Aktuální soudní praxe odčiňování nemajetkové újmy se zaměřením na oblast zdravotnického práva

Článek je rozdělen na dvě kapitoly. První kapitola se zabývá rozhodnutími zaměřenými na způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy. Předně jde o rozhodnutí týkající se vhodnosti, respektive přípustnosti užití tzv. Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku[1]) při určování výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví. Následují rozhodnutí posuzující tzv. doktrínu ztráty šance na uzdravení, respektive přežití ve vztahu ke sjednocujícímu rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Na to naváže problematika odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním. První kapitolu zakončuje blok rozhodnutí věnovaných problematice odčiňování nemajetkových újem způsobených zásahem do osobnostních práv člověka odlišných od zdraví.  

Druhá kapitola rozebírá rozhodnutí zabývající se procesními aspekty souvisejícími s uplatňováním nároků na náhradu nemajetkové újmy. Nejprve bude nastíněna problematika vztahu lékaře a pacienta jako vztahu spotřebitelského s důsledky pro civilní soudní řízení v oblasti dovolání. Dále bude poukázáno na soudní praxi týkající se prokazování nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví způsobené porušením povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout zdravotní služby na náležité odborné úrovni (lege artis) v souvislosti s vadně vedenou zdravotnickou dokumentací, stejně tak jako na vybrané aspekty promlčení nároků plynoucích jednak z nemajetkové újmy na zdraví (§ 2958 občanského zákoníku), jednak z nemajetkové újmy způsobené sekundárním obětem ve smyslu ustanovení § 2959 občanského zákoníku. Judikatorní přehled bude zakončen náklady řízení vynaloženými na právní pomoc (odměna za zastupování advokátem) a jejich náhradou v občanskoprávních sporech při uplatňování nároků na odčinění nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví, respektive usmrcením.

1. Rozhodnutí zaměřená na způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy

První část článku bude uvedena čtyřmi hlavními rozhodnutími, která se vždy určitým způsobem vyjadřovala k přípustnosti, respektive vhodnosti užití Metodiky NS při určování výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví, a to jednak v podobě náhrady za vytrpěné bolesti (bolestného) a jednak náhrady za ztížení společenského uplatnění.   

Metodika NS byla vzata na vědomí v březnu 2014 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu a publikována pod sp. zn. Cpjn 14/2014 a následně též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Metodika NS vznikla v reakci na zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, pročež ustanovení § 2958 občanského zákoníku je podle jejích autorů příliš obecné na to, aby soudní praxe bez bližších kritérií pro stanovení výše náhrady mohla dospět k vzájemně souměřitelným a zároveň předvídatelným rozhodnutím.

První rozhodnutí bylo vydáno Nejvyšším soudem dne 24. 2. 2022 pod sp. zn. 25 Cdo 2207/2020. Skutkově šlo o případ ublížení na zdraví, kdy žalobce utrpěl zranění pravé dolní končetiny a v důsledku toho požadoval náhradu za vytrpěné bolesti (bolestné). Dobrovolně poskytnutou výši náhrady žalobce považoval za nedostatečnou, a proto se se svými nároky obrátil na soudy, včetně Nejvyššího, který shledal dovolání přípustným pro řešení otázky stanovení výše bolestného, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu vyřešena.

Rozhodnutí se vyznačuje tím, že poměrně obšírně rekapituluje postup při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví ve vztahu k bolestnému, a to ve smyslu Metodiky NS. Nejprve osvětluje smysl náhrady za bolest, změnu právní úpravy pro 1. lednu 2014 a význam Metodiky NS v této souvislosti, načež dodává, že není závazná a že soudce ji není povinen vždy užít. Avšak, užije-li ji, měl by jí doporučená pravidla respektovat, aby neztratila svůj význam pro sjednocování judikatury a ostatně i mimosoudního řešení nároků. V rámci tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž vypořádal s problematikou vztahu a souměřitelnosti výší náhrad za jiné újmy (zrušení letu, nezákonná vazba, nepřiměřená délka soudního řízení).  

Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. listopadu 2022 byly k tomuto rozhodnutí publikovány následující právní věty:

„Při stanovení výše náhrady za bolest je výklad § 2958 o. z. založený na posouzení podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.). 

Soud k objektivizaci bolestného zpravidla na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, zjistí bodové hodnocení bolesti stanovené podle části B této metodiky. Pro určení výše náhrady výsledný bodový součet vynásobí částkou odpovídající hodnotě jednoho bodu, která činí jedno procento hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok (vznikla bolest). Tím soud vyčíslí základní náhradu, kterou do výsledné podoby zpravidla upraví zvýšením či snížením (modifikací) podle konkrétních okolností případu s využitím zákonem stanovených (§ 2957 o. z.) a soudní praxí dovozených hledisek.“ 

Druhé rozhodnutí bylo vydáno Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 dne 15. 12. 2021, přičemž bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a to pod č. 90/2022. V tomto případu utrpěl žalobce mnohačetná zranění s trvalými následky, přičemž se mu snížila pracovní schopnost o polovinu. Mimo náhradu za bolest požadoval také odčinění ztížení společenského uplatnění. Dovolání bylo přípustné co do výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, která dosud v rozhodovací praxi občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu nebyla řešena.  

Shodně jako prve uvedené rozhodnutí i toto obšírně rekapituluje postup při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví, avšak ve vztahu k překážce lepší budoucnosti, tedy ztížení společenského uplatnění, a to pohledem Metodiky NS. Opět nejprve osvětluje smysl náhrady za ztížení společenského uplatnění, včetně popisu změny paradigmatu odčiňování ztížení společenského uplatnění po 1. lednu 2014 a významu Metodiky NS v této oblasti. Rovněž se Nejvyšší soud argumentačně vypořádával s horní hranicí výše náhrady nepřesahující dvojnásobek základní částky za účelem eliminace subjektivismu a libovůle, a nikoliv z důvodu zužování možností individuálního posouzení každého konkrétního případu.  

Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu 12. října 2022 byly k rozhodnutí publikovány následující právní věty:

„Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je výklad § 2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené též jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.). 

Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z.“

Konečně třetí rozhodnutí vydal Nejvyšší soud v této souvislosti dne 16. 12. 2021, a to pod sp. zn. 25 Cdo 2843/2020, v němž se primárně zabýval úlohou znalce a soudu při určování výše náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu na zdraví při užití Metodiky NS.

Skutkově šlo o případ, v němž byla poškozenému způsobena újma na zdraví v důsledku násilného trestného činu: „Žalobce utrpěl poranění měkkých tkání a kostry obličeje, otřes mozku a zhmoždění krajiny bederní, pro která byl hospitalizován, podrobil se operaci kostí levé očnice a dlouhodobému léčení ambulantnímu, a toto poranění u žalobce zanechalo trvalé následky v podobě únavnosti, poruch soustředění, bolestí hlavy a krční páteře, dvojitého vidění při pohledu do stran.“ Újma na zdraví na straně žalobce se tedy projevila jednak ve vytrpěných bolestech a rovněž i ve ztížení společenského uplatnění, které žádal po pachateli nahradit. Shodně jako v přechozích případech bylo dovolání přípustné pro výklad právní otázky aplikace § 2958 občanského zákoníku při rozhodování o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění za využití Metodiky.

Úvodem tohoto rozsudku Nejvyšší soud opět zrekapituloval základ způsobu práce s Metodikou NS, přičemž v podrobnostech odkázal na rozsudek 25 Cdo 1361/2021 (viz výše).

Následně se zaměřil na roli znalce a soudu při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění při užití Metodiky NS, a to s následujícím odůvodněním:

„Znalec sice může soudu předložit i částku výše náhrady, případně navrhnout zvýšení či snížení procentního hodnocení s přihlédnutím k věku poškozeného či jiným okolnostem, zásadně je to však soud, kdo podle závěru znalce o procentu omezení žalobce [...] stanoví příslušnou základní částku finanční náhrady za využití výchozí rámcové částky. 

K modifikaci výše náhrady podle věku poškozeného, intenzity jeho předchozího společenského zapojení, k jejímu snížení podle § 2953 o. z. či zvýšení podle § 2957 o. z. je oprávněn pouze soud […]. 

Soud by měl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu také kriticky pracovat s obsahem znaleckého posudku, zejména by měl věnovat pozornost otázce, zda znalec skutečně hodnotil odpovídajícím a logicky provázaným způsobem všechny položky […]. 

[Z]ávěry o výši nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 obč. zák. provádí výlučně soud, toliko soud je oprávněn zvažovat okolnosti pro případnou modifikaci zjištěné základní částky, a to na základě individuálního přístupu a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu. Tudíž jen podle jeho rozhodnutí může být zjištěná částka základního ohodnocení modifikována výjimečnými okolnostmi na straně poškozeného – a) věkem, b) ztrátou skutečně výjimečné lepší budoucnosti (kariéry) i na straně škůdce – c) důvody podle § 2957 obč. zák. 

Není to tedy znalec, kdo je oprávněn takové částky ve svém znaleckém posudku určovat […]. Znalec nemůže sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. 

Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popř. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat […].“ 

Lze shrnout, že úkolem znalce je v tomto ohledu posoudit (odborné) otázky skutkové a nikoliv právní. Jedná se primárně o procentní určení míry omezení, respektive vyřazení poškozeného z běžného života. Úkolem znalce není v žádném případě určovat ať už základní výši náhrady nebo její modifikaci podle zvláštních okolností daného případu. To náleží soudu jako otázka právní. Současně soud nesmí nekriticky přebírat závěry znalce, přičemž je třeba podrobit je podrobné prověrce.[2]

Z nastíněných tří rozhodnutí je patrná příchylnost Nejvyššího soudu k postupu při určování výše bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky NS, pročež dochází k její aplikaci pro deklarovanou způsobilost a vhodnost k naplnění zákonného principu slušnosti a legitimního očekávání.

Nahlédněme současně do recentní judikatury Ústavního soudu, která se aplikací Metodiky NS rovněž zabývala, avšak implicitně a pro oblast pracovněprávních vztahů a náhrady nemajetkové újmy způsobené pracovními úrazy a nemocemi z povolání.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021, posuzoval případ zaměstnance, který utrpěl v důsledku dopravní nehody újmu na zdraví klasifikovanou jako pracovní úraz, za který mu byla poskytnuta náhrada podle pracovněprávních předpisů (zákoníku práce[3]). Poškozený zaměstnanec však poukazoval na skutečnost, že pokud by náhrada újmy na zdraví byla posouzena podle obecných právních předpisů, tedy ustanovení § 2958 občanského zákoníku, obdržel by na náhradě více. Jinými slovy poškozený zaměstnanec namítal, že: „důsledky duality odškodňování ztížení společenského uplatnění v podobě, ve které je aplikována současnou českou soudní praxí na základě nařízení vlády č. 276/2015 Sb., [jsou] neústavní, neboť tím, že je obecnými soudy výslovně aprobovaná možnost poskytnutí výrazně nižšího odškodnění fyzické osobě – zaměstnanci, která utrpěla pracovní úraz, oproti odškodnění u ostatních fyzických osob, jejichž pro věc rozhodné poměry jsou obdobné a jejichž společenské uplatnění je zasaženo srovnatelně, je porušován ústavně zakotvený princip rovnosti v právech […].“ Lze připomenout, že pracovněprávní úprava náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění je vystavěna na „bodovém systému“, viz ustanovení § 271c zákoníku práce provedeného nařízením vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zatímco v případě obecného občanského práva se podle doporučení Nejvyššího soudu postupuje podle Metodiky NS.

Ústavní soud ústavní stížnosti zaměstnance vyhověl, přičemž z odůvodnění nálezu lze citovat zejména následující pasáže:

„41. Obecné soudy v dané věci došly k závěru, že stěžovateli náleží za ztížení společenského uplatnění náhrada ve výši 175 000 Kč, když soudem prvního stupně ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění stěžovatele dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. bodově na 700 bodů a peněžitá hodnota 1 bodu činí částku 250 Kč. Tento právní závěr obecných soudů vedl k zamítnutí žaloby (a mimoděk z něj plyne, že Česká pojišťovna a.s. měla stěžovateli na pojistném plnění přeplatit částku 75 000 Kč). Stěžovatelem v řízení před soudem prvního stupně předložený lékařský revizní posudek vyhotovený postupem dle metodiky ohodnotil stěžovatelovo ztížení společenského uplatnění dle stavu k únoru 2017 na částku 712 718 Kč. Vzhledem k tomu, že všechny obecné soudy dospěly v řízení k jednoznačnému závěru, že užití ohodnocení dle metodiky v dané věci nepřichází v úvahu, se tyto dále relevancí vyšší částky odškodnění nijak nezabývaly. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v odůvodnění kteréhokoli z napadených rozhodnutí nezaznamenal jakoukoli námitku či výhradu obecných soudů k obsahu lékařského revizního posudku předloženého stěžovatelem a považuje jej proto minimálně v této fázi přezkumu za nerozporovaný. Z uvedeného dle názoru Ústavního soudu plyne, že se stěžovatelem bylo v důsledku výkladu a aplikace uvedených ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ze strany obecných soudů v otázce výše odškodnění zacházeno odlišně od zacházení, které by se mu dostalo postupem dle občanského zákoníku (částka odškodnění na úrovni přibližně 25 % částky odškodnění dle metodiky) […]. 

1. Ústavní soud shrnuje, že ačkoli v projednávané věci plně respektuje závěry obecných soudů ohledně otázky, že újma na zdraví byla u stěžovatele důsledkem pracovního úrazu, nemůže sezaokolností projednávaného případu ztotožnit s jejich posouzením otázky nerovnosti a výše odškodnění. Pokud Ústavní soud vezme v potaz princip plného odškodnění za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy v oblasti škod na zdraví, nelze dle jeho názoru objektivně dojít k jakémukoli smysluplnému odůvodnění závěru o tom, že by stěžovatel měl být po právu zaztížení jeho společenského uplatnění, byť jej utrpěl v důsledku pracovního úrazu, kompenzován nižší částkou než jiná fyzická osoba ve srovnatelném postavení, jejíž nárok bybyl posuzován dle občanského zákoníku. V tomto případě šla zvláštní úprava odškodňování pracovních úrazů a způsob jejího výkladu a aplikace takovou měrou k tíži stěžovatele, že Ústavní soud musel zasáhnout. V této rovině se Ústavní soud ztotožnil s hodnocením situace stěžovatelem jako paradoxní: zákonem zvláště chráněná fyzická osoba (viz zejm. § 1a odst.1 písm. a) zákoníku práce), která koná námezdní práci v závislém postavení v zájmu zaměstnavatele, dle jeho pokynů a v podmínkách jím vytvořených, nemůže být legitimně kompenzována za ztížení společenského uplatnění utrpěného při vykonávané práci nebo vsouvislosti s ní v nižší výši oproti praxi založené na obecné právní úpravě. Přestože Ústavní soud plně reflektuje specifika zákoníku práce, resp. pracovního práva celkově, a rozumí ipoukazům obecných soudů na komplexnost úpravy odpovědnosti za škodu zaměstnavatele obsažené v zákoníku práce, nemůže být zákonná koncepce objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za odškodňování pracovních úrazů v praxi legitimně vyvažována tím, že výše odškodnění bude co do výsledku takto nerovná […].
2. Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti knáhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy. Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že například podmínky, za kterých zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jsou velmi široké: v mnohých případech se může jednat oodpovědnost absolutní, kdy se zaměstnavatel nezprostí své odpovědnosti ani poukazem navyšší moc či úplné zavinění třetí osobou; rovněž požadavek na příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele a vznikem újmy je v pracovněprávních vztazích velmi volný. Pracovním úrazem tak může kupříkladu být i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou nebo občanskými nepokoji, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly. Zaměstnanec je tak v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem azhotovitelem). Právě v takových případech je dle názoru Ústavního soudu možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno zákoníkem práce pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který zákoník práce může navýšit, nikoli však snížit – právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli však k tíži.“

Lze shrnout, že princip rovnosti a plného odškodnění za veškeré utrpěné nemajetkové újmy na zdraví velí, aby újmy způsobené pracovními úrazy nebyly kompenzovány nižšími částkami než újmy způsobené vně tuto oblast, které je třeba odčinit podle obecného občanského práva, tedy podle občanského zákoníku. Jinými slovy, náhrada určená podle občanského zákoníku má vždy v tomto ohledu představovat nepodkročitelné minimum. 

Ústavní soud dvojkolejnost odčiňování újmy na zdraví podle zákoníku práce a občanského zákoníku tudíž nezapověděl, avšak trvá na tom, aby obecná občanskoprávní úprava odškodňování újmy na zdraví byla minimálním standardem, který pracovněprávní předpisy ve vztahu k zaměstnanci nemohou podkročit. Lze dodat, že novelou zákoníku práce došlo od 1. 10. 2015 ke změně § 271c odst. 1 v tom smyslu, že náhrada nemajetkové újmy určená podle tohoto ustanovení je náhradou minimální: „Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2.“  

Ve vztahu k Metodice NS si nicméně povšimněme, že s ní Ústavní soud v nálezu pracuje poněkud zdrženlivě, spíše „implicitně“, vždy totiž hovoří o postupu podle občanského zákoníku, respektive podle obecné občanskoprávní úpravy, a nikoliv explicitně o postupu podle Metodiky NS. Podle mého názoru takto Ústavní soud reflektuje skutečnost, že Metodika NS je „pouhým“ doporučením, nezávaznou pomůckou, přičemž soudy mohou určovat výši nemajetkové újmy na zdraví podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku i jiným, avšak náležitě odůvodněným, způsobem.

To ostatně podporuje také (sice starší) nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15, který se, minimálně zčásti, ke koncepci určování výše nemajetkové újmy na zdraví podle Metodiky NS vyjadřuje kriticky: „Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), dostupná na www.nsoud.cz, která sice zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolesti. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace, přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Lze dodat, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž je třeba výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce […].“ Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že Metodika NS je „pouhým“ nezávazným doporučením, pročež soudy musí při určování výše nemajetkové újmy primárně vycházet z individuálních okolností inherentních pro ten který případ.

V této souvislosti a závěrem tohoto bloku rozhodnutí považuji za vhodné připomenout klíčovou tezi Koziola[4] o východiscích určování výše náhrad za nemajetkové újmy:  

“As far as the assessment is concerned, it must first be taken into account that non-pecuniary damage cannot be directly evaluated in money but that only a balancing of the non-pecuniary harm in money or a certain restitution is possible. Hence, the compensation of non-pecuniary harm in money necessarily requires a discretionary decision: the ‘first assessment‘ of non-pecuniary harm can only be done very freely and in an arbitrary manner, though an appropriate relation between the compensation awards for different non-pecuniary harm should be striven towards. Naturally, there is not so much free discretion when it comes to awarding compensation in subsequent, comparable cases. The amount of compensation awarded finds its justification in comparison with similar cases already decided […]. The fairness of the damages for non-pecuniary damage thus depends on whether comparable cases are evaluated the same and different cases differently and there is at least a rough proportion between the sums of compensation, which corresponds to the rank of the interests infringed.”

V dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu již bude opuštěna problematika určování výše nemajetkové újmy na zdraví, přičemž pozornost se zaměří na oblast tzv. doktríny ztráty šance a na její adopci do českého právního řádu. 

Významný milník pro tuto oblast představuje rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 ze dne 9. 2. 2022, kterým došlo ke sjednocení[5] rozhodovací praxe soudů. Rozsudek velkého senátu byl vydán v řízení, v němž Nejvyšší soud již jednou rozhodoval,[6] avšak následně došlo ke zrušení rozhodnutí v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu.[7] Pro zevrubný rozbor předcházejících rozhodnutí lze odkázat na článek, který se rovněž obecně zabýval koncepcí doktríny ztráty šance.[8]

V projednávané věci byla podána žaloba pozůstalých po pacientce na jednorázové odškodnění za její smrt ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964.[9] Pozůstalí dovozovali svůj nárok z hypotetické skutečnosti, že pokud by žalované zdravotnické zařízení postupovalo řádně, nepřišla by o šanci přežít, kterou znalci vyčíslili v míře odpovídající 50 %. V rámci řízení žalobci mj. poukazovali na skutečnost, že soudy nezohlednily doktrínu ztráty šance, která podle jejich slov lépe vyrovnává slabší postavení poškozených, vychází ze šancí, jež by pacient měl při lékařském postupu lege artis, a je založena na odpovědnosti škůdce v rozsahu, v jakém se podařilo prokázat míru kauzality.

Podané dovolaní vyhodnotil velký senát za přípustné pro otázku možnosti prosazení tzv. doktríny ztráty šance při nemožnosti dosažení dostatečné jistoty ohledně příčiny úmrtí blízké osoby v důsledku pochybení při poskytování lékařské péče.

I tentokrát Nejvyšší soud dovolání zamítnul, přičemž opět primárně vycházel z důvodů uvedených již v prvním svém rozsudku v této věci.  

V rámci odůvodnění Nejvyšší soud nejprve popsal jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 občanského zákoníku z roku 1964, následně se podrobněji vyjádřil ke koncepci kauzálního nexu, načež rekapituloval již užívaná a nikoliv v takové míře kontroverzní, avšak specifická pravidla týkající se problematiky prokazování existence příčinné souvislosti v medicínskoprávních sporech jako je obrácení důkazního břemene, případnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalců či snížení míry důkazního standardu. Poté vymezil v souladu s domácí i zahraniční doktrínou samotnou teorii ztráty šance, její inherentní rysy a vyjádřil se k pravidelným úskalím souvisejícím s případnou inkorporací této doktríny do českého právního řádu.

Oproti původnímu rozsudku se Nejvyšší soud v odůvodnění rovněž dotknul problematiky defenzivní medicíny, a to v souvislosti s tezí, že přísnější pojetí odpovědnostních vztahů může prospět zlepšení úrovně zdravotních služeb, a tím i zdraví a ochraně života jako ústavně chráněných hodnot:  

„Problematika defenzivní medicíny je rozpracována zejména v zahraniční literatuře, jež v návaznosti na zkušenosti s vývojem v jednotlivých státech poukazuje na řadu problematických aspektů. Zbytečné vyšetřovací a léčebné úkony činěné z obav před soudním sporem mají jako každé jiné lékařské úkony svá rizika s potenciálními negativními dopady na zdraví pacienta, snižuje se ochota přistupovat k potenciálně rizikovým úkonům, zvyšuje se nákladnost zdravotní péče, zhoršuje se tím optimalizace alokace omezených zdrojů ve zdravotnictví či ochota pojistitelů sjednávat pojištění zdravotnickým zařízením […], snižuje se i stav zdravotníků a jejich výkonnost […]. 

Publikované studie hovoří i o tom, že dostupné důkazy nepodporují závěr, že by zlepšování kvality péče prospívala hrozba negativních dopadů při pochybení při péči […].  

Zahraniční zkušenost dále poukazuje na to, že gradace soudních sporů si někde vyžádala naopak i nezbytnost zákonné limitace uplatňovaných nároků v zájmu zachování fungování systému zdravotní péče […]. Rovněž je zmiňována vhodnost mechanismů volených v některých státech, jež v tomto směru přistupují k alternativnímu řešení sporů, a je poukazováno na koncepční problém, zda je na stávající medicínu třeba pohlížet jako na vědu založenou na jednoznačném exaktním a přesném poznání a pojímající lidský organismus jako stroj způsobilý k opravě, či jako na stále nedokonalé umění pravděpodobnosti v mnohém dosud neznámém lidském organismu […]. 

Tento přehled ilustruje, že lze mít pochybnosti, zda bez zhodnocení širších mimoprávních souvislostí, a to způsobem, jenž se vymyká pouhé interpretaci norem a jenž spíše přísluší zákonodárci než soudu, lze jednoznačně konstatovat, že koncipování širší odpovědnosti poskytovatelů zdravotnických služeb zahrnující též odpovědnost za ztrátu šance by bylo v obecné rovině jednoznačným přínosem pro ochranu života a zdraví […].“

S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že nejsou dány důvody pro natolik extenzivní výklad § 420 občanského zákoníku z roku 1964, který by umožňoval považovat ztrátu šance za chráněný statek srovnatelný s újmou na zdraví. Adopci doktríny ztráty šance do českého právního řádu tak odmítnul.

V rámci odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud přidal velmi významnou myšlenku týkající se případného odčiňování nemajetkové újmy způsobené pacientovi non lege artis postupem jako zásahem do osobnostního práva odlišného od zdraví:

„V obecné rovině však nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (nehledě na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádání v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by (podobně jako například nedostatečné poskytnutí informací zdravotnickým zařízením – srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017) případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby ve smyslu § 11 obč. zák. Tento závěr podporuje vývoj právní úpravy prohlubující autonomii pacienta a jeho specifická práva, podstatně rozšířená zejména zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, účinným od 1. 4. 2012. Právě z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak přesné důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům vyjmenovaným v § 444 až 449 obč. zák., není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy, odlišný od uvedených dílčích nároků. V tomto směru tedy dovolací soud akceptuje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20, to ovšem pouze ve vztahu k osobě pacienta, nikoliv k osobám dalším, to znamená vůči tzv. druhotným obětem, jimiž jsou v dané věci všichni žalobci. Vzhledem k tomu, že osobnostní práva tohoto typu nepodléhají podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dědění, nemohli žalobci získat aktivní legitimaci k uplatnění takového nároku ani jinou cestou […].“ 

Nejvyšší soud tudíž připouští možnost odčinění nemajetkové újmy způsobené non lege artis postupem pacientovi na jeho osobnostních právech (soukromí, důstojnosti, sebeurčení), a to zcela v souladu s dosavadními a tradičními pravidly civilního deliktního práva i civilního procesu. Současně Nejvyšší soud korektně zdůrazňuje, že takový nárok může náležet výhradně pacientovi jako poškozenému, a nikoliv osobám jemu blízkým (sekundárním obětem). Zasaženému právnímu statku pak bude odpovídat i způsob odčinění takto vzniklé újmy.[10]  

Za ne zcela vhodnou lze nicméně považovat v této souvislosti zmínku Nejvyššího soudu v jinak velmi přesvědčivém a zevrubně odůvodněném rozhodnutí, že pacient byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví a případně označovat takový nárok za nárok ze ztráty šance na vyléčení. Jak již bylo opakovaně uvedeno, jedná se o nárok vyplývající z osobnosti člověka, přičemž zasaženým právním statkem není zdraví, nýbrž jiná složka osobnostního práva. Z tohoto důvodu je rovněž patrné, že i výše peněžité náhrady (pokud vůbec) musí být odlišná než v případě odčinění nemajetkové újmy na zdraví.  

Krátce po vydání rozsudku velkého senátu rozhodoval Nejvyšší soud další obdobný případ. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3332/2020 ze dne 30. 3. 2022 se jednalo o spor, v němž se žalobce domáhal zaplacení peněžité náhrady za nemajetkovou újmu s tvrzením, že non lege artis postup žalovaného zdravotnického zařízení vedl k úmrtí jeho manželky. „Šanci na přežití“ zemřelé znalci vyčíslili na přibližně 50 %. Oproti předchozí věci byl nynější spor posuzován již podle občanského zákoníku, tedy podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2014.  

Nejvyšší soud vztáhl závěry z rozsudku velkého senátu i na právní úpravu zakotvenou v občanském zákoníku, pročež i zde adopci doktríny ztráty šance do českého právního řádu zapověděl: „Lze se setkat i se specifickou právní konstrukcí dovozující odpovědnost nikoliv za újmu jako takovou, ale za samotnou ztrátu šance na to, že k ní nedojde […]. V otázce uplatnitelnosti tohoto náhledu a nemožnosti jeho ztotožnění s náhradou újmy způsobené úmrtím blízké osoby se rozhodnutí odvolacího soudu dostalo do rozporu s později vydaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, podle nějž zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pro stručnost lze na závěry rozhodnutí odkázat, i když vychází z právní úpravy účinné do 31. 3. 2013. Použitou argumentaci lze přiměřeně vztáhnout i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, jež nedává důvod k odlišnému pohledu na otázku kauzality, ani potřebný hmotněprávní podklad pro dovození specifického pojetí samostatného, zákonem chráněného statku ve formě ztráty šance a její ztotožnění s újmou na životě […].“

Problematika užití doktríny ztráty šance v českém právním řádu se tak zdá být po vydání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu snad již vyřešena a ustálena, a nebude delší čas vybízet k úvahám nad postupy, které určitým způsobem pokřivují dogmatiku civilního práva. Zakončeme opět trefnými slovy Koziola: “[...] it is astounding that manifold dogmatic difficulties, theoretical contortions and inconsistencies are merrily accepted in order to propagate an approach which offers only an insufficient, partial solution and is unknown in our legal system; yet on the other hand, it is represented as untenable when the existing rules are thought through to their logical end.”[11] 

Další pozornost bude věnována odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním, a to v období po zrušení občanského zákoníku z roku 1964 do doby nabytí účinnosti zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním,[12] tedy v období od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020. Tuto věc řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 ze dne 26. 8. 2021, které bylo uveřejněno pod č. 58/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Problém spočíval v neexistenci skutkové podstaty povinnosti k náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Do konce roku 2013 bylo možné tyto nároky uplatnit podle často kritizovaného a mnohdy nevyváženého ustanovení § 421a občanského zákoníku z roku 1964. To však bylo občanským zákoníkem zrušeno a do nabytí účinnosti zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním neexistovala žádná právní norma, která by explicitně upravovala případnou odpovědnost (státu) za takto způsobenou újmu. Snahy o subsumpci povinného očkování, respektive aplikaci vakcinační látky poskytovateli zdravotních služeb pod výkon veřejné moci byly Nejvyšším soudem odmítnuty,[13] stejně tak jako kvalifikace poskytování zdravotních služeb jako provozní činnost, poněvadž lékařský zákrok v tomto smyslu nesouvisí se samotným provozováním zdravotnického zařízení.[14]

V nyní řešeném případu žalobce tvrdil, že mu byla v důsledku povinného očkování aplikovaného v roce 2015 způsobena újma na zdraví, konkrétně že týden po tomto očkování utrpěl obrnu lícního nervu těžkého stupně s trvalými následky. Náhradu způsobené nemajetkové újmy požadoval vůči státu. Dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným (i důvodným) pro posouzení právní otázky odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním v období od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.

Jak se Nejvyšší soud s touto problematikou vypořádal? Dovodil nutnost aplikace zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním pro zaplnění mezery v právní úpravě i k posouzení nároků vzniklých v době od 1. ledna 2014 do 7. dubna 2020, a to s následujícím odůvodněním:

„Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit […]. 

V daném případě je absence právní úpravy odpovědnosti za újmu z povinného očkování v předmětném období, způsobená zrušením občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, zjevně neúmyslnou mezerou v právním řádu […]. 

Dovolací soud je však přesvědčen, že nejpřijatelnějším způsobem zaplnění mezery v právní úpravě, který odpovídá ustanovení § 10 odst. 1 o. z., je použití zákona č. 116/2020 Sb. i k posouzení nároků, vzniklých v době od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020, a to bez ohledu na chybějící přechodné ustanovení, které by takový postup výslovně umožnilo. Zákon č. 116/2020 Sb. totiž upravuje případy uplatněnému nároku nejen co do obsahu a účelu nejbližší, ale ve skutkové podstatě totožné, jen s tím rozdílem, že vznikly až po jeho účinnosti […].“ 

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/236/182

---

[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dále jen „občanský zákoník“.

[2] Dodejme, že uvedený postup koresponduje se zjišťováním, zda poskytovatel zdravotních služeb poskytl zdravotní službu na náležité odborné úrovni jako jednu ze základních povinností vyplývající ze smlouvy o péči o zdraví, a s nutností diferenciace otázek skutkových a právních v této souvislosti. Pro podrobnosti lze odkázat např. na TĚŠINOVÁ, J. – DOLEŽAL, T. – POLICAR, R. Medicínské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 45 an.