JUDr. Jana Tomešová

Pokud dojde ke sporu a řízení týkajícího se dítěte, je třeba se zabývat i názorem dítěte. S ohledem na vývoj posledních let, zejména judikaturu Ústavního soudu k této problematice, již není pochyb o tom, že dítěti musí být zásadně umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Tento článek má za cíl podívat se na některé aspekty týkající se zjišťování názoru dítěte a k provádění jeho výslechu.

Tento článek se zabývá otázkou, zda se do způsobu vypořádání společného jmění manželů promítne skutečnost, že jeden z manželů za trvání manželství (a existence společného jmění) plnil vyživovací povinnost ke svému dítěti, které však není společným dítětem manželů.

Při uspořádání poměrů nezletilého dítěte při rozchodu rodičů je pro dítě nejlepší, pokud se rodiče dokáží dohodnout a tuto dohodu následně i dodržovat. Řešením mohou být i mimosoudní dohody.

Možnými způsoby řešení situace, kdy pečující rodič nepředává druhému rodiči dítě ke styku, jsem se zabývala ve svém článku Výkon rozhodnutí soudu o úpravě styku s nezletilými dětmi [1], kde jsem popsala právní úpravu, včetně možnosti ukládání pokut. V tomto článku si spíše kladu otázku, zda je vůbec možno provést výkon rozhodnutí o styku s dítětem v případě, kdy dítě styk odmítá, a zda je na místě použít i donucovací podoby, ke kterým patří především ukládání pokut.

Mezi střídavou péčí a výlučnou péčí jednoho z rodičů se často rozhoduje ve složitých a dlouhých sporech mezi rodiči, kteří bojují dle svého tvrzení za své právo. V tomto článku jsem se zamyslela nad některými důvody, které k tomu rodiče mohou vést, a zda není na místě se podívat na tuto problematiku i z jiného úhlu pohledu.

V minulém článku Neshoda rodičů ve věci vzdělání nezletilého dítěte jsem se zabývala soudním řešením sporu rodičů ve věci volby vzdělávacího zařízení. Mezi rodiči však může nastat i spor v otázce, zda by dítě mělo zahájit základní vzdělávání, tedy zda by mělo do základní školy nastoupit, či je na místě spíše odklad povinné školní docházky. Tato situace je poněkud složitější a tento článek se zabývá výkladem, jak v takovémto případě postupovat.

Postupem času jsou stále častější situace, kdy se rodiče (a to obvykle po rozchodu či rozvodu) nejsou schopni dohodnout ohledně vzdělání svého nezletilého dítěte. Nejčastěji je předmětem sporu otázka, jaké školské zařízení by mělo dítě navštěvovat.

Ve svých minulých článcích jsem se zaměřila na vymezení pojmu syndrom zavrženého rodiče a možnosti obrany v případě lehkého nebo středního stupně syndromu. Tento článek na předchozí plynule navazuje a zaměřuje se na možnosti zavrženého rodiče v případě existence těžkého stupně syndromu, kdy je situace značně komplikovanější a řešení problému obtížnější.

Po rozchodu rodičů v některých politováníhodných případech dochází k tomu, že jeden z rodičů začne trvale manipulovat dítě proti druhému rodiči, mařit jejich styky a snaží se nastavit dítě na nenávist k druhému rodiči. Vytváření syndromu zavrženého rodiče je vůči dítěti velmi poškozující jednání. Jakým způsobem se zavržený rodič může bránit a jaký může zvolit postup, aby své dítě zcela neztratil?

Při rozchodu rodičů bohužel dochází čím dále častěji k boji o dítě, o úpravu jeho péče, výživného i rozsahu styku s rodičem, který dítě v péči nemá. Boj mezi rodiči někdy nekončí, ani když je řízení po rozchodu rodičů skončeno a pravidla nastavena.

V případě svěření nezletilého dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů je druhému rodiči stanovena povinnost hradit na nezletilé dítě výživné a zároveň je mu zachováno právo se s nezletilým dítětem stýkat, ať již je přesná úprava styku obsažena v rozhodnutí soudu, či ponechána dohodě rodičů. Tento článek se zabývá otázkou, zda je možno úpravu styku při rozhodování o výživném zohlednit, případně v jakém rozsahu.

Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem se řídí řadou zásad, kterými jsou soudy při rozhodování o těchto otázkách vázány. Svou roli hrají i dobré mravy, kdy aplikace této zásady může mít vliv jak na přiznání či nepřiznání nároku na výživné, tak na rozhodování o výši výživného.

Tento článek se zabývá otázkou, zda mezi partnery za trvání jejich vztahu dochází či nedochází k promlčení vzájemných nároků, či nikoli. Pojmem „partneři“ a „partnerství“ je v tomto článku myšlen vztah muže a ženy, kteří spolu žijí a vedou společnou domácnost, aniž by uzavřeli manželství.

Tento článek se věnuje úpravě práva bydlení po zániku manželství. Právo bydlení manžela vzniká v případě, kdy jeden z manželů má výhradní právo k obydlí manželů, zejména v případech, kdy je výlučným vlastníkem předmětného bytu či domu.

Mezi manžely nedochází obvykle za trvání vztahu k řešení majetkových otázek, vzájemných pohledávek a dluhů. K tomuto vypořádání přistupují manželé většinou až po zániku jejich vztahu, což je zcela pochopitelné a v mnoha případech i žádoucí. Po zániku manželství je však nutné řešit, zda za jeho trvání nemohlo dojít k promlčení vzájemných nároků a tedy i nemožnosti přiznání těchto nároků v rámci případného soudního řízení při uplatnění námitky promlčení.

Ve svém předchozím článku Rodinná domácnost manželů a její ochrana jsem se zabývala obsahem pojmu rodinné domácnosti, jejím trváním a její ochranou. Tento článek na něj přímo navazuje a věnuji se v něm významnému právnímu institutu spojenému s bydlením manželů, a to institutu práva bydlení manžela, které vzniká v případě, kdy jeden z manželů má výhradní právo k obydlí manželů.

Rodina a manželství požívá zvláštní právní ochrany, jedním z projevů této zásady je i ochrana rodinné domácnosti. Tento článek se zabývá obsahem pojmu rodinné domácnosti, jejím trváním a její ochranou. Za stěžejní a v praxi významné považuji v této oblasti zejména omezení dispozice s domem či bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost.

V návaznosti na novou úpravu náhrady nemajetkové újmy v novém občanském zákoníku vypracoval Nejvyšší soud ve spolupráci s dalšími odborníky Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. S ohledem na zvláštní povahu této Metodiky a otázku její závaznosti se očekávalo, jak se k jejímu použití postaví soudy při své rozhodovací praxi. V současnosti již existují rozhodnutí, která se Metodikou zabývají a řeší rovněž některé další sporné otázky s ní související.

Pokud soud rozhoduje o úpravě poměrů nezletilého dítěte před rozvodem rodičů, obvykle dochází ke svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, v posledních letech dochází k nárůstu případů svěření do střídavé péče obou rodičů. Vedle těchto dvou možností však existuje i možnost svěřit nezletilé dítě do společné péče rodičů. Je to řešení zejména pro rodiče, kteří jsou schopni se na otázkách spojených s nezletilým dítětem dohodnout a chtějí minimalizovat dopad soudního rozhodnutí do jejich rodičovských práv a povinností.

Pochybení při dávání přednosti v jízdě v křižovatce je jednou z velmi častých příčin dopravních nehod. Toto porušení povinnosti může mít i trestněprávní následky, zejména v případech, kdy dojde ke zranění či dokonce smrti některého z účastníků nehody. S dopravními nehodami tohoto druhu je samozřejmě spojeno mnoho právních otázek, tento článek má za cíl odpovědět na některé z nich.

Druhá část příspěvku se věnuje omezení či zákazu styku rodiče s nezletilým dítětem v souvislosti s omezením či zbavením rodičovské odpovědnosti, omezení nebo zákaz styku z důvodů na straně dítěte, způsobům omezení styku druhého rodiče s dítětem, zákazu styku druhého rodiče s dítětem a nakonec zrušení zákazu či omezení styku druhého rodiče s dítětem.

Za obvyklých okolností je v zájmu dítěte, aby se stýkalo co nejvíce s oběma rodiči. Z těchto důvodů je proto v zákoně výslovně vymezeno právo dítěte, které je v péči jen jednoho rodiče, stýkat se osobně s druhým rodičem. Mohou však nastat situace, kdy je třeba styk rodiče s dítětem omezit nebo dokonce zakázat, přičemž důvody k tomuto zásahu mohou být jak na straně rodiče, tak na straně dítěte.

V případě, kdy dochází ke zrušení spoluvlastnictví soudem, rozhoduje tento zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Není-li dobře možné společnou věc rozdělit, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 2. 1. 2017 zabýval otázkou, zda se lékař dopustil trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, když neposkytl pomoc své matce, která tuto pomoc odmítala. V širším kontextu se Ústavní soud zabýval střetem práva pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť nezbytné pro zachování jeho života, a povinností lékaře poskytnout pomoc osobě, jejíž život či zdraví jsou vážně ohroženy.

V zájmu sjednocení rozhodování soudů zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky stanovisko ke zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti.