Může se bezdůvodně obohatit osoba s omezenou svéprávností?

V posledních letech jsou pak čím dál častější případy uzavření spotřebitelských úvěrových smluv s  takto postiženými osobami. O to větší význam pro rozhodování soudů má proto nedávný nález Ústavního soudu, který se zastal muže s duševní poruchou a který soudcům připomenul korektiv dobrých mravů.[2]

Příběh muže, který uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 4 000 Kč, by nebyl ničím výjimečný, pokud by tento muž nebyl v době uzavírání úvěrové smlouvy stižen duševní poruchou trvalého rázu, kvůli níž byl následně rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti. V daném případě není bez zajímavosti, že k uzavření smlouvy došlo nikoliv osobně, ale prostřednictvím webových stránek a že žalovanému v průběhu dvou let vznikly u různých poskytovatelů půjček a úvěrů závazky přesahující 2 000 000 Kč.

Pro civilního soudce nejde o příběh nijak výjimečný a stejně jako soud prvního stupně v projednávané věci obvykle rozhodne, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy z důvodu duševní poruchy a na straně žalovaného vzniklo „pouze“ bezdůvodné obohacení. Jinak řečeno, žalovanému je uloženo vydat pouze tu částku, kterou obdržel, přičemž je ušetřen platby úroků, poplatků a smluvních pokut. 

Ústavní soud šel ale ještě o kus dál. Jednak, tomuto na první pohled bezvýznamnému případu, přiznal ústavněprávní význam s poukazem na to, že stěžovatel vzhledem ke svému psychosociálnímu postižení vedoucímu k omezení svéprávnosti patří mezi zvlášť zranitelné osoby, u nichž je třeba případné zásahy do jejich základních práv vnímat velmi citlivě. Především však obecným soudům připomněl nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého bezdůvodné obohacení může vzniknout i na straně osoby s omezenou svéprávností, není však vyloučeno, aby i výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům. [3]

Jinak řečeno, Ústavní soud „posvítil“ na cestu těm civilním soudcům, kteří přiznávání bezdůvodného obohacení vůči osobám stiženým duševní poruchou shledávali nespravedlivým, avšak těžko hledali odůvodnění lidsky přijatelného řešení.

V souvislosti s tímto nálezem považuji za nutné zmínit, že zpravodajkou byla soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková, která v blízké době nastoupí k Evropskému soudu pro lidská práva. Doufejme, že s jejím odchodem nevymizí z rozhodnutí Ústavního soudu neobyčejně citlivý a vnímavý přístup ke „zranitelným skupinám“. Do Štrasburku je to pro obyčejné smrtelníky přeci jen trochu daleko.