Právo bydlení za trvání manželství

Více o rodinné domácnosti si můžete přečíst zde.

Právo bydlení

Tento institut, vymezený v ustanovení § 744 zákona 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) je odrazem specifické zákonné ochrany společného bydlení manželů. Vztahuje se na případy, kdy manželé společně bydlí v domě nebo bytě, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet a jedná se o právo jiné než závazkové.

Pro vznik práva bydlení tedy musí být existovat prostor, ve kterém se nachází obydlí manželů, a výhradní právo jednoho z manželů k tomuto prostoru, které umožňuje v daném prostoru bydlet. Na tomto místě je nutno připomenout, že v souladu s ustanovením § 743 odst. 1 o.z. mají manželé obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost. Samozřejmě musí být splněna podmínka manželství, úpravu práva bydlení nelze použít v případě partnerského soužití.

Přestože § 744 se výslovně zmiňuje jen o domě nebo bytu, lze dle mého názoru rozšířit aplikaci tohoto ustanovení i na jiné prostory, ve kterých se nachází obydlí manželů. Při tomto výkladu se lze opřít zejména o širší vymezení pojmu „byt“, jak vyplývá z ustanovení § 2236 odst. 1 o.z. Toto ustanovení vymezuje pojem byt jako místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Zároveň však také výslovně stanoví, že k zajištění bytových potřeb může sloužit i jiný než obytný prostor. Důvodová zpráva k o.z. pak uvádí příkladný výčet objektů nebo prostor způsobilých k uspokojení bytových potřeb nájemce, a to houseboat, dostatečně vybavený obytný vůz apod.

Z tohoto důvodu je tak nutné zákonný pojem „dům nebo byt“ vykládat poměrně široce, neboť obydlím může být řada jiných prostor. Pokud je tedy dále případně zmiňován dům nebo byt, je nutné vycházet z tohoto šířeji pojatého výkladu. V každém případě se však vždy musí jednat o prostory fakticky umožňující bydlení tak, aby byl prostor způsobilý být obydlím pro manžele.

K bytu nebo domu musí mít jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet. Pro vyloučení nejasností je nutno zdůraznit, že výhradní právo svědčí pouze jednomu z manželů. Ustanovení o právu bydlení se netýká případů, kdy výhradní právo k bytu nebo domu mají oba manželé, typicky v případě podílového spoluvlastnictví manželů k předmětnému bytu či domu.

Jak již bylo výše uvedeno, musí se jednat o jiné právo než závazkové, právo bydlení se tak zejména netýká prostor užívaných na základě nájemních smluv. Toto vyloučení je logické, neboť úprava nájemního práva týkající se manželů je obsažena zvlášť a zahrnutí práva bydlení do nájmu by způsobovalo zbytečné právní nejasnosti ohledně aplikovatelných ustanovení.

Výhradní právo zajišťuje oprávněnému manželovi vyloučit ostatní subjekty z nakládání s prostorem, ve kterém se obydlí manželů nachází. Nejtypičtějším a nejčastějším případem bude samozřejmě vlastnické právo k předmětnému prostoru. Dále pak i právo spoluvlastnické, avšak za předpokladu, že ostatními spoluvlastníky jsou třetí osoby, nikoli druhý manžel.

Může se však jednat i o jiná práva. Důvodová zpráva k § 744 o.z. příkladem uvádí práva odpovídající věcnému břemenu a bydlení jednoho z manželů na základě jiného právního důvodu, třeba odvozeného, kupř. bydlení dcery nebo syna v domě rodičů. Z této formulace lze vyvozovat záměr zákonodárce, že výhradním právem jednoho z manželů ve smyslu § 744 nemusí být jen věcná práva, byť tato budou samozřejmě nejobvyklejší.

Ke vzniku práva bydlení pak dochází v okamžiku, kdy dochází ke splnění poslední potřebné podmínky, přičemž ustanovení § 744 výslovně předpokládá dva obvyklé okamžiky vzniku práva bydlení.

Jedním z nich je okamžik uzavření manželství, a to v případě, že výhradní právo k předmětnému prostoru svědčí jednomu z manželů již před svatbou. Druhým pak je okamžik vzniku výhradního práva k předmětnému prostoru, pokud toto vzniklo až po uzavření manželství.

Lze si však představit i jiné stěžejní skutečnosti, následkem kterých dojde ke vzniku práva bydlení. Zejména se bude jednat o situace, kdy manželé nebudou vést společnou rodinnou domácnost, a tedy nebudou mít společné obydlí. V takovém případě pak dojde ke vzniku práva bydlení vznikem rodinné domácnosti mezi manželi v předmětném obydlí, ke kterému již existuje výhradní právo jednoho z nich.

V případě závěru o existenci práva bydlení je nutno vymezit, jaké právní důsledky má vznik práva bydlení pro oba manžele. Důvodová zpráva k § 744 o.z. předpokládá, že proti věcně právnímu titulu původnímu, silnějšímu, ať už vlastnickému, nebo obdobnému, stojí odvozené, slabší právo druhého manžela, tedy právo bydlení.

Manžel, kterému svědčí právo bydlení, je tedy oprávněn užívat předmětný prostor, ve kterém se obydlí manželů nachází. Druhý manžel, které má výhradní právo prostor užívat a od jehož práva je právo bydlení odvozeno, je povinen toto užívání strpět a není oprávněn se za trvání manželství domáhat vyklizení oprávněného manžela. Výjimku zde představují specifická ustanovení týkající se domácího násilí (viz. ustanovení § 751 a násl. o.z.), kdy za určitých okolností se může jeden z manželů domáhat dočasného vyklizení druhého manžela.

Pokud jde o hrazení nákladů bydlení, uplatní se ustanovení o rodinné domácnosti, kterými jsem se zabývala ve svém minulém článku.

V této souvislosti je vhodné zmínit poměrně nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2483/17-1, které se mimo jiné zabývalo obsahem práva bydlení. Jednalo se o případ, kdy manžel, který byl vlastníkem bytu, vystěhoval věci manželce do jiného bytu bez jejího souhlasu. Soud prvního stupně na návrh manželky nařídil předběžné opatření, kterým manželovi uložil povinnost umožnit a snášet užívání konkrétně specifikované bytové jednotky manželkou a do 3 dnů od vydání rozhodnutí předat manželce klíče. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Oba soudy shodně konstatovaly, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků a zajistit manželce její bydlení v bytě a vstup do něj, neboť manželka má v bytě zákonné právo bydlet a byt užívat dle § 744 o.z., soudy tedy dovodily existenci práva bydlení a protiprávnost postupu manžela, který byl vlastníkem bytu. Ústavní soud pak jejich závěrům přisvědčil.

Jak je z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu zřejmé, lze se v případě protiprávního vyklizení oprávněného manžela manželem, jemuž svědčí výhradní právo k prostoru obydlí manželů, domáhat i vydání předběžného opatření, kterým by došlo k nápravě vzniklého protiprávního stavu.

K zániku práva bydlení může dojít na základě více právních skutečností. Může dojít k zániku předmětu prostoru, ve kterém se obydlí manželů nachází. Rovněž může dojít k zániku výhradního práva manžela, které bydlení umožňovalo.

Na tomto místě je však znovu třeba zdůraznit, že manžel, kterému výhradní právo svědčí, je ve svém nakládání s předmětným prostorem zásadně omezen v návaznosti na ustanovení o ochraně rodinné domácnosti (viz. můj minulý článek). Pokud nastane zánik výhradního práva manžela, mělo by se jednat zejména o situace, kdy k zániku práva dojde na základě právní skutečnosti nezávislé na vůli tohoto manžela (např. ztráta vlastnického práva v rámci exekuce, uplynutí doby, na kterou byla zřízena služebnost apod.)

Právo bydlení dále zanikne v okamžiku, kdy předmětný prostor přestane být obydlím manželů, tedy přestane se v něm nacházet rodinná domácnost manželů. Bude se jednat o případy, kdy dojde ke společné změně obydlí (tj. přestěhování rodinné domácnosti do jiného obydlí), nebo v důsledku zániku rodinné domácnosti jejím opuštěním oprávněným manželem, tedy manželem s právem bydlení.

Zajímavou otázku nastoluje případ, kdy k zániku rodinné domácnosti dochází opuštěním rodinné domácnosti manželem, který má výhradní právo umožňující bydlení. Doslova vzato přestává být splněna podmínka obydlí, neboť došlo k zániku rodinné domácnosti, a v návaznosti na to by měl nastat i zánik práva bydlení druhého z manželů. Teorie se však shoduje na právním závěru, že v takovémto případě k zániku práva bydlení nedochází[1]. Při tomto závěru se vychází ze zásad ochrany rodinné domácnosti a ochrany manžela s právem bydlení dle § 747 o.z., dle kterého se manžel s výhradním právem k obydlí musí zdržet všeho, co může znemožnit či ohrozit bydlení. Pokud je takováto ochrana poskytována pro případ nakládání s daným prostorem, musí být stejná ochrana poskytnuta i pro případ opuštění domácnosti manželem s výhradním právem.

S tímto závěrem se plně ztotožňuji, neboť odpovídá celkové koncepci ochrany rodinné domácnosti a obydlí manželů. V případě opačného závěru by totiž manželovi s právem bydlení svědčila zcela minimální právní ochrana, neboť manželovi s výhradním oprávněním k obydlí by postačilo opustit rodinnou domácnost, čímž by docílil zániku práva bydlení a mohl se oprávněně domáhat vyklizení druhého manžela. V zásadě tak lze shrnout, že postavení manžela s právem bydlení je značně silné a manžel s výhradním právem musí s jeho ochranou počítat.

Specifické následky pro právo bydlení, kterým se budu věnovat ve svém dalším článku, pak nastávají v případě zániku manželství.

---

[1] Viz. Melzer / Tégl a kol.: Občanský zákoník § 655-793, Velký komentář, str. 659, a Hrušáková / Králíčková / Westphalová a kol.: Občanský zákoník II, Rodinné právo (§655-975), str. 403.