Aktuální soudní praxe odčiňování nemajetkové újmy se zaměřením na oblast zdravotnického práva

Článek je rozdělen na dvě kapitoly. První kapitola se zabývá rozhodnutími zaměřenými na způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy. Předně jde o rozhodnutí týkající se vhodnosti, respektive přípustnosti užití tzv. Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku[1]) při určování výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví. Následují rozhodnutí posuzující tzv. doktrínu ztráty šance na uzdravení, respektive přežití ve vztahu ke sjednocujícímu rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Na to naváže problematika odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním. První kapitolu zakončuje blok rozhodnutí věnovaných problematice odčiňování nemajetkových újem způsobených zásahem do osobnostních práv člověka odlišných od zdraví.

Druhá kapitola rozebírá rozhodnutí zabývající se procesními aspekty souvisejícími s uplatňováním nároků na náhradu nemajetkové újmy. Nejprve bude nastíněna problematika vztahu lékaře a pacienta jako vztahu spotřebitelského s důsledky pro civilní soudní řízení v oblasti dovolání. Dále bude poukázáno na soudní praxi týkající se prokazování nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví způsobené porušením povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout zdravotní služby na náležité odborné úrovni (lege artis) v souvislosti s vadně vedenou zdravotnickou dokumentací, stejně tak jako na vybrané aspekty promlčení nároků plynoucích jednak z nemajetkové újmy na zdraví (§ 2958 občanského zákoníku), jednak z nemajetkové újmy způsobené sekundárním obětem ve smyslu ustanovení § 2959 občanského zákoníku. Judikatorní přehled bude zakončen náklady řízení vynaloženými na právní pomoc (odměna za zastupování advokátem) a jejich náhradou v občanskoprávních sporech při uplatňování nároků na odčinění nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví, respektive usmrcením.

1. Rozhodnutí zaměřená na způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy

První část článku bude uvedena čtyřmi hlavními rozhodnutími, která se vždy určitým způsobem vyjadřovala k přípustnosti, respektive vhodnosti užití Metodiky NS při určování výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví, a to jednak v podobě náhrady za vytrpěné bolesti (bolestného) a jednak náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Metodika NS byla vzata na vědomí v březnu 2014 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu a publikována pod sp. zn. Cpjn 14/2014 a následně též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Metodika NS vznikla v reakci na zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, pročež ustanovení § 2958 občanského zákoníku je podle jejích autorů příliš obecné na to, aby soudní praxe bez bližších kritérií pro stanovení výše náhrady mohla dospět k vzájemně souměřitelným a zároveň předvídatelným rozhodnutím.

První rozhodnutí bylo vydáno Nejvyšším soudem dne 24. 2. 2022 pod sp. zn. 25 Cdo 2207/2020. Skutkově šlo o případ ublížení na zdraví, kdy žalobce utrpěl zranění pravé dolní končetiny a v důsledku toho požadoval náhradu za vytrpěné bolesti (bolestné). Dobrovolně poskytnutou výši náhrady žalobce považoval za nedostatečnou, a proto se se svými nároky obrátil na soudy, včetně Nejvyššího, který shledal dovolání přípustným pro řešení otázky stanovení výše bolestného, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu vyřešena.

Rozhodnutí se vyznačuje tím, že poměrně obšírně rekapituluje postup při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví ve vztahu k bolestnému, a to ve smyslu Metodiky NS. Nejprve osvětluje smysl náhrady za bolest, změnu právní úpravy pro 1. lednu 2014 a význam Metodiky NS v této souvislosti, načež dodává, že není závazná a že soudce ji není povinen vždy užít. Avšak, užije-li ji, měl by jí doporučená pravidla respektovat, aby neztratila svůj význam pro sjednocování judikatury a ostatně i mimosoudního řešení nároků. V rámci tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž vypořádal s problematikou vztahu a souměřitelnosti výší náhrad za jiné újmy (zrušení letu, nezákonná vazba, nepřiměřená délka soudního řízení).

Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. listopadu 2022 byly k tomuto rozhodnutí publikovány následující právní věty:

„Při stanovení výše náhrady za bolest je výklad § 2958 o. z. založený na posouzení podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.).

Soud k objektivizaci bolestného zpravidla na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, zjistí bodové hodnocení bolesti stanovené podle části B této metodiky. Pro určení výše náhrady výsledný bodový součet vynásobí částkou odpovídající hodnotě jednoho bodu, která činí jedno procento hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok (vznikla bolest). Tím soud vyčíslí základní náhradu, kterou do výsledné podoby zpravidla upraví zvýšením či snížením (modifikací) podle konkrétních okolností případu s využitím zákonem stanovených (§ 2957 o. z.) a soudní praxí dovozených hledisek.“

Druhé rozhodnutí bylo vydáno Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 dne 15. 12. 2021, přičemž bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a to pod č. 90/2022. V tomto případu utrpěl žalobce mnohačetná zranění s trvalými následky, přičemž se mu snížila pracovní schopnost o polovinu. Mimo náhradu za bolest požadoval také odčinění ztížení společenského uplatnění. Dovolání bylo přípustné co do výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, která dosud v rozhodovací praxi občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu nebyla řešena.

Shodně jako prve uvedené rozhodnutí i toto obšírně rekapituluje postup při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví, avšak ve vztahu k překážce lepší budoucnosti, tedy ztížení společenského uplatnění, a to pohledem Metodiky NS. Opět nejprve osvětluje smysl náhrady za ztížení společenského uplatnění, včetně popisu změny paradigmatu odčiňování ztížení společenského uplatnění po 1. lednu 2014 a významu Metodiky NS v této oblasti. Rovněž se Nejvyšší soud argumentačně vypořádával s horní hranicí výše náhrady nepřesahující dvojnásobek základní částky za účelem eliminace subjektivismu a libovůle, a nikoliv z důvodu zužování možností individuálního posouzení každého konkrétního případu.

Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu 12. října 2022 byly k rozhodnutí publikovány následující právní věty:

„Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je výklad § 2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené též jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.).

Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z.“

Konečně třetí rozhodnutí vydal Nejvyšší soud v této souvislosti dne 16. 12. 2021, a to pod sp. zn. 25 Cdo 2843/2020, v němž se primárně zabýval úlohou znalce a soudu při určování výše náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu na zdraví při užití Metodiky NS.

Skutkově šlo o případ, v němž byla poškozenému způsobena újma na zdraví v důsledku násilného trestného činu: „Žalobce utrpěl poranění měkkých tkání a kostry obličeje, otřes mozku a zhmoždění krajiny bederní, pro která byl hospitalizován, podrobil se operaci kostí levé očnice a dlouhodobému léčení ambulantnímu, a toto poranění u žalobce zanechalo trvalé následky v podobě únavnosti, poruch soustředění, bolestí hlavy a krční páteře, dvojitého vidění při pohledu do stran.“ Újma na zdraví na straně žalobce se tedy projevila jednak ve vytrpěných bolestech a rovněž i ve ztížení společenského uplatnění, které žádal po pachateli nahradit. Shodně jako v přechozích případech bylo dovolání přípustné pro výklad právní otázky aplikace § 2958 občanského zákoníku při rozhodování o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění za využití Metodiky.

Úvodem tohoto rozsudku Nejvyšší soud opět zrekapituloval základ způsobu práce s Metodikou NS, přičemž v podrobnostech odkázal na rozsudek 25 Cdo 1361/2021 (viz výše).

Následně se zaměřil na roli znalce a soudu při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění při užití Metodiky NS, a to s následujícím odůvodněním:

„Znalec sice může soudu předložit i částku výše náhrady, případně navrhnout zvýšení či snížení procentního hodnocení s přihlédnutím k věku poškozeného či jiným okolnostem, zásadně je to však soud, kdo podle závěru znalce o procentu omezení žalobce […] stanoví příslušnou základní částku finanční náhrady za využití výchozí rámcové částky.

K modifikaci výše náhrady podle věku poškozeného, intenzity jeho předchozího společenského zapojení, k jejímu snížení podle § 2953 o. z. či zvýšení podle § 2957 o. z. je oprávněn pouze soud […].

Soud by měl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu také kriticky pracovat s obsahem znaleckého posudku, zejména by měl věnovat pozornost otázce, zda znalec skutečně hodnotil odpovídajícím a logicky provázaným způsobem všechny položky […].

[Z]ávěry o výši nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 obč. zák. provádí výlučně soud, toliko soud je oprávněn zvažovat okolnosti pro případnou modifikaci zjištěné základní částky, a to na základě individuálního přístupu a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu. Tudíž jen podle jeho rozhodnutí může být zjištěná částka základního ohodnocení modifikována výjimečnými okolnostmi na straně poškozeného – a) věkem, b) ztrátou skutečně výjimečné lepší budoucnosti (kariéry) i na straně škůdce – c) důvody podle § 2957 obč. zák.

Není to tedy znalec, kdo je oprávněn takové částky ve svém znaleckém posudku určovat […]. Znalec nemůže sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události.

Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popř. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat […].“

Lze shrnout, že úkolem znalce je v tomto ohledu posoudit (odborné) otázky skutkové a nikoliv právní. Jedná se primárně o procentní určení míry omezení, respektive vyřazení poškozeného z běžného života. Úkolem znalce není v žádném případě určovat ať už základní výši náhrady nebo její modifikaci podle zvláštních okolností daného případu. To náleží soudu jako otázka právní. Současně soud nesmí nekriticky přebírat závěry znalce, přičemž je třeba podrobit je podrobné prověrce.[2]

Z nastíněných tří rozhodnutí je patrná příchylnost Nejvyššího soudu k postupu při určování výše bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky NS, pročež dochází k její aplikaci pro deklarovanou způsobilost a vhodnost k naplnění zákonného principu slušnosti a legitimního očekávání.

Nahlédněme současně do recentní judikatury Ústavního soudu, která se aplikací Metodiky NS rovněž zabývala, avšak implicitně a pro oblast pracovněprávních vztahů a náhrady nemajetkové újmy způsobené pracovními úrazy a nemocemi z povolání.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021, posuzoval případ zaměstnance, který utrpěl v důsledku dopravní nehody újmu na zdraví klasifikovanou jako pracovní úraz, za který mu byla poskytnuta náhrada podle pracovněprávních předpisů (zákoníku práce[3]). Poškozený zaměstnanec však poukazoval na skutečnost, že pokud by náhrada újmy na zdraví byla posouzena podle obecných právních předpisů, tedy ustanovení § 2958 občanského zákoníku, obdržel by na náhradě více. Jinými slovy poškozený zaměstnanec namítal, že: „důsledky duality odškodňování ztížení společenského uplatnění v podobě, ve které je aplikována současnou českou soudní praxí na základě nařízení vlády č. 276/2015 Sb., [jsou] neústavní, neboť tím, že je obecnými soudy výslovně aprobovaná možnost poskytnutí výrazně nižšího odškodnění fyzické osobě – zaměstnanci, která utrpěla pracovní úraz, oproti odškodnění u ostatních fyzických osob, jejichž pro věc rozhodné poměry jsou obdobné a jejichž společenské uplatnění je zasaženo srovnatelně, je porušován ústavně zakotvený princip rovnosti v právech […].“ Lze připomenout, že pracovněprávní úprava náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění je vystavěna na „bodovém systému“, viz ustanovení § 271c zákoníku práce provedeného nařízením vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zatímco v případě obecného občanského práva se podle doporučení Nejvyššího soudu postupuje podle Metodiky NS.

Ústavní soud ústavní stížnosti zaměstnance vyhověl, přičemž z odůvodnění nálezu lze citovat zejména následující pasáže:

„41. Obecné soudy v dané věci došly k závěru, že stěžovateli náleží za ztížení společenského uplatnění náhrada ve výši 175 000 Kč, když soudem prvního stupně ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění stěžovatele dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. bodově na 700 bodů a peněžitá hodnota 1 bodu činí částku 250 Kč. Tento právní závěr obecných soudů vedl k zamítnutí žaloby (a mimoděk z něj plyne, že Česká pojišťovna a.s. měla stěžovateli na pojistném plnění přeplatit částku 75 000 Kč). Stěžovatelem v řízení před soudem prvního stupně předložený lékařský revizní posudek vyhotovený postupem dle metodiky ohodnotil stěžovatelovo ztížení společenského uplatnění dle stavu k únoru 2017 na částku 712 718 Kč. Vzhledem k tomu, že všechny obecné soudy dospěly v řízení k jednoznačnému závěru, že užití ohodnocení dle metodiky v dané věci nepřichází v úvahu, se tyto dále relevancí vyšší částky odškodnění nijak nezabývaly. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v odůvodnění kteréhokoli z napadených rozhodnutí nezaznamenal jakoukoli námitku či výhradu obecných soudů k obsahu lékařského revizního posudku předloženého stěžovatelem a považuje jej proto minimálně v této fázi přezkumu za nerozporovaný. Z uvedeného dle názoru Ústavního soudu plyne, že se stěžovatelem bylo v důsledku výkladu a aplikace uvedených ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ze strany obecných soudů v otázce výše odškodnění zacházeno odlišně od zacházení, které by se mu dostalo postupem dle občanského zákoníku (částka odškodnění na úrovni přibližně 25 % částky odškodnění dle metodiky) […].

1. Ústavní soud shrnuje, že ačkoli v projednávané věci plně respektuje závěry obecných soudů ohledně otázky, že újma na zdraví byla u stěžovatele důsledkem pracovního úrazu, nemůže sezaokolností projednávaného případu ztotožnit s jejich posouzením otázky nerovnosti a výše odškodnění. Pokud Ústavní soud vezme v potaz princip plného odškodnění za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy v oblasti škod na zdraví, nelze dle jeho názoru objektivně dojít k jakémukoli smysluplnému odůvodnění závěru o tom, že by stěžovatel měl být po právu zaztížení jeho společenského uplatnění, byť jej utrpěl v důsledku pracovního úrazu, kompenzován nižší částkou než jiná fyzická osoba ve srovnatelném postavení, jejíž nárok bybyl posuzován dle občanského zákoníku. V tomto případě šla zvláštní úprava odškodňování pracovních úrazů a způsob jejího výkladu a aplikace takovou měrou k tíži stěžovatele, že Ústavní soud musel zasáhnout. V této rovině se Ústavní soud ztotožnil s hodnocením situace stěžovatelem jako paradoxní: zákonem zvláště chráněná fyzická osoba (viz zejm. § 1a odst.1 písm. a) zákoníku práce), která koná námezdní práci v závislém postavení v zájmu zaměstnavatele, dle jeho pokynů a v podmínkách jím vytvořených, nemůže být legitimně kompenzována za ztížení společenského uplatnění utrpěného při vykonávané práci nebo vsouvislosti s ní v nižší výši oproti praxi založené na obecné právní úpravě. Přestože Ústavní soud plně reflektuje specifika zákoníku práce, resp. pracovního práva celkově, a rozumí ipoukazům obecných soudů na komplexnost úpravy odpovědnosti za škodu zaměstnavatele obsažené v zákoníku práce, nemůže být zákonná koncepce objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za odškodňování pracovních úrazů v praxi legitimně vyvažována tím, že výše odškodnění bude co do výsledku takto nerovná […].
2. Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti knáhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy. Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že například podmínky, za kterých zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jsou velmi široké: v mnohých případech se může jednat oodpovědnost absolutní, kdy se zaměstnavatel nezprostí své odpovědnosti ani poukazem navyšší moc či úplné zavinění třetí osobou; rovněž požadavek na příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele a vznikem újmy je v pracovněprávních vztazích velmi volný. Pracovním úrazem tak může kupříkladu být i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou nebo občanskými nepokoji, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly. Zaměstnanec je tak v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem azhotovitelem). Právě v takových případech je dle názoru Ústavního soudu možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno zákoníkem práce pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který zákoník práce může navýšit, nikoli však snížit – právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli však k tíži.“