Nová právní úprava v oblasti střídavé péče a její aplikace v soudní praxi

Postavení střídavé péče mezi formami úpravy péče po rozchodu rodičů

Nová právní úprava posunula střídavou péči, byť pro praxi velmi nezřetelně, do postavení prioritního řešení. Ačkoliv jak obecné soudy, tak někteří ústavní soudci neshledávají jakoukoliv preferenci této úpravy péče, tato je dána nadřazeností práv, která jsou součástí ústavního pořádku a mezinárodních smluv. Jde zejména o čl. 32 LZPS, čl. 7 ÚPD a čl. 8 ÚLP.

Priorita střídavé péče vyplývá i z § 907 odst. 3 obč. zák., který výslovně říká, že soud má dbát na právo dítěte na péči obou rodičů (slovy judikatury, jsou-li ostatní zákonná hlediska naplněna podobnou měrou, pak by střídavá péče měla být pravidlem). Preference péče obou rodičů pramení i z „drobné“ změny občanského zákoníku v § 906 obč. zák., který ukládá určit, „jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat“, proti dřívější dikci § 26 zákona o rodině, který ukládal rozhodovat o otázce, „komu bude dítě svěřeno do výchovy“.

Judikatura je ve shodě se zákonnou úpravou i z hlediska aplikace čl. 7 ÚPD a čl. 8 ÚLP, z nichž vyplývá, že k zásahu státní moci do rodinného života - zde do práva dítěte na péči obou rodičů - je dána podmínka ochrany jiných práv a svobod. Judikatura poměrně obsáhle specifikuje (např. v nálezu I. ÚS 1554/14) podmínky, kdy by střídavá péče neměla být nařizována. Tyto podmínky se do značné míry kryjí s interpretací podle výše uvedených článků, kdy nenařízení střídavé péče musí být odůvodněno ochranou jiného ústavního práva, např. práva na vzdělání, práva na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdravotního stavu, práva být chráněno před tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním, práva na zachování identity a rodinných vazeb, apod.

Soudní praxe však poměrně běžně odůvodňuje nenařízení střídavé péče i důvody, které nemají oporu v ochraně jiného ústavního práva a svobody. Tím dochází ke kolizi s čl. 7 ÚPD a čl. 8 ÚLP. Nejčastějšími takovými nelegitimními důvody jsou konflikt rodičů, neschopnost domluvy, nízký věk dítěte či stabilita výchovného prostředí, častou berličkou je také „zájem dítěte“, aniž by byl opřen o některé jeho ústavní právo.

Střídavá péče především jako právo dítěte

Ve věci svěřování dětí do péče tak přetrvává hojný atavismus z dob zákona o rodině, kdy je kladen důraz na prokazování, zda střídavá péče lépe naplní zájem dítěte, před kladením důrazu na prokazování, zda je v zájmu dítěte jej zbavit ústavního práva na péči obou rodičů. Střídavá péče je přitom stále laickou i odbornou veřejností vnímána jako naplnění práva rodiče, ale ona je především naplněním práva dítěte. Tento pohled na ni se ovšem objevuje velmi sporadicky, např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014: „Střídavou výchovu je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče…“.

Soudní praxe obvykle pomíjí, že tzv. styk s dítětem, který bývá stanovován při výlučné péči jen jednoho rodiče, dává sice druhému rodiči právo jakéhosi kontaktu, dítěti však právo na péči druhého rodiče nikterak nezaručuje. Styk je totiž právem rodiče a ne jeho povinností, takže jej může, ale také nemusí vůbec realizovat. Povinnosti obou rodičů pečovat o dítě a ústavní právo dítěte na jejich péči jsou tak zachovány pouze v právní formě střídavé péče (jež zároveň může mít řadu podob, podle potřeb dítěte a možností rodičů).

Nová právní úprava přitom soudům umožňuje, ba přímo ukládá rozhodnout o povinnosti každého z rodičů pečovat o dítě (zmíněným ust. § 906 odst. 1 obč. zák.). Není tedy primárním úkolem soudů určit, kdo bude mít dítě ve výchově, ale jak péči obou rodičů co nejlépe rozdělit a uspořádat. Tato zásadní změna, naplňující žádoucí zachování ústavního práva dítěte na péči obou rodičů, se však do praxe soudů a OSPOD v opatrovnických řízeních zatím stále nepromítla.