budoucích smluvních úroků od okamžiku předčasného splacení do konce fixace úrokové sazby, je ujednání o poplatku absolutně neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Jakákoli částka zaplacená z titulu takového ujednání je na straně úvěrové instituce bezdůvodným obohacením a úvěrová instituce je povinna ji spotřebiteli vrátit.[4][3]

Při svém rozhodování finanční arbitr simuluje předčasné splacení v každém měsíci po celou dobu smluveného trvání úvěru. Ve sporu s ČSOB Stavební spořitelnou, a.s., kde činil poplatek 45.000 Kč (jistina 900.000 Kč, úroková sazba 3,5 % p. a.) zjistil finanční arbitr, že poplatek za předčasné splacení přesahuje polovinu souhrnné výše budoucích úroků pouze v 28 % případů (tj. 35 z 123 kontrolních výpočtů k datu každé měsíční splátky), proto nepovažoval ujednání o poplatku za neplatné.[5]

Z těchto nálezů finančního arbitra vyplývá, že pokud spotřebitel úvěrové instituci uhradil poplatek za předčasné splacení úvěru přesahující polovinu souhrnné výše budoucích úroků, je s vysokou pravděpodobností oprávněn žádat od úvěrové instituce peníze nazpět i v případě, že se nepoužije zákon o spotřebitelském úvěru. Nevyhoví-li úvěrová instituce výzvě, vznikne spotřebiteli dále právo na úroky z prodlení. Spotřebitel se v takovém případě samozřejmě může obrátit s návrhem na zahájení řízení na finančního arbitra, popřípadě se žalobou na soud.  Je nicméně třeba upozornit, že pokud úhrada poplatku proběhla před více než 3 lety, bude úvěrová instituce moci vznést námitku promlčení pohledávky. Není ani vyloučeno, že pokud bude takovýto spor rozhodovat soud, může dospět k jinému právnímu názoru na kritérium neplatnosti ujednání o poplatku než finanční arbitr.

---

Viz rozhodnutí ČNB č. j. 2022/16856/570 z 16. 2. 2022, shrnutí v bodech 122-123 odůvodnění, s. 44.[1]