Důvodová zpráva k okolnostem přijetí této rozsáhlé novely přibližuje, že Česká republika byla ze strany Výboru OSN pro práva dítěte dlouhodobě kritizovaná za to, že doposud nedostála svému závazku vyplývajícímu z čl. 4 Úmluvy o právech dítěte, tedy zřízení nezávislého národního orgánu za účelem vnitrostátního monitorování naplňování Úmluvy o právech dítěte, jakož i realizaci citlivého šetření jednotlivých stížností dětí. Ochranu práv dětí aktuálně v České republice vykonávají různé orgány s různou působností a různými typy pravomocí, od orgánů s širokou působností jako orgány sociálně-právní ochrany dětí, soudy, státní zastupitelství či Veřejný ochránce práv, po orgány s působností užší jako Česká školní inspekce a inspekční orgány obecně. Jde přitom jak o orgány s pravomocemi autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech osob (soudy, státní zastupitelství, orgány sociálně-právní ochrany dětí), tak o orgány s především doporučujícími nezávaznými oprávněními (zejména Veřejný ochránce práv).
V souvislosti s výkladem již zmíněného článku 4 Úmluvy o právech dítěte Výbor OSN pro práva dítěte doporučuje zakládání národních lidskoprávních institucí v souladu s Pařížskými principy, které určují minimální standardy pro jejich založení, kompetence a fungování, a v návaznosti na to zřízení instituce ochránce práv dětí věnující se prosazování a zajištění práv dítěte. Takovou instituci přímo se na dětská práva specializující považuje, vzhledem ke zvláštní zranitelnosti dětí, které nejsou schopny efektivně svá práva bránit, za důležitou, jelikož má za to, že tradiční ochranné mechanismy jsou pro děti špatně přístupné a děti s velkou pravděpodobností často svá práva a mechanismy, které existují za účelem jejich ochrany, ani neznají, případně nemají k dispozici odpovídající podporu (zastoupení), která by jim pomohla se jich domáhat.
Proto zákonodárce přichází s úpravou národní lidskoprávní instituce a ochránce práv dětí na půdorysu současné Kanceláře veřejného ochránce práv, jež má vycházet z požadavků na národní lidskoprávní instituci. Úkoly Veřejného ochránce práv jako národní lidskoprávní instituce budou nově vymezeny v § 21a zákona. Bylo totiž vyhodnoceno, že Veřejný ochránce práv je uvedeným typům institucí nejbližší a uvedené principy naplňuje nejlépe.
Novela pak rovněž přichází s novým institutem Ochránce práv dětí, jenž bude pověřen velmi podobnými úkoly jako Veřejný ochránce práv, přičemž zásadním rozdílem bude zaměření jeho činnosti na děti a důraz na ochranu jejich práv především podle Úmluvy o právech dítěte. Počítá se se samostatným a nezávislým výkonem agendy Ochránce práv dětí na Veřejném ochránci práv. Vzhledem ke specifické povaze dětí jako cílové skupiny a potřeby cílené komunikace a spolupráce mezi nimi a institucí bylo zvoleno jakési kombinované řešení spočívající v zakotvení institutu Ochránce práv dětí, který však bude působit spolu s Veřejným ochráncem práv v rámci jedné instituce (kanceláře). Budou tak moci spolu sdílet své odborné zaměstnance i institucionální zázemí, nicméně pro děti zde bude existovat konkrétní aktér, který bude chránit a prosazovat jejich práva a zájmy a bude pro ně komunikačním partnerem a spolupracovníkem, na kterého se budou moci s důvěrou obracet. Oba ochránci rovněž budou moci záležitosti týkající se dětí řešit systematicky a komplexně ve vzájemné spolupráci.
Vedle zákona o Veřejném ochránci práv je novelizována více než dvacítka zákonů dalších, mezi nimi například občanský soudní řád, zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, zákon o Ústavní soudu, zákon o soudech a soudcích, zákon o zvláštních řízeních soudních či soudní řád správní. Zrušuje se také nařízení vlády č. 165/2000 Sb., o některých opatřeních k provedení zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv.
Zákon své účinnosti nabývá dnem 1. 7. 2025.
Diskuze k článku ()