Velmi často dochází k situacím, kdy specialisté fakticky pracují pro jednoho objednatele na „plný úvazek“ a odměny za tuto činnost jsou jejich hlavním příjmem. Neméně často pracují na zařízeních objednatele, podle jeho pokynů, resp. spolupracují s ostatními zaměstnanci objednatele. Jako podklad pro fakturaci služeb vykazují odpracované hodiny téměř jako evidenci pracovní doby.
Po relativně dlouhou dobu byly tyto vztahy orgány veřejné moci přehlíženy, neboť takový vztah byl velmi často založen na základě soukromoprávních smluv dobrovolně oběma stranami, resp. dokonce velmi často byl tento vztah vyžadován právě specialisty. Šlo tedy často o dobrovolnou volbu práce jako OSVČ ze strany samotných specialistů.
S ohledem na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu však budou muset mnohé společnosti svůj vztah s programátory a jinými specialisty pracujícími jako OSVČ přehodnotit.
Nejvyšší správní soud vydal dne 16.3.2026 Rozsudek spis. zn. 7 Ads 52/2025, v kterém posoudil kasační stížnost společnosti spolupracující s programátory – osobami samostatně výdělečně činnými, která podle Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský a Zlínský kraj umožnila třem fyzickým osobám výkon nelegální práce, když jim umožnila výkon závislé práce programátora mimo pracovněprávní vztah.
Nejvyšší správní soud se při posouzení kasační stížnosti zabýval posouzením podmínek spolupráce z hlediska toho, zda splňují znaky závislé práce definovaných v § 2 zákoníku práce a také tím, zda je rozhodná volba práva smluvních stran při výběru typu spolupráce.
Závislá práce
V souladu s § 2 odst. 1 zákoníku práce je závislou prací práce, která je vykonávána
- ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
- jménem zaměstnavatele,
- podle pokynů zaměstnavatele a
- zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.
Pokud práce naplňuje znaky závislé práce, musí být v souladu s § 2 odst. 2 zákoníku práce vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. V souladu s § 3 zákoníku práce pak musí být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
V posuzovaném případě soudy dovodily naplnění znaku nadřízenosti a podřízenosti ze skutečností, že programátoři vykonávali práci na základě pokynů společnosti, konkrétně projektového vedoucího. Ten jim přiděloval úkoly, stanovoval termíny a kontroloval jejich plnění. Spolupráce navíc vyžadovala úzkou koordinaci se zaměstnanci dané společnosti a účast na společných poradách v určený čas. Krajský soud dále zdůraznil, že programátoři fakticky nejednali vlastním jménem, ale jednali jménem společnosti, která nesla odpovědnost za výsledek vůči zákazníkům. Tuto závislost podtrhlo také smluvní nastavení autorských práv, kdy programátoři společnosti bezúplatně poskytli výhradní licence ke svým dílům a vzdali se práva na uvádění svého jména na daných autorských dílech.
Programátoři byli v době kontroly na pracovišti fyzicky přítomni. Navíc ale výslovně potvrdili, že zadané úkoly zpracovávají pouze oni sami. Společnost si tyto programátory cíleně otestovala předem ve výběrovém řízení, z čehož soudy dovodily, že s osobním plněním programátorů od počátku počítala. V případě výpadku programátorů v případě jejich nemoci si případnou náhradu zajišťovala společnost sama. Programátoři tak případnou náhradu sami nijak neřešili.
Soudy se dále zabývaly také soustavností, kterou dovodily z dlouhodobé spolupráce a rozsahu práce a dále ekonomickou závislostí. Programátoři vykonávali práci pro společnost přibližně osm hodin denně, tedy v rozsahu odpovídajícím plnému pracovnímu úvazku. Měli povinnost plnit zakázky objednatele, ledaže by byl objednatel v prodlení s úhradou jejich odměny. Podle Nejvyššího správního soudu pak tato povinnost plnit zakázky s nemožností jejich odmítnutí fakticky znemožňovala disponovat vlastní pracovní kapacitou způsobem typickým pro samostatného podnikatele. Příjem z této práce tak představoval hlavní zdroj obživy programátorů, což Nejvyšší správní soud považoval za dostatečné pro závěr o existenci ekonomické závislosti.
S ohledem na veškeré souvislosti soudy dovodily, že vztah programátorů se společností vykazoval všechny znaky závislé práce. Odmítly argumenty společnosti ohledně volnosti v místě a čase výkonu práce, kdy takovou obdobnou volnost měli i jiní zaměstnanci a podle soudu tak nebyla projevem podnikatelské svobody, ale nastavením firemní kultury společnosti.
Dobrovolnost volby práce jako OSVČ
Nejvyšší správní soud se zabýval také argumentem společnosti ohledně dobrovolnosti volby práce jako OSVČ namísto zaměstnaneckého poměru ze strany programátorů. V této souvislosti Nejvyšší správní soud jednoznačně dovodil, že v případě, kdy jsou naplněny znaky závislé práce, mají smluvní strany omezenou smluvní volnost a musí respektovat zákonný příkaz, aby taková práce byla vykonávána v základním pracovněprávním vztahu. Proto není ani rozhodující vůle či záměr účastníků těchto vztahů.
Podle Nejvyššího správního soudu totiž nejde jen o ochranu účastníků vztahu, resp. slabší strany, kterou v těchto vztazích programátoři často ani nepředstavují. Ale jde o ochranu pracovního trhu jako takového. Proto podle Nejvyššího správního soudu není na společnosti a jejích spolupracovnících, aby uvážili, v jakém smluvním vztahu by spolu chtěli spolupracovat, byť by pro ně jiné řešení než práce v základním pracovněprávním vztahu mohlo být výhodnější.
Závěr
Rozsudek Nejvyššího správního soudu tak má zásadní dopad na nastavení spolupráce s IT specialisty a dalšími vysoce kvalifikovanými OSVČ.
I nadále bude možné využívat podnikatelský model spolupráce, avšak pouze za předpokladu, že vztah nebude naplňovat znaky závislé práce.
Za vysoce rizikové lze považovat zejména:
- dlouhodobou spolupráci s jediným objednatelem,
- výkon práce v rozsahu odpovídajícím plnému úvazku,
- práci podle pokynů objednatele a v jeho organizační struktuře,
- osobní výkon bez možnosti zástupu,
- ekonomickou závislost na jednom subjektu,
- fakturaci podle odpracovaných hodin obdobnou mzdě.
Pro minimalizaci rizik lze doporučit zejména:
- umožnit reálnou možnost zastoupení,
- nevázat výkon práce na pevnou pracovní dobu,
- omezit prvky organizační integrace do struktury objednatele,
- zaměřit smluvní vztah na výsledek (deliverables), nikoli na čas,
- podporovat diverzifikaci klientely dodavatele.
V případě, že mají objednatel a specialista zájem na bližší spolupráci ve smyslu prakticky jediné práce daného specialisty; specialista má spolupracovat i s jinými zaměstnanci a vystupovat jménem objednatele apod.; tedy pokud má práce specialisty vykazovat znaky závislé práce, pak je napříště nutné, aby svou činnost pro objednatele konal v základním pracovněprávním vztahu, tedy v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Diskuze k článku ()