Nepočítám v ní rejstřík trestů, který ukáže, že jsme někdy v minulosti správně neodhadli druh a výměru trestu, který by obviněného napravil či odradil od páchání další trestné činnosti, když dotyčného máme opět před sebou. Nepočítám v to ani zážitek jednoho váženého kolegy, který za třicet let své rozhodovací činnosti měl jednou příležitost vidět konkrétní dopad svého rozhodnutí na život člověka. Tehdy mu jakýsi odsouzený přišel po deseti letech od rozhodnutí poděkovat, že mu tehdy dal kratší nepodmíněný trest, protože teprve pobyt ve vězení pro něj byl tím nutným budíčkem, na základě nějž svůj život změnil. Nyní má rodinu, děti a pracuje… Schází mi více informací od odsouzených, kteří by se upřímně vyjádřili k tomu, proč se dopustili trestné činnosti, jak na ně působilo přípravné řízení i řízení před soudem, jak sami na sebe nahlížejí po zkušenosti s uloženým trestem, co by podle nich bylo přínosnější pro jejich život atd. Nejsem naivní, takže je mi jasné, že osoby s nějakou formou poruchy osobnosti, lidé se subnormním intelektem, výchovně a výukově zanedbaní, frustrovaní a závislí na psychoaktivních látkách nebudou schopni takového vyjádření, které by nebylo kontaminováno jejich sebelítostí, pocitem křivdy, potřebou získat nějaké výhody apod. Ti ostatní pak takové puzení nemají, ostýchají se nebo mají strach takovou zpětnou vazbu poskytnout. Možná ji znají vychovatelé a psychologové působící ve věznicích, ale rozhodně ne soudci. Nemají ji jistě ani zákonodárci. Přitom by jí bylo třeba, protože je zřejmé, že naše stávající metody trestání narážejí na své limity. Jestliže se však objeví vyjádření člověka, který se dopustil velmi závažné trestné činnosti, za níž byl odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody (loupeže), je nadprůměrného intelektu, snaží se změnit svůj život, přemýšlí nad ním i nad systémem, v jehož soukolí se ocitl, je třeba se nad jeho slovy přinejmenším zamyslet.
Se souhlasem zpracovatelky diplomové práce, která anonymně korespondovala s několika vězni, přičemž pouze pisatel následujících řádků se nad svou situací zamyslel v širších souvislostech, si dovoluji citovat jeho sdělení. Jedná se o doslovný přepis rukou psaného dopisu, a to včetně gramatických nesrovnalostí.
Resocializace! Opravdu? Naše vězeňství.
„Je cosi shnilého ve státě dánském…“napsal ve své slavné hře mistr slova Shakespeare. I dnes tato slova mají váhu, ale dovolte, abych provedl drobnou úpravu, která se nám více tématicky hodí: „Je cosi shnilého ve státě českém, ve vězeňství a v justici jakbysmet.“
50 000 Kč je náklad na jednoho vězně za měsíc, tj. 600 000 Kč/rok, 21 mil. Kč stojí v ČR vězni denně, státní rozpočet 12 mld. Kč je rozpočet Vězeňské služby na rok a to z peněz daňových poplatníků.
Slova jako resocializace, rehabilitace k řádnému životu, práce s vězni, nebo reintegrace do společnosti zní velmi záslužně a na papíře vypadají důležitě, ale všechno zůstává jen u toho „na papíře“. Je to pozlátko, chlouba Vězeňské služby a přidává to punc důležitosti, ale v praxi (tzv. v base) je realita velice vzdálená této „službě společnosti“ a široká veřejnost je zcela záměrně a účinně manipulována a dezinformována.
V praxi to vypadá tak, že dlouhodobé tresty řekněme uložené na 5 a více let, zvláště ve zvýšené ostraze, mají opačný dopad na jednotlivce než je rehabilitace, resocializace, ale tady přichází na řadu adaptace do prostředí plného násilí, podvodů, lží, intrik a s tím ruku v ruce prostředí drog. Důsledkem je ztráta pozitivních sociálních návyků a to znamená vyšší riziko rizikových návyků chování do budoucna, ano zcela správně propuštění na svobodu.
Domníváte se, že disociálního jedince, bez základního uchopení společenských norem, odsouzeného za vraždu (to třeba i opakovaně) lze resocializovat tím, že bude 1x týdně hrát hodinu stolní tenis? Toto jsou ta vznešeně vypadající slova na papíře v praxi napříč věznicemi v České republice. A ping-pong vychází z programu zacházení, ten stanovuje odborná komise po vyhodnocení vnějších a vnitřních rizik u odsouzeného. Úsměvné je, že stolní tenis se stanovuje do programu zacházení 90% vězňů bez ohledu na osobnostní rysy, sociální zázemí a spáchanou trestnou činnost.
Tím se dostávám k dalšímu smutnému postřehu z vězeňství a to umělé udržování napětí mezi odsouzenými a vyvolávání konfliktů, asi proto, aby bylo jak se říká „co dělat“. Rozumějte, že ve zvýšené ostraze jsou vězni celodenně uzavřeni na cele s vyjímkou hodinové vycházky a v této stísněné cele je okolo 8-mi odsouzených. Často se zde střetávají zcela odlišné sociální, kulturní, etnické a také náboženské osobnosti s jinými návyky a tím jsou důsledkem samozřejmě konflikty u těchto etnik většinou násilného charakteru. Proč v jiných zemích EU, západních vyspělých národů, ale i těch směrem na východ, jsou tito odsouzení rozděleni a umisťováni na cely podle etnik, nebo náboženského vyznání? Zase opakuji, proč to nejde nebo není vůle, i v ČR? Opravdu je taková segregace komplikovaná, nemožná, jak zaměstnanci Vězeňské služby rádi argumentují?
Reforma ve vězeňství je už pět minut po dvanácté, ale nikdy není pozdě. Ovšem k tomuto je zapotřebí tlak veřejnosti, jak té odborné, tak i široké. Metodicky dané změny, které by se měly v prvopočátku dotknout trestního zákona a trestního řádu a skrze tyto instituce soudů, státních zastupitelství až po Vězeňskou službu. Mnohému by napomohly exkurze odborné veřejnosti po jednotlivých věznicích, ale opravdové exkurze do reality života ve výkonu trestu, ne takové, jaké v současnosti minimálně probíhají pro voru: ukážeme to, co chceme, aby jste viděli-v.i.p. oddíly, školská vzdělávací centra, nejnižší stupně zabezpečení, ale pro pochopení je třeba vidět i odvrácenou stranu – oddíl výkonu kázeňských trestů (OVKT), antivandal cely („klece“), cely kde jsou umístěni odsouzení ve 3. PSVD, samovazby a cely s poutacími celotělovými popruhy as to včetně osazenstva. Jsou diametrální rozdíly nejen mezi věznicemi, ale také mezi oddíly a samotnými celami. Mnohému by zřejmě napomohly také exkurze soudních čekatelů, studentů práv, sociálních pracovníků a odborných organizací. Tady se budu opakovat, ale Vězeňská služba záměrně tají realitu a dává na odiv již zmíněné pozlátko, ale to je přirozená vlastnost každého jedince, včetně Vás, nicméně celý systém je hrazen z Vaší kapsy. Hlavně je potřeba toto mít na paměti v dnešní nejisté době, kdy široká veřejnost musí rozmýšlet jestli bude doma topit na 23°C, nebo stačí přeci svetr a 20°C.
Smysl vězeňství? První smysl ochrana společnosti před pachateli. Druhá je represe- hrozba trestu odrazuje potenciální pachatele. Třetí je rehabilitace - zlepšení šancí na bezúhonný život pomocí vzdělání, doplnění pracovních zkušeností, či terapie. Je-li hlavní ochrana společnosti, mají do vězení chodit jen ti pachatelé, jejichž společenská nebezpečnost převyšuje náklady na vězení (600 tis. Kč/rok), tedy pachatelů skutečně závažných násilných a majetkových trestných činů. Naopak u represe, je třeba trestat vyšší procento pachatelů, ale na kratší dobu: samotné riziko, že bude potrestán, má na pachatele mnohem větší odrazující účinek než délka trestu.
Mezi lety 2002 – 2018 došlo k postupné, nenápadné, ale v souhrnu zásadní proměně trestní politiky směrem k větší přísnosti, a to ve všech aspektech. Rostla objasněnost, trestních stíhání a odsouzení. Hlavně byli pachatelé méně propouštěni podmíněně z VT, čímž rostla vězeňská populace. Nastupovalo více odsouzených, trávili delší dobu ve VT, to vše ovšem paradoxně za trvalého poklesu kriminality. Česko se od západních zemí EU liší hlavně tím, že jsou pachatelé odsuzováni k mnohem delším trestům. Do věznic přitom nastupuje přibližně stejné % populace.
Podle kalkulací do dvou let nastoupí zpět do VT 1/3, do tří let 42%, celkem se vrátí okolo 70%. Jeden z důvodů je typicky český rys trestní politiky: snaha napravit pachatele doslova za každou cenu. Tresty se výrazně odvíjejí od trestní minulosti pachatele, méně již od samotného skutku. Pokud předchozí tresty nestačily, jsou soudy stále přísnější. Jakmile pachatel jednou vklouzne do statutu recidivisty, je trestán vždy relativně tvrdým (přísným) trestem i za skutek banální. Přitom náklady VT na takové pachatele jsou zcela v nepoměru ke škodě, nebo závažnosti skutku. Pro počet vězňů je mnohem důležitější, jak trestní systém pachatele trestá a jak s nimi dále zachází, než samotné „podhoubí“ kriminality.
V odborných kruzích je už delší dobu základní shoda na tom, co je žádoucí změnit, ale realizace vázne. Je žádoucí zkrátit velmi dlouhé tresty ukládané recidivistům za méně závažné skutky, bez újmy na zdraví či bagatelní škodě, tyto tresty jsou pro daňové poplatníky velmi nákladné a přitom mají minimální preventivní účinek. Realistická ambice je pod 100 odsouzených na 100 tisíc obyvatel, jak je tomu v západní Evropě, tzn. regulaci vězeňské populace o 44%, což jde logicky ruku v ruce s úsporou rozpočtu VS ČR 12 mld. Kč ročně.
Velká část veřejnosti zastává velmi kritické postoje a má značně zkreslené představy o rozsahu závažné násilné kriminality což se odráží na samotném vnímání. Politici tomu nadbíhají a prosazují stále přísnější trestní sazby. Na vině je hlavně český jazyk: pojem alternativní trest označuje pokuty, veřejně prospěšné práce či domácí vězení a nepodmíněný trest je potom chápán jako ten základní, výchozí. Přitom by společnosti velmi pomohlo toto jazykové myšlenkové téma otočit: brát „laciné“ tresty- tedy pokuty … - jako výchozí a nepodmíněné tresty až jako poslední, nejpřísnější a také nejdražší alternativu a nikoli jako základní, jak je tomu dnes.
„Vězení je horší než smrt. Smrt je jednoduchá, osvobozuje duši. Ale vězení duši užírá, až v člověku nezbude nic lidského.“
Autor je odsouzený na 12 let do VTOS.
Proto tvrdím, pojďme se oprostit od zajetých kolejí, zkusme se napříč profesemi, bez předsudků a po důkladném zkoumání zamyslet nad tím, zda nejsou nějaké jiné způsoby, jak dosáhnout toho, aby se z pachatelů trestné činnosti nestávali recidivisté, aby náklady na pobyt odsouzených ve vězeňských zařízeních a programy jejich resocializace nebyly u 7 vězňů z 10 v důsledku jen mrháním penězi. Zkusme se zamyslet třeba nad tím, zda by nebylo vhodnější tyto peníze alespoň zčásti investovat do proaktivních programů práce s dětmi a mladistvými, kteří vyrůstají v prostředí, v němž je páchání protiprávního jednání tolerovanou či přímo preferovanou formou nakládání s vlastním životem. Z pohledu politického koloběhu volebních období je to jistě nezajímavé. Stálo by to hodně peněz, velké úsilí a výsledky takové práce by se ukázaly za 15, 20 let. Ale není možné očekávat v prostředí výkonu trestu odnětí svobody zázraky od práce s dospělými, vysoce narušenými osobami s různými druhy závislostí, bez žádoucích rodinných vztahů a pracovních návyků a s nesplatitelnými závazky, byť by byla sebeintenzivnější. Je třeba omezit možnost, aby se takovými staly. To ale nebude možné bez dlouhodobé pomoci s výchovou rizikových dětí a mladistvých a s utvářením jejich žádoucích sociálních návyků a hodnot.
Pokud nám bude stačit ochrana společnosti po dobu, kdy je odsouzený ve výkonu trestu, pak v tom, co děláme, můžeme pokračovat. Jestli však máme větší ambice, bude to vyžadovat zásadní změnu. „Je naprostá tupost dělat pořád to samé a čekat jiné výsledky“ (Albert Einstein).
Diskuze k článku ()