Ústavní soud k rozsahu styku rodiče s dítětem

O co šlo?

Ústavní soud vyhověl stížnosti jednoho z řady nespokojených otců a zrušil částečně rozhodnutí opatrovnických soudů, protože jimi byla porušena stěžovatelova základní práva na rodinný život a na péči o děti zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Dospěl (mj.) k následujícímu závěru:

„Rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku rodičů s dítětem, nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově; tomu odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů.“

Na tom není v zásadě nic objevného – jenže jen na první pohled. Rozhodnutí se totiž dotýká nových poměrů ve společnosti, které se vyvíjejí a mění, a to i ve vztahu k péči rodičů o nezletilé děti.

Před několika lety bylo nemyslitelné, aby se otcové starali o děti na rodičovské dovolené.

Střídavá výchova byla ještě nedávno naprostým unikátem – dnes těchto forem uspořádání péče o děti podstatným způsobem přibývá (přestože aktivní otcové by i dnes argumentovali tím, že „střídavky“ je málo).

Mění se i rozhodnutí upravující rozsah styku nerezidentního rodiče (stále ještě nejčastěji otce) s jeho dítětem (dětmi).

Pamětníci si jistě vzpomenou, jak opatrovnické soudy po celé republice zpravidla upravovaly ještě před nedávnou dobou styk rodičů s dětmi v situacích, kdy se na něm rodiče nedohodli:

• jeden víkend za měsíc;
• jeden týden v létě (maximálně dva);
• „náhradní Ježíšek“ 26. 12. v odpoledních hodinách.

Tyto doby jsou již zaplaťpánbůh pryč, společenské poměry se mění a mění se i rozsah styku. Je ovšem pravda, že i v současné době se lze setkat s upraveným rozsahem styku, který zdaleka nekonvenuje představám rodiče – i zájmům dítěte na straně druhé.

„Široký“ styk rodiče s dítětem

Slovo „široký“ je v uvozovkách záměrně – proto, že to, co bylo ještě před pár lety široké, mělo by být dnes běžné, a nutno poznamenat, že ve většině případů v soudní praxi i je.

Modelů úpravy styku rodiče s dítětem je jistě celá řada a opatrovnické soudy mohou být v tomto ohledu kreativní. Je však nepochybné, a zdůrazňuje to i Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, že není-li nerezidentní rodič zásadně diskvalifikován, jde-li o jeho předpoklady o dítě pečovat, měla by být úprava styku pro oba rodiče v zásadě „fifty-fifty“.

A jaká tedy?

Uveďme si to pro názornost na příkladu výroku soudního rozhodnutí, jímž opatrovnický soud styk upravuje – v tomto případě za použití modelu „sudá-lichá“:

„Otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi v každém lichém týdnu v roce od pátku 15.00 hod. do neděle 19.00 hod. a dále:

• každý sudý týden v roce ve středu od 14.00 do 19.00 hod.,
• o hlavních letních prázdninách po dobu jednoho měsíce, s tím, že termín styku je otec povinen oznámit matce písemně doporučeným dopisem nejpozději do konce dubna každého roku,
• o jarních prázdninách v sudých letech s převzetím vždy v předcházející pátek v 15.00 hod. do následující neděle 19.00 hod.,
• o podzimních prázdninách v lichých letech s převzetím v poslední všední den před zahájením prázdnin v 15.00 hod. a odevzdáním v poslední den prázdnin v 19.00 hod.,o Velikonocích v lichých letech s převzetím v pátek v 15.00 hod. a odevzdáním v pondělí v 19.00 hod.,
• o vánočních prázdninách v lichých letech s převzetím dne 22. 12. v 15.00 hod. a odevzdáním dětí dne 26. 12. v 19.00 hod. a v sudých letech dne 26. 12. v 19.00 hod. do 1. 1. následujícího roku v 19.00 hod.

Počínaje právní mocí tohoto rozsudku v případě střetů o víkendech, prázdninách a volných dnech má přednost úprava pro volné dny.

Nezletilé bude otec vyzvedávat v místě bydliště matky, kam je bude také povinen odevzdávat v určené dny a hodiny.“

Snad není třeba dodávat, že namísto o otci může být ve výroku zmínka o matce, že v době nedávno minulé byl styk upravený v tomto rozsahu unikátní a že pokud by v podobném rozsahu upravily opatrovnické soudy styk i v kauze, které se týká zmíněný nález, nemusel by Ústavní soud kasírovat.

Nejde totiž, jak říká Ústavní soud, jen o celkové množství stráveného času s dítětem z hlediska celého roku, ale také o to, v jakém období se styk rodiče s ním uskutečňuje. Pro dítě a jeho budoucnost má velký význam právě období, kdy musí plnit své školní a další povinnosti, a kdy je více než jindy zapotřebí, aby se do jeho výchovy zapojili oba rodiče, tak aby dítě mohlo co nejvíce těžit ze znalostí, zkušeností a výchovných a pedagogických schopností obou rodičů, a nikoliv jen jednoho z nich. Kromě toho možnost většího zapojení rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, do výchovy dítěte v období, kdy jsou na ně kladeny zvýšené nároky a kdy dítě musí společně (i) s tímto rodičem překonávat různé překážky a řešit problémy, má význam i pro prohloubení vzájemných citových vazeb mezi nimi a také vede tohoto rodiče k odpovědnosti za budoucnost dítěte. Nejde tedy jen o právo obou rodičů podílet se na výchově svého dítěte, ale také o sledování jeho „nejlepšího zájmu“, kdy široký styk rovněž ve školním roce zpravidla bude pro dítě přínosem a obohacením.

A má naprostou pravdu.

Závěr

Když už dojde ke karambolu v partnerských a rodičovských vztazích, měly by soudy po rozluce rodičů vždy volit pro dítě co nejvhodnější řešení.

Takové řešení se sice může na první pohled jevit jako zatěžující (rodiče i děti), ale když už není upravena péče střídavá – a při pohledu na příkladmo uvedený výrok o „širokém“ styku se nabízí logická otázka, proč by vlastně upravena být musela – měl by být styk nastaven tak, aby měli možnost oba rodiče starat se o dítě v časech svátečních i všedních, špatných i zlých.

Argumenty některých rodičů typu: „o Vánocích patří dítě matce“ nebo „dítě má nudli, tak ti ho nepůjčím“ by neměly rozhodně u opatrovnických soudů nalézt zastání.

Právě naopak, a i to chtěl Ústavní soud naznačit – péče rodiče o dítě v rámci jeho styku nesmí být jen běžná a pohodlná, ale i náročná a v situacích problémových.

I to patří k péči rodiče o jeho dítě.