Občanské právo

Zatímco aktuální právní úprava obsažená v tzv. novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) účinném od 1. 1. 2014 nabytí vlastnického práva k nemovitosti dobrověrným nabyvatelem za zákonem daných podmínek umožňuje, do té doby účinná právní úprava tuto záležitost výslovně neřešila a bylo víceméně standardně judikováno, že nabýt věc od nevlastníka nelze. Jádro argumentace lze shrnou do teze, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám.

Autorský zákon momentálně prochází zásadní proměnou s ohledem na právní úpravu kolektivní správy autorských práv. Novela zákona v oblasti kolektivní správy vychází především z evropské směrnice o kolektivní správě, jejíž transpozicí by mělo dojít ke sjednocení a harmonizaci pravidel výkonu kolektivní správy autorských práv napříč Evropskou unií. Tedy i v České republice.

Již koncem roku 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 274/2014 Sb., o dětských skupinách. Cílem této právní úpravy je rozšířit škálu služeb péče o předškolní děti o jiné možnosti a zvýšit místní i cenovou dostupnost péče. Jednou z podmínek, kterou zákon stanoví, je, že péče v dětské skupině má být poskytována bez úhrady, maximálně za úhradu do výše nákladů. Zákon předpokládá, že dětské skupiny jsou zřizovány zaměstnavateli pro děti svých zaměstnanců. Dětskou skupinu však mohou provozovat i jiné subjekty. A protože právní úprava stanoví, že se bude jednat o neziskovou činnost, nabízí se využít možnost poskytovat službu péče v dětské skupině prostřednictvím spolku nebo ústavu.

Poslanecká sněmovna v současné době projednává nový zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), jehož cilem je mimo jiné transpozice směrnice 2014/17/EU o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení, která upravuje hypoteční úvěry, jenž jsou dosud z právní úpravy spotřebitelských úvěrů vyloučené. ZOSÚ má dále posílit ochranu práv spotřebitelů v oblasti, ve které dochází k jejich značnému poškozování, a sjednotit právní úpravu distribuce na finančním trhu.

Tento text se zaměřuje na problematiku zřízení (a vzniku) zástavního práva k budoucím, dosud neexistujícím pohledávkám. Jedná se tedy o pohledávky, které slouží jako zástava, nikoli o pohledávky zajištěné zástavním právem k případným (budoucím) pohledávkám.

Zákonodárce se snaží vytvářet takové podmínky, aby obchodování mezi subjekty bylo plynulé, a aby tyto subjekty měly právní jistotu v práva, která nabyly. Není tedy divu, že zákonodárce přistoupil k úpravě ne/nabytí vlastnického práva od neoprávněného, a to po boku vyspělých států s tržní ekonomikou jako jsou například Švýcarsko, Rakousko nebo Německo. Učinil tak pomocí přijetí ustanovení obsažených v § 1109 až 1113 NOZ.

Výslovné zákonné zakotvení předsmluvní odpovědnosti vyvolalo potřebu zodpovězení mnoha otázek. „Koncentrace“ neurčitých právních pojmů v jediném odstavci značí, že pro použití § 1729 odst. 1 ObčZ bude stěžejní další výklad a budoucí soudní praxe.

Ústřední komise pro ochranu zvířat je podle § 21 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, odborným poradním orgánem ministra zemědělství na úseku ochrany zvířat zřízeným k plnění úkolů uvedených v § 20 odst. 1 tohoto předpisu.

Počet osob, proti nimž je vedeno exekuční řízení, se stal v uplynulých měsících opakovaně předmětem zájmu médií a tím v jistém smyslu i předmětem zájmu české společnosti. Počet fyzických osob nacházejících se v exekuci sice meziročně poklesl, přesto ale dosahuje čísla překračujícího 900 000. Nabízí se proto otázka, zda uvedenou skutečnost již interpretovat jako projev určité dluhové krize, která vyplývá z právního a ekonomického systému České republiky a kontextu skutečných životních potřeb dlužníků, či zda se stále jedná o projev určitého etického problému.

Římský filosof Seneca přišel na přelomu letopočtu s myšlenkou, že chybovat je lidské. Nabádal tím ke shovívavosti a toleranci před skupinou ohroženou sebou samými - homo sapiens. To ovšem netušil, že o dvacet století později budou na lidskosti druhých nelidsky cizopasit predátoři některých předváděcích akcí. V cestě za denním chlebem se zlatou kůrkou se střetl princip svobody podnikání a ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany. Zatímco spotřebitelův chybující rozum prohrává v bitvě s lákavou nabídkou dárku zdarma, výletu po okolí, diamantové karty či 90% slevy, podnikatelova lest vítězí nad jeho vlastním svědomím.

Dne 23. 3. 2016 vyhlásil Ústavní soud svůj nález ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15, který stojí za podrobnější komentář. Už jen proto, že se týká nekonečného příběhu péče soudu o nezletilé děti. Také proto, že se aktuálním pohledem dívá na staré téma styku tzv. nerezidentního rodiče s jeho dítětem. A v neposlední řadě proto, že o děti musí „pečovat“ soudy, když už o ně nepečují ve shodě rodiče, a to i soud ústavní.

Novou úpravou smlouvy o dílo v občanském zákoníku došlo k zásadní změně ve vztahu ke vzniku nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla v obchodních vztazích v případech, kdy dílo vykazuje vady.

Smrt jednoho z partnerů je jedním z okamžiků, kdy se rozdíly v právním postavením sezdaného a nesezdaného páru projeví velmi výrazně. Zatímco manžel má i bez závěti zemřelého ve většině případů zajištěn podíl na jeho majetku, postavení partnera je v případě absence závěti značně oslabené.

Export českých firem dosáhl v roce 2015 i přes nejistou situaci na některých klíčových trzích rekordních čísel. Spolu s tím ale vzrostla i rizika spojená s možnou insolvencí odběratele a složitým vymáháním dlužných částek. Nesplacené pohledávky mnohdy znamenají problémy vedoucí až k druhotné platební neschopnosti exportérů. Jednou z klíčových možností zajištění stability podnikání se proto v současnosti stává účinné zajištění pohledávek.

Životní situace se v průběhu času mění, a proto není neobvyklé, že se člověk prohlášený za nezvěstného například vrátí či o sobě podá zprávu. Za této situace je naprosto nevhodné, aby prohlášení za nezvěstného zůstalo v účinnosti.

Jelikož jsem 16. 2. tohoto roku vyhlašoval jménem republiky a Ústavního soudu svůj první zpravodajský nález, jsem této události stále plný – tím spíše, že měla až nečekané mediální (i jiné) ohlasy.

Od 1. 1. 2014 platí v ČR nová úprava rodinného práva, která měla kromě jiného za cíl implementovat mezinárodní dohody, zejména Úmluvu o právech dítěte (ÚPD) a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (ÚLP) do podústavních norem.

Člověk jako účastník řady právních vztahů musí denně činit spousty právních jednání. I přestože se člověk stane nezvěstným a není možné zjistit jeho vůli, je nutné v některých oblastech života, tj. v řadě právních jednání, pokračovat i bez nepřítomného člověka za předpokladu ochrany jeho práv a řádné správy jeho majetku.

Dne 1. ledna 2016 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu. Toto nařízení vláda vydala k provedení občanského zákoníku (§ 2257 odst. 2), který určuje, že nájemce bytu hradí a provádí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu.

Bitva forem (battle of forms) je pojmem obvykle spojovaným s právem mezinárodního obchodu, kterým teorie i praxe označují situaci, kdy každá ze stran v průběhu kontraktace odkáže na vlastní obchodní podmínky v úmyslu učinit tyto součástí smlouvy.[1]

V ustanoveních § 66 a násl. občanského zákoníku je obsažena hmotněprávní úprava pro situace, kdy se člověk stane nezvěstným. Podrobná úprava u nás do přijetí nového občanského zákoníku chyběla.

Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Tak to stojí v ustanovení § 419 občanského zákoníku, kodexu, který představuje soukromoprávní základ ochrany spotřebitele. Není však spotřebitel chráněn právními normami v posledních letech až příliš? A proč se má spotřebitelské právo revidovat? I o tom v dnešním rozhovoru se specialistou na spotřebitelské právo Milošem Borovičkou, právním poradcem časopisu dTest.

Využití softwaru ve firmách se řídí především licenčními podmínkami konkrétního výrobce, většinu pravidel lze ale zobecnit.

Dle evropské směrnice o právní ochraně počítačových programů (2009/24/ES) se právo na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu (softwaru) vyčerpá prvním prodejem rozmnoženiny ze strany autora nebo s jeho souhlasem v zemích Evropské unie či Evropského hospodářského společenství. V návaznosti na implementaci směrnice obsahuje obdobné ustanovení i autorský zákon.

Koncem uplynulého roku jsem přislíbil, že se i nadále budu ve svých příspěvcích věnovat civilním tématům a že se má pozornost zaměří pečlivěji i na rozhodnutí mého nového zaměstnavatele.